Snažím se teď být více otevřenější, protože věřím, že svět se vyléčí a žití bude jednodušší, až se přiblížíme jeden druhému, až poznáme své sousedy a přijmeme druhé lidi do našeho každodenního života. Dnes jsem na procházce už z dálky zahlédla svoji bývalou učitelku na kytaru, má za sebou asi dost smutný život a vypadá osaměle a VELMI odměřeně... tehdy jsem byla teenager a té paní, co vypadá jako čarodějnice, jsme se všichni dost báli. Dnes jsem si říkala - á, super, perfektní příležitost projevit své božské od strachu osvobozené neposuzující bezpodmínečně milující já, ALE - jak se blížila, všechna má já (božská, nebožská) vzala nohy na ramena a já si připadala zas jako ten puberťák, co dostal vynadáno, že je mimo rytmus. Ve chvíli, kdy jsem vzdala pokus ji pozdravit a ona mě míjela, zírajíc si na špičky bot, spadlo mi na čepici ptačí hovínko. Zpráva přijata. Díky :)
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Žádné komentáře:
Okomentovat