pondělí 30. prosince 2013

2014 Jsem vším, co tvořím

Vzpomínka. Tehdy jsme si neuvědomovali, jak přelomový rok 2013 byl. Že se jednalo o restart. Po zkušenostech z 2012, kdy se oproti očekávání vlastně nic až tak velkolepého nestalo, jsme nějak přestali přemýšlet o velkých událostech a revolucích, každý individuálně se prostě snažil ustát tu smršť osobních pohrom a katastrof, které byly často tak traumatizující, že se život na chvíli úplně zastavil a mnozí setrvávali v režimu přežití, s minimem peněz, v samotě hledali oporu sami v sobě. Najednou nic nebylo důležité jako Život sám. Snažili jsme se tomu říkat příležitosti, ale pravdou je, že na konci roku už jsme se všichni sotva plazili. Ale taky jsme se smáli, protože jsme za sebou nechali velký náklad a na ničem už moc nezáleželo, jako na tom hřejivém pocitu u srdce, který byl to jediné, co člověka dělilo od šílenství. Ani jsme nevěděli, co ten náklad obsahoval, ale stoprocentně to bylo obrovské vzhledem k extrémnímu obsahu zkušenosti, která by se dala definovat slovy "Tomu bys nevěřil...". Jak obrovské jsme poznali v roce 2014 a léta následující. Svět už nikdy nebyl jako dřív... začalo velké dobrodružství. A my jsme se to tak naučili vnímat. Byli jsme první, proto jsme věděli, co dělat, když se to časem začalo dít hromadně a společnost jako taková byla tváří v tvář svému možnému zániku nucena se změnit... ale tehdy, tehdy na sklonku roku 2013 jsme nevěděli vůbec nic. Říká se, že přítomnost je slepá, teprve budoucnost ukáže, co mělo jaký význam. A my jsme přijali to sladké "nevím" a pokorně přijali, že náš příběh má souvislosti, jimž nemůžeme rozumět. A tehdy se v nás začala rodit víra...

Po roce 2012 jsme si mysleli, že není hlubší dno, kam se dá spadnout. To byl omyl. Rok 2013 nám mnohým přál z pohledu minulosti hodně "špatného", z pohledu budoucnosti to byl dar osvobození. A ano, vždycky může být hůře, ale my jsme zas trochu jiní, zkušenější, pokornější, odolnější, protože na tom pomyslném ještě hlubším dně, pokud jsme si dovolili tam padnout, jsme našli Život, našli jsme tam sebe sama, svou krásu a sílu, lásku a cit, pokoru, víru v Existenci... A taky jsme tam našli druhé a pochopili jsme, že vztahy, jak jsme je žili doposud, už žít nebudeme, a to je velká úleva...

Vím, že nejsem to, co tvořím. Tvořitel je více než součet jeho výtvorů. Jsem si toho vědoma, proto se snažím nelpět na oněch výtvorech, jejichž hlavním atributem je neustálá proměna. Ale svým způsobem zároveň jsem s nimi totožná. Jsem v nich otisknutá. Jsem tím, kdo nechává proudit ducha do tohoto světa. Jsem tímto světem i tímto duchem. Jsem tu, abych se naučila v tom vidět rovnováhu a uměla tvořit oduševnělou hmotu. Jsem zapsaná v mém těle, protože já jako vědomí se rozhoduji, co jím a jak o něj pečuji. Jsem v mých šatech, protože jsem to já vědomí, kdo je dal do skříně a každý den si je oblékám. V mé práci, protože jsem to já vědomí, kdo se každý den rozhoduje a koná. V mém účesu, protože jsem to já vědomí, kdo šel k holiči a vyslovil svou představu. Ve výzdobě mého pokoje, protože jsem to já vědomí, kdo otevřel svou mysl většímu propojení s duchem a chopil se výtvarných potřeb. V mých vztazích, protože jsem to já, kdo je mírou otevřenosti mého srdce. Když to budu odmítat a říkat, že tím nejsem, popírám podstatu své existence zde na Zemi, popírám svou duši, jež mne skrze já-vědomí vede k tvorbě...

Když se dívám kolem, vidím sebe. Ve všem. Jaký obraz vidím? Líbí se mi, nebo budu malovat jinak? To je otázka, kterou si nesu do roku 2014, roku tvořivosti v jiném pojetí než doposud - jsem u-mě-lcem svého života. Roku, kdy jako malíř vezmu štětec a budu obdivovat vše, co jsem stvořila, a vše, co se mi nebude líbit, jednoduše přemaluji... Neboť to je má svoboda. I tvá... Sláva věcí nebeských zde na zemi... Elysium pro odvážné duše... Hodně štěstí a inspirace!


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

úterý 24. prosince 2013

24. 12. 2012 Dávám ti svou vášeň, to jediné ti mohu dát...

Můj výtvor <3
Ať je váš dnešní štědrý den takový, jaký si přeje to dítě ve Vás, postarejte se o toho malého hrdinu a malou princeznu, o ty dva malé bojovníky za lásku a krásu, a dopřejte jim (sobě) zázrak vánočního příběhu a kouzlo života.

Jak jsem si loni dovolila se druhým nedat a ignorovat ducha Vánoc, tak se letos dávám (a to není o dárcích, je to o podpoře, inspiraci, úsměvu, laskavosti, humoru a vděčnosti, která plyne přirozeně z lehkosti mého bytí) a taky si ujíždím na výzdobě, vyrábění a balení dárků a koledách :) A víte co? Něco se přecvaklo. Splývá to. Dávám se sobě nebo druhým?
Ať si pod pojmem vášeň každý představí cokoliv, pro mě je to živoucí inspirace, kosmická láska bez podmínek a bez nároků, nesmrtelný pocit Života v jeho pomíjivosti...

Dala bych ti všechno, dala bych ti každý kousek sebe, tak moc tě miluju, láskou mé duše, láskou člověka. Ale to by byla oběť, a pak by pro mě nic nezbylo a já bych mizela, ani svět už by se nemohl radovat a inspirovat z mé přítomnosti. A proto ti dávám svou vášeň, svou radost, která je spojená s tvou Přítomností, byly to mé ruce, ale tvá duše je vedla, byl to můj hlas, ale má duše promlouvala, … A to jsem já, a taková se ti dávám, taková se ti mohu dát. Live in spirit.

.............................

Sice už není potřeba více slov, ale občas potřebujeme moudrost života vidět v příbězích. Tak abych to vysvětlila na příkladu svého života tak nějak konkrétně: Já jsem byla vždycky tvořivá, a i když mě to bavilo, vždycky tam bylo tak nějak cítit to společenské "musím". Poslední dva roky jsem cítila, že můj plamen tvořivosti pohasínal, dobré nápady nepřicházely, pořád jsem byla zaměřená na řešení "důležitých" věcí a nějak jsem hledala to svoje "nemusím, ale chci". Před pár dny se do mé mysli navrátilo světlo tvořivého vědomí (a za to vděčím nejen sobě, ale mnohým inspirativním tvořivým bytostem kolem sebe) a já začala dostávat úžasné nápady na dárky, které by potěšili i mě (ať jejich výrobou nebo dobrým pocitem z realizace skvělého nápadu). Sice letos nemám už tolik času je všechny realizovat, takže tento rok vnímám jako přechod (aspoň je kam se posouvat) a že samotné období Vánoc není tak důležité, teď vím, že do roku 2014 vstupuju s neuvěřitelným tvořivým potenciálem, který se neustále rozšiřuje do oblastí, které jsem zavrhla slovíčkem "neumím, nezvládnu" - a tak můj hlas zní, mé ruce tvoří a má mysl tryská v záchvěvech úžasných nápadů... a jak do nich jdu (i když ještě trochu váhavě), tak se ten život jeví o mnoho více boha-tší...

A ještě konkrétněji. Svému kamarádovi jsem chtěla nazpívat na CD písničku, jsou to tři roky, co jsem přestala zpívat s místním amatérským sborem, bylo potřeba obnovit hlas (jak symbolické), to mě dovedlo na pravidelné zkoušky do zkušebny, práce s hlasem mě neuvěřitelně baví a zpracovávám své bloky "nemám hudební sluch" (v dětství mě vyřadili ze sboru "pro nedostatek talentu"). Moje kamarádka Miruška (děkuju) mě inspirovala dokonale zabaleným dárkem, hned jsem si půjčila tavnou pistoli a zjistila jsem, že je to velká legrace. Dvacet let u nás je tradice "čekáme na Janu se štědrovečerní večeří, protože dobaluje dárky" - letošní dárky jsem zabalila 23. 12. a ten pocit hrdosti, že jsem překonala sama sebe, je k nepopsání. 

Ale to jsem nejdřív musela začít milovat a ctít tu holku ve mně (a že jí miluju, protože je boží a úžasná), jejíž dárky jsou neohrabaně zabalené izolepou s reklamním potiskem, příp. jejíž dárky nejsou vůbec zabalené, ale jsou nastrkané v nesčetněkrát recyklovaných vánočních taškách nebo nedejbože v igelitce (no, ano to se mi občas děje :)

A nakonec budu zpívat i koledy pod vánočním stromkem v nedaleké vesnici.

Miluju Vás jako sebe sama! Děkuju, že jste svědky mé cesty a že spolu skrze řádky a pocity můžeme sdílet ten zázrak zvaný Život. An




A ještě dárek od Maoka, mistra hudby: pokoj na Duši, súlad v Srdci, zdravie v Tele, poriadok v Mysli a vôbec všetko dobré vám .. ďakujem za vašu doterajšiu priazeň a množstvo nezabudnuteľných momentov na koncertoch ...
Stáhněte si album Eniesa 2013
.. no a pre pekné chvíle pri večernom stole, alebo kedykoľvek inokedy, si dnes môžete stiahnuť celé nové CD "Eniesa".. tento link bude funkčný do ďaľšej polnoci t.j. 25.12.2013 .. nech muzička padne na úžitok.. p.s. tak sťahujte rýchlo ..


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

sobota 21. prosince 2013

21. 12. 2013 Nazí a v úžasu


Chtěla bych něco napsat o nevinnosti a spontaneitě, ale tenhle můj nedávný ranní příběh Vám to poví za mě. 

