Jak postupně slyšíme zpívat ptáky, cítíme vůni Země... ještě nestojíme pevně na Zemi, ale už začíná být až podezřele těžké - uvěřit, v jakých výškách jsme to ještě před pár týdny poletovali.
Mnozí jsme se v roce 2012 "zbláznili", abychom mohli skutečně a moudře žít.
A možná je to jen o tom, že co jsem dříve považovala za nereálné zázraky, dnes žiju za samozřejmost.
Do velkých dálek, hloubek i výšek jsme si došli pro poznání, pro zkušenost. Ale dnes je dnes a loňský rok zdá se už tak dávno...
Každý šel svým nejvyšším možným potenciálem. Někdo přestavěl celý svůj život, někdo si posvítil na vztahy, jiný si ujasnil svůj přístup k materiálnu, někomu stačily přeskládat malé věci... ale téměř všude je cítit změna vědomí, a to i v lidech, kteří si při slově "duše" jako první vybaví jízdní kolo.
A šíří se to - kdo nezačal loni, začíná letos. Kdo nezačne letos, začne příští rok. Zahrada by byla nudná, kdyby všechny květy vykvetly ve stejný čas.
Každý na své úrovni a ve svých oblastech odevzdal strach a otevřel se absolutnu sebe sama. Možná jsme si toho nevšimli, ale my jsme prožili, čím bychom mohli být, kdybychom přestali vytvářet domnělé překážky - a tím jsme to učinili reálným. Jen to nebude tak rychlé, jak se to v transformačních energiích jevilo, ale tu esenci sebe sama prožijeme - stačí se nevracet zpět a naplnit se důvěrou. Jsme zpomaleni, abychom oklestili své vize o zbytečnosti a abychom stavěli pevné základy...
Když se nad tím zamyslím, pro některé z nás se skutečně vyplnila předpověď, že zatímco bude Země procházet změnami, lidstvo stráví nějaký čas na vesmírných lodích - a opravdu - druhou polovinou loňského roku jsme mnozí pluli na své vlastní specifické ufounské základně.
Možná svět kolem běžel dál ve svých kolejích a změny nebyly tak patrné, ale to, co jsme prožívali my, kteří jsme se rozhodli najít rovnováhu provazochodce nad propastí duality, aniž bychom se naklonili na jednu ze stran - my jsme zažili na vnitřních rovinách hurikány, zemětřesení, atomové výbuchy, ale i stavy beztíže, osvícení, avatarské vědomí - my jsme byli na návštěvě u stvořitele a zjistili jsme, že jsme se jen vrátili domů, kde jsme poznali sebe sama v jeho očích. Sami víte nejlépe, jaké extrémy jste zakusili.
Vyzkoušeli jsme si doslova na vlastní kůži (vlastní mysl, vlastní prožívání), co všechno je možné považovat za reálné, jak "šíleným" představám se v pomyšlení na svou budoucnost dokázal člověk oddat. A to, že jsme tomu skutečně uvěřili, nám dalo opravdová křídla.
Níkdy nezapomeňte, že to bylo skutečné!!
Mnozí z nás pocítili, že mohou Zemi přinést opravdu přelomové myšlenky, poznali jsme, že dokážeme druhým ukazovat směr cestami, kterými by sami neprošli, většina z nás uvěřila, že si můžeme stvořit život, jaký chceme (a dostali jsme k tomu nespočet důkazů)...
Těch schodů - úrovní, kam se v roce 2012 dalo vystoupat, bylo mnoho - každý došel, kam potřeboval dojít pro pokračování svého života. Ta odvaha a víra nám dala možnost nekompromisně vyházet spoustu blbostí ze svých životů, své mysli a následně energeticky i ze svého těla (už nikdy se to nevrátí), dala nám možnost začít projekty, do kterých bychom se nikdy dříve nepustili - a ty projekty se staly našimi vlastními transformátory (změnily nás, byly naší školní lavicí) a často byly naplněním známého "cesta je cílem"...
Otevíráme se novým a novým projektům, plánujeme, fantazírujeme (v původním latinském významu - přinášíme ideu na svět, tvoříme realitu), v hlavě připravujeme svou budoucnost, a to jen ledabyle podle toho, co zrovna přichází v přítomném okamžiku - je tu důvěra, že takto je to správné a že ta budoucnost už je stvořená, jen k ní musíme kráčet krůček po krůčku, protože jakmile chceme zrychlit, jsme něčím zpomaleni... - to je taky dobré - vše má své perfektní načasování... i to naše přistávání. Užívejme si toto mezidobí - kdy ještě vzpomínáme na oblaka a stále nestojíme nohama pevně na Zemi - to je doba příprav, to je doba zrání... není kam spěchat...
