Moje rychlé sebe-regrese duše

Měla jsem na dnešek své záměry, ale tak nějak jsem se ztratila ve svých vlastních regresích, a tak svůj volný čas věnuju vnitřní práci. Skáču z jedné regrese do druhé, zdá se, že retrográdní Merkur v Rybách u mě začal o dva dny dřív. 

V noci mi píše kamarádka nádhernou těhotenskou sms. Tak jsem hned po ránu tu - těsně před porodem, poprvé opravdu v těle (do té doby jen tak poletuju kolem a nic z toho mi nepřijde opravdu závažné, bude to legrace, ale to tělo mě moc nezajímá, ještě naposledy se mi ptají, jestli jsem připravena, ... jsem sou-částí, vše je v pořádku), najednou to cítím, skrze tělo - všechny ty těžké vibrace venku, emoce rodičů, navíc vidím všechno, co si jdu vyřešit, vidím sérii životů v tomhle i dalších vesmírech a v novém rozpoložení už si říkám: "To jsem trošku přehnala, ne? Tam odtud to vypadalo trochu jinak." Cítím se jako ve svěrači, najednou mám pocit, že se do toho těla nevejdu, moc informací, málo buněk, moc informací, málo buněk!!! a jakoby se do těla tlačilo pořád víc, už tu neníííí místooo, nechte toho prosím, ... a ještě zvenku, pořád nějaké informace zvenku. Au, to bolí... Panikařím, v panice si vyžeru všechny živiny (připravuju se na nevyhnutelné) a začínám se rodit dříve, protože plodová voda už je nefunkční, všechno jsem snědla, kazí se, dusí mě... a dusí mě emoce mojí mámy, jak se bojí, dusí mě očekávání a nároky mého otce, jááá neeeechciiii... Nemůžu dýchat, nemůžu dýchat... a je tu porod - hrooozně se mi nechce ven, panikařím, jsem holka, máma se chce tátovi zavděčit, ale jááááá jsem hoooolkáááá... selhávám na první metě, tak to si ponesu. Venku je mínus dvacet, doma nám zamrzla voda, neteče... a mimino na cestě, máma panikaří, bojí se, že jako máma selže...no, a pak ten děsivej sál, ten smrad a všechny ty záležitosti porodů osmdesátejch let, uf uf... tak nějak cítím, že mi nezbývá nic jiného, než to břímě života přijmout, i s těmahle dvěma podivnými lidmi. To je tedy můj vstup na scénu, přátelé :)

No, ani to nerozdejcham... a jsem v době, kdy jsem tu (dle pozemských parametrů) 22 let, ale jako duše jsem tak nějak pořád trochu na odchodu, poletuju si jinými vesmíry, tam je pořád co dělat, moje zemské vědomí se na mě moc nesoustředí, tak tu být nemusím, tady mi to moc nejde, nedaří se mi aktivovat zemské vědomí (možná proto, že váhám - vím, co se s tím spustí a ještě pořád nevím, jestli to zvládneme ukočírovat, ... tahle agónie je čekání na mé rozhodnutí, zemské vědomí se zatím snaží žít prostě tak, jak se mu to jeví správně, udržuju směr, vše je řízeno Velkou vlnou), ... vytěsnila jsem se z těla, už delší dobu tak jsem, zemské vědomí je jako loutka programovaná tím vnějším, vnitřně reaguje na základě podivných automatických programů, vůbec mi to nejde řídit, vyjeté koleje, jako by byla mezi mnou a mým zemským vědomím bariéra, skrz níž moc in-forma-cí neprojde, vlastně žádná, musím se tím nejdřív prohrabat, už nevím, jestli to byl plán, nebo se mi prostě nedaří ten zážeh nahodit. Nejsem sama, vnímám to, ale jsem smutná, že to takhle je, podporují mě takové tiché jemné hlasy, ale jinak je všude tma, asi to tak má být. V těle mi není dobře, nějak jsem zůstala viset ve vzduchoprázdnu, v téhle rovině mě terorizují nejrůznější entity, ale zůstávám tu, protože tělo nese příliš mnoho nepříjemných informací, cítím celou Zemi, všechno, všechny ty pocity a tlaky, slyším pláč každé duše v téhle rovině, cítím se jako v řetězech... chci domů, tahle oddělenost se mi nelíbí, proč jsem do toho šla?... tělo to taky balí, nemá odkud čerpat energii, dneska už se definitivně rozhodlo nefungovat, na mé přání mě samo vytěsňuje, omdlévám co 5 minut, neovládám ho už ani zemským vědomím, srdce mi přestává být, nevadí mi to, aspoň konečně budu moc odejít a říct, že tělo bylo nefunkční, že to prostě nevyšlo... vezou mě do nemocnice, moje současné vědomí o ničem neví, prostě si vezme další prášky a půjde dál po kolejích, automat, co nepřekročí svůj stín, i tak to jde - prožít Zemi, však ani nemůže jinak - když neví, že tu jsem taky, pro nás... ať mi ten doktor řekne, že umírám, ať mi to prosím řekne, já si to příště naplánuju lépe... Neví, neví, co to je. Já to vím, pane doktor, mně se nechce takto žít a zároveň se bojím přijmout svůj plán, nechávám si to pro sebe, moje zemské vědomí mě stejně neslyší - ... tak ať to už konečně řekne!!!

No, neřekl, přátelé, tak jsem tady, o šest let později, živá a zdravá, stále na cestě z oné hluboké ne-moci... a tak vzdávám hold všemu, co jsem zvládla a děkuju sobě a své duši, že jsme spolu nakonec navázaly spojení a postavily se všem těm pocitům a automatickým reakcím společně a staly jsme se poměrně slušně fungujícím týmem, učíme se oboustranné komunikaci... a o to prostě vždycky šlo, vzájemnou kooperaci oněch energií, které ztělesňujeme...

