Jak aktivovat svou vůli a vnitřní sílu?

Sweet insomnia by Tamara Will

Tahle otázka mi přišla emailem, půl roku jsem na ni nebyla schopná odpovědět, prostě jsem to sama nevěděla. Teď se pokusím nastínit, kam se hýbe mé vlastní poznání. Vůle a síla souvisí s vnitřním mužem, s mužskou energií v nás – ona jangová esence duše nám pomáhá naše vnitřní podněty převést do akce. Ženská energie je vizionářská, mužská energie je tvořivá, akční.

Abychom mohli vůli a sílu aktivovat, musíme přijít na to, kde jsme ji v životě deaktivovali. Protože každý z nás si vzpomene na dobu, kdy s tím neměl žádný problém. Možná ta vůle a síla nebyla taková, jak jsme si ji představovali, ale byla tam – a na tom se dá začít stavět. Dá se stavět i na okamžicích, kdy jsme tak zapáleni pro věc, že nás ani nenapadne o vůli a vnitřní síle přemýšlet.

Jak takové hledání ztraceného může vypadat - ukážu na svém příběhu. Aneb jak se vyhrabat z vlastní neschopnosti akce? Mě se tato neschopnost projevila v pracovní oblasti, já neměla problém se stěhovat, vyrazit do exotických dávek, být akční v jakémkoliv životním poli, ale práce nebo podílení se na komunitním životě? Tam to prostě drhlo... tam jsem se totiž už dost ostře spálila... Já sama do života vykročila s dosti nekultivovanou jangovou částí osobnosti. Stačí se podívat na své mužské předky a může nám být jasné, co jsme dostali do vínku za vnitřní muže. Máme je tam, nepopřeme to. Ale to neznamená, že s tím nemůžeme něco udělat. Není to danost, predestinovanost. Stačí přestat vychovávat a posuzovat své rodiče a začít pracovat s tím hlasem uvnitř nás - náš názor na naše rodiče nám ukazuje cestu. Stačí věci začít dělat jinak a dokázat tomu hlasu, že to jde.

Své otce si nosíme s sebou, ... jakoby ten můj stál neustále nade mnou a říkal: „Dobré výsledky jsou samozřejmé. Úspěch je výsledkem dřiny. Neztrácej čas tím, že někoho žádáš o pomoc, raději si udělej všechno sama, je to rychlejší. Pracovat se musí. Život je boj. Kdyby odpočívali všichni, jak by ten svět vypadal.“ I můj otec od mého dětství své postoje samozřejmě značně změnil, ale pořád je nositelem oné pro mě nekultivované maskulinní energie tolik typické pro současnou patriarchální dobu – zaměření na přežití, boj a vývoj. Intuice? Nula. Odpočinek? Jen nutný pro zotavení se na další boj.

Ten případ ztracení mé vůle a síly je jako malý příběh uvnitř mne. Má vnitřní žena neměla predispozice tenhle boj a vývoj přežít, představuji si své tři roky sociální a projektové práce jako dlouhý běh, kdy se má vnitřní žena snažila ze začátku pronést nějaký návrh, jak věci zjednodušit, zlehčit, vnést do toho více radosti, ... nikdy neslyšená se pak už snažila jen držet krok, až únavou padla, ... a tak jí můj vnitřní muž čapl za ruku, možná i za vlasy a táhl jí, div ji po zemi za sebou nevláčel. Takže není divu, že se rovnováha v mém těle i v životě tak nějak rozpadla a já jsem téměř ze dne na den se vším tím bojem a vývojem sekla, abych celých 15 měsíců vyživovala tuhle zrazenou ženu, která byla po onom šíleném běhu na pokraji existence. V této době se mě při slově „disciplína“ nebo „zatnout zuby a překonat se“ zmocňovaly záchvaty paniky. Doslova! To pochopil i ten muž a odklidil se raději ze scény. Takže ke zradě se přidaly ještě pocity opuštění směřované ke všem mužům světa :) „Já chudinka žena, životem ubitá, opuštěná, neschopná se postavit na vlastní nohy…“

Na oplátku jsem mužskou energii v sobě odmítla. V pořádku, bylo to součást procesu, cokoliv jen trochu mužského se mnou nerezonovalo, žádná práce, akce, dokonce ani zpěváky jsem poslouchat nemohla. Kdykoliv se snažil ten můj vnitřní „hrdina“ přijít s nějakým podnětem, jak dát věci v našem životě do rovnováhy, křivdila jsem mu, že zas chce „běžet“. Myslela jsem si, že dokážu v tomhle světě fungovat bez mužské energie, ale svět mně dal takové lekce, aby mě přesvědčil, že je to nemožné, ba životu nebezpečné, protože mužská energie obsahuje i zdravé hranice a jakousi pradávnou spravedlnost a moudrost králů a šamanů, jíž zatím vůbec nerozumím, ale už jí trochu cítím.

Jenže nejdřív musely všechny emoce ven, takže poslední týden byl tedy vskutku šílený. Dovolila jsem všemu, aby přišlo a prošlo. A odešlo.

A co s tím teď? Má vnitřní žena je nyní vyživená, jistá sama sebou a svou intuicí. Ví, že do starých kolejí už se nevrátí, je připravená o(d)pustit minulost a zkusit to znovu. Můj vnitřní muž zatím sedí venku před domem a čeká na rozsudek, neví, že žena už je unavená z vlastních soudů a že touží po spolupráci, protože ví, že každý je znalec na svou oblast, a tak by měli jeden druhému naslouchat. A to je myslím správný výchozí bod pro zdravé vyvážení energií ve mně.

Teď ještě začít s malými věcmi, abychom si ozkoušeli vzájemnou důvěru a zda jsme schopni fungovat jinak než v minulosti. Já navrhla, že se budu učit disciplíně a můj vnitřní muž se bude snažit naslouchat mé intuici. Dokonalý pár, lovestory hadr :)

Už máme za sebou týdenní ozdravnou kůru, při které jsme změnili jídelníček (ano - musela jsem opravdu "zatnout zuby" a vyřadit ze svého dne kávu a zákusky). Vydělali jsme si nějaké koruny brigádou na zahradě a mytím oken. Chodíme po úřadech a snažíme se zachránit kaštanovou alej v naší ulici.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

La Phantasía - svět pro odvážné

Genesis by Omron

Jsi-li člověk nového vědomí, neusneš na vavřínech. Nikdy! Neboť jsi hnán touhou po Životě, po Lásce. Ty znáš ten pocit. Neumíš ho popsat a ani tak docela žít, ale znáš cestu, kudy se k oné autenticitě dokonalého stvoření přibližovat... Možná se ti smějou, že zakopáváš, ale oni nemohou cítit, co za pradávnou sílu tě žene vpřed, kdyby cítili, nikdy by se nesmáli a běželi by s tebou onen běh životem, jež vlastně ani není pohybem, nýbrž jen dokonalým sledem přítomných okamžiků...

Naše životy jsou jako divoké řeky, už už by člověk spočinul, a smete ho další vlna událostí, někdo zemře, někdo nás opustí, zradí, zklame, něco se nepodaří, tělo přestane sloužit nebo prostě čelíme sami sobě v jakékoliv podobě... Jakoby to nikdy nemělo skončit. Jsme odíráni na dřeň od všeho lpění. Od všech iluzí. Co platilo včera, dnes už neplatí a zítra bude znovu jinak. A i přesto - vědomí je tiché oko uprostřed bouře. I v nejdivočejších scénách svého života můžeme zůstat v sobě klidní, nechat to projít, cítit ty vlny bolesti a pochyb. Však kdo řekl, že jsou méně živoucí než radost a důvěra? Protože o tom to je - Život. Tanec na špičce špendlíku.

Každý z nás má předpoklad to přežít a vyjít do další etapy posilněn, zmoudřen... Naříkáš? Ale tys věděls, čím je vědomí vykoupeno... a přesto jsi do toho šel, Člověče... Včera eurofie, dneska deprese, zítra? Kdo ví? Nic není stálé.

Nastává Restart. Na energetické rovině se vše rozpadá a hroutí, neexistují žádné jistoty a člověk to vnitřně cítí - náš dům může kdykoliv shořet, manžel může kdykoliv odejít, mohu kdykoliv zemřít, může kdykoliv začít válka, což my jen víme, ... a přeci - my víme! Každý člověk má v sobě pramen moudrosti, bez ohledu na to, jak urputně se ho snaží popírat. My víme, že jsme věční, ale cosi v nás se stále bojí - před tou panikou lze zavřít oči i smysly, ale neutečeš před tím, ovlivňuje tě to v tvém životě.

Jsme vyšším vědomím vyzýváni ke změně. Scény se budou tak dlouho opakovat, dokud nepochopíme. Na individuální úrovni, té republikové i té globální. Kostlivci vylézají ze skříní, znovu a znovu, nejen do našich myslí, ale i do našich životů. Ukazují souvislosti - ty nitě táhnoucí se celým naším životem, celo historií lidstva. Vyzývají k akci a křičí na nás: "Udělej to už konečně jinak!" 