Co uděláte, když otevřete dveře do koupelny a tam je všude na zemi voda a ta navíc ze sprchy stříká až na chodbu, takže jste mokrý, oblečený a mokrý? ... Ano, bylo tam několik letmých myšlenek o tom, že jsem neschopná, že voda něco zničí, že sousedi si budou stěžovat, že s takovýmhle začátkem bude ten den stát za houby. ALE :) Nic z toho nebylo tak hlasité jako to dítě ve mně... Nešlo to zastavit, nešlo to řídit, byla jsem to já, spontánní a nevinná. Ta milisetina milisekundy černých myšlenek byla vystřídána čirou euforií. Vlastně se divím, že jsem ten moment zachytila, bylo to, jako by se zastavil čas a film se zpomaleně začal rozbíhat do nového děje... Takže odpovědí na otázku je: Začneme křičet Jééé, pršííííí. Potooooopááááá, odkopneme bačkůrky a začneme se ve vzniklé situaci za doprovodu burácejícího smíchu čvachtat, pak na to hodíme hromadu ručníků a půjdeme o tom rychle někomu napsat, protože toužíme sdílet svou radost... Je mi sedmadvacet. True story. Ale dovedete si představit přirozenější bytí? Miluju život, miluju ho k zešílení. Miluju ho teď. Před pár dny jsem chtěla umřít, ale teď život miluju,... možná právě proto - že jsem toužila po smrti. Něco umřelo, ale nebyla jsem to já, já jsem se zrodila... znovu a postopadesáté... Fénix z popela. 
...
Krásný slunovratový den přeji všem! Sluneční vrata jsou otevřená dokořán, kufry zanechejte u vchodu, s nákladem už se obtěžovat nemusíte, do své zářné budoucnosti, v níž se zhmotní nápady přítomnosti, vstupujeme nazí a v úžasu.

V noci v polospánku přišla za mnou Marie, byla nádherná a dokonalá, řekla: Toto bude krásný den, láska se zrodí. Vstoupí tam, kde jí bude udělán prostor... A proto, pokud jste jí ještě prostor neudělali a ve vašem srdci se drží stíny smutku, lítosti a vzteku, tyhle dny jsou k tomu, aby se ta hořkost mohla rozplynout... Tohle ticho mezi nádechem a výdechem je nabídka pro ty, co se rozhodnou, co převezmou žezlo svého života.

Cítím ve svém srdci klid a mír, vy jste byli svědkem, do čeho všeho jsem se v posledních týdnech ponořila. Tenhle klid, je výsledkem obrovského ú-klidu v mé duši... Já vím, o čem mluvím. A proto říkám - jste odvážní, nejodvážnější ze všech! Každý kousek, který odevzdáte a naplníte láskou je výsledkem vaší odvahy.

Složit zbraně a nebojovat mezi sebou, nechránit si to "své", rozdat sebe, protože nás neubývá... to neznamená propustit hranice své víry, své síly, naopak - respektovat je, v přirozenosti a pružnosti... aby do toho nemuselo vstupovat to ustrašené dítě-ego, které se bojí limitů a konečnosti... Koupit dárek k Vánocům - jednoduché. Darovat sebe sama, otevřít své srdce přítomnému okamžiku a bližnímu svému - to je vyšší princip pro odvážné...

Článek Laskavost, vděčnost a něha jsou cesta k tvé duši jsem napsala 27. 4. 2013. Po dlouhém výletě za poznáním svých temných hlubin se znovu silně vracím k sobě, tak nějak mi to přijde, že ta slova jsou pro dnešní den. A nejen pro ten dnešní den, ale i pro ty příští...

Tma je světlo...  Anám el


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

úterý 17. prosince 2013

Úplňkové rozjímání

Křik z ulice, výčitky, pláč, prosby... je úplňkový den. Šílenství a agresivita. Jedna tvář tohohle světa. Kousek mimo tuhle scénu ve své tichosti, se sluchátky na uších kráčí An, chvíli přemýšlí, co by udělala Láska, kdyby byla svědkem takovéto situace. Nakonec v tónech písničky Beauty of the end (Krása konce) posílá do situace smířlivý úsměv, nic víc neudělá. Ví, že každá zkušenost přináší pochopení, a tak druhým dopřeje jejich osvobození. Paloma Faith (Víra) v tu chvíli zpívá "Jsem celá zjizvená z této cesty za svobodou, ale já potřebuji běžet s větrem. A já vím, že právě teď přemýšlíš, že k tomu není žádný důvod. Ale i ty uvidíš..." Ana sleduje, jak se rozhádaný pár celou cestu do kavárny drží tak nějak v její blízkosti. Jsme ve Vesmíru paradoxů. Odlišné světy, odlišné reality. Které se občas střetnou. 

Odešla jsem po několikatýdenním boji do stavu míru, nacházím se na okraji černé díry, která je červí dírou do nových světů, nacházím se v horizontu událostí. Bod smrti a znovuzrození, okamžik mezi nádechem a výdechem, ještě jsem nepřekročila tu hranici, ještě stále mohu vysílat zprávy těm, co zůstávají, ale už můžu vidět záblesky budoucích ves-mírů. Zanechávám za sebou zlatou stopu, kdyby chtěl jít někdo také. Do toho svého vlastního univerza. Jsem nehybná. Ale kdo ví, jestli to není jen ticho před další kontrakcí z mnoha následujících. Jsem příliš omlácená na to, abych si dovolila vyslovit, že tenhle mír je konečný stav. Konečně. Slastný stav "já nevím". V mém světě jsem sama. A není to děsivé, je to pocit Domova. A třeba se naše světy setkají. Když si to budeme přát. Jsem poustevník. Dobrovolně. Z dobré vůle. Vrátila jsem se k sobě. Z dlouhého výletu. Výlety jsou fajn, jen je potřeba vědět, že je vždy, kam se vracet, že jsme vlastně nikdy nikam neodešli.

Cestou Ana nalepí na zašpiněné sklo starého skladu harmonizující afirmaci pro toho, kdo se dívá a chce vidět. Nic víc. Toto je její zpráva z ves-míru, z jejího vesmíru, toto je správa jejího vesmíru... 

Bez boje bych si nikdy nevážila míru, přišel by mi příliš nehybný. Bez své slabosti bych nikdy neuctila svou sílu, domnívala bych se, že není skutečná...

Život tak, jak je radostný, umí být i traumatizující. To je jeho krása, jeho jedinečnost. Když se mi ráno třesou ruce, musím se uklidnit, musím si vzpomenout, kam až jsem to došla, musím si připomenout, ... nikdo nemůže říct, že už nastává ta radostná část a že to traumatizující je za mnou, důležité je, že i když to nevíme, každé ráno vstaneme z postele a znovu se snažíme žít svůj život tak nejlépe, jak dovedeme... 


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

pátek 13. prosince 2013

Uranská osobní revoluce a jak myšlenky (ne)tvoří postoje

Jistě, že budu psát o úloze vzteku v našem životě, vždyť už pár týdnů nám na nebi řádí revolucionářský Uran, planeta proměny a obnovy v hlubině bytí - v podbřišku šimrá touha po svobodě, naplněných ideálech a originalitě, není divu, že to zapadá do kontextu ohnivého znamení Střelce, které plápolá ve vzduchu jako hořící vlajka značící vzpouru proti všemu zkaženému a zkostnatělému. "Tak kde že jsou ty nápady sakra?" ptá se nejeden. No, ještě sis je nezasloužil - máš v hlavě bujnou vegetaci, Bůh a jeho genialita tam nemůžou... 
Ve svém nativním horoskopu mam tři planety ve Střelci. Už je mi jasný, odkud mám ten nezkrotitelný oheň, co občas vybafne zpoza rohu. Teď se hodí. Když jsem to zjistila, málem mě křísili - oba moji rodiče jsou Střelci, ve svém životě jsem časem ohnivou energii zákonitě odmítla - se vším špatným i to dobré, s vaničkou jsem vylila i dítě. Už nějakou dobu si to beru zpět do své přirozenosti a zjišťuju, jak mi je v tom tu a tam náramně dobře - však název tohohle webu tomu odpovídá - celý je to přeci o tom, jak si vzít svou sílu zpět.

Kdyby se indigové děti měly ztotožnit s nějakou planetou, byl by to jistě nevypočitatelný Uran. Je retrográdní v Beranu, a ještě k tomu teď ve 12. domě, což značí, že žádná niť nezůstane suchá, haha, hrátky s podvědomím na denním pořádku, obludnosti vlastní mysli vyplouvají na povrch. 

Jenže - kdy se stává negativní myšlenka nebezpečnou? Když si jí myslíme tak často, že mozek jí z důvodů efektivity zabalí do neprůhledného (a neprůstřelného!) balíku - aby mohla příště proběhnout naší myslí co nejrychleji (Hlavně nezdržovat! Máme spoustu práce s myšlením na blbosti.) - tak rychle, že si jí vědomě už nemůžeme všimnout (viz kniha Moc podvědomí, J. Murphy). Tyhle podvědomé příšery jsou příčinou silných pocitů, těch základních, životních - oproti nim nemá žádná jednotná myšlenka šanci nám zničit/zlepšit život (i když samozřejmě jednotlivé myšlenky často odkazují k jádru). A jednotlivé emoce nás navádějí, abychom si všimli těchto základních balíků, které tvoří náš životní postoj - a to je to, co tvoří náš osud.

Je nám do hlavy vtloukáno, že myšlenky tvoří náš život, paradoxně si z této poučky naše vědomí bere informaci, že každá špatná myšlenka je ničivá, a jakmile nejsme schopni myslet každou setinu sekundy pozitivně, přichází pocity viny a strachu z toho, že si ničíme vlastní život, čímž frekvenčně klesáme na mysli níž a níž do vibrací, které opravdu náš život nakonec ničí - takže zde krásný logický paradox - teorie pozitivního myšlení má negativní vliv na náš život - pokud jí bereme doslova. To ale už také není žádná novinka, každopádně si na to zas musí přijít každý sám. 

Myšlenkový odpad je důsledkem toho, že se cítíme mizerně, a pak je i příčinou, no - vejce nebo slepice?... a tyhle dny nám to najednou nějak dochází - "takhle se cítím? No, to se pak nemůžu divit, že ta a ta oblast života, dosaďte si sami, je ve stavu, v jakém je", a tak tu máme velké přeskupování, u mě zatím v hlavě - bydlení, vztahy, finance, životní naplnění, au, spoustu práce přede mnou, konečně zdá se mám dost podkladů pro rozhodování, ale hlavně netlačit, nechat se vést vnitřními impulzy... Někde jsem našla definici takovýchto konstelací: "scéna plná komplexů z neprožitého se vyklízí pro znovuzrození". Může to být snad ještě trefnější? Nějak mi to celé navazuje na to Španělsko, asi jsem pořád na caminu.