O setkání s našimi minulými já v různých "teď" se můžete dočíst v článku od Gerrita Gielena - souhlasím do posledního puntíku.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Klidně spěchej, ale já půjdu svým tempem

Rybník Velké Dářko

Setkala jsem se s velmi fajn klukem, Dave Urban, který je autorem webu Změna jako cesta o části našeho společného putování napsal článek. 

Je pátek 5. Července, jsem cca 200 km od domova a kráčím lesem v okolí Žďáru nad Sázavou s dívkou jménem Anamel. Před tímto výletem jsem si doma vyjel zpáteční vlaky, a protože je dneska státní svátek, vím že, poslední „pohodlný“ spoj bez komplikací odjíždí domů přesně ve 12:37 hod.

Chůze Anamel je pohodově klidná a já vnímám, jak si užívá každý krok cesty. Na jednu stranu je to úžasné pozorovat, na stranu druhou mi však do hlavy skáče vnitřní hlas, který říká: „Sakra, pokud ta holka nezrychlí tempo, tak ten vlak těžko stihneš!“. Kontroluju čas a zjišťuju, že je 10:30 hod. Odhaduju, že na vlakové nádraží to bude odsud, tak 1,5 – 2 hod. Taktnost hážu stranou a oznamuju Anamel, že bych ten vlak rád stihnul, a dávám ji najevo, ať mírně zrychlíme. „Pokud ten vlak chceš stihnout, klidně si spěchej, ale já půjdu svým tempem“, odpovídá Anamel bez jakéhokoliv zaváhání.

A jak to bylo dál :) se dozvíte u Dave na webu - Změna pohledu na čas dneška.

......................................................................

Pokud jste si Davův článek přečetli a zajímá Vás, jaké bylo mé prožívání dané situace, napadá mne nejen k této "časové" historce několik poznámek:

• On byl svátek? On to byl jeho poslední vlak? On měl něco důležitého doma k vyřízení? No, stačilo říct, vždyť ani nehnul brvou, že by mu na tom "nějak" záleželo - to byl můj myšlenkový pochod, když jsem článek četla poprvé - což bylo také poprvé, kdy mi Dave dal nahlédnout do svého vnitřního světa prožívání této záležitosti :) 
• Že jsem to nevycítila - ale jo, vždyť je to jasné z mých nevědomě provokativních reakcí :D Ale považovala jsem to za jednu z klasických mužských potřeb - mít vše pod kontrolou, nad kterou jsem nevědomě mávla rukou (vypadá to na nějaký podvědomý reflex, který budu muset ještě trochu prozkoumat). Já se vskutku ve svém životě snažím nespěchat (pravda - někdy se až neuvěřitelně couram, odmítám respektovat čas chronos, který ještě v tomhle světě na rozdíl od kairosu převládá, a téměř ostentativně se bráním jakémukoliv plánování - byť by to mělo být pouhé "za 2 hodiny stihneme vlak"). 
• Dave a já jsme v tu chvíli byli na opačném poli spektra vnímání, abychom se setkali někde blíže středu, kde je to pro oba zdravější. 
• Zatím respektuju to, jak tyhle věci mam. Onen sváteční den bych se smířila s z mého pohledu předčasným ukončením výletu, kdyby se Dave rozloučil, že opravdu musí popoběhnout, a tím ukončil naše společné putování tak, že on by si šel po svém záměru a já bych se dál toulala po žďárských polňačkách a kavárnách. Jak by se ovšem změnil můj pohled na něj, to nedokážu říct, - pokud by mi to dostatečně nevysvětlil, asi by mne v tu chvíli už nezajímal. S vySVĚTLením by se možná i ve mne nastavení přeskládalo z "výletu" na "stihnout vlak". Ale těžko polemizovat, vše bylo, jak mělo být.
• Někdy si myslíme, že nás druzí nechápou, ale z jejich omezené perspektivy (toho, jak nás vidí, kolik informací jsme jim o sobě a o dané situaci dali a co s námi zažili) ani není v danou chvíli co chápat (pak se jednoduše můžeme jevit jako ignorativní sobci). Takže chceme-li být s druhým více v souladu, měli bychom mu o sobě dát tolik informací a ukázat mu ze svého vnitřního světa tolik, aby nás viděl více tak, jak se vidíme my sami. Znamená to - více se odhalit... A nepřekrucovat obraz sebe sama (na povrchu se tvářit flegmaticky a pod povrchem vřít), protože pak je otázkou, co schováváme sami před sebou...
• Problém je, že my sami se chceme vidět jinak, než jsme (já sama jsem ještě před pár týdny chtěla být stále se rozvíjející duchovní bytostí, jež přechází na živou stravu, mluví klidným vyrovnaným tónem a neprožívá žádné vychýlené emoce - než jsem si uvědomila, že je to část mne, ale nejsem to já, nejsem to já CELÁ... chceme se vidět jen jako kousek, protože si myslíme, že zbylé kousky nás nepřivedou ke štěstí, že nebudou druhými přijaty - to pak máme mimořádnou schopnost schovat své vlastní prožívání/touhy/sny i před sebou samými. To se teď hodně učíme - rozpoznávat v sobě i ty jemné vrstvy volání po odhalení... a jsou to někdy fakt pecky.
• Stejné místo, stejný čas - a každý jsme prožívali jiný příběh. První část cesty, kdy Dave bojoval sám se sebou, jsme kráčeli - ačkoliv spolu - každý svým tempem. Dave spěchal a už byl myšlenkami na nádraží, já byla stále ještě na výletě, měla jsem v tu chvíli jediný záměr - užít si okamžiky s Davem a na chvíli zahnat tu nudu, kterou jsem ve svém životě začala pociťovat. 
• Plynout s proudem života se učíme všichni, i já jsem někdy v té druhé, uspěchané roli, stává se mi to tehdy, kdy mi záleží na výsledku, když se domnívám, že oním výsledkem (stihnu vlak) se mi dostane něčeho, po čem toužím, a zároveň se ujistím, že mám stále alespoň něco ve svém životě pod kontrolou.
• Dave zapomněl říct, že již ráno jsem ho upozornila, že funguju jako barometr, začnu-li cítit, že spěchá, automaticky mě začnou bolet nohy
• Nohy mě začaly bolet chvíli před nádražím, světe, div se - ne kvůli Davovi, ale protože se mi nechtělo domů :)
• Ten vlak Dave stihl, můj jel opačným směrem o hodinu později a já měla na nádraží tedy hodinu času na to - přemýšlet, proč jsem šla na červenou (symbolika, hm?) a jestli to způsobilo, že jsme ten vlak stihli.
• V Havlíčkově Brodě jsem vystoupila z vlaku a na výpadovce stopla auto, které mne dovezlo o 200 km dál, tedy domů...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Bůh je Láskou i Chaosem, jak jsem znásilnila sebe sama