Neudělals!? Tak znovu! A znovu! Nadechni se! Znovu!

A jednoho dne, až to dokážeš, ŽÍT SVŮJ ŽIVOT JINAK, prolomíš bariéry mysli, budeš omilostněn od všeho minulého, půjdeš spát a bude ti připadat, že tvůj život končí, ta bolest ti bude trhat tělo, a bude tam smíření. A ráno se s překvapením vzbudíš a nic nebude jako dřív - najednou si někdo jiný... a budeš si muset jít koupit nové oblečení, protože to staré nejsi "ty"... tak velká změna to bude... a staré bude neustále volat, ale najednou to dokážeš odlišit a nepodlehnout tomu... ani vlastně nebudeš chápat, jakto že to dřív mohlo být tak silné, žes tolikrát neodolal. Ale je to dlouhá cesta k tomuto bodu a všechny zkoušky, kterés prošel i ve kterých jsi selhal, vedly k onomu osvobození od starého...

A pak? Pak se otevře La Phantasía, svět za oponou, skrytý potenciál duše. Zřetelná kapacita ducha, která se vynořuje prostřednictvím naší mysli a smyslů (Aristoteles)... 

Je to přístup k vyšším principům tvoření vlastního života, tvoření sebe sama jako uměleckého díla, formování se z obrazu duše do obrazu hmoty. Tyto obrazy a myšlenky se plně zjeví jen těm odvážným, neboť jen tito jsou schopni následovat hlas své duše, ať je sebešílenější. Jen ti, kteří nechodí po vyšlapaných cestách, se mohou dotknout toho vyššího v nás...

Toto zjevení z rovin Psýché k nám promlouvá prostřednictvím ikon a symbolů, a tak je potřeba je brát - žádné znamení není doslovné, žádný obraz v naší mysli není jednoznačný, ...to jen děti si myslí, že ano.

V realitě se psýché zjeví prostřednictvím nás jako nedokonalé otisky. Každý máme přístup k této databázi snů a můžeme se rozhodnout učit se ji vidět a cítit a postupně zdokonalovat otisky své duše do hmoty.

Náš vlastní osud, který nám pulzuje v žilách, přijde tolikrát, dokud neprobudíme svůj potenciál. Tu harmonii rozumu a citu doprovázenou laskavou přísností, bez níž onu Cestu nelze projít a která je na hony vzdálená tomu obrazu mučedníka, co visí v každém kostele. Však děti v tom mají jasno, ty nikdo neoblbne, oni přesně ví, co je to kristovská energie, nesou ji v sobě a čtyřleté dítě Vám klidně do očí velmi nekompromisně řekne, když se ho zeptáte na Ježíška: "Ne, toho čůráka na kříži nemyslim!"

Ačkoliv jsem včera a dnes pracovala na zahradě, jsem velmi neuzemněná, moje vědomí je tak rozšířené, že zapomínám vše, co jsem. Možná to je cíl tohoto procesu. Uvidíme ráno nebo za pár dní. Od včerejška si připadám ne-patřičně ve svém vlastním životě - věci, které jsem řešila, mi najednou přijdou nepodstatné. Vidím se a slyším, jak mluvím ze starého, ale tak nějak mi to nesedí. Jako bych na sobě měla šaty někoho jiného, tělo někoho jiného, život někoho jiného.

Ascension by Omron

BOD ZLOMU! Znovu... (viz článek Když si duše nekompromisně říká o změny) Vedlo k tomu v posledních 14 dnech mnoho zkoušek, kterými jsem prošla. Mluvit pravdu svého srdce za všech okolností. Postavit se sama za sebe i proti stádu tupců. Požádat o pomoc. Netolerovat zradu. Dát přednost sama sobě před zájmy druhého. Dát přednost druhému před svými zájmy. Přijmout odmítnutí. Pokořit se. Dělat, co jsem nikdy nedělala. Stát se mlčenlivým pozorovatelem bez možnosti obhajovat své ego. Odmítnout nabídku, která se neodmítá. Jít proti své domnělé morálce. Uznat chybu. Milovat se takovým způsobem, jakým mne nikdo milovat nedokáže.

Tváří v tvář svým předkům a jejich selhání žít šťastný život jsem nejprve propadla obrovské beznaději, že nemohu nikdy v životě dosáhnout toho, po čem toužím. V onom zoufalství se ale objevilo cosi nového - skutečný obdiv sama k sobě, ten kontrast mi pomohl uvěřit v sebe sama. Rozhodla jsem se odhodit své DNA predispozice (ne, nejsou dané!) a vzít svůj osud do vlastních rukou... a v ten moment se ona DNA rozzářila touhami celého mého rodu, jakoby všichni předci tleskali a volali: My jsme svých snů nedosáhli, my jsme podlehli vnějšímu tlaku, ale ty můžeš, běž a žij!

Dosáhla jsem pro tento moment nejvyšší akcelerace svého vývoje. Musela jsem, vždyť bych se v tom starém utrápila. Uzřela jsem to, co mnozí nazývají Bůh. A Bohem to již nenazývám, neboť slovy to popsat nelze, lze podle toho jen žít... Stará energie v těle byla nahrazena novou. To není konec, to je nový začátek s novými výzvami, staré po novém způsobu... A přitom - vše už tu jednou bylo. Spirála života, cyklus...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Muž - Hrdina, Rebel, Milovník

Tohle je doba, kdy se učím mužskou energii vnímat jinak, lépe. Ano, máme tu vztek, boj, touhu po moci, sílu v negativním smyslu a vše, co nám patriarchální doba přinesla, ale nikde není psáno, že není možno ty vnitřní i vnější muže transformovat v Hrdiny, Rebely, Milovníky... postupně, pomalu,... kultivovat charakter, rozvíjet osobnost a otevírat srdce vyšší formě lásky...

Já sama začínám u sebe. Nemusím mít zrovna partnera, i bez něj ve své hlavě vnímám neustále silný hlas mužů kritiků a soudců, ale taky lenochů a ubožáků - neměla jsem v životě vyloženě pozitivní vzory, abych věděla, jak ono pravé mužství vypadá (abych věděla, koho k sobě mám hledat za životního partnera), teď se snažím z každého muže, kterého jsem v životě potkala, vypitvat něco krásného, esenciálního a skládám si obraz, kam a jak bych chtěla svou maskulinní energii (budování, růst, akce) směřovat a časem se mi ona očištěná, kultivovaná a rozvinutá energie zhmotní v nějakého toho partnera, se kterým ten život bude o to víc tvořivější... 1+1 jsou 3... na tom ale teď vskutku nezáleží, pořádek na vlastním dvorku především - Thor taky musel na Zemi, aby se trochu zklidnil, do té doby to byl nafoukaný nezbedný spratek :)

O práci s vnitřním mužem toho asi napíšu ještě více, ale teď je retrográdní Merkur a slova mi moc nejdou, navíc se do toho míchá pokušitelský Saturn a osudovost a já nevím, co ještě, ... zombie dávno pohřbené v minulosti vylézají na povrch k o-světlení, ... takže buďte bdělí, vnímejte znamení a jasné vzkazy, které ukazují vaše současné životní směřování... pozor na cestách, bacha na drobná písma ve smlouvách a nikam se nežeňte, Merkur Vás stejně zpomalí, abyste vše znovu přezkoumali...

Ráda bych poděkovala všem, kteří přispěli do anamelí peněženky, za podporu. Moc si toho vážím, díky, že jste.

Už jsem dlouho nesdílela žádnou hudbu, tak jsem připravila nový hudební pásmo, které mi pomáhá naladit se na tvořivou mužskou energii - v současnosti obsahuje kanál 32 písní a jako u ostatních mých hudebních pásem (Léčivé písně pro duši, 57 písní, kde zvláště ty nejnovější řazené nyní hned na začátku stojí opravdu za to, a Žena je bytost mnoha tváří, 181 písní) budou písně přibývat.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Jak jsem byla na "terapii" a bylo to psycho. Deaktivace dětských programů.

Posloucham metal, začalo to jednou takovou lehce tvrdší písničkou a už jsem se vezla, krásné, melodické, Nico by měl radost (Nico je kamarád, co žije ve Španělsku, metalista). To čtenář Tonda možná nerozdýchá, už s anamelí peněženkou měl problém (a to ještě nezná tu historku o tom, jak jsem kradla, tu vám někdy povím, ale neděste se, je to pohádka s dobrým koncem a s nečekaným vyústěním). Ale teď k věci. Tonda mě v komentáři poslal na psychoterapii. TAK JSEM ŠLA! Já se teď snažím svému vnitřnímu muži naslouchat a on promlouvá skrze ty muže venku. Teda nebyla to vyloženě terapie, ale rozhodně to bylo psycho - rozmotat anamelí smotanec, který ani ona sama nedokáže rozmotat, to chce ostré lokte a pravdu bez servítek podanou tak jemným a citlivým způsobem, že jindy ostražitá Anamel může důvěřovat. Díky, Hynku...

