KOLIK ZBYTEČNÝCH KROKŮ MUSÍM UJÍT, NEŽ SE NĚKAM POHNU? ... Myslela jsem si, že když chci krmit ptáčky, musím nutně udělat několik kroků k tomu, aby se mi to za oknem hemžilo různorodými barvami a pípáním (např. koupit či vyrobit krmítko, přečíst si, co ptáčci nejraději papají,...). Po několika letech odkládání (až najdu vhodný a jednoduchý návod k výrobě nebo až narazím na levné, ale dobré krmítko, až vymyslím způsob, jak ho připevním na parapet, až až až) jsem šla kolem květinářství, kde měli ve výloze pytlík slunečnice, intuice udělala ťuky ťuk do mé roztěkané mysli... semínka jsem vysypala na parapet, bez ladu a skladu, a hle - tu jsou barvičky a pípání, až je moje kočičí spoluduše Andromeda při pohledu z okna celá rozjařená. Jak někdo psal na Facebooku - zima je dlouhá, volby nedopadly, tak alespoň přikrmujme ptáčky. A tak to máme s mnohým... Detaily tvoří život. Hezkou neděli všem. S Láskou An.
Den zrození je zároveň den smrti, odcházíme, abychom mohli přijít... Moje maminka řídí v pantoflích, dlouho říkala, že jednoho dne si určitě do práce zapomene vzít boty... myšlenky > slova > čin = ten den nastal dnes :D ... Chtěla jsem jí půjčit moje, ale pak mi tak nějak došlo, že bych byla bez bot já, tak jsme šli koupit nové, jak cupitala po Andělu v roztrhaných pantoflích, neustále remcala "Všichni se na mě dívají." Věděli jste, že i když je na výrobku napsáno 100 % bavlna, na cedulce se drobným písmem skrývá "Obsahuje 2 % elastanu". Elastan při každém praní uvolňuje do textilie nové a nové chemikálie. Přírodní spodní prádlo... Chci toho opravdu tolik? V Lindexu jsou schopni dovést snahu vyhovět zákazníkům typu "já" ad absurdum "100 % BIO bavlna s 2 % elastanu", tímto zahajuji nový anamelí seriál - Ochrana chudého eko/bio spotřebitele, aneb nástrahy komerčně konzumní džungle" :D Maminka mě na rozloučenou políbila a říká: "Dneska potkáš toho pravého." A maminka má vždycky pravdu, víte? Pak dodala: "Hlavně ho nepoblej, oni ty náhody jsou občas zajímavý."
Dnes si držme klobouky - nepravosti z nás odpadávají po kusech, z života odchází, co už tam nechceme... kdo chce - může odevzdat. Kdo nechce - bude mu odebráno. A Země? Země drží své věrné... Proto dnes přidávám velmi silnou a krásnou modlitbu.
Autor obrazu a poezie: moje milovaná galaktická sestra Lucia Sheanna.
Milujem ťa Bohyňa, matka nás všetkých. Prišiel súmrak... Ja zatúžila som znovu dieťaťom byť, do Tvojho láskyplného lona znovu sa schúliť, tam, kde niet viac utrpenia, ani bolesti, ale znovuobjavenie svojej detskej nevinnosti a radosti. Prišla si, stále si tu bola a ja som aj vo svojej neúplnosti bola vždy Tvoja. Ty si ma nikdy neopustila. Ďakujem, viem, že odpúšťaš mi, čoho som sa vo svojej nevedomosti na Tebe dopustila. Cítim Tvoju lásku, Tvoje pohladenie, týmto pochopením nastáva moje prebudenie. Ďakujem, že ma do svojho tela zahaľuješ, práve mi mnoho tajomstiev v sebe odhaľuješ. Som Tebou a Ty si mnou, žijem toto poznanie našou vzájomnou prepojenosťou. Každým nádychom bozkávam Ťa Zem, ďakujem, že mi bolo umožnené znovu prísť sem. Ja Ti poskytujem toto telo, aby si ním mohla vydýchnuť, z čistej lásky svojich detí do plnej krásy znovu rozkvitnúť. Sme bdelosť odetá v tele Zeme. Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Zatím jen krátce, je to velké téma pro každého z nás...