To, co mne vskutku bolí ohledně Maroka, není ta historka o zkopaném Marokánci, to je taková "hospodská historka", co se dobře vypráví, ale co způsobilo rozpad mého světa, byl zážitek, který já jsem schopná a ochotná nevidět, omlouvat a popírat, ale kdokoliv jiný by to jednoduše klasifikoval jako pokus o znásilnění.  Ale já vím, že to byla od boha ta nejjemnější forma, jakou mi mohla ta zkušenost přijít. Bylo to v Marakéši a ukázala se zde má vlastní neschopnost včas zareagovat (uvěřit a uznat, že se zlé opravdu děje, rozpoznat závažnost situace) a ochránit se, což mi nyní způsobuje naprosté vnitřní sebe-ničení, které odmítám vidět. A tak nechávám věci být, žiju, jsem a uvidím. A i když s tím bojuju, vím, že dokážu zůstat Já a nezavřít své srdce...

Dlouho jsem o tom přemýšlela, našla jsem příčiny i následky, souvislosti, hodně jsem se díky tomu o sobě a svém životě naučila, ale jediné co mi zvoní v hlavě je - co ta holka v sobě nese za sračky, že se jí tohle stane? Kolikrát jsem ze strachu nebo z pocitu viny znásilnila sama sebe?

Dnes jsem si uvědomila, že se cítím zrazena svou duchovní podstatou, která bere roha, kdykoliv jde do tuhého. Jen co se dotknu zkušenosti, která vynese napovrch zraněné pocity vázající se k dětství a dospívání, moje vědomí udělá hup - a už si pluje vesmírem a tady dole "se to nějak přežije" (excelentní únikový systém, který se aktivoval právě při zmíněném zážitku - a co zmůže "tělo bez duše"? - a tak se mi běžně ve vypjatých situacích stává, že zatímco má duše mne pozoruje zpovzdálí, já upadnu buďto do hibernace nebo vyděšeně plácám rukama kolem sebe hledaje čeho se zachytit. Jako aktér zkušenosti tu zůstávám pak já-Člověk, zraněná a ne-sebe-vědomá, a ego (díky bohu za něj, neboť je jakousi pojistkou proti sebe-zničení a v krajní nouzi zasáhne, i když ne zrovna "duchovním" způsobem). Ale kolikrát ještě, než pochopím? Jsem naštvaná sama na sebe a boha, že mi celé to hledání sebe sama přineslo akorát narušení posvátnosti mého těla. A jsem teda zraněná více já nebo více má nevinná a čistá duše, která je nucená pozorovat, jak její část pro svou oddělenost způsobuje sama sobě traumatické zážitky? 

Když se do sraček nepříjemné životní zkušenosti dostanete nevědomí, ještě se to dá vysvětlit, ale když pak na sobě pár let makáte, rozpouštíte, o(d)pouštíte, čistíte a dostanete se následně do stejných sraček i s rozšířeným vědomím, tak se to pole, koho obvinit, docela zužuje. A já jsem nasraná, ale na jiné úrovni je všechno v nejvyšším pořádku. Každopádně už rozumím těm povodním - očividně na nich mají mé emoce taky podíl. Tak to bychom měli novoluní v Blížencích... hm...

Samozřejmě vím, že je všechno v pohodě a na správném místě, vidím tu spirálu Života, ale na povrchu to víří, rozhýbala se dlouho stagnující energie, pandořina skříňka, jež ukrývala věci netušené - a ta skříňka se zdá téměř bezedná. Chtěla jsem ještě větší spojení se svou duší, ale očividně tam byly blokády, které tomu bránily, narazila jsem.

Uvědomila jsem si, že jsem se k tomu všemu spirituálnu upnula, aby se mi v životě už neděly takové extrémy, byla jsem ubitá životem a už jsem skoro ani nebyla, teď sice volně dýchám, ale po dvou letech zjistim, že míra extrémů nezávisí na míře probuzení... a že jako pankáč jsem k sobě sama byla emočně pravdivější než nyní, to jednoho zklame. Někdo to hold rád asi horký... nebo já fakt nevim, každopádně to vysvětluje mou nově objevenou alergii na esoteriky, vidím v nich tu zaslepenou část sebe sama, mám sto chutí na ně křičet, že věci, které blábolí, ve skutečně silných životních situacích neplatí - křičím tak na sebe, to je jasný. Ony ty spirituální věci jsou hezké, pomáhají, léčí, přibližují nás naší podstatě, esenci života, ale NESTAČÍ... a nejdou brát absolutně, aspoň já nemohu, v mé buněčné informaci se vyskytuje ještě příliš mnoho traumat, která se tu a tam zviditelňují ve vnější realitě... a třeba jen proto, abych si to zažila, kdo ví. Takže jsem mohla projít tisíce meditací odpuštění, opustit tu dávnou minulost, mohla jsem i cítit úlevu, ale dokud změnu programu nepotvrdím akcí v životě, je jakákoliv meditace jen únikem, uplně na houby a zase se to ke mne vrátí, aby se to zeptalo: "Jsi s tím skutečně s-mířená?"