Hynkovi Vidlákovi stoprocentně důvěřuji, a protože jsem věděla, že už nevím kudy se pohnout a potřebuji jiný úhel pohledu na věc, napsala jsem mu. Teď jsem se chvíli zastavila u slova stoprocentně a přemýšlela, jestli to není jen na 99 %, ale prostě není. Za tu dobu, co ho znám, cítím celým svým srdcem i mozkem, že on ví, co dělá a má k tomu všechny potřebné kompetence a kvalifikace, nikoho do ničeho nenutí, udržuje hranice své i druhých, ale rozhodně vám nemaže med kolem pusy, Chceš změnu? Tak se rozhodni! - takže pro včerejší mou potřebu najít exit ze začarovaného kruhu - Hynek? Perfektní! Navíc, já hlavně důvěřuju sama sobě, vím, že bych od něj nepřevzala nic, co by nebylo opravdu mé. Někdo by mohl říct: "Ale vždyť ho ani neznám, nikdy jsem se s ním nesetkala, neznám jeho soukromý život, nemohla jsem si ověřit u jeho manželky, jestli je dobrým manželem, a u jeho dětí, jestli je dobrým otcem, vlastně ani nevím, jestli manželku a děti má." A to je právě to - já to nepotřebuju vědět. Nepotřebuju nikoho soudit, já potřebovala pomoct přesně v konkrétní věci, a tak jsem šla za tím, kdo je podle mne v dané oblasti koučování odborník. Profík s otevřeným srdcem, co ctí pravdu a jakýsi přirozený řád a spravedlnost. Tak ho vnímám.

Hynkovo webovky: hynekvidlak.cz

Hynkovo inspirující koučink na Facebooku

Odepsal mi hned, že může okamžitě, nebo až v pondělí. Už to byl pro mne první moment rozhodnutí, i přes svou plačtivou náladu jsem si řekla - jdu do toho, další dny se v tom plácat nebudu. Byla jsem ve stavu počínající deprese, dokonce jsem začala mít podobné rysy v obličeji jako v 16, skoro jako cestování časem, něco se dralo na povrch a už to chtělo být viděno. Hynek po pár větách hned na začátek správně zachytil, že v životě prožívám emoce tak, že to, co někdo zažívá jako radost, já prožívám jako euforii, co je pro druhé smutek, já pociťuji jako čiré zoufalství, což mi pomohlo vlastně poprvé lépe pojmout sebe sama a ještě teď mi dochází souvislosti. A přesně v tom stavu čirého zoufalství jsem k němu takto doplula - odevzdaná, pravdivá, nesebevědomá, plačtivá a myslím, že plně rozhodnutá ke změnám. Byl to ten čas, jedna fáze mého života končí, začíná nová. V pubertě se mi dospět nepodařilo, tak to zkusím teď znovu.

Chvíli jsme kroužili kolem mé potřeby být pochopena (strach z křivdy, pocit "ale já jsem to myslela jinááák", strach z ponížení, že jsem věci dostatečně neosvětlila a následně strach z odmítnutí/opuštění - to by vysvětlovalo, proč jsou moje články vždycky tak dlouhé:), brouzdali jsme kolem mého emočního vnímání a našli různé souvislosti s mým dětstvím, hlavně mým vztahem k tátovi (říká se, že každý správný kovboj má problém se svým tátou, takže můj vnitřní muž je stopro pořádně ostrej kauboj), až jsme se dostali k jádru - nechtěla jsem nás tam pustit. Ale Hynek, aniž by na mě jakkoliv tlačil, mne podpořil to víko odklopit.

No, a tam jsme našli učiněný "poklad" - BOJOVNÍKA (což úzce souvisí s mým nedávným článkem o intenzitě prožívání). Jak se do mě dostal? Každému dítěti, když něco v dětství chybí, má pocit, že mu chybí láska, podle toho si definuje lásku i nadále v životě, a když to ono definované nedostává, cítí se nemilován, odmítán, a tedy opuštěn. Pro mě se stala symbolem lásky péče, pozornost a pocit bezpečí. A jak říká Teal Scott - láska pro dítě znamená přežití - "když mě rodiče budou milovat, dostanu jídlo, bude mi teplo". Proto když v životě nedostáváme lásku (to, co si myslíme, že je projevem lásky), máme stejné pocity jako, kdybychom umírali. Ve skutečnosti nás druzí milují svým vlastním jazykem a my si toho ani nemusíme všimnout.

Já, vpravo moje máma, vlevo teta

Život malého dítěte je tedy vskutku téměř hororový, je bezmocné, závislé na druhých, nerozumí světu kolem a postupem času si toho začíná být vědomo a vytváří si obranné mechanismy - u mě to byl "bojovník" a  "vzorňáček". Bojovník mě udržoval v permanentní ostraze, v režimu "přežití" - nedůvěře a očekávání toho nejhoršího (abych nebyla nikdy překvapena a vždy věděla, jak reagovat). A vzorňáček zajišťoval, abych byla "perfektní" - aby byli všichni na naší straně, aby neměli důvod nás opustit. Zajisté jsem se proto celý život setkával s křivdou - vždyť já se snažila být perfektní a pořád se zdálo, že to není dost. Když náhodou na naši straně nebyli, bojovník zapnul svůj režim "jdeme přes mrtvoly" a bylo veselo. 

Tyto automatické podvědomé režimy fungovaly, aniž bych si jich všimla. Bylo to podpořeno zejména zážitkem, kdy jsem jako tříletá bezbranná holčička šla na dlouho do nemocnice, kde mi nedávali najíst, domů jsem se vrátila dost podvyživená a dlouho jsem nemluvila, jen jsem křičela: "Papát! Papááááát!". Měla jsem pocit, že mě rodiče opustili a že musím sama nějak přežít. Táta začal jezdit pracovat do zahraničí a narodil se mi malý brácha, připadala jsem si neviděná, neexistující. Spustil se program boje o holý život, bojovník - stres, adrenalin, rozechvělé buňky, instinkt, "život je boj", musím udělat vše, abych přežila... 

Objevili jsme s Hynkem, že moje touha po přijetí druhými je to nejvyšší, co podvědomě řídí můj život - a odkud to pochází? Strach ze smrti - "musím být hodná holčička, jinak půjdu znovu do nemocnice a umřu hlady". 

Hynek přesně věděl, kdy má co říct a kdy mlčet, abych pochopila souvislosti, i když dost mi toho dochází až teď a ještě docházet bude. 

Závěr: No, vůbec se mi nelíbil fakt, že nebudu nikdy pochopena, ale dá se to prý obrátit na výhodu, tak na tom budu pracovat. Potřebuju projevovat sebe sama i za cenu nepochopení/nepřijetí, které už nemusí být evokováno strachem o přežití - když nejsem přijata, neumřu - logické, že? Ale pro moje podvědomí tomu tak nebylo, reagovalo na odmítnutí reakcemi v těle, jako by mi šlo o život. Pokud se budu projevovat zdravě, nebudu muset spouštět program "Blázen", který má za úkol uvolnit potlačované jakýmkoliv způsobem, navodit dostatek adrenalinu (odtud moje neustálé vrhání se do extrémů), které má za cíl přitáhnout pozornost k "bez-mocné Janičce, která nemá co jíst". 

A tak jsem se v rytmu Pro trochu lásky šel bych světa kraj... trochu zaprodala, rozdávala jsem všechno, co jsem, doufajíc, že "neumřu hlady", věnovala jsem svou energii lidem a projektům, kteří neměli touhu mi to vracet, nebo často ani neměli jak - to zamrzlé dítě ve mě to nerozlišovalo, prostě přijetí jako jediný smysl života, a basta (že za tím je touha přežít jsem nevěděla a vděčím Hynkovi za objevení téhle absurdity ve mně), to dítě nevědělo doteď, že už se o sebe umím postarat sama. Tahle energie směřovaná ven byla sice čistá a citlivá (vlastně dětsky nevinná), ale hlasitě křičela "bože, postarej se o mě, prosíííím". Samozřejmě se našli lidé, kteří této dětské naivity zneužívali. Stačí tuto energii vydávanou vnějšímu světu, stáhnout na chvíli do sebe a použít jí na vytvoření řádu v mém životě, který mi zajistí vnitřní pocit bezpečí - já sama jsem zdrojem svého nasycení. 