Dnes po ránu jsem váhala, jak přistupovat ke kamarádce, která se nyní začala dost drasticky točit v kruhu. Znám to, točila jsem se před pár měsíci. Jsem si absolutně jista, že se z toho dříve či později vytočí spirálovitě přibližujíc se více a více své vyšší podstatě, ale v současné době to točení dost ubližuje našim společným bližním. To se stává, když odmítáme vidět skutečnost, a předáváme tak vládu nad svým životem jiným aspektům nás samých než je náš láskyplný střed. Přemýšlela jsem, že jí napíšu dopis, tak nejlépe se dokáže projevit má duše. Hned mi začaly naskakovat celé věty, co bych jí chtěla říct. Ty věty byly plné pochopení, ale také nekompromisního stanoviska k jejímu ubližování. Zrovna ve chvíli, kdy jsem pochybovala, jestli mám právo její situaci posuzovat, začala hrát písnička "To nejmenší, co můžeme pro své bližní udělat, je být upřímní." Řečeno z pozice Lásky je všechno láskou... Krásný den všem. Anamel
Aktualizace, den poté: Jsem-li vedena v interakci s druhými svou duši, pociťuji správné načasování. Pravda bývá přijata, až když si člověk prožije příběh, který se rozhodl prožít. Neberu druhým jejich příběhy, věřím jim, fandím jim, jen jim občas ukážu, kde by mohli ulevit sami sobě, a tím i svým bližním. Na této zkušenosti jsem pochopila, že skutečně dokážu vycítit pravé načasování a že jsem v tomto případě mluvila k citlivějším aspektům mé kamarádky a dodávala jim odvahu, že se mohou projevit.
Pro mne je to pravé štěstí vidět druhého šťastnějšího a svobodnějšího a vědět, že jsem k tomu právě svou upřímností (že jsem byla sama sebou) pomohla, ten hřejivý pocit uvnitř mne vydá za tisíc vnějších uznání.
Myslím, že nejdůležitější je nezabíhat do detailů, nepoukazovat na konkrétní věci, to přitahuje do dialogu rovinu posuzování a na druhé straně obhajování. Každopádně je na čase nenechat si druhými ubližovat a opravdu říct, když cítíme, že je nám něco nepříjemného. Pro citlivější lidi je toho nepříjemnějšího často více - co si druzí ani neuvědomují - pak to člověk musí podat tak jemně a s láskou, aby to druhý přijal a pochopil. (Jako doplnění tématu doporučuji přečíst komentář pod článkem)
Nemám děti a nemám manžela, takže tento můj pohled na rodinu se týká mé role dcery a sestry, vztah k rodičům je základní kámen životní zkušenosti, je to alfa a omega našich lekcí.
Každopádně tuším, že některé poznatky se dají aplikovat i na roli matky/otce či manžela/manželky.
Můj dlouho hledaný a nakonec pod hromadou suti mých falešných představ o životě nalezený stoický klid je téměř pravidelně zkoušen mou nejbližší rodinou - a docela často je ten tam tváří v tvář nezodpovědnosti mého milovaného bratříčka, jedovatým poznámkám mého milovaného tatínka a občas příliš roztahovačné energii mé milované maminky. Ó, svatá prostoto, jak chytře já si to navolila? Tady je mé cvičiště, tady si zkouším rovnováhu své základny, pevnost pilířů a zastředění v tom, co považuji za svůj střed. Tady se mi ukazuje, které mé názory mám ukotvené a o kterých ještě pochybuji. Tady se mi neustále připomíná, že jsem roztodivná ale překvapivě kompaktní snůška Jedinečnosti zvaná Člověk.
Ovšem slyšela jsem, že utrpení prý je potřeba jen do doby, než si uvědomíme, že utrpení nepotřebujeme. Trochu nepřiměřená paralela, mluvím-li o svých nejbližších, ale dovedu si představit, že mnozí to tak v rodině mají. Taky jsem to tak měla, vlastně utrpení je slabé slovo, ale už nemám potřebu se k tomu vracet - všichni jednoduše víte, o jakém typu utrpení mluvím - ty neustále a neustále, dokolečka a dokolečka opakující se vzorce a situace (ano, přesně ty, které vás zrovna napadly).