A já tomu rozumim - má duchovní podstata je jako rodič, který věří, že tu maturitu zvládnu. A já jsem trucující zraněné děcko - jsem na toho rodiče v tuhle chvíli vskutku naštvaná, i když vím, že jednou mu poděkuju... Nejhorší je, že uvnitř sebe cítím selhání, vím, že jsem tu maturitu nesložila, že to bylo lepší než posledně, že sice už částečně vidím ten vzorec příčin a následků, vidím, co uvnitř mne do zkušenosti přivedlo, ale je ve mne naprostý děs, že Život si vyžádá ještě potvrzení o pochopení. A to se mi chce brečet, protože nevím, kolik toho ještě můžu zvládnout. 

A tak, jak to cítím nyní, se pro mne Život rovná pochopení, že se nepotřebuju měnit, že toto jsem já, důvěřivá, naivní, citlivá a pouštím se toho lana a životu už neodporuju, ať to stojí, co to stojí. A já si musím konečně uvědomit, že ta nevinnost mne samotné nevylučuje pudovost a vášnivost. Protože to jsem já. Oheň a voda. Jing a jang. Nebe a Země. Láska i Chaos. Neboť takový je i bůh v mých očích a takového bych ho chtěla přijmout.

Žádala se po mne důvěra v sebe sama, vždycky to bylo o tom. Ale protože jsem tolikrát v životě zklamala samu sebe, začala jsem důvěřovat všemu vnějšímu, všem těm definitivním pravdám, odklonila jsem se od Pravdy ve mne, od toho hlasu, který ví, kudy jít životem jakkoliv nahraně, vždy v bezpečí.

A nad tím vším je Duch, který se vším souhlasí. Ach, oddělenosti, hořká kráso bouřlivé zkušenosti...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Zápisník jedné mé lásky - má touha po bezpečí (lásce)

Já jsem Vám neprozradila jednu věc. Já jsem se v Maroku tak trochu zamilovala. Ono to u mě není žádné překvapení, já se zamilovávam v podstatě hodně rychle, pro mne je pocit lásky znamení, že si máme s oním člověkem cosi předat, že se společně můžeme přiblížit své vlastní celistvosti. Prostě kouknu, vidím duši a jsem v tom až po uši. A onen Marokánec byl perfektním zrcadlem mne samotné - bez domova, bez peněz s touhou prostě začít žít a s absolutním sklonem mrhat svým vlastním potenciálem pro strach otevřít se bližnímu svému, pro nedůvěru v sebe sama a Život sám. A já nemohla zastavit mou mysl, která se pořád ptala - a kde jako spolu budete žít, v rasistických Čechách to nepůjde, tady ho hodí do jednoho pytle s Romy, a já v Maroku žít nechci, otec tě zabije, blábláblá... Včera jsem se přistihla, jak se idiotsky, skoro až zamilovaně usmívám na skupinku Romů, protože jejich snědá pleť je až na občasné prozvonění v tuto chvíli jediné mé propojení s ním, a tak mám prozváněcí vztah, protože sms mezi Marokem a ČR nám nějak nefungují a internet v Ouzoud taky moc nefrčí. 

On se stal pro mne zidealizovaným pojetím bezpečí, které jsem v Maroku tak zoufale nemohla pro sebe najít - ukázal mi, že vědoma si toho, co se mi vše může stát, právě pocit bezpečí celý život hledám, že se dostávám podvědomě do nebezpečných situací, abych mohla být zachraňována, protože někde v hlavě mám nastaveno z dětství, že dokáže-li mne někdo poskytnout bezpečí, znamená to, že mne miluje - nebo spíš naopak - nedokáže-li, nemiluje. Což vysvětluje mnoho situací v mém životě - čím více lásky jsem od svého okolí chtěla, tím do více nebezpečných situací jsem se dostávala. A můj otec, který hodně pil, mne nebyl schopný uchránit před mými sebedestruktivními tendencemi, které byly tedy vlastně pouhým voláním po lásce, protože v mé hlavě je nastaveno bezpečí = láska - a alkohol se zde pro mne stal překážkou mezi mnou a bezpečím, které mi druhý může poskytnout. A já si tak sebou životem nesu jeden vzorec, který jsem konečně uviděla - proč do mého života vstupují často muži se závislostí (ať je to alkohol, marihuana nebo drogy), protože já podvědomě chci alespoň jednoho muže v životě, který mi ten svůj důkaz lásky předloží - přestane pít a já tím získám pocit bezpečí. Mluvím o programu, který je samozřejmě naprosto iracionální a který mám nyní možnost odbourat. Vím, že mne univerzum tou cestou krůček po krůčku vede, a je to super. Sledovat, jak vše spolu souvisí... každé slovo, setkání, událost...

Díky tomuto muži jsem si toto mohla uvědomit a mohla jsem vidět, jak zároveň pro svůj děs absolutně, urputně a velmi rafinovaně odmítám lásku a péči muže ze strachu, že se mi to vymkne z rukou, pro nedůvěru, že si ze mě snad dělá jenom srandu. Mohla jsem sledovat dráhy své mysli, které tohle chování způsobovaly - pochybnosti o sobě sama, tedy nedůvěra v boha, v Život. Byl to učiněný dar.

A taky jsem uviděla, jak svou nedůvěru omlouvám svou zkušeností. A byl to takový tanec mezi nedůvěrou a volným pádem, že má mysl konečně zkolabovala a nechala mne prožívat přítomný okamžik.