Abych resetovala očekávání od vnějšího světa a přestala bezhlavě rozdávat svou energii, musím začít důvěřovat svému vnitřnímu muži, aktivovat ho, probudit v něm zdravého Rebela, co ctí své hranice, a nechat ho vládnout mému životu v rovnováze s mou vnitřní ženou. Konec pohádky, ... a žili šťastně až do smrti :)

No, ještě z toho mam hlavu jako balón, ale blýská se na lepší časy, moje tělo se uvolňuje, začínám přemýšlet dost odlišným způsobem, dokážu v sobě rozeznat hlasy bojovníka a blázna a neposlouchat je... To je práce pro mě, tu za mě žádný Hynek neudělá, ale kupodivu cítím velkou tvořivou energii a radost se pustit do rekonstrukce svého života do tvaru, po kterém toužím ve chvílích, kdy jsem šťastná.

Až teprve, když se člověk stane sám zdrojem svého nasycení, může srovnat energie a žít ve smyslu Oshovy karty Sdílení, pak je to teprve to všemi provolávané dávání bez očekávání, pak je to možné - protože sami už máte všeho pro sebe dost a jste ochotni se o tuto hojnost všeho podělit. 

---------------------

Hynek se ještě ujistil, jestli jsem schopná se na tu energii své vlastní rovnováhy napojit, vytvořil afirmaci, ze které jsem ještě pořád trochu příjemně fascinovaná, protože vím, že mi pomáhá opravdu se udržet ve svém záměru zůstávat v energetické rovnováze.

Hynkovi zrovna nefungoval  web, tak jsem se ho trochu neohrabaně zeptala na placení, on navrhl, ať o něm místo toho napíšu - a to je pro mě odvaha, protože věděl, že napíšu Pravdu! A to je sebe Vědomí.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Restart po anamelím - "peněženka"

Příspěvkový systém "anamelí peněženka"

A je to tady, přátelé. Konec legrace. Anamel se dostala na mrtvý bod a ten si žádá něco radikálního - sama sobě vymezit nějaké hranice, uf, však celý říjen je o restartu sebe sama a svého fungování ve světě. Je potřeba vnitřní podněty vynést do akce. Postupnými kroky, pro mě je tento velmi zásadní.

Prožila jsem v životě dost bolesti na to, abych se v posledních letech vehementně snažila každého zachraňovat od stejných chyb, tenhle web je svým způsobem výsledkem jedné takové snahy - zatímco já stále opakuji chybu stejnou, vkládám do vnějšího světa příliš mnoho energie, aniž bych si stanovila, kolik toho zůstane pro mne a kolik se mi vrátí. Ovšem tato vynaložená energie se mi dle univerzálních principů sebeobětování samozřejmě nevracela a nevrací. Tímto způsobem jsem skvělý magnet na lidi, kteří chtějí duchovní růst za-darmo. Jasně, má chyba, nemám s tím problém, ale už je čas... Marně zavírám oči před tím, proč se už druhý den budím v depresi. No, proč asi, milá Jani? Protože jsi přijela ze Španělska s tím, že uděláš jasný řez ve svém životě a práci a teď na to nemáš odvahu?

Jsem si vědoma svého vnitřního boha-tství, svých znalostí, které jsem načerpala velkou odvahou a touhou po poznání, ať už skrze živoucí zkušenost nebo přes videa, knihy či semináře. To nestálo málo, časově, energeticky i finančně, to ale myslím nemusím nijak zdůrazňovat, každému to dojde, když se trochu zamyslí. 

Nejsem ledajaký blogger (i když vlastně jsem :D, jsem si vědoma toho, že mám světu, co dát, nepíšu obyčejné příspěvky, nekopíruju druhé, je v nich má vibrace, co boří, léčí, přeprogramovává a mění, dávám do nich hloubku své životní zkušenosti ve všech souvislostech univerzálních zákonů, které v takové podobě jinde nevyčtete, podávám to tak, aby si každý mohl uvědomit souvislosti o svém životě, ... ale nemůžu pokračovat takto, tady není vývoj a já už nějakou dobu cítím frustraci.

Navíc jsem prostě fakt už out of budget (finančně i energeticky) a musím se k tomu postavit jako ... no, muž! Protože žena si s domácím rozpočtem dělá, co chce, že? :)

Vy víte, kam tím mířím, mnoho z vás to jistě už delší dobu čekalo - změna fungování tohoto webu tak, aby výdej a příjem byl vyrovnán. Nedělám si iluze, že zde nemám čtenáře, kteří tento krok odsoudí, ale také vím, že jsou tu čtenáři, kteří v srdci pocítí, že se jedná o zdravý krok. Třeba tohle mé vymezení hranic ukáže i vám, jak si vymezit své hranice, nejdůležitější je uvědomit si svůj vlastní limit, což mi nový systém webu umožní, ano, dělám to pro sebe, mám se z větší části už docela ráda. Pravdou je, že pro mě je to teď trochu šach-mat, kdy v každém případě jsem vítězem. 

Buď bude web fungovat dál, ale už pro mne v rovnováze, tzn.  najdou se takoví čtenáři, kteří budou ctít mé znalosti a schopnosti a považovat je pro sebe natolik za hodnotné, že přispějí na mou práci, abych v ní mohla pokračovat. Není rozdíl mezi knížkou a textem na webu, oboje je duchovní bohatství. Jasně - doteď jsem se bála, že takoví čtenáři neexistují - nebyla jsem si vědoma své vlastní ceny a bála jsem se druhé možnosti - a to, že web zanikne a zůstane tu po mně akorát tak počteníčko na dvě knížky, jenže teď už vím, že to není "konec světa" a v takovém případě svou energii vložím do něčeho nového. Je to asi trochu radikální, ale však já to jinak neumím, znáte mě - skáču si hop a hop, sem a tam.

Tento web fungoval na dobro-volné bázi, kdo měl pocit, že mu popis mé vlastní zkušenosti pomohl s vlastním životem, poslal příspěvek. Občas někdo něco poslal, ale můj vklad do webu byl nezávisle na tom stejně intenzivní. Zdá se, že jsem podvědomě očekávala, že čtenářům to bude jasné, že péčí o web trávím dost času - ale jak by mohlo být, když jsem Vám to neřekla :) a tak jsem čekala... a čekala... a čím dál víc byla na sebe naštvána, že si to neumim po-řád-ně nastavit, a tak se můj život nikam nehýbal. V červenci tohoto roku mi jako znamení přišel příspěvek poslední a musím říct, že pak už jsem nebyla ani motivována se nějak více starat o růst těchto stránek, psala jsem, protože se mi chtělo, ale nevěděla jsem, kdy už je to dost, svým způsobem opravdu v tom nemám hranice a neumím oddělovat čas, kdy píšu a kdy nepíšu (v hlavě vlastně píšu pořád a je to únavné). Můj problém - moje řešení:

Proto od teď měním fungování svého webu. Nechci se uchylovat k jeho uzamčení jen pro registrované platící čtenáře, takže to zkusím následovně:

ANAMELÍ PENĚŽENKA:

Vlevo bude umístěna webová peněženka, kde bude informace, kolik se v ní zrovna nachází v hotovosti - když napíšu článek v patřičné délce a kvalitě (což většinou trvá kolem dvou hodin), ubude z ní 200 Kč. 

Do této peněženky každý měsíc vložím dle svého uvážení nějakou sumu, podle toho, jak se mi bude chtít psát z-dar-ma, prostě jako hobby.

Peněženka bude mou hranicí, když bude prázdná, psát na web nebudu (a naučím se mít v sobě klid, že je v pořádku, když nepíšu:), dopíšu svojí knížku (která v tuto chvíli má název Čekárna na zázrak a má více jak 100 stran) a třeba si najdu i nějakou brigádu, co mě bude bavit a nebude příliš vyčerpávat (např. v kavárně:). 

Když bude peněženka plnější, budu moct rozšířit web (zaplatit za grafika atp.), třeba začít dělat videa a cokoliv, co mě napadne a co už v tuto chvíli mám i v hlavě.

Proto prosím pravidelné čtenáře, kteří i nadále budou rádi číst mé příspěvky, aby občas vložili do anamelí peněženky jakoukoliv částku, kterou ucítí jako adekvátní - energie za energii. ¨

Čísla českého a slovenského účtu se nacházejí pod každým článkem i vlevo na webu. Děkuji Vám. A děkuji těm, kteří to již udělali dobro-volně v průběhu tohoto roku.

Do peněženky jsem vložila na měsíc říjen ze své energie 400 Kč, tzn. na dva články. Ten systém se mi líbí, už teď se moje buňky uklidňují, když v tom mám jasno.