V rodině není menších a větších utrpeních - je tu jednoduše tlak na to, abychom si Něco uvědomili... někdy je ten tlak láskyplný, ale pokud jsme už dopředu věděli, že láskyplně to s námi půjde jen těžko, zvolili jsme si pro tento život trošku drastičtější učitele.
Já miluji své rodiče. Jistě - nemusela bych - mohla bych je obviňovat za všechna ta traumata, která na mne zanechali, mohla bych je obvinit, že to právě kvůli nim absolutně odmítám koncept rodiny - protože jsem neměla příliš možnost si ho prožít z té pozitivní stránky.
Když jsem byla teenager, naše čtyřčlenná rodina se transformovala spíše v komplex navzájem se trápících spolubydlících. Širší rodinu (tety, sestřenice, ...) jsme navštěvovali tak jednou ročně, časem už ani to ne (teď už se nevídáme vůbec a vlastně nemám tu potřebu, jen dědu navštívím jednou ročně - a to se snažím být vždy taková, jaká jsem pro kohokoliv jiného, kdo mi příliš nerozumí - tedy být Světlem a Inspirací, jemně bez nátlaku, jednoduše Být - heslo: Nevychovávat!).
Já neříkám, že mi v tom nebylo dobře - mohla jsem si celé dospívání dělat, co jsem chtěla... a ty volné víkendy - ty mi kamarádi záviděli (vlastně se divím, že ze mne vyrostl poměrně stabilní a slušný člověk, a to i přes to, že se kolem mne kumulovalo mnoho nestabilního a neslušného). Uvědomuji si, že moji rodiče dělali ve své situaci to nejlepší, co mohli, neměli to zrovna jednoduché, nakonec dva Střelci se rozhodli vychovat (haha) dvě Ryby, mohla bych napsat knihu o důvodech a motivacích rozpadu naší rodiny. K mému vnitřnímu smíru a přijetí věcí, jak jsou, byly a budou, mi kupodivu pomohl nejen spirituální pohled, ale i základy psychologie a sociologie - potřebovala jsem pár logických argumentů (a taky jsem v 18 četla mámin deník, kde jsem pochopila, že to doma neměla o nic jednodušší jak já, to vedlo k objevení soucitné roviny mého vztahu k ní, která začala léčit i to ostatní).
Z pohledu našich proběhla má a bratrovo výchova dle norem, bez větších problémů a následků (když jsem tohle od svého otce slyšela poprvé - bylo mi asi 22 let a táta měl 28letou přítelkyni - nevěděla jsem, jestli dříve vybouchnu vzteky nebo propuknu v pláč - tolik zášti ve mne bylo - dneska už se směju, ale nebudu nikomu nalhávat, že to byla jednoduchá cesta, díky za ní - o to víc jsem já, o to jsem silnější).
Před pár měsíci jsem se začala ptát - co to všechno znamená. Dle mé oblíbené filozofie - kdyby to mělo být jinak, bylo by to jinak - jsem začala hledat důvod, proč jsme se v mých cca 14 letech začali jeden od druhého oddalovat (dřívější dobu si nepamatuju, ale věřím, že i my jsme měli šťastnější rodinné období). Nejspíš jsme si byli vzdálenější vždycky, ale jak jsme s bráchou dospívali, už to jednoduše nešlo schovat - Ryby (a děti obecně) totiž umí výborně ventilovat potlačené emoce svých rodičů :D V těch vztazích bylo nakonec více bolesti než citu. Říct pro mne "Mám tě ráda," přinášelo asi tolik uspokojení jako zvracení, nevolno se mi dělalo i v případě, že to někdo řekl mně.