On věděl všechno - o duši země, o mluvících kamenech, o energii stromů, o bohu v nás. Bez knih a internetu.  Jeho bůh byl stejný jako můj. A možná se ještě někdy potkáme, a možná ne. Dalo mi to mnohé, a to může stačit. Inchalah, když si to bůh bude přát.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Femme fatale a strach z mužů

Mnoho událostí v mém životě bylo řekami, které tekly do kopců. Život vzhůru nohama. Člověk často dělá věci opačně, než by si přál - v touze po bezpečí se žene do absurdních situacích, aby pochopil, kde pocit bezpečí pramení, možná aby našel někoho, kdo mu to bezpečí poskytne. Maroko mi nastavilo zrcadlo, abych pochopila svou životní cestu v souvislostech, možná i trochu cestu Ženy, cestu Člověka.

Myslela jsem, že se učím větší důvěře v lidi i v boha, namísto toho jsem věčně zavírala dveře svého srdce - protože je to jednodušší, protože ty řeky vyhloubily velká a hluboká koryta, ze kterých není vidět ani na obzor, natož za něj...

Má duše je v posttraumatickém šoku, a vlastně dlouhou dobu byla, to nesnižuje míru a kvalitu blaženosti, které jsem dosáhla, jen všichni máme v těle spoustu zavřených děsivých krabiček, které jsou nám dány postupně otevírat.

Bůh mi dal zopakovat desetiletou životní zkušenost během 14 dní, abych uviděla a ucítila všechny ty tendence a způsoby myšlení, které mi brání ŽÍT a MILOVAT. Najednou ty zdánlivě nesouvisející věci splývají v jeden oceán mé vlastní existence - otec, bezpečí, manipulace, sexualita, tvrdost, křehkost... Teď vidím, jak jsem se schovávala za nejrůznější poučky o světě a životě... malá vyděšená holka, co odmítá život, a i přesto kráčí v přesných šlépějích boha. Ale byla to pravda, bylo to skutečné, ten život předtím i vše, co jsem žila a o čem jsem psala, ... jen teď . teď už to pravdou není, protože se ve mne udál další kvantový skok... a tak je čas hledat nový způsob fungování. Příliš často jsem se nechávala přesvědčit něčím vnějším a nakonec - na ničem nezáleží, jen na tom, jak si interpretuju skutečnost já sama...

Velké světlo přitahuje velkou temnotu, bůh skrze nás svítí do nejtemnějších koutů sebe sama...

Svět není připraven zrcadlit Nevinnost a Lásku, tady v ČR jsme v bublině, inkubátoru, tady se duchovní zákony žijou poměrně lehce - tady, nechceme-li se setkat se zlem, nepotkáme (a i to je volba, v pořádku, ale nelze dělat, že zbytek světa neexistuje). Za hranicemi Evropy jsou jiná pravidla hry, aspoň tam v Maroku (a vlastně i tehdy v Londýně, v Římě i Španělsku - jen já jsem ty opakující se vzorce neviděla), tam dotek boží lásky pálí, bortí, hroutí, a dobrým lidem se dějí zlé věci, protože když se nové vědomí dotkne staré vibrace, způsobí to nejprve výbuch a lidé kolem začnou bláznit. A čistá duše musí mít ostré lokty a jasné hranice... a obrovskou důvěru v boha, že žádná lekce není bezúčelná... A tak nevinná květinka Anamel pochopila, že bůh jí ochrání a že život přestane být bojem, začne-li konečně důvěřovat Muži...

A kolem nás se bortily staré zdi a já byla na hraně sebe sama, těsně u bran sebezničení - abych konečně uviděla, jaké zábrany mi způsobil můj vnitřní děs z mužů... A uviděla jsem ten strach, uviděla jsem, jak se mé tělo v blízkosti muže (ať milovaného nebo nenáviděného) začne klepat a myšlení přepne do primitivní části mozku, ta tam je veškerá duchovní a duševní vyspělost, najednou jsem jen jeskynní žena neschopná reakce, neschopná odporu s prostou otázkou na rtech "Bože, co mám dělat?"...

A tak stojí proti sobě na tomto světě schopnost ženy manipulovat s mužem a schopnost muže zmocnit se těla ženy... dva principy, jež proti sobě bojují ze vzájemného strachu ... "já se tě zmocním, abys se mnou nemohla manipulovat, a já si tě obmotám kolem prstu, aby ses mne nikdy nemohl zmocnit"... a oni mne uzřeli, ucítili dotek mé duše, a tak se zalekli, že se mne chtěli zmocnit, chtěli mne pošpinit... abych zalezla zpátky do své ulity...

Maroko mi ukázalo moje nejhlubší vnitřní strachy a předsudky k mužské energii. Jednou Vám možná povím příběh o tom, jak Anamel dostala během 14 dní tolik lekcí svého strachu a předsudků k mužům, které očividně nepochopila, až zahodila všechny kecy o tom, že "dobří potkávají jenom dobré" a s nožem v ruce skopala zfetovaného marokánce, který byl asi osmým, co před ní mával svým penisem...

A já pořád věřím, že jsme nepotkali zlé lidi, oni to prostě jen neustáli... Byly to jen můry, co se zalekly velkého světla, které je tak pálelo, že se začali chovat iracionálně, a možná taky ne, ale něčemu věřit musím... Protože, co by mi pak zbylo? Mám dvě možnosti - pro ochranu sebe sama se stanu ironickým pankáčem (poteču znovu do kopců) nebo mi to konečně "doteče" do DNA a já se přeprogramuju? Bože, dej mi sílu poznat tvou vůli...

Do Maroka jsem odjela jako naleštěné růžové kytičkové autíčko pro barbínky, vracím se jako oprýskaný zaprášený cadillac...