Pouta nám už nesedíííííí a Beran zařídí, že když se kácí les, rozhodně budou lítat třísky, hlavou proti zdi, změna postojů třeba i formou šoku... ono se zdánlivě toho třeba ani tolik neděje, ale kolikrát jsem v posledních týdnech zůstala s pusou otevřenou dokořán lapat po dechu jaksi do prázdna, ... tomu je konec, jakýkoliv utlačitel bude bez milosti odstřižen, abychom si (pokud jsme to už neudělali) uvědomili, že jsme to my, kdo si dává málo prostoru k projevení... 

Ego ve formě, jak ho znám, už mi nepomůže, jeho projevy nejsou slučitelné s mým Bytím, jsem to já, ono dokonalé Já jsem, kdo se musí postavit sama za sebe a bez okolků projevit. Já nejsem v astrologii nijak zvlášť učená, používám to, co vygůůůglim k potvrzení vlastního šílenství a ono to intuitivně sedí jak prdel na hrnec, podle mě nás kolega retrográdní Jupiter učí právě téhle nové komunikaci a projevu směrem ven, tak nějak jinak. Co se to odvažuju? - dělat astrologické výklady, na to nemám vzdělání, spoustu jiných má, ale já se právě odvažuju. Nebo spíš odvazuju,... ze všeho, co mě poutalo. Já si dělám, co chci. V Lásce samozřejmě. Ale ne té lidsky pomrvené, která je plná závazků a svazků.... Tralalá, zelená se fiala...

Tak mi trochu přijde, že je to doba klasických "už nikdy"... jo, taky jsem jich pár řekla a pak se rychle chytila za pusu, Nerouhej se, Jano!....:) Říkej jen to, co myslíš opravdu vážně, jinak si poneseš následky (to je ten retrográdní Jupiter)... až jsem z toho dostala chuť na cigaretu, a jdu si dát, protože dým k revoluci patří. Kde je dým, musí být i oheň... 

... oheň v náááás pláááápoláááá , křičí má indigová duše. A zítra bude zase jinak. No, není to krásné?

No, ... a pokračování příště - k tomu vzteku se dostanu, taky k frekvencích různých úrovní vědomí, od apatie přes vztek, pochopení, přijetí až k té naší snové lásce. Nemám už čas a stejně prý píšu strašně dlouhý články. Teď musím na divadlo, které napsali a hrají moji kamarádi... a pak půjdu protančit střevíčky na koncert UDG a rozjitřit staré city vzpomínkami na svůj dávný románek se členem kapely, mně totiž Uran řádí na poli lásky, haha. Je to znát...

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

pondělí 9. prosince 2013

Falešná pouta morálky, rebel jako přestupní stanice k Lásce

Jak člověk přestal důvěřovat sám sobě, upnul se na vnější pravidla. Vzdal se, protože měl pocit, že jeho vlastní rozhodování vede vždy k selhání. Uzavřel přístup k vnitřnímu morálnímu centru a v touze po harmonii se paradoxně nechal vmanipulovat do světa rigidních, strnulých dogmat, "toto je špatné, toto je dobré - když to budeš dodržovat, budou všichni spokojeni, možná i ty". Přestal tím žít v přítomném okamžiku, protože, co je tady a teď vhodné, zítra nemusí vyhovovat, co je dobré pro jednoho, může být škodlivé pro druhého...

Stejně jako děti i nedospělé duše potřebují své hranice, tak se kolektivní vědomí ze strachu z vlastní svobody (která doposud přinesla zkušenost utrpení a válek) prostřednictvím každého jednoho z nás pojistilo ze všech stran, že nebude možné se proti těmto hranicím vzbouřit, nedej bože je překročit. Člověk nevěří sám v sebe. Jak ale jednotlivá světýlka, lidé-duše dospívají a jsou připraveni převzít zodpovědnost za svou svobodu, potřebují se vymanit z kolektivních pout a jako žáci v nové škole získat novou učebnici, nový zdroj poznání. Přechod od vnější morálky k té vnitřní je přirozený a je dovolen tomu, kdo je připraven. 

Ale my se často cítíme nebýt připraveni. Hluboko v paměti máme uložené vzpomínky na okamžiky, kdy nás naše vnitřní morálka často vedla cestami proti tomu vnějšímu souboru sociálních pravidel - a když člověk nedokázal vidět celý obraz těchto cest, mohl jednoduše propadnout pocitu, že jeho konání nakonec bylo špatné, což se ve výsledku (ale i v příčině) odrazilo v odsouzení vnějším světem, v pocitech viny (a následném trestu). 

Tyhle vzpomínky způsobují paniku a strach z rozhodování - co když se rozhodnu zase špatně. Je to prostě jen další schod, který musíme směrem ke své víře překročit. Jakmile se vám rozpadne vnější systém hodnot, najednou se není čeho chytit, je potřeba vybudovat (nebo si rozvzpomenout a aktualizovat) na ten svůj vnitřní, protože bez něj jaksi nemáme mapu pro naší orientaci ve světě - když nevíme, co je pro nás vnitřně důležité. Hodnoty jsou živé, živoucí, morálka je mrtvá, zabíjí to autentické v nás. Asi nebude náhodou, že v latině je "morálka" (mores) tak blízká jedné z variant překladu slova "smrt" (mors).

Proč tak často a ráda nazývám tuto morálku falešnou? Protože vychází z potřeb právě těchto našich zraněných já vymanit se z pocitů viny (=strach z dalšího trestu), s takovou morálkou se nám ze života vytrácí přirozenost, radost. Ona je pro nás nebezpečná, protože míchá naši vnitřní pravdu s vlastními způsoby, jak nás kontrolovat, manipulovat a zotročovat do vymezených kolejí. Což není až tak těžké, protože čeho se nejvíce bojíme - je vyloučení z kolektivu lidských bytostí kolem nás. Jsou to ti jediní, co známe, ani si nedovedeme představit, že by nás někde mohli přijímat i s těmi našimi ufounskými názory a zvyky. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že mohli.

Jistěže jsem v roce 2012 "přišla" o všechny kamarády, o svou práci (resp. o obě), o svůj směr životem, o své bydlení. Já jsem o to vlastně nepřišla, já jsem to prostě zahodila. Vždyť to všechno bylo vystavené na pilířích oné falešné morálky, na tom "co by se mělo"... A ještě dnes, když se mi někdo zeptá, co bych chtěla, většinou odpovím: "Já moc dobře vím, co bych měla chtít, ale co skutečně chci - tím si nejsem jistá, pořád je ve mně jakési prázdno a ticho." Ale to prázdno a ticho můžu naplnit jakoukoliv esencí sebe sama, jen k tomu musím nalézt dostatek odvahy k sebe-projevení...

Můj život mi v určitých fázích (když jsem zrovna nerebelovala), připomínal film Zakletá Ella. Je o dívce, která dostala od sudičky do vínku poslušnost. Dovedete si představit, kolik komických i tragických situací v takovém stavu bez vlastní vůle může vzniknout. Svým způsobem jsme všichni trochu zakleté Elly, dokud nám vnější svět může diktovat podmínky našeho života. Ella se na konci příběhu ocitla v bodu, kdy tenhle vnější svět se dostal do tak extrémního rozporu s jejím vnitřním, že její mysl zkolabovala, a tím byla schopná kletbu prolomit. 

Jedno jediné vzbouření proti domnělému řádu. Jedno jediné. A jste vítěz. 

Život nás do takového bodu zavede tolikrát, kolikrát budeme potřebovat, aby vnější a vnitřní bylo v takovém rozporu, až nás to bude trhat, ... dokud nepochopíme, že náš vnitřní rádce zná celkový obraz naší životní cesty lépe než nějaká tetka ze sousedství, rodič, učitel nebo šéf, nebo nedej bože :) nějaký prostředník, co se odvažuje hovořit  "jedinou pravdu" jménem božím.

Takové kolize probouzí protisystémový archetyp Lilith. Podívat se zpříma do očí tomu, kdo mne utlačuje. Kopnout do hlavy toho, kdo mne fyzicky napadá. Vytáhnout nůž na někoho, kdo se chystá útočit. Odmítnout vykonávat z mého pohledu stupidní a nesmyslnou práci, i když by mi to zajistilo luxus (ale asi by mě to zabilo, takže by mi ten luxus byl k ničemu, že?). Hodit kyselý ksicht a odejít, když se mnou někdo vyjebává. Křičet. Rozčílit se. Brečet na veřejnosti. Krást. - to jsou příklady, které se v posledních měsících mé vnější morálce enormně nelíbily a ze kterých jsem nakonec vyšla jako vítěz, když se ukázal celý obraz.

A Lilith je přestupní stanice k archetypu bezpodmínečné Lásky. Submisivní človíček, co si nechá srát na hlavu, potřebuje vztek, vzpouru. Potřebuje si přiznat nenávist, aby pod jejími nánosy mohl najít tu lásku, na kterou si zatím tak trochu hraje, protože nemá odvahu jí žít, protože správně tuší, že na to prostě ještě nemá... a nemá, když odmítá se postavit sám za sebe. I v Oshovkách vede výtah od Outsidera k Tvořiteli přes mezipatro Rebel. Rebel není vzteklý bojovník, je to hrdina sám pro sebe. "Když chceš druhým něco dát, musíš být nejprve ochoten jim to nedat."

Ta moje vnější morálka se po rolích poslušné vysokoškolačky a lokálního spasitele zhmotnila právě v podobě spirituálního hledání - "teď spasím sebe sama" - akorát, že jsem pořád jela v módu zakleté Elly: "otevři své srdce" - "mission complete, commander"...  "postav se svým temným stránkám" - "ano, jistě, ... úkol splněn, veliteli". Na spiritualitě není nic špatného, pokud není odrazem něčeho, co hledáte pouze ve vnějším světě. Účel světí prostředky, samozřejmě Vás to dostane do světa vnitřního. Ale na to si už musí přijít každý sám... Dokud si myslíme, že jsme ve vnitřním světě, stále tam nejsme. Dokud to neucítíme, pak už si nemyslíme vůbec nic :)

Každý máme svá témata, ve kterých potřebujeme projevit rebela - někdo se sám za sebe umí postavit na pracovním poli, zatímco ve vztahu se sebou nechá zametat. Jděte a ptejte se těch, co jsou mistři v tématech, kde pokulháváte... Jsme tu jeden pro druhého. 