Celý rok 2012 mi neustále někdo říkal, že jsem neuzemněná, že jsem málo v realitě a já vnitřně bublala při takovýchto poučkách - co mi má kdo říkat, co je správné a co není správné. Dnes už vím, že právě to mé poletování mne vedlo k procítění vize mého nejvyššího potenciálu a to mne přivedlo k jistotě, že cesta k mému naplnění už je vydlážděná a vede květinovou alejí - když půjdu krůček po krůčku a nebudu se ptát, kudy cesta vede a kdy tam dojdu... tak právě tehdy tam dojdu... Právě to poletování mi umožnilo stát se multidimenzionální bytostí s poznáním, jemuž bych sama před pár měsíci neuvěřila. Právě to poletování mne přivedlo zpět k mé duši, to poletování mne osvobodilo od programů a dalo mi prožít svou podstatu tak, abych vždy už poznala, že život je hra ... a když o tom začnu pochybovat - zadívám se ven a nechám obraz reality se rozpadat, abych viděla, že vše je jen vibrace ... našla jsem svou LEHKOST BYTÍ... a já klekám sama před sebou v pokoře a s uznáním, že jsem nikdy neuvěřila, když mi říkali, že už je čas přistát.
A tak když poletujete, poletujte, ... až bude potřeba se uzemnit a své "letecké" poznatky ukotvit do reality, použít je při stavbě svého života - pocítíte to (buď jemně, nebo jako frustraci - záleží na tom, jak budete poslouchat své vnitřní dění) - a pak vám vesmír přinese všechny informace, které potřebujete. Ale domnívám se, že ono to s jarem přijde samo, stačí cítit vůni čerstvého vzduchu a probouzející se přírody, bosí chodit v trávě a jako malé děti čuchat ke květinám, stromům, čerstvé hlíně, zírat do sluníčka a poslouchat rytmus života... Pak přijdete domů, dorazíte do práce... a budete vědět, co dělat.
Zjistili jsme, co nechceme, a byly jsme častokrát nekompromisně nuceni nežádoucí pozice opustit. A to, co chceme, se ukazuje pomalu, tvoří krůček po krůčku - není to ten rychlostyl, na nějž jsme si zvykly. Tvoříme pevné základy - a my vnitřně víme, kam to vede, proto neustupujeme. My už nemůžeme ustupovat, ačkoliv se jevíme jako šílenci, kteří neví, kde je realita (ale čí realita, že?).
Jak my sami přijímáme svou realitu, tak ji přijmou ostatní. Několik mých kamarádů (vč. mého bývalého přítele, který na mne odmítal téměř vše spirituální - jako odraz mého vlastního sebe-odmítání) si minulý týden přečetlo rukopis mé povídky, která reálně popisuje jeden z příběhů, který jsem prožívala v loňském roce. Je o hvězdách inkarnovaných na Zemi, spirálách DNA, které se táhnou staletími do určitého cíle, démonických strážcích prahu... a ačkoliv jsem to zpracovala jako fantasy styl - nikdo, doopravdy nikdo z nich nepředpokládal, že by něco z toho nebyla pravda - oni v tom ten životopis poznali a přijali jako fakt.
A to mi ukazuje, že přistávám do zcela jiné reality, než kterou jsem v roce 2012 opouštěla...
Stačilo přestat říkat, že jsem blázen, a uvědomit si, že jsem multidimenzionální duše s přístupem do nejrůznějších koutů vesmíru a poznání.
Stačilo přestat říkat, že jsem nezaměstnaná, a pochopit, že mne zaměstnává nejvyšší láskyplná inteligence, v pozemské inkarnaci - jsem spisovatel a inspirátor.
A jak přistávám, už vidím tu nádhernou Zemi a vidím, co všechno se tu dá dělat, ale já nikam nespěchám, plány měním z minuty na minutu, a když mne realizace jednoho projektu přestane bavit v půlce, vím, že už přinesl vše, co měl, a jdu dál... pořád je co dělat... ale to hlavní - to je - radost.
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na
http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800