Hledání ztracenné nevinnosti. Kam se poděla? Možná jsme ji my ženy odevzdaly, ze strachu a pro trochu pocitu bezpečí - odevzdaly jsme svou sílu měnit svět, pustily jsme se svých vizí a ideálů lásky, staly se asertivními robohospodyňkami a nechaly se podmanit svým strachem z mužské síly... pro strach  jsme se staly uzavřenou schránkou bolesti, která má hranice, přes něž jen tak někdo nepřekročí...

To, co žena potřebuje k tomu, aby se mohla stát skutečně ženou, velvyslankyní lásky a nevinnosti, důvěry a vášně, života a radosti - je pocit BEZPEČÍ... a ten přichází skrze muže, otce, milence i ty náhodné anděly, které potkáváme na své cestě životem... už to vím, už tomu rozumím, oni jsou já - a skrze ně já sama sobě dávám bezpečí. Díky Bože... Vím, že po mne nechceš žádné oběti na oltář...

Jeho bůh byl stejný jako můj. Inš´aláh. Když si to bůh bude přát...

Pokračování příběhu: Bůh je láskou i chaosem, jak jsem znásilnila sama sebe

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Rozloučení - putování za vůní marockých růží, tedy mou duší...

Připravila jsem pro vás článek o tom, kam cítím, že budou směřovat mé tvořivé kroky, publikuje se o půlnoci z 11. na 12., přesně v době, kdy naše letadlo přistane v marockém vnitrozemí. Dále se každé ráno automaticky publikuje příspěvek obsahující tvorbu čtenářů, bude jich 5, pak nastane Mlčení, Ticho... a z něj se vynoří to nové. 

Včera jsem se divila, co ten solar mi vyvádí, vždyť před cestami takhle nervózní nebývám. A i když tohle je cesta výjimečná a hluboká - blíž a blíž k mé duši a všemu, co jsem - včera to se mnou házelo teda slušně. 

A co jsem čekala - naplánovat si svou první mimoevropskou cestu na květen 2013 na dobu novu spolu se zatměním slunce? To vypadá jako perfektně naplánovaný způsob odevzdání hromady programů a pochybností - krok do nového, nepoznaného.

Díky bohu, že se ke mně vždy dostanou informace včas a já nemusím propadat panice, že další konečná bude v Bohnicích. 

Informace=světlo. Budu se ale muset naučit méně  čekat (nebo vůbec nečekat) na informace zvenčí a poslouchat pokyny z nitra, který ještě stále občas nedůvěřuju.

Cítím, že si potřebuju udělat VLASTNÍ názory - má nižší já jsou naočkovaná programy mých bližních (co všechno nám hrozí za nebezpečí + naprosto neopodstatněné předsudky k islámu a Africe), mé vyšší já to láskyplně pozoruje a vidí, že vše vede jedinou cestou Lásky. Pohlcená strachem z neznáma, jsem včera prosila o odpovědi a v tu chvíli začala hrát píseň Peaceful desert a mé vyšší já mi řeklo - Anamel, ty jsi mír a mír přitahuje mír, tak už se ničeho neboj... A strach byl transformován na dobrodružného ducha té divoké Ženy, co se ve mne ukrývá...

Čeká mne 16 dní plně v přítomném okamžiku, v důvěře v božskou esenci, ve víře v sebe sama a vděčnosti za život, ve svém vnitřním míru i zcela nepoznané bouři proměn. 

Loučím se s Vámi - Já, starší verze Anamel. Až se vrátím 26. 5., budu Jiná - možná jen zas o trochu víc já. Budu něžná i pevná, milující, a proto milovaná, už nikdy pochybující AnámEl. 

A co bude dál? Necháme se překvapit. Už nyní cítím, že éra Ohně končí, neboť vnitřní boj je dobojován, a tedy je zde prostor pro tvořivého Ducha tohoto světa, vesmíru i ves-mírů...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

A-MAILY - emaily pro odvážná Srdce

V levém postranním panelu je žluté okénko, přes které se můžete přihlásit do mého nového projektu: A-MAILY, který jsem před nedávnem zmiňovala zde na webu. Heslem této mé aktivity se stává "Neočekávejte nic a může přijít Cokoliv". Z a-mailingu (tedy přijímání emailů od Anamel) se můžete kdykoliv odhlásit. Zde přikládám první anamelí mail pro představu, tenhle je dlouhý, příští může obsahovat třeba jen jednu větu, nikdo neví. Jediné, co je jisté - je moje schopnost nabourávat zastaralé, odhalovat skryté a trefit se do správných témat ve správný čas.

Každopádně tenhle je na ukázku, další A-MAILY už budou chodit jen těm, kteří se přihlásí přes žlutý formulář, čímž dáváte najevo zájem a také souhlas se zasíláním mailů.

A-MAILY jsou zdarma, dobrovolné finanční příspěvky vyrovnávající energie dávání a přijímání jsou však vítány, je-li to ve Vašich možnostech a cítění.

---

Ahoj všem odvážným Srdcím.

Jsem vzteklá - no a co? Právo na pochyby, právo na chyby...

Nehledám nic jiného než život v jeho přirozené formě... v umění žít se skrývá to hledané, ale co vidím kolem, není většinou moc přirozené... žijeme ve svých krabičkách, každý v té své, a tak jednou za čas vypadnu ze své rovnováhy a pláču a vztekám se, že život není to, co si pamatuji "odjinud"... možná bůh do mne vložil tuhle krásnou vzpomínku (na budoucnost?), aby mi nedala zastavit ... je to ego? Nemyslím si... touha je jen součást cesty...

Není mi zrovna teď fajn a je to v pořádku. Je v pořádku, když nejsme permanentně hodní a skvělí.

Sedm otázek od Lenchera (rozhovor pro Probuzení)

Na http://probuzeni.blogspot.cz/ najdete moje první interview, sedm otázek mi položil autor webu, Lencher Falprea. Rozhovor o pokoře, egu, strachu, sebepřijetí a mnoho dalším najdete na stránkách Probuzení.