Ze Srdce An


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

pátek 6. prosince 2013

Soul-fiction: válečnice, která se bála milovat (DOPIŠ SVŮJ PŘÍBĚH DO ŠŤASTNÉHO KONCE)

Opakoval se stejný příběh jako loni (a jako před deseti lety a jako před pěti), snad i ta data seděla, věty se opakovaly. Bylo to tak směšně kopírující nejkýčovitější romantické trochu fantasy filmy, až jsem se tomu musela začít smát. Říká se "třikrát a dost". Takže můžu s klidným svědomím říct: "Dobrá práce, Anamel, možná to vypadá, že jsi se nikam nepohnula, že se točíš pořád v kruhu, ale vidíš v tom ten rozdíl - tu dospělost, zodpovědnost, odvahu čelit pravdě a sílu prožívání?" Ano, vidím, cítím... a konečně jsem připravena vnímat odpovědi a východiska z tohohle neustále se opakujícího příběhu.

Měla jsem ve své mysli nainstalovaný program: "Láska v souznění duší je nebezpečná." Kdykoliv jsem potkala někoho, kdo se dotkl mého nejniternějšího vnímání, objevily se překážky vnější, aby měl ten druhý vždy dost "důvodů", proč se spřízněné duše nemohou sblížit. Typicky jsem se vnímala jako oběť, dokud jsem konečně nepochopila, že ty vnější překážky jsou jen odrazem mého vnitřního odmítání takovéto kvality vztahu, odmítání otevřít se druhému nekontrolovatelným způsobem,... vlastně jsem si myslela, že i když po tom toužím, nejsem toho schopna... a báli se toho i oni, protože byly mým dokonalým zrcadlem. Jedna má část utíkala a ta druhá urputně toužila po překonání starých bolestí a strachů. Vždycky to bylo období, které mě trhalo na kusy, období, kdy všechno ostatní šlo stranou a já se plácala od jednoho pólu k druhému. Odcházím. Nemohu. Chci. Toužím. Odmítám. Miluji. Nenávidím. Jsem otevřená. Ne, jsem chladná. Mám příliš mnoho emocí. Ne, necítím vůbec nic. Nakonec vše skončilo mým zatvrdnutím a vzdání se ideálu vztahu postaveném na vzájemném respektu a léčivé podpoře, který není založený na hrách, manipulaci a závislosti, s tím, že takového snového vztahu nejsem schopná ani já, ani ten druhý (i kdyby v mé blízkosti někdo takový byl, nevšimla bych si ho)... krátce po takovýchto osudových setkáních jsem vždy vstoupila do jiného vztahu, samozřejmě založeného na starých vzorcích a téměř fanaticky odvedla svou pozornost jinam podle životní fáze, ve které mne osudový vztah zastihl (rebelství, škola, práce). A tak, když jsem nevědomě odmítla vztah, kterým mne mé vyšší já chtělo obdarovat, ale já na něj nebyla připravená, hold jsem se musela učit o všem uvnitř mě, co mi brání takový vztah přijmout - o svém nízkém sebevědomí, o svém egu, o potřebě kontroly a manipulace, připoutání, závislosti a taky odpoutání, uzavření a citovém chladu, emoční nestabilitě a nezodpovědnosti, úzkostlivosti ze sblížení, ...

Tento týden jsem ten program pocítila tak silně, až mě vyděsil onen chlad srdce v rovině, kam jsem doposud neměla přístup. Chci tím říct, že vnímám, že jsem už zbořila hodně zdí kolem svého srdce, ale byla tu nějaká další, která mi bránila udělat další krok.

To je pro mě poznání, jehož výsledek mi pomůže posunout se v mém bytí na další level, který změní můj život, sjednotí mou duši, ... cítím tu probíhající změnu do morku svých kostí (DNA). Je to moje téma pro tento život, pro tohle období. Láska, bezpečí, závislost, nezávislost, sblížení, oddělenost... Každým svým krokem a myšlenkou cítím osudovost, s jakou jsem v souladu se svou duší, svět ke mně promlouvá, má duše je hlasitá a já nepochybuju ve své víře, a tak jsem se v posledních týdnech nechala zavést do nejhlubších temnot svého Já, kam jsem nikdy neměla odvahu. Do těch částí duše, které ještě stále věří, že existuje trest, že existuje Peklo, a tedy v něm setrvávají.

Dokud jsem žila převážně na úrovni hmoty, tenhle program nebyl v podstatě aktivován (neměla jsem k němu přístup, byl spící a čekal, až budu dostatečně silná a zkušená čelit takovým hloubkám). Na hmotné úrovni, příp. na úrovni nedospělé duše má pojetí lásky své hranice a její podoba, a tedy i lekce jsou zcela jiné, jedná se spíše o smlouvy plné podmínek. Zároveň se tím učíme definovat si, co nám v takových vztazích chybí, abychom znovu-probouzeli svou niternou zatím spící touhu (vzpomínku?) po splynutí duší, které stojí pevně ve svém středu a jejich unikátnost společně tvoří třetí energii,... abychom se mohli s každým dalším vztahem přibližovat oné Bezpodmínečné Tvorbě.

Láska na úrovni duše, která převzala za sebe zodpovědnost, je hlubší. Když se jí dotkneme, najednou se rozvzpomínáme na stejně hluboká zranění, díky nimž jsme své duchovní srdce obestavěli hradbami - ty příběhy, které se už někdy někde staly, ...už tolikrát... kdy jedna bytost zradila, opustila, odmítla druhou. A přesně toho se bojíme, znovu-otevřít své nitro ve své zranitelnosti druhému člověku, bojíme se, aby se příběhy neopakovaly, protože my někde uvnitř víme, že nyní v tomto vědomí zrazujeme a odmítáme sami sebe. Ale právě ten strach nás nutí tyto příběhy žít pořád dokola, protože ten strach chce být viděn.

Až jednoho dne ten příběh prožijete znovu, naposledy a zjistíte, že když tomu neodporujete, že bolest je jen vzpomínkou a že nic takového jako zranění neexistuje, je-li srdce odhalené, víra pevná a vědomí otevřené božské touze poznávat. To je hudba vyšších sfér, ke kterým občas přivoníme, ale ještě tam nejsme. Buď tou změnou, kterou chceš vidět kolem sebe. Nauč se prožívat svůj život s důvěrou, že vše má dobré konce.

Bála jsem se zamilovat, nejen do lidí, ale i do svých projektů. Bála jsem se splynout sama se sebou a svým osudem, který jakoby ležel ladem u mých nohou a čekal, až jej uchopím do svých vlastních rukou. Bála jsem se tím paradoxně, že ztratím kontrolu (a inteligence, schopnosti a dovednosti vždycky byly mou výhodou, která mi dovolovala vědět o situacích a o druhých víc než oni sami, a tedy předvídat jejich kroky a včas reagovat). A já tu kontrolu ztrácím, a konečně velmi ráda, protože odtud vpouštím do svého života sílu mocnější, než jsem já sama ve své omezené perspektivě.

Bála jsem se, že přistoupím na tvorbu něčeho, co mne přesahuje, co nejsem schopná vystavit sama (rodinu, společnost, projekt), a že to lidé, kteří jsou v tom se mnou, vzdají (jako už tolikrát) a já pak zůstanu se závazkem sama, protože má odolnost čelit extrémním situacím je vyšší než u lidí, které znám (jsem znala). Ale i ta odolnost má své limity, a tak jsem se bála, že pod návalem zodpovědnosti znovu vyhořím. Ale je to vůbec možné? Vždyť jsem úplně někdo jiný, než jsem bývala, jsem někdo, na koho mohu být pyšná a kdo si váží druhých lidí. Pravdou je, že tehdy jsem lidi kolem brala trochu jako samozřejmost, "Proč by se nechtěli podílet na něčem, co zlepšuje svět?" Chyběla mi tam vděčnost a pokora, schopnost dát druhému svobodu, občas tam byla, ale příliš byla přikrytá mou nabubřelou představou o tom, co je a co není správné. Stejně to fungovalo uvnitř mě - dvě složky, co se neustále dohadovaly. Jenže tyhle hry už nefungují, neodpovídá to současné vibraci Země a já se naučila důvěřovat sobě, vyšším principům a širší perspektivě zdánlivě nevyhovujících situacích. A tak poznávám a poznám nové osobnosti. Silné a otevřené. Jako jsem já.

Pokud jsem si v životě dovolila milovat, bylo to láskou velmi dětskou a závislou, nebo naopak velmi chladnou a odpoutanou, dvě strany mince stejného problému - strachu ze závislosti. Teď mluvím z pozice mých "nižších" já, těch zraněných, zklamaných. Teprve poznávám nové rozměry mezilidského kontaktu a tady začíná opravdové dobrodružství. Ale zatím je potřeba pochopit, kde se to celé nějak zašmodrchalo...

Části mé duše prošly nejrůznějšími vojenskými a později, když ztratili víru v dobro - i assassinskými výcviky, aby pracovali v těch částech univerza, které nejsou úplně přívětivé. Assassini, vražední žoldáci, nesmí milovat, rozptylovalo by je to od plnění misí, způsobilo by to jejich zranitelnost, důvěra překrývá jejich ostražitost, jsou vycvičeni nedůvěřovat a řídit se jen nejpudovějšími instinkty. O technikách těchto výcviků byste nechtěli ani slyšet. Jako voják (mírový agent s povolením zabíjet) jsem pracovala pro vyšší cíle, jako assassin mi bylo jedno, pro koho pracuju, odpojila jsem se od svého morálně-emočního jádra. Abych na to přistoupila, muselo se stát něco hrozného, někdo mě hodně zradil. Byl to muž, kterého jsem přes přísné zákazy velitelů i vnitřních pokynů milovala, ačkoliv jsem to nikdy příliš najevo nedala... on to ovšem věděl a tvrdil, že mě miluje, že mě bude ochraňovat a nikdy neopustí... což jsem mu věřila, dokud mě nenechal napospas pomstychtivým nepřátelským jednotkám, které se na mě pěkně vyřádili... tehdy jsem se od něj vibračně odpojila a začala tenhle scénář prožívat v různých obdobách hodněkrát, vytvořila jsem si takové vlastní peklo... někdy mě nezajali, ale zůstala jsem v nehostinných galaxiích na eony let v režimu útěků a přežívání.