Jak jsem před pár měsíci přistoupila k léčení mého vztahu k rodičům, musím říct, že se nyní velmi snaží mne chápat, pomáhat mi a přijímat mne i s mým trochu nestandardním přístupem k životu, což v tuto chvíli opravdu oceňuji, protože jsem jim pár let dala jistou naději, že ze mne bude normální a z pohledu společnosti úspěšný jedinec - na rozdíl od bratra, který se nedokázal přizpůsobit nikdy :)
Pokud v kontaktu se svými rodiči najdu nějaký nesoulad, snažím se ho s Láskou proměnit na soulad, snažím se být v přítomném okamžiku - teď jsou tu pro mne, mají mě rádi, náš vztah nikdy nebyl lepší, samozřejmě neříkám, že je ideální, ale snažím se zaměřovat na to, co nás spojuje, nikoliv rozděluje.
Láska je... Pečovat o druhého, i když jste naštvaní.
Všechno se změnilo ve chvíli, kdy jsem své otázky Jak jim mohu pomoci změnila na Jak mi mohou pomoci. Proč jsem si je vybrala, jak mi mohou pomoci přiblížit se k naplnění sebe sama. Co přesně mají, co já potřebuji ke své Cestě. Ó, božská Moudrosti, tolik vděčnosti přišlo s tím, jak se přede mnou otevíraly odpovědi... už nikdy neprojevím neúctu k nim tím, že bych se snažila zasahovat do jejich osudu, jejich duše ví nejlépe, co potřebují a jak to potřebují. Kým jsem si myslela, že jsem, abych měla právo je posuzovat? Který nevyléčený aspekt to ve mne promlouval...? Nejvyšším vyjádřením respektu k druhému je důvěra, že oni to zvládnou.
Jenže - nikdo není z kola venku, že? Ani po většinu času duchaplná Anamel. Stalo se, že mne můj milovaný bratr na několik hodin "vyřadil z provozu", vrátil do "starého" takovým způsobem, že jsem vzteky málem rozmlátila telefon. Tahle událost mne vedla k zamyšlení - proč nemám ke svým nejbližším nastavené hranice tak, jako to umím s ostatními. Co mne učí neustále se opakující situace v rodině?
VINA. A teď budu hodně tvrdá, mohu si to dovolit právě proto, že pro mne rodina nikdy neznamenala to, co vnímám u některých svých přátel. Proč bych měla svým bližním dovolovat v chování ke mně více, než co dovoluji jiným lidem? Jaký druh závazku jsem v sobě vytvořila k těm, s nimiž jsem část svého života sdílela koupelnu? Zřejmě je to nevědomě pociťovaná vina, že jim nedokážu pomoct s jejich žitím, že jsem něco nezvládla. Ta vina je samozřejmě neopodstatněná a nežádoucí, neboť nemám právo posuzovat stav jejich současné existence, mohu pouze důvěřovat, že směřují taktéž jako já k záměrům své duše.
Pak je tu otázka vděčnosti - ale to není Ta Vděčnost... ta, která prýští ze srdce a projevuje se na základě implicitních ničím neřízených principů Lásky, myslím tím tu společensky vynucovanou poslušnost na oplátku za naplnění sociálních rolí v rodině... - eeeee? Opět mne to vrací k respektu, jak já ho chápu.
Mým přáním je vidět v člověku krásnou bytost, jenž si zaslouží mou něhu, ale také respekt - který projevím jedině tak, že nebudu ustupovat od toho, co jsem - jen proto, že ze společenského hlediska se nám jeho duše jeví blíže než duše neznámého, ano - je tam určitá intimita, protože mne za můj život viděli párkrát nahou (a to tělesně, tak i psychicky), ale to vše je relativní...
Je mi těsno v jakékoliv roli a zdá se, že z těch rodinných se člověk vyvazuje nejhůře, zůstávají na nás viset, ať jdeme kudykoliv, lepí se na nás jako mucholapka a neustále se nás snaží přesvědčit - že jsme stále stejné osobnosti, jakými jsme byli před léty, že se nevyvíjíme... Samozřejmě tenhle tlak nás nutí uznat - že už jsme dávno jinde, ale možná by to šlo i bez těch zbytečných dramat...