Pro ty, kdo si nevšiml a zajímalo by ho - o úplňku jsem sepsala novou stránku O mně, co nabízím. Ucítíte-li volání, neváhejte mne zkontaktovat, můžete přes webový formulář, Facebook i mail (nejrychleji budu však reagovat, vyplníte-li webový formulář na zmíněné stránce o mně). Těším se, bude legrace ♥

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800

Anamelí infostánek - kroky ke svobodě

Stejně jako teenager nemůže celý život zůstat punkáčem, i když v 16 se to zdá jako jasná volba, tak blogerka nemůže celý život blogovat, ... všichni máme potřebu expandovat, a tahle zima byla velmi výživná, takže i já mohu nyní růst do všech možných směrů... A pro změnu chci zkusit i něco jiného.

Dál budu psát příspěvky na blog, i když možná maličko méně, ve mně to volá po změně, chce to trochu větru do plachet... Inspiraci, akci, pohyb, ... což bude ve výsledku přínosem pro tento web.

Ale nejprve to chce trochu odvahy, mé i vaší, pustit se do neznáma, jít cestami nevyšlapanými. Kam mě to vede, nevím, zkouším...

Toto jsou věci, které jsem se během putování svým doposud velmi pestrým životem naučila a které tak mohu sdílet s kýmkoliv, kdo o to stojí:

• schopnost rovnováhy, přijetí věcí, jak jsou - přijetí své vlastní Temnoty a přijetí svého vlastního Světla (pokora před Životem a Stvořením všeho, co je)

A-glosa: Žáby a spisovatelé

Toto je Emilka a měla se mnou dnes velkou trpělivost - zapózovala a pak
teprve se mi ztratila v listí...

Slovy mé kamarádky: "No, představ si, jak by vypadal svět, kdyby byli všichni jako ty. Tisíc spisovatelek pobíhajících po lese a čuchajících ke kytkám." Nemůžu ten obraz dostat z hlavy, moc se mi líbí :D 

Zima byla tak dlouhá, že jsme málem zapomněli, kým doopravdy jsme. Skoro to vypadalo, že nikdy neskončí, ale srdce je naplněné vděčností a ve vzduchu je konečně cítit dobrodružství. A to je teprve začátek. Jaro je tu, žáby a spisovatelé vylejzají z děr...  A já už zase mam chuť chodit bosá a svlékat se do naha... Návrat Domů...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800

Pohádka o ideální pracovní pozici

Je to už nějakou dobu, co jsem se rozpůlila vedví, nebo spíš stará a nová "polovina" začaly být více viditelné, více se vzdalující jedna druhé - ta první má polovina touží po jednoduchých věcech, jako je běžná docela uspokojivá práce s prospolečenskou hodnotou, stálý příjem (alespoň trochu stálý), jistota (alespoň maličko), láska, manžel, děti... a bylo by opravdu jednoduché vrátit se "zpátky" do svého života - poučená, lepší, skutečnější...  asi i vím, koho bych si vybrala za manžela, byl by to krásný život, s vědomím toho všeho, co jsem se naučila - mohl by to být opravdu krásný život... ale já tolikrát volala do nebe, ať se naplní můj nejvyšší potenciál, že už nemůžu couvnout... 

V momentě každého člověka nastává chvíle, kdy se musí vzdát své osobní vůle, protože ta už ho nikdy neudělá šťastným...

Mé vnitřní dítě je zraněná indigová duše...

Mohla bych napsat stovky stran pochybností. A mohla bych napsat tisíce stran o víře, kroniku naděje a sepsat knihovnu naplněnou příběhy o zázracích.

Mohla bych napsat knihu o strachu. A mohla bych sepsat edici o odvaze a síle.

Svými slzami jsem naplnila pozemský oceán a svým smíchem složila nebeskou symfonii.

Vyhrála jsem bitvy v nejvzdálenějších koutech vesmírů, a přesto si připadám na Zemi jako ve vyhnanství... ale co zbude Člověku, když andělé se budou cítit vzdáleni od Domova?

Anamelí glosa - otevřené srdce: jak se mi praxe minula s teorií

Snažím se teď být více otevřenější, protože věřím, že svět se vyléčí a žití bude jednodušší, až se přiblížíme jeden druhému, až poznáme své sousedy a přijmeme druhé lidi do našeho každodenního života. Dnes jsem na procházce už z dálky zahlédla svoji bývalou učitelku na kytaru, má za sebou asi dost smutný život a vypadá osaměle a VELMI odměřeně... tehdy jsem byla teenager a té paní, co vypadá jako čarodějnice, jsme se všichni dost báli. Dnes jsem si říkala - á, super, perfektní příležitost projevit své božské od strachu osvobozené neposuzující bezpodmínečně milující já, ALE - jak se blížila, všechna má já (božská, nebožská) vzala nohy na ramena a já si připadala zas jako ten puberťák, co dostal vynadáno, že je mimo rytmus. Ve chvíli, kdy jsem vzdala pokus ji pozdravit a ona mě míjela, zírajíc si na špičky bot, spadlo mi na čepici ptačí hovínko. Zpráva přijata. Díky :)

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800

Anamel - vymetač cukráren

Někdo tomu říká neúcta k tělu - já tomu říkám úcta k Životu... ale trvalo mi nějakou chvíli, než jsem si to srovnala a zjistila, kde je pro mne ta hranice mezi zdravým životním stylem a oslavou darů Země... Jak já s oblibou říkám - Kde jinde ve Vesmíru si můžete dát takovou lahodnou nádheru? 

Ve své stravě se pohybuju od brethariánství přes vitariána, vegetariána po zákuskového labužníka - podle nálady a potřeby. Není-li vina, nejsou následky. Jako u všeho u mne platí pravidlo - dopřát svému tělu nejvyšší možnou kvalitu. Tu naštěstí poznám "od oka", takže se nemusím bát, že bych pozřela nějaké nepřiměřeně chemické nechutné polotovary.