Ovšem v téhle realitě bylo nutno si uvědomit a ujistit bojovníka ve mně, že mi (většinou) nehrozí zajetí, věznění, mučení, týrání, znásilňování, manipulace s duší, DNA a zásahy do mozkové tkáně, zapomenutí, kdo jsem, a ztracení se v nehostinných sférách. No, v tuhle chvíli opravdu nehrozí - ještě pořád se mi tomu těžko věří :D Je to boží milost, že jsem přistála sem na Zemi a mohu léčit nepřívětivé režimy těchto částí mé duše v tak mírumilovném prostředí, jako je Česká republika. Já jsem tu vlastně na odpočinku, voják ve výslužbě, tak bych se podle toho mohla začít chovat... každopádně už chápu, proč mě v šestnácti tolik dojala knížka Na západní frontě klid - souznění s člověkem a jeho pocity, když se vrátí z válečné zóny, jak nepřiměřeně reaguje naplněný strachem a úzkostí, nepochopen těmi, co nikdy nezažili válečná zvěrstva. V režimu totálního nasazení se těžko žije v radosti, často mi říkali, že se k sobě i druhým občas chovám jako voják, nebylo to vždy, ale občas tahle část mé osobnosti byla vidět... To je část mého příběhu, mám i jiné, z jiných proudů Vědomí, to jsou příběhy plné víry a lásky, ale ty nemohu plně prožívat, dokud jsem nepochopila tohle.

Paradoxně, když jsem si tento program uvědomila, příběh mé duše se chtěl odvíjet dál. Říká se, že když je to smutné, ještě to není konec. A protože jsem tvůrce a v jiných realitách se prostřednictvím záměru můžeme stát tvořitelem, rozhohodla jsem se svůj příběh dopsat. Celý život jsem se cítila odpojená, ztracená, jakoby mě někdo zradil a poslal do nehostinných koutů galaxie a tam mě zanechal, opustil. Tenhle příběh mi to pomohl zvědomit. Toho viníka jsem si tady na Zemi personalizovala do zlého boha, což vytvořilo silný syndrom oběti. Ale já už říkám NE. Vzala jsem papír a svůj příběh dopsala, ačkoliv se to může zdát někomu bláznivé, začalo to neuvěřitelně proměňovat můj pohled na svět a mě samotnou, nezáleží na tom, co je pravda, pravdu totiž vytvářím já svým vnímáním, beru všechno, co mi pomáhá v životě růst směrem k lásce, důvěře a pocitu bezpečí:

"A jak se Anamel rozvzpomínala na ty hrůzostrašné galaxie, kde jí jediná bytost, které otevřela své srdce, zanechala a zmizela, kde se musela naučit přežívat neviděná a bez jakýchkoliv vazeb k domovu či k místním obyvatelům, kde když zjistili, že je agent, často jí mučili způsoby, které v téhle realitě ani neexistují, ... jak postupně propustila všechny emoce vzteku, smutku, stesku a zoufalství, cosi temného se v ní uvolnilo a odešlo... a její duchovní rodina, odmítnutá energie domova, mohla promluvit: "Anamel, na chvíli ses nám ztratila, na pár životů, několik příběhů s dost špatnými konci, ale my jsme tě nepřestali hledat, bylo těžké tě najít, protože jsi se z pocitu zrady odpojila od své domovské vibrace a všechny ideály, které jsi toužila šířit galaxiemi se rozplynuly, to ti způsobilo padání níž a níž, ztratila jsi víru a stala jsi se docela divokým monstrem, ale my jsme tě nikdy neopustili, to jen tvůj pád do temných částí tvé duše způsobil, že i když jsme tě našli v téhle části vesmíru, stejně jsi nás neviděla, necítila, a tak zůstala ve svém příběhu sama a opuštěná. Zrada je jen nedostatek informací. Cyklus se uzavírá. Ideály se vrací, je čas se vrátit Domů, kde jsi vlastně vždycky byla, jen jsi to neviděla. I ta nejtemnější část tvé duše je připravena milovat."

A bůh přikázal Abrahamovi: "Odteď budeš svou ženu zváti Sárou, již není Sarah, z bojovnice se stala kněžka, neboť přijala řád boží a jeho Čas."

Ana


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

čtvrtek 5. prosince 2013

Ženo, zůstaň krásná...

Let´s be beautiful...


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

úterý 3. prosince 2013

Jsem u-mě(lec). Tvořím sebe sama, učím se, poznávám - nemusím, mohu

V pátek jsem dostala pracovní nabídku, v pondělí ji mojí kamarádka stáhla - byla vystavená efektu divoké řeky, jakoby se proti ní všechno spiklo. Jakmile se rozhodla expandovat, spolupracovat, vzlétnout, přišla palice, co jí srazila zpátky do komfortní zóny. Je tedy očividné, že nejen já dostávám otázky, jsem-li skutečně připravena na nový život. Díky ní jsem viděla, že ta palice je značně imaginární, že nechci-li vidět řešení, neuvidím, nechci-li východisko, nenajdu ho - a zároveň - všechno má své načasování a čeká se jen na mne, až se opravdu rozhodnu pro změnu, aby ta změna vyšla ze mne. Mé myšlení, můj pohled na svět omezuje mou zkušenost a expanzi. Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá výmluvy.

Jsem si vědomá toho, že nabídka přišla, abych si zažila svůj nový způsob rozhodování. Oproti posledně tam nebyla panika (tedy ani strach ze zodpovědnosti za svá rozhodnutí). Nebylo tam ego, co by mi našeptávalo, že za tak malé peníze nikde, a už vůbec pro nikoho, pracovat nebudu. Prodávala bych v obchodě s drahými kameny a já kamínky, jejich moudrost a energii miluju. Už jsem viděla, jak tam chodí lidé, povídáme si a já mohu sdílet, co už vím, s lidmi, kteří jsou teprve na začátku sebepoznávání a přijímání zodpovědnosti za svůj život a jsou ochotni hledat nějaká východiska, nebo ochotni nejsou - a já bych se učila mezi nimi rozlišovat. V tu chvíli mi bylo jedno, kolik za to dostanu, protože jsem věděla, že se toho můžu hodně naučit o komunikaci s lidmi, o jejich životech, rozšiřovat své znalosti o účincích krystalů a kamenů a že, když bude obchod prázdný, mohu psát.


Zdá se, že učení je má hlavní motivace k výkonu. Jakmile se nemám co naučit, situace mě nezajímá. Zajímají mě jen pořádné učební balíky. Zkušenost, která mne formuje. Do tvaru, který je pro mne obdivuhodný a lákavý, neboť je zde stále co objevovat.

Včera a v noci jsem udělala obrovský průlet svou galaktickou historií a pochopila, proč se tolik bojím lásky ke komukoliv, k čemukoliv, proč mám potřebu vše poznávat (už se na to téma tvoří další soul-fiction článek). Tenhle život samozřejmě kopíruje dosavadní zkušenost mého esenciálního Já z nejšílenějších koutů galaxie, jak nahoře - tak dole, tady je to hodně mírná varianta, o to směšnější jsou moje reakce na běžné životní události - právě to je asi smysl mé zkušenosti na Zemi, poznat, že peklo si z hmotného bytí dělám já sama tím, jaký mu na nižších úrovních existence přikládám význam a souvislosti.

Takže ano - je tam strach, co se týče lásky. Potřeba mít vše pod kontrolou, aby se mi situace nevymkla z rukou a já se nedostala do situace, ze které se obtížně a bolestně budu vymotávat. K učení a poznávání mne motivuje strach. Motivoval. Dokud jsem nepoznala, že v některých situacích mi znalosti a dovednosti nijak nepomohou. Není-li v nich ta nejvyšší božská vibrace - láska/víra. Osvícení (tedy napojení na nejvyšší zdroj inteligence) nikoho neochrání před chladem vlastního srdce. 

Pár měsíců jsem nevěděla, jak se životem pohybovat, když se rozbila má největší motivace. Ztratila jsem svůj strach, ale ještě chvíli trvalo, než jsem našla svou víru. Takové děsivě prázdné mezidobí. Díky této pracovní nabídce jsem si uvědomila, že když se "nemusím" učit, "mohu" se učit - protože chci, protože mi to dělá radost - poznávat nové, protože tím tvořím sebe sama jako nejkrásnější umělecké dílo, kterému se nic vnějšího nevyrovná. Tvořit svou osobnost a svůj charakter je stejně důležitý a zábavný krok jako tvořit svůj život, své prostředí a vztahy. Oba způsoby tvorby by měly být v rovnováze, žádný by neměl mít přednost. A znovu se dostáváme k mému aktuálnímu tématu - nejsem oběť - jsem dobro-druh. Jsem u-mě(lec).

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

pondělí 2. prosince 2013

Jak moc to myslíš vážně s tím novým Životem, s otevřením srdce?

Letošní rok byl nějaký podivně dlouhý (a to ještě není zdaleka konec). Prožila jsem celé životy, vzpomněla jsem si, nebo jsem je vytvořila (spíše obojí, vždyť žijeme v holografickém fraktálním bezčasí), integrovala jsem jejich lekce do širšího obrazu mé existence. Na fyzické úrovni pokaždé, když jsem se z hloubi své duše rozhodla o svém budoucím směřování bez ohledu na minulá zranění, přišla situace, která se jasně tázala "Jak moc to myslíš vážně?" A scénář byl vždycky stejný - chvilka (někdy delší, než by se mi líbilo) plácání na místě, vnitřní dialogy, boje a urputný zápas sama se sebou, abych se nakonec dostala zpět do výchozího místa (i když nikdy ne stejného), odkud mě nějaká situace nebo osoba vystřelila, abych si uvědomila, že zas tak pevně jsem ve svém rozhodnutí nestála. Na začátku tohohle roku mi řekl Michaela Rice, člověk, kterého si velmi vážím: Bude hodně lidí a situací, které se tě nevědomě budou snažit strhnout z tvojí cesty. Bude to s tebou mávat ze strany na stranu, a když se necháš, bude to bolestivé, protože budeš znovu a znovu ztrácet sebe sama.