OBĚŤ. Naše hranice v rodinných vztazích jsou povolené, protože neustále se opakující situace nám drnkají na struny nevyléčeného pocitu oběti, nevyléčených rolí z dřívějška (nás jako dítěte, matky, sourozence nebo manželky...). Proto se v nás občas na základě zdánlivé maličkosti spouští program reakce - jakkoliv se považujeme za dospělé, v určitých momentech jsme schopni reagovat jako tenkrát v pubertě nebo například i přes všechnu lásku manžela a svou spirituální ženskost existuje spouštěč, který z nás udělá nevděčnou hysterickou puťku. My chudinky...
No, však - k čertu s oběťmi, vždyť víme - komu tím ubližujeme nejvíce...
Na rtech mi však zůstává viset neodbytná otázka - proč bych měla milovat své rodiče více než neznámé lidi v metru, proč bych měla míru lásky podmiňovat příbuzenským vztahem. Tady cítím opět vnitřní nesvobodu a to mne nutí bořit, co se jeví nezbořitelné. Když to vezmu z druhé strany - často se stává, že neznámé lidi dokážeme milovat více, protože je nemáme spojené s pocity ublížení či křivdy. Ale to není ta láska, kterou chceme, že? Miluji tě, protože jsi mi (ještě) neublížil. Toužím ve svých vztazích zažívat ničím nepodmíněný cit, a to se naučím jedině, budu-li schopná tento cit projevovat bez ohledu na blízkost druhého člověka, protože ta je stejně relativní a daná rolí, kterou jsme v našem vztahu vědomě či nevědomě přijali.
Nemusím měnit svoje příbuzné, mohu však nastavit jasné a pevné hranice, co si ke mne mohou a nemohou dovolit. Mohu v respektu k sobě sama svému otci například dát jasně najevo, že si nepřeji se s ním stýkat, je-li opilý. Mohu svému bratrovi odmítnout půjčit své věci, které mi nikdy nevrací - jakkoliv je zoufale potřebuje. Mohu změnit téma v hovoru se svou matkou, když cítím, že míříme do pnutí, kde si nerozumíme, mohu jí v Lásce dát kdykoliv najevo, že její energie je na mne příliš Hrrr... Jakmile si to srovnám v sobě, nemůže být vnějšího odporu.
Oni jsou naším zrcadlem - dokud nepochopíme, že jsme už Pochopili. Pak je na čase stanout pevně ve svém středu a říct Ne těm jevům, které v našich životech nechceme. Ve chvíli, kdy budeme mít svoje vnitřní pocity srovnané a oni to přesto nebudou respektovat, pak jim dáme svou Lásku a necháme je plynule vymizet z našich životů (jako jsme to dokázali udělat už s mnohými) - je možno, že se vrátí, že je Smír a Láska znovu přivane zpět s větším respektem (anebo taky ne, uvnitř nás už odpověď je).
A ano - mohla bych na toto téma psát dál a dál, až bych najednou zjistila, že mam knížku, ale slyšela jsem, že lidé neradi čtou dlouhé články, tak třeba zas příště...
Je mi od žaludku nevolno, jak se má touha po svobodě tříští s touhou po identifikaci. Co nám zbude, když opustíme starý koncept rodiny. Ale my toto můžeme vidět jako příležitost rozšířit naši rodinu.
Já jsem se rozhodla osvobodit. A vím, že tím neztrácím, naopak získávám. Otevírám se širší lidské rodině, přijímám ji do svého života. Nechť každá matka je mi matkou, nechť každý otec je mi otcem, nechť každá bytost je mi přítelem, rádcem, učitelem, bratrem, sestrou, přítelkyní. Už nikdy se budu cítit v davu sama... pryč je doba, kdy jsme si i přes svou blízkost byli tolik vzdálení...
Domov je v mém srdci a čeká na to, až bude moci být projeven všude a v každém.
A vy, jenž jste pocítili Světlo rodiny, ukažte druhým cestu - jak milovat druhé bezpodmínečně, rozšiřte svou Lásku na celou lidskou rodinu. Vy na to máte tu Sílu...
Je ve mne tolik lásky, že s ní nebudu šetřit, že ji nebudu korigovat, že ji nebudu rozdělovat, že nebudu posuzovat, kdo si jí zaslouží více, kdo méně, koho jí odměním a komu jí upřu... Je to nikdy nekončící proud a mne neubývá, nechám-li ji proudit skrz mé tělo k druhým...