Každopádně moje osobní léčitelka kočka Andromeda vždy pozná, že "Anamelka zas oslavovala Život" a nekompromisně mne po příchodu domů začne masírovat břicho. Odstrčit se nedá - je to její mise.

Nejraději chodím do cukrárny s více lidmi - aby toho člověk mohl více ochutnat.

Důležité je nebýt otrokem své vlastní chuti. Pak si představuju jakoukoliv dobrůtku jako přidanou hodnotu skvělého života - s přístupem "můžu si tě dát, ale když si tě nedám, nic to se mnou neudělá" neztrácím svou svobodu.

 S Láskou - Anamel, vymetač cukráren :)

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800

Anamelí glosa - snídaně v okně a kočičí manžel

Když jsem pobývala v domečku se zahradou, trochu jsem se "rozmlsala" a teď mi chybí ty snídaně v trávě, na slunci, na čerstvém vzduchu. Inspirovala jsem se Áňou a po kočičím vzoru jsme dnešní dopoledne s mou spřízněnou duší Artemis strávily na parapetu (dala jsem si pod okno stůl, abychom se mohly nakrásno rozvalit a nechat sluneční paprsky léčit unavenou pleť a zaneřáděnou auru). Snídaně v okně. Sousedi byli tou myšlenkou tak pobaveni, že nám halasně do oken volali, ať si to pořádně užijeme... Mimochodem sháníme otce našich dětí - zatím teda jenom nějakého chlupáče pro naši kočku Andromedu :D (v případě zájmu o seznamovací schůzku pište na anamel.web(z)gmail.com)

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Kolik zbytečných kroků ujdeme, než se pohneme?

KOLIK ZBYTEČNÝCH KROKŮ MUSÍM UJÍT, NEŽ SE NĚKAM POHNU? ... Myslela jsem si, že když chci krmit ptáčky, musím nutně udělat několik kroků k tomu, aby se mi to za oknem hemžilo různorodými barvami a pípáním (např. koupit či vyrobit krmítko, přečíst si, co ptáčci nejraději papají,...). Po několika letech odkládání (až najdu vhodný a jednoduchý návod k výrobě nebo až narazím na levné, ale dobré krmítko, až vymyslím způsob, jak ho připevním na parapet, až až až) jsem šla kolem květinářství, kde měli ve výloze pytlík slunečnice, intuice udělala ťuky ťuk do mé roztěkané mysli... semínka jsem vysypala na parapet, bez ladu a skladu, a hle - tu jsou barvičky a pípání, až je moje kočičí spoluduše Andromeda při pohledu z okna celá rozjařená. Jak někdo psal na Facebooku - zima je dlouhá, volby nedopadly, tak alespoň přikrmujme ptáčky. A tak to máme s mnohým... Detaily tvoří život. Hezkou neděli všem. S Láskou An.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800

Anamelí glosa, 20. 2. - o pantoflích, náhodách a eko/biospotřebiteli

Den zrození je zároveň den smrti, odcházíme, abychom mohli přijít... Moje maminka řídí v pantoflích, dlouho říkala, že jednoho dne si určitě do práce zapomene vzít boty... myšlenky > slova > čin = ten den nastal dnes :D ... Chtěla jsem jí půjčit moje, ale pak mi tak nějak došlo, že bych byla bez bot já, tak jsme šli koupit nové, jak cupitala po Andělu v roztrhaných pantoflích, neustále remcala "Všichni se na mě dívají." Věděli jste, že i když je na výrobku napsáno 100 % bavlna, na cedulce se drobným písmem skrývá "Obsahuje 2 % elastanu". Elastan při každém praní uvolňuje do textilie nové a nové chemikálie. Přírodní spodní prádlo... Chci toho opravdu tolik? V Lindexu jsou schopni dovést snahu vyhovět zákazníkům typu "já" ad absurdum "100 % BIO bavlna s 2 % elastanu", tímto zahajuji nový anamelí seriál - Ochrana chudého eko/bio spotřebitele, aneb nástrahy komerčně konzumní džungle" :D Maminka mě na rozloučenou políbila a říká: "Dneska potkáš toho pravého." A maminka má vždycky pravdu, víte? Pak dodala: "Hlavně ho nepoblej, oni ty náhody jsou občas zajímavý."

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800

Osvícení není žádné "cappuccino awaking"

Včera mi kamarád poslal 12minutové video (dole pod článkem), jehož důležitost pro svůj proces si plně uvědomuju až dnes, takže Ondro, díky - perfektní načasování. V tomto videu se říká, že moment osvícení neznamená nutně trvalé osvobození. 

Pro mne neznámý duchovní učitel Mooji si získal mou důvěru svým jemným vystupováním, v němž se snoubila zkušenost s pokorou, mluvil o něčem, co jsem dávno věděla, ale nedokázala aplikovat na své prožívání. Odmítala jsem si přiznat, že se to týká i mne - že stav tzv. osvícení není žádné cappuccino awaking - že po každém nahlédnutí do univerzálního stavu Srdce přichází okamžik "a pak". A tak i já měla svůj nejdelší stav probuzeného Vědomí - plné přítomnosti duše v těle - 16 dní, tyto dny byly ve znamení spolupráce duše s jejím omezeným vědomým zde (tedy mnou rozuměj) a vzájemném slaďování představ o tom, jak naplnit své dny, z čehož vyplývala vnitřní harmonie a plný potenciál bytí zde, než přišel můj okamžik "a pak". Mooji říká, že mysl má vždy určitý čas, aby nás sejmula - a moje mysl na mne zaútočila právě skrze pochybnost, že tento stav blaženosti, absolutního přijetí všeho, co je, a všeobjímající důvěra v běh událostí nemůže být trvalý.