A měl pravdu. On věděl, o čem mluví. Bylo to, jako bych stála v divoké řece a kdykoliv jsem se rozhodla, že tedy vykročím, přišla obrovská vlna, která mne smetla, převalovala jsem se v proudech, lokala vodu, jen tak tak jsem se nadechovala nad hladinou, dřelo to se mnou o dno, hlavou jsem narážela do kamenů, hledala pevnou půdu pod nohama, která mi neustále ujížděla jako sypký písek kamsi po proudu starého koryta. Byl to velmi očistný proces, který mne zbavoval veškerých pochybností. Což je paradox, protože to bylo období velkých pochyb. O sobě sama, o životě, o tom, v co věřím... Skoro to vypadá, jakoby ten proces pochybnosti přinášel, ale tak tomu není, ony situace mi jen tahaly na povrch, co ve mně už bylo, jen neviděné a necítěné. Vrstvu po vrstvě. A tak, když jsem brečela, bylo to proto, že vnitřní pláč už tam dávno byl. Když jsem nenáviděla, bylo to proto, že ta nenávist tam byla už věky, aby zakryla mnohem větší bolesti, nenávist mi jen pomohla se od těch bolestí odpojit, ale protože hodné holčičky necítí nenávist, zavírala jsem před tím oči. A trvalo mi, než jsem si tu nenávist připustila, ale jakmile se to stalo, odkrylo se mnoho příběhů mé duše a zůstala jen ta bolest tak dlouho skrývaná, a tehdy započala změna...

Jsem mistr ve zvedání se ze dna. Vždycky jsem byla. A všechny ty pády mi způsobovaly, že jsem zavírala své srdce, více a více, plamínek vyhasínal, oči naplnil chlad a srdce tvrdlo tak, že jsem ho pod všemi těmi stíny už ani nemohla najít. A jednoho dne před pár lety se to nějak změnilo... a všechny ty pády a dna ho začaly otevírat. Dělo se to samé, ale najednou to nebylo horší a horší, ale vždycky lepší a lepší...

Téměř každý den se mne všechno ptalo na stále stejné otázky: "Opravdu to chceš? A víš vlastně vůbec, co chceš? A co to pro tebe znamená?" Vesmír mne učil o zodpovědnosti a bezpodmínečné lásce. Jako bych chtěla zapálit svíčku svého bytí, a kdykoliv jsem škrtla sirkou, foukl ze spirály života vítr, zhasl svíčku a dal mi pohlavek. Pokora, Anamel. Pokora a vděčnost. No, prostě frustrující. Ale dá se tomu prostě jen smát, protože tak jsem si to přece přála.

Kdykoliv jsem roztáhla křídla a ucítila dosud nepoznanou důvěru v sebe sama, jako by někdo čekal a přesně v okamžiku, kdy jsem se pokusila vylétnout z té krabičky domnělého bezpečí, ze své komfortní zóny, mě praštil kyjem po palici... abych spadla zase zpátky. Abych se mohla znovu posbírat, ohledat trosky a oddělit zrno od plev, ujasnit si ještě lépe, kamže to tedy směřuji. A tak jsem ráda, že jsem nevykročila, když jsem ještě ani nevěděla, kde stojím a kam chci jít. A tak jsem ráda, že mne vesmír chrání před mou nerozvážností a že nikdy člověk nemůže dostat víc, než dokáže zvládnout. Letos jsem prosila boha, aby si mě vzal domů, jen jednou...

A tak, když jsem se rozhodla zapálit ten vnitřní plamen, přišlo Maroko a smetlo mě jako snad ještě nic předtím. Vlastně mi jen ukázalo, že nevěřím ve vyšší dobro, nechápu podstatu temné strany tohohle světa a že jsem vlastně takové naivní děťátko, co se cítí bezmocné a opuštěné. Trvalo to pár měsíců.

Když jsem se rozhodla, že přijímám své životní směřování, přišla nabídka na skvěle placenou práci, o které snilo moje staré já. Uvědomila jsem si, čeho všeho se bojím ve světě hmoty, jak panicky reaguji, když se mám rozhodnout, a jak nejistá jsem si svými talenty.

Když jsem se přes to všechno rozhodla, že tím svým tušeným směrem jdu, vesmír věděl, jaký další kalibr vytáhne - poslal mi do života muže, takový "malý" karmický bordel. Ta osudovost byla nepřehlédnutelná. A já na osudovost slyším, což je paradox, protože z větší části své osobnosti vlastně na lásku nevěřím. Sním o ní, ale nevěřím. Mam k tomu své důvody a zpracovávám si to a věřím, že zpracuji. Ale zatím je to tak. Když chceme někam dojít, musíme si přiznat, kde stojíme. A tak se ukázalo, že stále jsem dost emočně nestabilní, dostala jsem možnost prožít všechny potlačované emoce, a tak jsem přijala tuhle příležitost a všechny si je prožila, pěkně do dna... mohli by říkat, že jsem šílená, mohli by říkat cokoliv - ale když se Život zeptá: "Jsi připravena otevřít své srdce?", co povíš, budeš váhat nad tím, co je vhodné a co není? Tvá duše se chce projevit v tvém těle, v tvém životě, ale když pro ní neuděláš místo, nemůže...

A tak se objevila nějaká nová rovina mne samé - vnitřní stabilita a víra ve vnitřní hlas tak pevná, že jsem netušila, že je to vůbec možné.

Anděl, který padl, znovu vzlétne. Záda, která byla ohnutá, se napřímí. Víra, která byla ztracena, se obnoví. Koloběh života.


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

neděle 1. prosince 2013

Cosi z toho Ticha ve mě zůstalo

Byla to taková poklidná sobota, vrátila jsem se ze Španělska a byla jsem unavená ze všeho vnitřního i vnějšího, co čekalo, až tomu pohlédnu do tváře.. a cítila jsem, že bych chtěla mlčet, jen tak být v té každodennosti života. I když mé jiné já mne tahalo "ven", pryč od sebe... 

A tak jsem mlčela. Celý den. Mlčela jsem, i když mé ego mělo potřebu se bránit, když mne někdo z něčeho nařkl. Mlčela jsem, i když se na mne lidé divně dívali a chtěli se zeptat: "Proč nemluví?" Mlčela jsem, i když jsem chtěla druhým říct všechna moudra, která znám a na která jsem si ve Španělsku znovu-vzpomněla. Mlčela jsem, i když jsem v tom tichu uzřela Boha, sebe, a chtěla jsem to ukázat svým bližním. A najednou nic nebylo významnější než ono ticho. A pak se nebe zatáhlo a přišla obrovská bouře, já stála v proudech deště a v tu chvíli... - svět promluvil a byl to zpěv, byla to hudba, která zpívala o všech lidských obavách... a o tom, co se stane, až člověk uzří a uctí sám sebe...

Už je to šest týdnů, a jakkoliv to bylo divokých šest týdnů, něco z toho ticha ve mne zůstalo... a tak často mlčím, naslouchám, pozoruji a v mých očích je celý vesmír... ne, že bych neměla co říct, ctím vše, co vím, jen nechávám druhé, až budou připraveni naslouchat... Ten tlak někde být, něco říct, něčím se stát se rozmělnil do krásy mého bytí...




Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

úterý 26. listopadu 2013

Lilith, díky!



Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

pondělí 25. listopadu 2013

Pravda tvého srdce

Mluv pravdu, i když se ti třese hlas...
V životě už se mi hlas třásl mockrát, ale vždycky to byly okamžiky, na které můžu být pyšná...




















Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

neděle 24. listopadu 2013

Láska je svoboda. Psychicko-emoční bolest, bolest duše

Méně přemýšlej, více tanči. Méně očekávej, více miluj. 


Láska je to, co je skryto pod nánosy příznaků oné drogy zamilovanosti. Je pod tím, je nad tím, je všude protkaná, ale není to ono hormonální šílenství závislosti... Ale ty víš, co je droga proti tvému strachu a co jsou zlatá vlákna lásky, ty nitě, které tkají tvůj vztah k druhému člověku (té energii, která je tebou), už věky věků, po všechny životy, po celou dobu tvé cesty tímto vesmírem i těmi jinými, míjíte se a zase setkáváte, toužíte splynout ve vzpomínce na to, kdy jste byli jedním. Tvá duše přijde v mnoha podobách, v mnoha mužích a mnoha ženách. Každé další setkání se sebou samými vás očišťuje, přibližuje, každé další setkání je intenzivnější. A to je proces, který je stejně tvořivý jako ničivý a bolestivý. 

Alef, nikdy nekončící My. Láska je svoboda, kterou dávám sama sobě, a tím i druhému.

Někdy chceme být s někým jinak, než on chce být s námi. Sobecky se oboustranně snažíme vynutit si chtěný způsob koexistence - "já vím, co je pro nás dva dobré". Víte to vy. Ví to ten druhý. A přitom jen podmínkujeme. Víte jen to, co je dobré pro vás, a dokonce si myslíte, že to víte lépe než celé stvoření. Napadlo vás někdy, že vás celý vesmír chrání před vlastní blbostí? :) 

Každý si projektuje do druhé bytosti (přátelé, rodiče, nejvíce však partneři) svá vlastní přání - budeme spolu šťastni za těchto podmínek. Ale ty podmínky neexistují, chápete? Bojíme se stanovovat si ultimáta, a tak trpíme. Náš pocit štěstí či neštěstí nám ukazuje, kde si vymezit své hranice. Znamená to říct - já mohu být vedle tebe šťastná (= budu se cítit energeticky v rovnováze), když budeš takový (nemyslím tím "budeš mi nosit kytky", ale např. budeš se mnou v pravdě, budeš mi naslouchat a budeš mne učit naslouchat tobě, budeme se navzájem učit jazyku toho druhého). Mohu vyžadovat po druhém, aby v mé přítomnosti dodržoval univerzální zákon, to skutečně mohu. Dávám mu tak nabídku. Budeš-li takový šťastný i ty, můžeme být spolu, protože mé štěstí je tvé štěstí, záleží mi na tvém štěstí tak moc stejně jako na mém, ale rozhodně ne víc. Pokud tvé štěstí není v souladu s mým, respektuji to, ale buď s bohem.