Tahle radikálnost navádí trochu k pocitu, že jsem si přečetla knížku Neurorestart, ale není tomu tak, vím, jak fungují peníze a jejich energetický tok. Můj vztah k nim je kladný, mám je ráda, resp. mám ráda to, co mi umožňují - žít. A když nežiju, nemám o čem psát, a tudíž ani vy nemáte co číst... Problém je, že se ve svém životě spokojím s málem, i to cestování je kolikrát levnější než pobyt v ČR. Doposud jsem měla pocit, že si ani víc nezasloužím, že nemám danou "hodnotu", a kdybych chtěla víc, musela bych jít přes své limity, jenže to bylo přes limity své falešné morálky, kterou jaksi postupně úspěšně bořím. Ani netušíte, jak moc si toužím koupit nějaké nové boty, a jestli si na to vydělám svým psaním nebo umýváním nádobí, tak ať, hlavně když to nebude kancelářská činnost :)

Děkuji Vám za pochopení. Hasta luego.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Intenzita prožívání a co mi to přineslo do života

V posledních dnech jsem hodně používala slovo intenzivní, asi jsem se snažila to na sobě přijmout, dokonce přijala, a tím se pohnula.

Uvědomila jsem si, že k sobě potřebuji do života muže, se kterým tahle impulzivnost nehne, který ji nebude posuzovat a bude chápat, že pro moje fyzické i psychické zdraví se potřebuji prostě "vyřádit", že mám ještě hodně slupek k odloupnutí, abych se dostala emočně do dospělosti, a když mi dovolí projít svými emocemi bez odporu, bude odměněn ženou, kterou může opravdu milovat a která miluje jeho. Asi. Kdo ví. Odmítala jsem svou intenzitu, a tak jsem nechtěla k sobě žádného muže, protože jsem se bála, že neustojí mojí labilnost (jeden den euforie, druhý den zoufalství), včera jsem se podívala na film Věčný svit neposkvrněné mysli, a tak nějak se mi se vším ulevilo, když jsem sledovala hlavní postavu v jejích emocionálních výkyvech...

A konečně se něco uvolnilo. Hodně jsem brečela, brečela jsem z toho, že se o sebe musím postarat a nevím jak, protože v takovém stavu vysoké senzitivity, která s intenzitou prožívání přichází, musím dávat pozor, do čeho se pouštím. Můj energetický systém těla je vyčerpán a já dnes dostala odpověď proč... a to mi dává naději, že se pohnu ještě dále. Možná do stavu, kde i ta intenzita poleví...

Jak sedím ve svém pokoji, ve kterém jsem strávila dětství a dospívání, začínám chápat souvislosti svého života zase v širším měřítku. Dneska jsou moji rodiče pro mě skvělí lidé (taky dost dospěli :), ale chci-li najít odpovědi, musím si definovat fakta, vím, že oni to vnímají jinak, ale z pohledu dítěte to bylo takto: Jejich manželství bylo příšerné, táta pil a měl na mě extrémně vysoké nároky, i když jsem ve škole byla nejlepší, nebylo to dost; máma byla frustrovaná, a tak si hledala své vlastní ventily, a já jako emočně labilní dcera reagující na každou (!) neharmonii v domácnosti jsem tomu dávala dost intenzivní rytmus. Hádky na denním pořádku, výčitky, pocity viny a následně obviňování jeden druhého, práskání dveřmi, odcházení, vyhazování z domu, nadávky, vyhrožování. Já se z toho nůžkami škrábala na rukou a nohou, vybuchovala v hysterické záchvaty pláče, který skončil, až když jsem únavou usnula. Dneska vím, že tenhle ventil mi pomohl neukládat negativitu v těle a pouštět ven, ale...

A jak píše Teal Scott - moje hladina stresu a emoční level v těle je již od dětství nastaven na téměř permanentní "ostrahu", a tak i přes to, že mi léta nehrozí vůbec nic, reaguju na jednotlivé podněty naprostým zúžením pohledu, instinktivním chováním jako zraněné zvíře v ohrožení. Jednou jsem v přítomnosti jedné holčičky z disfunkční rodiny zvedla ruku, abych jí něco ukázala, a ona si přikryla obličej, jako bych ji chtěla uhodit - tak takhle nějak to funguje. Nepodmíněný reflex, co nás má chránit, funguje i v případech, kdy to není vůbec potřeba. A ještě k tomu následuje stud, protože nechápeme, kde se to v nás bere a proč.

Byl to pro mne začarovaný kruh. Intenzita prožívání emocí mi pomohla díky vysoké hladině adrenalinu přežít svůj život v celku duševním pořádku (haha, z mého pohledu) a zároveň mi do života přitahovala nová a nová dramata, aby zůstala hladina adrenalinu vyrovnaná - někdy ta dramata byla vskutku závažná, jindy méně (klasické "z komára velblouda"), já ale prožívala stejným způsobem věci velké jako věci malé, stejně intenzivně.

Teal vysvětluje, že každá nová buňka se po takovém dospívání pak rodí s vysokou hypersenzitivitou díky chemickému nastavení receptorů, které je velmi odlišné od "stavu klidu" - takhle jsem získala svou schopnost cítit vše, co se děje kolem a proniknout do podvědomí svého i druhých lidí, reagovat velmi rychle na podněty života, měnit své nastavení, hodnoty ze dne na den a najít řešení zdánlivě neřešitelných věcí - neboť jsem v permamentním rozšíření smyslů - tzv. "stavu boje". 

A toto je zajímavé! V takovém nastavení těla je nemožné reagovat jiným způsobem, protože jakmile mizí ono chemické rozpoložení, máte pocit, že umíráte (protože ve stavu ohrožení byste bez dostatečné ostrahy vskutku umřeli), a dle toho vaše tělo a emoce reagují - vskutku - jako by měl nastat konec světa. Ujede Vám vlak? Konec světa. Někdo Vám nezvedá telefon? Konec světa. Ale tohle je nelogické, já to vím, a tak se za to stydím, a proto se v nebezpečí cítím lépe - jako doma, protože tam moje nastavení odpovídá situaci, tam jsem v souladu. Pravda, není to úplně dobré nastavení pro klidný život. Celý život jsem si tak nevědomě vytvořenými dramaty udržovala onu hladinu adrenalinu, protože mé buňky se staly závislé na těchto chemikáliích. Proto ať jsem dělala, co jsem dělala, ať už šlo o práci, vzdělání nebo zábavu, skončilo to stejně - vyčerpáním. A když v mém životě nastal přílišný klid, moje buňky začaly "hladovět", a tak po zdánlivě skvělém období přišlo Maroko se svým sexuálním obtěžováním a pokusem o znásilnění, abych si mohla dostatečně obnovit svou hladinu stresu a cítit se "živá", najít si důvody pro "ohrožení".

Moji spolužáci a bývalí přátelé (z nichž někteří chodí na tenhle web, aby si měli o čem povídat v hospodě u piva, zdravím Vás :) mohou vyprávět o mých záchvatech vzteku, moji přátelé i bývalí kluci jistě pamatují kvanta projevů neopodstatněné úzkosti, pláč a výčitky, jimž nerozuměli. To, že jsem se takto přestala díky duchovním cvičením projevovat navenek, neznamená, že můj mozek a tělo tímto způsobem nereagují stále. 

Tenhle permanentní stav ohrožení způsobuje stres i v chvílích relaxace, nedokážu se ještě ani teď pořádně uvolnit, cvakne kdekoliv klika od dveří bytu a jsem v oné "tmě", mam vytvořené nepodmíněné reflexy na mnoho takových podnětů, slov a způsobů chování. Je to jako spínač na bombě, stiskneš a nejde to zastavit.

Proto ten rozpor - navenek klid a vevnitř se pořád něco děje, ta sebekontrola je ale už moc náročná. Ta instinktivní šelma chce ven. Možná jsem teď vyloženě emočně labilní, ale já si to  po letech konečně dopřávám, vím, že jinudy vlak nejede. Díky tomu dokážu pozorovat, jak funguje můj mozek, jak se mění chemické nastavení v těle a jak reagují mé buňky. Cestuju časem, snažím se najít ve svém mozku emoční jádra vzpomínek a zlikvidovat je, vzpomínky jsou mé, ty si nechám, jen ty emoce už nejsou potřeba. 

Tohle putování svými emocemi mi dovoluje postupně přenastavovat funkci svých buněk, včetně těch mozkových a kmenových v DNA, ke kterým jsem získala přístup po nedávné smrti svého dědečka.

A konečně si přestávám myslet, že jsem ubohá a měním pojetí sebe sama na odvážná, jak se postupně zbavuji strachu z odmítnutí a ponížení. Možná je v tom trochu rebélie, asi musí být, jinak bych ty struktury a falešnou morálku v sobě nerozkopala, kdybych byla "přizpůsobivá". No, Bob Dylan řekl, že jakmile se stanete sami sebou, zamotáte tím spoustě lidem hlavu... a já se v tom budu držet Junga - raději budu celistvá, nežli dobrá.