Člověče, jsem tvou sestrou, jsem tvou matkou, jsem tvou milenkou a jsem tvou přítelkyní. Země je mou matkou, Vesmír je mým otcem. Sama sobě jsem rodičem i dítětem, to já zplodila sebe sama v milostném aktu se sebou sama, já sama sebe zrodila. Ve Světle dokonalosti Stvoření zdravím Tě - Anamel...
Nechávám svou bohyni zemřít, abych jako fénix povstala z popela. Nechávám svou bohyni zemřít, protože nám lhali - není kam se vracet, kult bohyně je ukončen. Ten shnilý astrální koncept vytvořený po staletí nesvobody, nepřirozenosti, kam si Lidstvo projektovalo své představy o božství.
Směřujeme do nového - nikdy nepoznaného. Směřujeme do místa, kde pokora je pokorná sama před sebou, vstupujeme do míst, kde jsme nikdy nebyli. Není návratu, neboť není kam se vracet.
Nechávám svou vnitřní bohyni zemřít, protože ona je iluzí, je stavem dokonalosti, jež nelze dosáhnout, protože Bohyně jak je harmonická, dokonalá, tak je nesymetrická, bohyně je nerovnováha.... Chceme to skutečně přijmout? Žena se stane ženou, až nechá v sobě rozplynout iluzi o bohyni, pak se stává Esencí všeho, neomezenou, posvátnou. Bohyně omezuje, bohyně oddaluje od života, od skutečného projevení Člověka jako tvůrce v hmotě.
Bohyně, ty jež jsi mě po staletí věznila, odpoutávám se od tebe a rodím se tiše do své nevinnosti... Již nikdy více se nenechám spoutat představou, že jsem Něčím, že směřuji Někam, neboť vždy jsem vším a vždy jsem všude, tak jako ničím a nikde...
Cítím, jak ve mne praská a láme se jí vaz, který byl strukturou, do níž jsme se Obě zasadily. Já i moje vnitřní bohyně. Nechávám jí zemřít, a tím jí dávám svobodu, aby mohla tak jako já směřovat do Absolutna...
Skutečná bohyně, byla jsem tvým věznitelem, svou představou jsem tě uzamkla do svého srdce, abych vždy věděla, kam se mám navracet. Poklekám k tvým nohám a prosím o odpuštění. Odpusť mi a já odpouštím tobě, žes i tys mne věznila - svou září jsi mne volala, svým zpěvem jsi mne jako siréna vábila a pak jsi mne sežrala, vysála, využila... až jsme obě zapomněli, kde je naše Podstata - v neustálé Proměně... Ten příběh, který se kolem nás vytvořil, je parodií sebe sama...
Bohyně, ty věznitelko, tohle jsi nás chtěla naučit? Prohlédnou skrze závoj iluze...
Kolikrát jsi vytvořila falešný obraz sebe sama, kolikrát jsme vstoupili do iluze o tvé esenci?
Staletí báchorek a příběhů o všech tvářích Bohyně... všechny jsou lži - ty ses omezila, aby tě člověk pochopil, ale nikdy jsi nebyla pochopena. Bohyně, ukaž nám svou Podstatu, Žena je připravena podívat se ti do tváře, aniž by zešílela...
snad Vás trocha poezie pohladí v tomto zamračeném dni. S Láskou Anamel
Tematické seriály
Pro ty, kteří si ještě nevšimli - pod horním bannerem postupně přibývají tematické seriály, které budu rozšiřovat, takže k tématu ženství, tělo/zdraví, hudba, filmy (která budu nadále rozšiřovat) přibudou knihy, vztahy, finance/práce a náboženství/spiritualita a s největší pravděpodobností i další...