Někdy se tuto nabídku bojíme dát, protože cítíme, že nebude přijata. My lpíme na tom, co by mohlo být za jiných podmínek. Ty podmínky možná existovaly kdysi, nebo budou existovat v budoucnu, ale teď tu nejsou. Nejste spolu v souladu. Nejste spolu schopni existovat ve stejném energetickém prostoru. Nakonec zjistíte, že jste oba stejní manipulativní sobci... tedy stejně vystrašené děti. Stáváte se zrcadlem toho, co potřebujete vidět. Chvíli jste euforicky šťastní a pak jste dlouho jako vysátí, bez energie pro vlastní život. Tak působí droga, ne láska. Droga nezná hranice, a tím staví zdi tam, kde neexistují, láska má laska-vé přirozené kontury. Když následujete drogu, bude pro jednoho z vás společné bytí vždy náročnější. Když to budete vy, během té doby odevzdáte spoustu věcí, které vám už neslouží. Znamená to, že skrze utrpení odříznete některé části sebe sama. Proto jste do toho vstoupili, chtěli jste něco změnit. Jakmile to změníte, ten provaz, který vás přivazoval k druhému, se uvolňuje... Naše štěstí a naplnění nezávisí na nikom, můžeme jen hledat ty, jejichž štěstí směřuje stejným směrem jako to naše. A najednou se tam objevuje nová rovina - důvěra. Že tuto energii, kterou vidíte v druhém, ten odraz boží jiskry, potkáte. Toho, kdo bude s vámi chtít být stejně tvořivě jako vy s ním. Někdy, někde, možná v někom jiném... Někom, kdo přijme ten dar, kterým jste. A ty kyselé hrozny, které jste pili, se mohou změnit v sladký životadárný nápoj... a jak se říká - pokud je to smutné, ještě to není konec, protože konce bývají vždy šťastné... 



Je to přerod, bolí to. Vy to ale nevidíte, myslíte si, že je s vámi něco v nepořádku. Nevidíte zranění, a tak to vypadá, že tam ta bolest není. Je. Bolí to, jako byste se probudili po operaci, vyřízli vám nádor. Bolí to, protože je vám odebíráno něco, co ve vaší duši bylo celé věky, něco, co je nemocné a už to nemůžete používat, protože by to narušovalo celý váš organismus. Ale je to jiná bolest než ta, která vychází ze strachu a která nás má za úkol jen paralyzovat a spoutat. Je potřeba se naučit tyto bolesti rozlišovat, protože jednu máme za cíl odvahou a respektem si uvědomit a překonat (a tím dál se jí nenechat ovládat a prostě si intuitivně razit cestu životem) a druhou prožít, nechat protéct, neodporovat...

Tohle je bolest bytí, bolest esenciální - lidé tuto bolest degradovali spolu s tou první. Společnost nás nutí dělat, že ona psychicko-emoční bolest neexistuje. Že jí vnímají jen psychicky labilní jedinci. Tím nás izolují od nás samých, uvádí do schizofrenie, do pocitu, že je s námi něco špatně. Přesvědčují nás, že když není reálná, stačí dál žít svůj život, nasadit masku radosti a dělat, že je s námi vše v pořádku. Nutí nás stavět bariéru proti své bolesti, a tím padat hlouběji. Ale je to právě ona bolest, kterou, když potlačíme, projeví se v těle. A to často nenávratně. Ona musí být odžita, čím více se tomu člověk brání, tím více je to útrpné, tím více se to usazuje do těla, tím více to roste.

Vskutku, lze se od ní odpojit, jak říkají. Stejně jako lze snížit práh bolesti v těle. Ale pak si ani nevšimnete, že ubližujete vlastnímu tělu a následky jsou mnohem horší, než když bolest vnímáte a řídíte se tím, co vám naznačuje - že jdete už přes hranici svých možností. A najednou se začnete ptát sami sebe - proč setrvávám v něčem, v čem mi není dobře? Proč zažívám něco, co mi způsobuje tak silnou psychickou bolest, jako by mi někdo řezal do živého masa? Co od toho očekávám? A tím se dostanete k jádru věci. Očekáváte něco, co neexistuje a za daných podmínek ani existovat nemůže. Je to váš vlastní stín, který honíte. Jste prodavač vlastních orgánů. Necháváte si vrtat koleno pro nějaký zisk. Na energetické rovině. Takto byste zacházeli se svým energetickým tělem, kdyby bylo fyzické. Že je to směšné? Ano, je. Už bychom vskutku měli začít brát věci, které existují energeticky, vážně. To je bod, kdy je na čase vzdát svou osobní vůli/chtění a vystoupit - pak se vám teprve může zjevit řešení, které do té doby nebylo vidět. 

Možná jste cítili ten potenciál (např. nějakého vztahu, příležitosti) a byly jste pro tu fatamorgánu schopni odklonit se od sebe sama pro vidinu něčeho budoucího, ale copak byste chtěli být s člověkem, který vás nutí být někým jiným, než jste, zvládat zátěž, kterou nezvládáte, jít proti vlastnímu pocitu radosti? A v tenhle moment ucítíte slabé volání duše, malinký záchvěv sebelásky a jste schopni říct: Ne, děkuji. Nejsi tím, za koho tě mám. Vím, že bys mohl být, ale nejsi. Existuješ jen v záblescích, soustředím se na ty záblesky a přehlížím, že ve všem ostatním mě dusíš... Dusíš mě tím, kdo jsi nyní. A to není dobré. Přeji ti, abys byl tím, kdo jsi - to je tvé štěstí. Ale ne mé. Řekla jsem ti, jak moc to bolí, a tys mne chtěl přesvědčit, že ta bolest neexistuje. Nekopej do mne, obejmi mne...Potřebuji se uzdravit - jestliže mne miluješ tou láskou, kterou říkáš, dovolíš mi to... Před deseti lety jsem byla ve stejné situaci, nechtěla jsem tu fatamorgánu ztratit, ale dnes věřím, že vůle boží jedná vždy pro mé dobro. Z mé duše odtéká mnoho bolesti... Možná budeš někým jiným, i já budu, možná jsme si teď nejblíž a já ti za to děkuju, že v tvých očích jsem mohla uzřít boha, uzřít sebe sama...



Jak byste se chovali po operaci? Snažili byste se žít krůček po krůčku svůj život, ale nebyli byste na sebe tak tvrdí - vždyť jste přišli z operačního sálu, to chce nějaký čas, než se váš stav stabilizuje. Může to trvat dny, týdny i měsíce. Při prožívání bolesti je velmi tenká hranice mezi sebepéčí a sebelítostí. Ale někdy prostě člověk potřebuje určitý čas rýpat do toho živého masa, aby skutečně uvěřil, že tam to zranění je (vždyť sis nechal "vrtat koleno", co by nebylo) - a podle toho se k sobě začal chovat. Až když tomu uvěříš a odevzdáš se, můžeš si odpustit, "co bylo, bylo, dnes máme nový den", ... vykročit do nového v nových podmínkách a zjistit, že je to vlastně o dost lepší... ale do té doby... jen dýchej, plakej, jak jen je potřeba - tvoje duše se potřebuje očistit, a nech to projít... Nebraň se tomu.

Odpouštím ti, že jsi ukradl mé srdce. Odpouštím si, že jsem ti to dovolila. Ale mé srdce je tu pro mne. A tvé nechávám tobě. Najdu tě znovu, až tě nebudu potřebovat, a tedy nebudeš mou drogou. Až nebudeš chtít se mnou manipulovat skrze to, že tě potřebuju, a tedy nebudu tvou loutkou. Najdu si tě znovu, v kterémkoliv vesmíru, v jakkoliv vzdáleném časoprostoru, neboť ty jsi já. Dokud dýchám, doufám (Cicero). Zion pharri, Khár, amio´rrre.... In Lak´ech, 




Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

pátek 22. listopadu 2013

Přehled videí od Teal Scott + jak vnímám lidskou bytost a tento vesmír

Jeden úžasný člověk vytvořil kanál na Youtube, kde jsou snad všechna otitulkovaná videa od Teal Scott, kanál je aktualizovaný s každým nově publikovaným videem. Enjoy. Díky, Nikolo.


Odkaz na seznam videí: Kompletní přehled videí od Teal Scott na Youtube

Aktualizace: Poznámka k Teal po její návštěvě Prahy, duben 2014 - viz článek:

Teal a pýcha českých strašpytlů a kritiků - kam se poděla neutralita jasné mysli?

.......................

Bez ohledu na vyspělost duše (ve smyslu množství informací/poznání sesbíraných oním individuálním proudem Zdroje ve všech možných koutech multiverza a zde na Zemi), míře rozšíření vědomí (=schopnost toto poznání vnímat tady v hmotě), uzemnění a otevření srdce (schopnost toto vnímané poznání otisknout do hmoty - tvořit... a milovat) každý z nás má lidskou část (ta, která nám pomáhá orientovat se v tomto časoprostoru). Někdo menší, někdo větší. -smích- Směju se, protože mi dělá problém (a to způsobuje komické situace) pochopit, že někdo má otevřenou pouze lidskou perspektivu nebo třeba lidskou a ještě jednu (např. elfí, vílí, andělskou, mimozemskou, zvířecí, jakoukoliv - jsou to jen symboly, ve skutečnosti jde o velmi rozmanité specifické energie, které skrze nás promlouvají). Já těch perspektiv mám o "něco" víc - a všechny se derou ke slovu a projevení, ale fuj, dětičky, to je bordel, musíme si nastavit nějaká pravidla... díky Teal to přijímám a učím se s tím pracovat. Musela jsem si na to přijít sama, pak teprve jsem si přitáhla vnější informace, aby mi to potvrdily. Jinak bych tomu nevěřila. I kdyby Vám chodily odpovědi na Vaše otázky zvnějška, potřebujete to slyšet/cítit/vědět zevnitř. Pravdou je, že všechno je jen omezený koncept, pokud tedy neumíte "číst mezi řádky", tj. vnímat informaci celou svou bytostí, taková "informace" je běžnými způsoby komunikace nepřenositelná.