A co teď? Naučím se dostat své buňky do klidu a "nehladovět" při tom, zároveň se budu učit regulovat svojí hypersenzitivitu, aby časem odpadlo "hyper" a já mohla v tomhle světě fungovat nějakým mírnějším způsobem. Několik hodin jsem nemluvila a bylo to velmi léčivé, nemuset reagovat na vnější svět, moje "obrana" začala opadat. Po tolika letech tak vysokého stresového levelu je moje tělo vyřízené, takže se budu věnovat hlavně jemu, začala jsem cvičit, abych jej posilnila (i když mi to ještě nejde tak, jak bych chtěla), zahájila jsem 14denní kůru na snížení počtu parazitů v těle (alespoň pro začátek), až získám sílu do těla, teprve budu moct řešit nějaké další otázky svého života. A že jich je dost...

Hasta luego...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Jinou bys Ji nechtěl (má vnitřní žena mému vnitřnímu muži, promluva duše)

Je ve mne hlas rozumu, hlas akce, hlas bojovníka, který ke mne promlouvá skrze vnější svět mužů, otců, přátel, milenců, neznámých cizinců, jež jsou mi zrcadlem toho, co mám již v sobě. Zhrzené otce, ukřivděné milence, ale i statečné bojovníky a odvážné rebely. Ale já nerozumím tomu hlasu, nevím, co mi říká, snažím se, ale nejde to, a tak vím, že musím objevit pramen toho hlasu uvnitř sebe, abych mu porozuměla. Vím, že tam promlouvá, neslyšen. A hledá mě, jako já hledám jeho. Maskulinní a femininní energie v mé duši.

Chtěla jsem být ženský princip, pasivní, přijímající, pečující, vyživující a inspirující. ALE! Toto je nová doba. Jsem solar woman. Abych přežila v tomto světě, musím jí být, nikdo jiný než já sama se o mě nepostará. Citlivým, pasivním ženám nikdo již nenaslouchá, nikdo je nerespektuje, a tak ze světa mizí cit a vášeň, mizí láska, chci-li ji dát ze sebe do světa, musím v sobě probudit toho spícího a životem ubitého muže, aby mne vedl a ukázal mi, kudy vede cesta k akci, k síle (ne vnější moci, myslím tím k tomu vnitřnímu zdroji). Mám v sobě ženu i muže. Jing a jang energii. Rozum, analýza, akce. Cit, emoce, tichá hlubina. Jedno ale nerespektuje druhé, zkusila jsem žít víc akci i víc cit, nic z toho nebylo harmonické, je tu ve mne nesoulad. Žena se cítí neviděná, muž se cítí neslyšen... Jak jen je spojit?

A já nyní vyzývám svého vnitřního muže ke spolupráci. Neboť já jsem sebe vědomí, probuzené vědomí, anima, psyché... ovšem bez znalosti růstu, bez schopnosti akce.

Muži, vím, že jsi unaven z mé vlastní iluze o tobě, ta iluze tě nutí stát se lepším, tím, čím nevěříš, že jsi, jenže ty se nevidíš mýma vlastníma očima, a tak si myslíš, že po tobě chci něco jiného a stáváš se něčím úplně jiným. Dávám ti svobodu tím, že už vím, že nikdy nebudeš po všech stránkách dokonalý, vím, že budeš dokonalý pro mne, ale nikdy nebudeš takový, jakým tě vidím já, ale věz, že já jsem Naděje a já jsem Víra, vždycky tě budu vidět lepšího, než jsi, protože já jsem tvé světlo, ta hvězda, co ti září na cestu. Věř ve mne, jako já věřím v tebe.

Až mne uvidíš, naučím se ti naslouchat. Teď to neumím. Ty mě nevidíš a já tě neslyším. Čekám, až v tobě budu moci spatřit sebe, čekám na splynutí, v které ty nevěříš. Skrze tebe mohu prožívat sebe, já sama nemohu, jsem ve své podstatě jen nehybným snem... Vím, že nikdy nemůžeš vidět svět mýma očima, a tak plně pochopit, co ti říkám, ale můžu tě naučit vidět mě mýma očima, abych v tvých očích mohla konečně uzřít sebe sama. Jen v tvých očích dokážu prožívat sebe. Když se neprožívám, vzdaluji se...

Jsem unavená, v těle je málo energie, všechnu jsi si vzal. A pro co? Pro to, co je venku? Cos tam našel, muži? Ta tvoje věčná touha poznávat, vědět, stavět a růst nás málem zabila, víš to? Jsem tak moc unavená, že se ti odevzdávám, dávám sama sobě šach-mat. Žena je nehynoucí Důvěra. Já ti důvěřuji, důvěřuji i sobě, že toto je správná cesta. Tanec na špičce špendlíku. To je Život sám. 

Tolik let jsem ležela u tvých bran, plakala, křičela, ... ze strachu, že se onen sen nenaplní, i manipulovala a prosila o přijetí, tys mě opouštěl, zrazoval, odmítal, přehlížel, zahleděn do vnějšího světa, neviděls, že přes to všechno já stále držím v rukou svíci, abys věděl, kudy vede cesta domů. Padal na mne prach, až jsem málem zmizela úplně, v úzkosti a strachu, ten pramen života vyschl, v naší duši jej obklopila poušť, ale pak zavál vítr tam odtamtud, odkud oba pocházíme, a očistil mne...

Chvíli jsem se málem stala tebou, aby sis mě všiml, chtěla jsem mluvit tvým jazykem. Ale nebyla jsem to já. Šla jsem za tebou na povrch, až na kraj svých možností a tys mě využil, abys získal přístup k tomu, co jsem ti nabízela, ... a pak jsi mě zahodil. Byla jsem zrazená, zhrzená. Bůh mne ale obdaroval schopností snést všechny rány, nikdy v tebe nepřestanu věřit, ... Tak už mne netrap, nezkoušej mě, prostě jen přijď a obejmi mě, ať skrze mne a můj pláč může odejít všechna naše bolest... 

Pravda, měla jsem spoustu hradeb, přes které jsi se musel probojovat, ale já ti dávala nápovědy, jak ony překážky překonat, měla jsem strach, že mě zraníš, vezmeš mi mou nevinnost... a zároveň toužila poznat, že jsi jiný, než říkají... Vím, že tam ve skrytu duše jsi jiný, já tu jiskru rozdmýchám, i kdybych u toho měla zaniknout... Slyš pravdu, kterou ti zpívám...

Muži, ty jsi bojovník a já jsem křehká jako květina. Chraň mne, neboť já nemám hranice, jsem bezbřehá. Něžná, temná jako hlubina, jíž se bojíš. Jsem emoce, vždy budu zrcadlem všeho, co nechceš vidět. Jak se chováš ke svému Citu? Jak s ním zacházíš?

Jsem vždy napojená na nejvyšší zdroj a vždy věřím v dokonalost, vždy věřím v lásku, neboť ji nesu ve svém srdci, ve své buněčné informaci. Já vím, jak ji žít, povím ti to, když mne budeš chránit a já budu cítit důvěru. Povedu tě a nechám se vést. Napij se z pramene Života... a já se v tobě ztratím, znovu a vždy, neboť toužím po absolutním splynutí, víš to, cítíš ten tlak, bojíš se ho, proto unikáš... Možná ti to není vlastní, já nevím, nikdy jsi mi to neřekl. Ale já se budu stále přibližovat, budu kolem tebe tančit, někdy tiše, aby sis mě nevšiml a já tě mohla tajně milovat, tvůj obraz v sobě, jindy hlasitě, abys mi konečně dovolil tě milovat skutečně, budu křičet, abys mě miloval, protože vím, že ta láska v tobě je, jen ty jí odmítáš, ale ty se znovu lekneš a já se znovu stáhnu a budu se stydět, protože mi zas a zas říkáš, že věřím v pohádky... Říkáš, že jsem příliš intenzivní, ale cožpak ty jsi nikdy netoužil po Totálnosti? Já tě tam mohu vzít... jen mne přijmi... přijmi mou impulzivnost, neboť ona je projevem impulzů z jádra nejvyššího zdroje.

Jsem jako oceán, který omývá tvé unavené nohy, jsem jako Květina, jejíž vůni, když ucítíš, máš potřebu sklonit hlavu, pokleknout a děkovat za život. Vím, že na mne mluvíš, ale nerozumím ti, muži, mluvíš jiným jazykem, velmi se snažím, jsem z toho frustrovaná,  stydím se za to, a tak se vzdaluji svému Zdroji, a tím umírám, ale stále ti nerozumím. Já nemůžu do hlavy, není mi to vlastní, jsem v srdci, jsem v emocích, jsem v pocitech, jsem v těle, ale do hlavy nemůžu, bez tebe ne, potřebuju tě jako průvodce a ochránce, to jen s tebou můžu kráčet po tomto světě, ale pro tebe je život přežívání, snaha, neustálý boj. Jak chceš v takovém stavu pečovat o svou květinu, když jsi neustále na cestách, když jsi neustále ve své vlastní hlavě, zatímco ona sama žije ve své snové rovině a slova, které jí říkáš, když o ni občas možná jen omylem zavadíš, si překládá do vlastního jazyka. Řekneš jí: "Jsi krásná," možná trochu z pocitu viny, že ses jí dostatečně nevěnoval, a ona už vám ve snovém světě vystaví společný hrob, v němž spočinete po dlouhém, krásném a naplněném životě. Měl bys to vědět, muži, neboť ona jiná nebude. Jinou bys ji nechtěl. Ale je čas, abys mne pevně chytl a byl upřímný, abych si nemohla vytvářet žádné domněnky, potřebuji to, abych se sama ve svém vlastním světě emocí a pocitů nezbláznila...