V minulých dnech jsem začala několik projektů, jako vedlejší produkt jednoho z nich vznikl tento dopis pro mé přátele, věřím, že nebude poslední. S Láskou předkládám i Vám, poutníkům Srdce. Anamel
Už jste zpátky v práci - ze svých vlastních zkušeností vím, že každá práce má význam,
dokážeme-li ho tam sami vidět, pak i obyčejné věci dostávají úplně jiné
rozměry. A když tam ten význam nedokážeme najít, pak se můžeme zeptat sami sebe
– jak bych věci mohla dělat jinak, abych se cítila lépe? Vždycky jsou tu i
další možnosti, i když je zrovna nevidíme. Opravdový život je
v maličkostech, jen je potřeba si těchto maličkostí naučit všímat a vážit.
A na světě není nic důležitějšího než kontakt člověka s člověkem (tím
myslím jakýmkoliv – zaměstnavatel i neznámý kolemjdoucí), protože ten nám může
dát i brát sílu k životu a radost ze života… Co dáváme, to dostáváme zpět.
To je nejzákladnější zákon Univerza.
Pokud jste měli pocit, že se asi tak od listopadu/prosince
věci spíše kazily, než by se zlepšovaly, může za to postavení hvězd na nebi a
jejich energie, které na nás mají vliv. Z astrologického hlediska byly
poslední týdny náročné – co bylo nefunkční, začalo být více viditelné a bylo
nám to dáno k dispozici, abychom to buď opravili, nebo opustili, dále na
povrch vyplouvala nevyřešená témata peněz, hojnosti a toho, kde chceme víc, i
když už máme dost. Občas docházelo ke komunikačním zádrhelům, tím jsme se
zároveň učili chápat hlediska druhého a respektovat jeho pohledy na svět, kdo
to pochopil – projevil zde i trochu snahy neubližovat si tolik navzájem - jako
bychom si navzájem už nechtěli nakládat více, než je to skutečně nutné,
důležitou roli v tomto hraje odpuštění – druhým, ale i sobě, že jsme nechali
věci dojít tak daleko. Celkově jsme se začali docela zamýšlet nad smyslem
našich životů – co od nich vlastně očekáváme.
Hodně se to v nás celé přeskládalo a astrologové
doporučují využít únorový týden astrologického klidu na konstruktivní uvedení
našich nových nápadů a nově utvořených představ do reálného života, otevírají
se dveře do nových možností, tento týden nastane 3.-9. února, to
je dobrý týden pro zahajování, pro změny. Buďte trpělivé, jaro se nedělá ze dne
na den.
Osvoboďte se od falešných očekávání a od negativního přístupu
k životu, který způsobuje bolest jen vám samotným. Největší osvobození pro
člověka je, když druhé dokážeme milovat bez podmínek, když láska, kterou
k nim cítíme, živí nás samotné, přináší nám krásnější pohled na svět a
schopnost žít život tvůrčím způsobem, když od druhého nepotřebujeme jistoty a
potvrzení, když druhé nechceme vychovávat a nemáme jim potřebu kecat do života.
To ale dokážeme až tehdy, umíme-li tuhle lásku dát nejprve sobě. Takže milujte
sami sebe, protože jste nádherné bytosti, které mají světu co dát. Vy jste středem
vašeho vlastního vesmíru…
Přeji vám krásný zbytek pracovního dne a krásnější
každý den, který následuje.
protože se mi nápad setkávat se s Vámi velmi líbil a osvědčil, ráda bych to zopakovala. Tentokrát budu v Praze od středy ráno do soboty odpoledne (6.-9. 2.).
Setkávání a vzájemná komunikace je pro mne způsob, jak se lidé mohou navzájem inspirovat a pomáhat si hledat odpovědi na svá životní témata, jedině skrz druhého poznáváme sebe sama.
Jsem otevřená setkání u kávy, čaje, oběda (večeři, snídani), procházce, kulturnímu programu, návštěvě u vás doma či jakémukoliv kreativně-inovativnímu nápadu.
Už mam v programu filmy Samsara a Paralelní světy. V pátek se chystám na Tanec 5R s Raducou. Budu ráda za jakékoliv další tipy.
Napsat mi můžete přes Facebook nebo na anamel.web(z)gmail.com.
Těším se na Vás. Pro poetické duše přikládám anamelí poezii. Ze Srdce Anamel