Tahle lidská část, tenhle rámec našeho života má jisté zaběhnuté vzorce, do kterých se dostáváme, abychom pochopili souvislosti. V různých perspektivách zažíváme neustále to samé. Jsou to právě ony vazby, které ukazují, co z jedné jediné perspektivy vidět nemůžeme (celek je více než součet jeho částí). Je to proud, který se z nás snaží vymáčknout to nejlepší - aby univerzum mohlo skrze nás pít svůj božský nektar poznání. Takže i Teal Scott dostala na přelomu října/listopadu docela zabrat, když jí spirála zkušenosti dovedla do opakujících se lidských vzorců, aby je s vědomím (kterému jako dítě nerozuměla a neuměla ho aplikovat) mohla rozluštit. S napětím jsem sledovala Tealin blog a každý den hltala její řádky, protože potvrzovaly vše, co jsem si v posledním půl roce uvědomovala o sobě samé a fungování tohohle vesmíru - jen jsem tomu nevěřila, resp. má lidská část to v rámci energií kolektivního vědomí odmítala. Loni jsem publikovala článek o podstatě mé multidimenzionality a jejího vlivu na můj dosavadní život, ale zase jsem ho stáhla, protože kolektivní vědomí v porodních kontrakcích udělalo jaksi krok zpět a nebylo/není otevřené takovým odlišnostem - tady principy sebepřijetí a jeho zrcadlení se ve vnějším světě jaksi selhávají. Můžeme přijímat to, co jsme, ale víme, kde je hranice toho, jak to prezentovat navenek (co ještě bude a co už nebude přijato). Každopádně se mi ozvalo docela dost duší, kteří to mají podobně, což je velká úleva. Možná o tom založím nový web, jsem si vědomá toho, že to nezajímá každého. Je sranda, že čím víc jsem se stala uzeměnější, tím více jsem se otevřela "nahoru", i když záměr byl opačný, no, ale tak to prostě funguje - dolní je pojistkou horního.

Teal tak přirozeně mluví o přepínání perspektiv (lidská, mimozemská, univerzální), že jsem konečně přijala, jak funguju já. Jsem tím, čeho jsem se vždycky děsila - takový energetický hybrid. Každopádně už rozumím obrázku, který jsem namalovala jako malá o momentu mého "zrození". Někdo to nazývá syntetická duše. Moje tělo je avatar, je ovládáno mnoha vesmírnými páčkami a tlačítky, z nichž každé má jiný původ a jiný záměr, občas si i odporují :) 

Samozřejmě - Teal zvládla své emoční erupce za dva týdny, ale i tak půl roku mého poletování nahoru-dolů není zas takový big deal. Každopádně se omlouvám všem, kteří už několik měsíců čekají (nebo spíš už nečekají), až jim odpovím na emaily. Odpovídám postupně, podle toho, kolik mi moje vnitřní energie dovolí dát vně. Zatím jsem na energii strašně lakomá, potřebuju jí kumulovat všeeeeeechnu pro sebe :) Že je energie nekonečná? Řekněte to mému nižšímu Já. Ono je strašně nekultivované :) Bezhraničně dávat na všech úrovních budu moci, až vychovám tuto část sebe sama a dám jí pochopit, že dávat, aniž bych ubývala, je velmi jednoduché - ale zatím se mi to daří nepřetržitě jen u psaní (mé vědomí promlouvá skrze prsty, kde mám aktivovaná energetická centra - čímž obcházíme mozek:), psaním jsem schopná se dostat do stavu "Jsem, tedy dávám."

Zkouší se, kolik toho vydržíme. Dění ukazuje, že nikdo není z kola venku, transformační rejžák, který z nás drhne staré programy, lpění a jakoukoliv závislost, mezi obětmi nerozlišuje, ti největší učitelé vždy dostanou možnost utvrdit se, že to, co učí a v co věří, funguje. A vy jste ti učitelé, protože máte mnoho životních perspektiv. 

Všichni jsme jako cibule, neustále odloupáváme další a další vrstvy, neexistuje stav dokonalosti, kdy "už to bude všechno dobré". Přátelé, takhle proměna vědomí je minimálně na tři generace. My nepracujeme ani tak pro sebe - ale pro naše děti a vnoučata, abychom jim už nepředali ze sebe tolik sraček. Nebo abychom se mohli znovu zrodit do harmoničtějšího prostředí. V současnosti je lidstvo jako lev, který se chystá na vypuštění mezi ostatní obyvatele džungle (myšleno univerza). Až se tak stane, bude na nás namířeno spoustu zbraní připravených nás eliminovat - "budeš dodržovat pravidla tohoto univerza, nebo jdeš k pánu, je ti to jasný?".

Ne, že bych Teal přála nějaké pády (i když občas mám trochu sklony přát každému alespoň malou ránu osudu, která člověku zase o trochu víc otevře oči - co tě nezabije, to tě posílí, viď:), její procesy mají pro mě zásadní význam. Proč? Protože vidím, že když někdo popisuje své vlastní "sračky", jejich souvislosti, původ a následky, má to na čtenáře významný osvobozující vliv ve smyslu "nejsem v tom sama" (to je pro mne dobré vědět pro případ, že by mi někdo chtěl nařknout, že jsem existenciální emočně labilní narcistický břídil. To jsem si teď vymyslela, to mi nikdo neřekl :) V životě jsou fáze, které nelze přeskočit. Když je přeskočíte, stejně se do nich budete muset vrátit.

Protože i já jsem v posledních týdnech odhalovala souvislosti s mým dětstvím a myšlenkovými programy mého lidského já, které mě nutily jednat proti mému štěstí v domnění, že to vede k mému štěstí (tzv. podvědomý pozitivní smysl negativních událostí - "je to pro mé dobro"). O tom celý život je, nikdy nekončící detektivka. Díky událostem posledních dní, procesům svým i Tealiným jsem si uvědomila:
  • že když svlékáte další vrstvu domnělé osobnosti, tak to prostě bolí (psychicky i fyzicky), a to že jste jich v poslední době svlékli více (a tedy zažili více "pádů" než lidé kolem vás), z vás nečiní někoho, kdo selhal, ba naopak toho, kdo zvítězil
  • že když se člověk ve stále opakujících situacích zachová jinak (a je jedno jak!!), rozhýbe tím zamotanou energii a brzy se to projeví odhalením problému a synchronicitami, které vedou k řešení
  • že oidipovský komplex ve vztahu dcera-otec vzniká přirozeně a že vina není na ničí straně
  • že kvalitní vztah je jako jedna existenční energetická jednotka, v níž je nutno zachovat rovnováhu - jestliže jeden málo vyjadřuje emoce, bude muset druhý emoce vyjadřovat víc atd. - což je v pořádku, dokud to oběma vyhovuje. Pokud nevyhovuje, budou se muset sejít někde na středu nebo jít každý svou cestou
  • že jsem nechtěla vystoupit z utrpení, protože jsem byla přesvědčena, že bych tím sama popřela hloubku bolesti, kterou jsem v životě prožila, zároveň jsem chtěla, aby si této hloubky byli vědomi ti, kteří mi nevědomě ublížili - tady jsem si musela uvědomit, že jsem chtěla, aby ke mě přistupovali na základě viny (a tudíž ke mě byli připoutání, než jsem si uvědomila, že takové připoutání mě dusí a že je tedy pro mne zdravější, nejsou-li si bolesti mě způsobené vědomi, protože pak se ke mě mohou chovat přirozeně - vzdávám se tedy své potřeby mít všechno pod kontrolou, což uvolňuje velké množství paniky), zkouším nyní pociťovat vděčnost za to, že nikdy nemohou pochopit hloubku mých citů
  • že můj pohled do hlubin emocí a podvědomí, kolektivních energií a věcí mezi nebem a zemí je velmi významný. Stejně jako pro mě má význam člověk, který umí být nohama pevně na zemi, kalkulovat a plánovat. Nemusíme být všichni všechno. Jsme tolik rozmanití, abychom se navzájem vedli a učili
  • a znovu - že moje maminka je osvícená, protože nehledě na to, co tu o našich rodinných "tajemstvích" píšu, ona mne podporuje
  • že na duchovní bytosti si musíme hrát, dokud nepocítíme, že jimi skutečně jsme. A že i ten nej-pří-zemnější instalatér nějakým alespoň minimálním způsobem komunikuje s rovinou své duše, i když o tom neví. Využívají svou intuici a vedení vyššího já do té míry, jakou potřebují pro svůj život (pro své poznání). To, že my to potřebujeme více, není ani jejich, ani naše vina. Moje potřeba být více člověkem a méně Vědomím mne už unavuje, dokonce už začínám chápat, proč nechci být tím, čím jsem
  • že je důležité si přiznat, kde skutečně stojíme, když chceme dojít tam, kam vnitřně cítíme, že schopni dojít jsme a že než tam dojdeme - každý z nás po určitou přechodnou dobu prožívá rozpor vědomí sebe sama a pocitů "na co si to vlastně hraju" (křik starého a volání nového). Je to přirozené, stačí dýchat a nechat to projít.
  • že těšit se na dny příští neznamená, že unikám ze dne přítomného
  • že pokud něco dělám, že musím, je to něco jiného, než když dělám, protože chci - i když se jedná o tu samou věc
  • že nezávislost je pouhou falešnou představou, v univerzu nic neexistuje samo o sobě, je to definováno sebou sama a vazbami k "okolí" - nemůžeme dosáhnout nezávislosti, touha po ní je způsobena strachem a podporuje iluzi oddělenosti (způsobuje další pocity osamění a bezmoci), sem patří i touha po absolutně soběstačných komunitách, flexibilní proměnlivá závislost je základem tohoto univerza, kde vše souvisí se vším a jedno ovlivňuje druhé a spolu rostou, pro evoluci lidstva jako celku je nutné pěstovat samostatnost každého jedince a vyvarovat se sobeckému individualismu, který nehledí na následky páchané jednou buňkou na celém organismu.
Takže kajn štres, pořád jsme na trase :)

PS: Právě dojídám poslední přesnídávku, kterou jsem si vyrobila sama, budu vyrábět další - nakonec mi to přeci jen trochu půjde - být tím Člověkem. Jablečná s hřebíčkem, skořicí a medem. Zítra mi čeká výměna pneumatik, tý brďo :)

A ještě taková perlička: "Forma je v harmonii s účelem, jedno nemůže převyšovat druhé, jinak je energetický efekt oslaben." z knihy Inanna returns, ... - oni mluví o krystalech v pyramidách a já přemýšlím o nákupech, ale pořád je to stejný princip, ne? Jakmile se obsah promění, je potřeba transformovat nádobu (nebo naopak? :)... šperky, šaty, boty a krystalyyy - vše přeci musí být v souladu :D Dělám si z toho srandu, ale je to tak - jedno musí podporovat druhé. A já jsem se zamilovala do www.germia.cz.


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330