Žena pláče, když cítí Život i když ho necítí. Její zvonivý smích se nese celým Vesmírem. Její zoufalý křik cítíš až do morku svých kostí. Jsem vším. Slzy, křik, pláč, vášeň, cit, nekonečnost, hravost, nevinnost, svůdnost, koketnost, nepozornost, rozpustilost, láska, víra, ... Když zavane vítr ze spirály života, vidíš ve mne tu divokost, tu nespoutanost. Nikdy se před ničím nezastavím, když se jedná o návrat k rovnováze, k lásce, ... nemůžu, neboť jsem jako řeka, plynoucí, reagující na prostředí, každou hráz, kterou stavíš mé přirozenosti - když ve mne nevěříš, když mne odmítáš, když mne posuzuješ, když mne zrazuješ, když mi křivdíš - ve mně probouzí divokost tak ostrou, že ji sama neudržím v sobě a zraním tě, smetu, ubiji, umlčím... 

Ale věř ve mne, však já ukážu směr z temných stínů minulosti a ty nás vyvedeš, naslouchej mému zpěvu, pozoruj můj tanec a já tě spojím se Zemí, se samotnou esencí Života. 

Máš pocit, že bych si tě nevážila, kdybys nebyl stavitelem, bojovníkem, kdybys neměl úspěch ve vnějším světě? Až mne uzříš, budu ti navždy věrná a ty se staneš skutečným Stavitelem a opravdovým Bojovníkem... Potřebuji, abys objevil v sobě toho Rebela, kterého neseš. Nic jiného nás nemůže uzdravit, nic jiného nemůže uzdravit tento ne-mocný svět... Jen důvěřuj mému rozšířenému pohledu na život ve všech jeho souvislostech a já budu věřit v tvůj záměr, v tvé zacílení, už ti nebudu křivdit, už tě nebudu zpochybňovat.

Vím, že jsi unavený, neboť neseš břemeno života. Odlož jej na chvíli a přijď k mému prameni, napij se Živé vody a spočiň mi v náručí, abys mohl zítra vyrazit znovu na Cestu, ale už se mnou. Věř mi, bude to jednodušší... 

BUDEME-LI ZAMĚŘENI NA MINULOST, NIKDY SE NESTANEME BUDOUCNOSTÍ!

Víš, za co se vyplatí bojovat,

když nestojí za to zemřít?

Bere ti to dech 

a ty cítíš, jak se dusíš?

Přetíží bolest pýchu,

a ty hledáš místo, kde by ses skryl?

Zlomil někdo tvé srdce zevnitř?

jsi v troskách.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

Jedna, jednadvacet zbraní,

zvedni své ruce k obloze,

ty a já.

Když jsi na konci cesty

a ztrácíš veškerou kontrolu

a tvé myšlenky si vybraly svou daň,

když tvá mysl rozbíjí přízraky tvé duše,

tvá důvěra se prochází po rozbitém skle,

a kocovina neodchází,

nikdy nic nebylo postaveno navždy,

jsi v troskách.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

Jedna, jednadvacet zbraní

zvedni své ruce k obloze,

ty a já.

Zkusil jsi žít na vlastní pěst,

když jsi spálil dům a domov?

Stál jsi příliš blízko ohně,

jako lhář hledající odpuštění od kamene?

Když je čas žít a nechat zemřít,

a už nedostaneš jinou šanci,

cosi v tomto srdci zemřelo,

jsi v troskách.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

zvedni své ruce k obloze,

zvedni ruce k obloze.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

Jedna, jednadvacet zbraní,

zvedni své ruce k obloze,

ty a já.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Ze snu duše se stává realita člověka

Until you make it, you fake it... a to taky není špatně, je to součást procesu, jen přijde v životě okamžik, kdy si musíme přiznat, že není hotovo tak, jak bychom si přáli, a musíme jít do akce, aby se předobraz vzniklý v snové realitě duše stal skutečnou realitou... Cítíme ten obraz sebe sama a toho, kým se můžeme stát, tak silně, že není možné ho minout... ale pravdou je, že tím obrazem ještě nejsme tu v realitě, tam v rovině duše ano, ale pravé umění života je, když se necháme krůček po krůčku vést vnitřními impulzy a jako puzzle kousek po kousku začínáme vládnout nad hmotou svého života, stáváme se mistrem v našem vlastním životě, není potřeba být mistrem kdekoliv jinde, stačí, když budeme umět žít svůj život...

Hmotná realita nikdy nebude dokonalým protějškem snové realitě, prostě to není možné. Ani já nikdy nemohu zcela popsat, co bych Vám chtěla říct a kdo jsem tam v rovině Psyché, v rovině duše - té energie, která vysílá impulzy do hmoty. Je to jako, kdybych projížděla nádhernou krajinou při západu slunce a snažila se Vám popsat do telefonu, jaké to je. Mohu popsat, co vidím a co cítím, ale nikdy nepředám onen moment... 

A je to dost práce, aby se z té zraněné osobnosti plné vzteku, co je na fotce tady vlevo, stala Esence, která září z první fotky. Tak proč se trestat na drobné pády, za chyby, proč posuzovat, jak tu esenci ze sebe vykopáváme, každý má svůj způsob. Ten můj protentokrát byl ze sociálního hlediska absolutně nepřípustný - hysterický pláč, křik, zoufalý vnitřní dialog projevený naprosto schizofrenním chováním, jednalo se o propuštění veškerých emocí své vnitřní ženy ke své maskulinní energii, o tom napíšu příště, dnes nemám energii.

Ve Španělsku jsem začala mít odvahu vidět pravdu v sobě, nebylo to lehké nahlédnout pod všechny ty vrstvy sebelží, které mne v mylném domnění měly chránit, dnes se učím tuto pravdu říkat i navenek, bez ohledu na strach ze studu nebo z odmítnutí či dokonce opuštění. Jak jsem prorazila ty bariéry, moje krční čakra se dostává do rovnováhy bolestí a cítím, že se mi nyní vůbec nechce mluvit, vydávat jakýkoliv zvuk do vnějšího světa. Je to příprava, před startem. Další level Pravdy, pravda je čirá energie, která námi a kolem nás prochází a já se učím ji dávat do slov, vím, že občas dosti nekultivovaně, zvláště k některým lidem, se kterými ztrácím své sebe-vědomí, ale učím se to... jako my všichni.

A tak se každý den snažím být víc a víc tím, co cítím uvnitř sebe, ale tu jsem člověk, chybující, očekávající a hned na to zklamaný, milující i nenávistný, milovaný i nenáviděný, přesto že vím, že za každou nenávistí se skrývá bolest duše z toho, že odmítáme, čím také je,... ale někdy prostě trvá, než jsme schopni do těch koutů své duše pohlédnout, abychom zjistili, že bolest není to, co nás ničí, je to ona nenávist, ten odpor k tomu, co je v naší duši. Bolest dokáže být krásná ve chvíli, kdy ji necháte projít svým tělem bez odporu, ona se ukáže a pak jednoduše odejde... jen ji nezastavovat, nehodnotit. 

A tak cítím bolest, když vím, že mě můj vnější svět soudí, protože já sama soudím vnitřně sebe ovlivněná morálkou a ustrnulými žebříčky hodnot, bolí mne, když slyším, kdo co řekl, jak si kdo co přebral, jak si ten a ten dělá o mne mylné obrázky, ale je to pochopitelné - vnější svět nevidí, kým jsem ve své celistvosti, a tak se snažím k těm nepochopením nemít odpor, a už vůbec ne k těm lidem. Je tu bolest, ale není tu odpor, proto je tu krása v této zkušenosti. A proto mohu jen říct: "Mám Vás ráda. Chtěla jsem, aby jste mě uzřeli, jaká jsem, chtěla jsem to, protože jsem se nedokázala vidět sama. Ale jen já mohu v celé šíři zahlédnout a vidět, kým doopravdy jsem, a proto vám odpouštím, že mne vidíte svýma očima a učíte se z toho to, co vy potřebujete."

Naštěstí každý den je nové ráno a člověk může začít vždy znova...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Když maska spirituality začne padat z tváře…

Camino de Santiago

Jaká úleva strhnout si duchovní masku a být zas člověkem. Se svými emocemi, se svými zraněními, se svým právem chybovat, a tím se učit.

Tuhle masku jsem si nasadila v touze zastavit kolotoč negativních událostí v mém životě, stala jsem se znovu svým otrokářem, zase trochu v jiné podobě. Můj vnitřní direktor velel: "Dělej to takhle, takhle a pak už to bude."

Ostatně k tomu slouží všechny masky, které si během svého života nasazujeme ve snaze vyhnout se dalším zraněním a vůbec pohlédnout na ty, které už máme. A kolik jsem jich už vyzkoušela – tvrďák, citlivka, matrix woman, anti-matrix rebel, … každá z těchto osobností ve mne toužila po projevení, však jsem to taky já, co už s tím nadělám :) A já jim to dovolila a vždy jsem se s nimi plně ztotožnila – tohle jsem já a všechno ostatní byla lež. A když nefungovaly tak, jak jsem očekávala, tak jsem je zavrhla! Spolu se všemi lidmi, kteří v té masce nadále setrvávali. Uf… A pak jsem tyto masky, tyto podosobnosti vzala zpátky na milost, přijala jejich smysl, účel, lekce i dary. A s nimi i všechny lidi, jež stále skrývají svou esenci téměř neprůstřelnými nánosy a barikádami kolem svého duchovního srdce.

Když mne moje spirituální maska dovedla do stejného slepého bodu jako ony masky neduchovní, cítila jsem se zrazena. Jako malé dítě, které si myslí, že už věci dělá dobře, ale namísto pochvaly dostane výprask. A nastala rebélie – bože, vezmu si, co chci, protože očividně žádná cesta do toho vybásněného nebe nevede. No, co Vám mohu říct – dostala jsem na držtičku, má vlastní zodpovědnost mne doběhla. Ve svých vlastních únicích jsem se ztratila. Má vlastní iluze mne málem zadusila. Přesto ani jedna vteřina v mém životě nebyla omylem. 

Mohla jsem dva roky duchovně růst, klidně i pět nebo padesát let, a nikam by to nevedlo. Když nerostu jako člověk, nerostu nijak. Pro rovnováhu v životě i duši to chce pracovat na všech svých úrovních. Když si nejsem vědoma svých emocí, ony ovlivňují mé jednání, aniž bych si toho všimla. Když nechci vidět realitu, jaká je, setrvávám jako dítě ve své bezmoci a ona skutečnost se nemůže nijak měnit. Problém je potřeba nejprve vidět, tedy vlastně příležitost. A já jsem teď v kontaktu se svými emocemi jako snad nikdy, až mi to trhá tělo, dnes ráno jsem dokonce vztekle pobíhala po půdě a prožívala naplno své zklamané dítě, jehož život není podle jeho představ... "ALE JÁ TO CHTĚLA JINAK!! Já chci internet, tak proč mi ho odpojuješ, bééééé..." A pak jsem prožila i tu bezmoc (!), že stav věcí je daný a jediné, co mohu ovlivnit je to, jak se zachovám nyní v dalším přítomném okamžiku....

Typickým příkladem mé neochoty dospět, mé dětinské naivity bylo mé domnění, že za určitých podmínek vidím kolem mne mihotat se energie, jaké překvapení bylo, když jsem v oněch mihotajících se "provázcích" rozpoznala parazity, co si bezděčně plují v mých očích. Tomu říkám pád z výšek do hmoty. Myslela jsem si, že když budu dostatečně prosvětlená, problém s parazity se mne nebude týkat – stejně tak jako jsem si myslela, že ujdu-li 400 km, budu mít tělo jako modelka, obě domněnky mají stejného jmenovatele – když tolik let či celý život něco ignorujete, náprava nepřijde jako blesk z čistého nebe. Tedy boží milost může přijít vždy, ale já se toho mám ještě co učit o své zodpovědnosti ke svému tělu.

Camino člověka hodně propojí s vlastním tělem a je pochopitelné a dokonce odpustitelné, že jsem odmítala mu dávat dostatečnou péči a lásku jen na základě podlehnutí vlastním pocitům viny, pak bych se mu vlastně obětovala. Musela jsem nejdřív najít svůj pramen niterné lásky k němu a teď cokoliv pro něj udělám (strava, hygiena, péče, komunikace, cvičení, tanec) je z čiré lásky, která má původ v bohu, v tom božském, co je ve mně. A ta láska je nyní oboustranná, proto mi mé tělo nyní dokáže odpustit, když si potáhnu z cigarety od kamaráda, protože jsem nervózní, nebo když si dám čokoládu, protože je mi smutno. Mé tělo ví (i já to vím), že na sobě pracuji, že nezavírám oči. Že krok po kroku, cihlu po cihle stavím svůj ráj zde na zemi. Tenze mizí, nezavírám oči. A že to trvá? Zrušit staré a postavit nové je kompletní rekonstrukce, ale nyní se dokážu radovat z každé nově usazené cihly a nebýt frustrovaná, že dílo ještě není hotovo.

A onen náraz reality si zaslouží provolání slávy, protože je důkazem, že jsem konečně přistála (viz můj článek z 6. března - Připoutejte se, přistáváme). Ona spirituální děva ve mně se už dostatečně vyřádila a já konečně mohu znovu a lépe integrovat jednotlivé osobnosti ve mně k většímu projevení své podstaty – mého esenciálního já, měkčího a otevřenějšího, toho, které v rovnováze projevuje svou duchovní i lidskou podstatu, vyváženě využívá rozum i cit a má vždy na paměti zdraví svého těla i duše, i všeho kolem.

Zbude mi z této životní etapy neuvěřitelné poznání, které aplikuji na svůj budoucí život. A i když se mne občas zmocní panika, zda má rozhodnutí mi znovu neublíží, po prožití tohoto strachu se vždy navracím do naprosté důvěry v sebe sama a božskou prozřetelnost, věřím v božské načasování. Těch 400 kilometrů mne naučilo trpělivosti, každodennosti, pokoře… a následná vnitřní introspekce – pohled na mé potlačené emoce mi pomohá propustit s pánem bohem svých pochybovačských 30 %, svého Nevěřícího Tomáše, svého vnitřního Soudce… Pochybovač v nás má své místo, ovšem nesmí být natolik silný, aby nás znejisťoval v našem vlastním životě a bral nám radost ze všeho, co děláme, tím, že by nám podsouval, že možná existuje ještě něco jiného. Pochybovač nabízí alternativy, je jen na nás a naší vnitřní moudrosti, zda je přijmeme, či ne.

A tak i mne zdá se bůh vystavěl životní stezku jinudy, než bych očekávala. Anebo jsem ten potenciál vnitřně vždycky tušila a jen jsem se bála si ho přiznat? Však už v osmi letech jsem tatínkovi tvrdila: „Tati, já budu modelka a až budu stará budu spisovatelka.“ V té době pro mne pojem „stará“ znamenal dvacet a více, tak mám trochu skluz, ale jinak jedu ve směru.

Každopádně teď na chvíli odkládám masku spisovatele a minimálně do svého návratu do Čech 16. 10. si dávám volno. Vím, že mi ho přejete, konečně si ho přeju i já sama pro sebe.

Vím, že vše v mém životě je odpověď na mé modlitby. Myslím tím ty niterné, hluboké, z duše plynoucí… ty, jež nelze vynutit afirmacemi a bohapustým vykřikováním do nebes, co si zasloužíme a co nám není dost dobré… Ale ta sms s nabídkou práce za 29 tisíc měsíčně – ta mě teda parádně rozviklala. Nu, což zvědomila jsem si svou únavu a svůj strach o budoucnost… a obrovský strach z rozhodnutí hraničící s panikou. Ale naštěstí ten pochybovač ve mně už nemá hlavní slovo. Jak se den ze dne má odpověď na nabídku měnila, pozorovala jsem vnitřní boj, který mi ta nabídka přišla ukázat, ten boj tam byl vždy, tímto jsem si ho mohla uvědomit, rozum a cit, strach a důvěra, sledovala jsem argumenty obou stran, často pádné, jindy malicherné a směšné. Netlačila jsem na rozhodnutí, věděla jsem, že se rozhodnu správně, i když má zraněná část byla v naprosté panice, křičela, že se zase rozhodnu tak, že se zraníme, jiná část zase hystericky brečela, že už je unavená ze způsobu života, který vedeme .... Dnes mohu říct, že jsem svou bitvu vyhrála právě tím, že jsem ji přijala, nesnažila jsem se jí zastavit, pouze jsem čekala na výsledek, tichý pozorovatel, co jen občas klade otázky.

A tak se setkáváme s výsledky svých tužeb až tehdy, jsme-li ochotni se s nimi v souladu se stvořitelem nesetkat…

---

Autor článku: Ana Liveinspirit

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330