Klidně spěchej, ale já půjdu svým tempem

Rybník Velké Dářko

Setkala jsem se s velmi fajn klukem, Dave Urban, který je autorem webu Změna jako cesta o části našeho společného putování napsal článek. 

Je pátek 5. Července, jsem cca 200 km od domova a kráčím lesem v okolí Žďáru nad Sázavou s dívkou jménem Anamel. Před tímto výletem jsem si doma vyjel zpáteční vlaky, a protože je dneska státní svátek, vím že, poslední „pohodlný“ spoj bez komplikací odjíždí domů přesně ve 12:37 hod.

Chůze Anamel je pohodově klidná a já vnímám, jak si užívá každý krok cesty. Na jednu stranu je to úžasné pozorovat, na stranu druhou mi však do hlavy skáče vnitřní hlas, který říká: „Sakra, pokud ta holka nezrychlí tempo, tak ten vlak těžko stihneš!“. Kontroluju čas a zjišťuju, že je 10:30 hod. Odhaduju, že na vlakové nádraží to bude odsud, tak 1,5 – 2 hod. Taktnost hážu stranou a oznamuju Anamel, že bych ten vlak rád stihnul, a dávám ji najevo, ať mírně zrychlíme. „Pokud ten vlak chceš stihnout, klidně si spěchej, ale já půjdu svým tempem“, odpovídá Anamel bez jakéhokoliv zaváhání.

A jak to bylo dál :) se dozvíte u Dave na webu - Změna pohledu na čas dneška.

......................................................................

Pokud jste si Davův článek přečetli a zajímá Vás, jaké bylo mé prožívání dané situace, napadá mne nejen k této "časové" historce několik poznámek:

• On byl svátek? On to byl jeho poslední vlak? On měl něco důležitého doma k vyřízení? No, stačilo říct, vždyť ani nehnul brvou, že by mu na tom "nějak" záleželo - to byl můj myšlenkový pochod, když jsem článek četla poprvé - což bylo také poprvé, kdy mi Dave dal nahlédnout do svého vnitřního světa prožívání této záležitosti :) 
• Že jsem to nevycítila - ale jo, vždyť je to jasné z mých nevědomě provokativních reakcí :D Ale považovala jsem to za jednu z klasických mužských potřeb - mít vše pod kontrolou, nad kterou jsem nevědomě mávla rukou (vypadá to na nějaký podvědomý reflex, který budu muset ještě trochu prozkoumat). Já se vskutku ve svém životě snažím nespěchat (pravda - někdy se až neuvěřitelně couram, odmítám respektovat čas chronos, který ještě v tomhle světě na rozdíl od kairosu převládá, a téměř ostentativně se bráním jakémukoliv plánování - byť by to mělo být pouhé "za 2 hodiny stihneme vlak"). 
• Dave a já jsme v tu chvíli byli na opačném poli spektra vnímání, abychom se setkali někde blíže středu, kde je to pro oba zdravější. 
• Zatím respektuju to, jak tyhle věci mam. Onen sváteční den bych se smířila s z mého pohledu předčasným ukončením výletu, kdyby se Dave rozloučil, že opravdu musí popoběhnout, a tím ukončil naše společné putování tak, že on by si šel po svém záměru a já bych se dál toulala po žďárských polňačkách a kavárnách. Jak by se ovšem změnil můj pohled na něj, to nedokážu říct, - pokud by mi to dostatečně nevysvětlil, asi by mne v tu chvíli už nezajímal. S vySVĚTLením by se možná i ve mne nastavení přeskládalo z "výletu" na "stihnout vlak". Ale těžko polemizovat, vše bylo, jak mělo být.
• Někdy si myslíme, že nás druzí nechápou, ale z jejich omezené perspektivy (toho, jak nás vidí, kolik informací jsme jim o sobě a o dané situaci dali a co s námi zažili) ani není v danou chvíli co chápat (pak se jednoduše můžeme jevit jako ignorativní sobci). Takže chceme-li být s druhým více v souladu, měli bychom mu o sobě dát tolik informací a ukázat mu ze svého vnitřního světa tolik, aby nás viděl více tak, jak se vidíme my sami. Znamená to - více se odhalit... A nepřekrucovat obraz sebe sama (na povrchu se tvářit flegmaticky a pod povrchem vřít), protože pak je otázkou, co schováváme sami před sebou...
• Problém je, že my sami se chceme vidět jinak, než jsme (já sama jsem ještě před pár týdny chtěla být stále se rozvíjející duchovní bytostí, jež přechází na živou stravu, mluví klidným vyrovnaným tónem a neprožívá žádné vychýlené emoce - než jsem si uvědomila, že je to část mne, ale nejsem to já, nejsem to já CELÁ... chceme se vidět jen jako kousek, protože si myslíme, že zbylé kousky nás nepřivedou ke štěstí, že nebudou druhými přijaty - to pak máme mimořádnou schopnost schovat své vlastní prožívání/touhy/sny i před sebou samými. To se teď hodně učíme - rozpoznávat v sobě i ty jemné vrstvy volání po odhalení... a jsou to někdy fakt pecky.
• Stejné místo, stejný čas - a každý jsme prožívali jiný příběh. První část cesty, kdy Dave bojoval sám se sebou, jsme kráčeli - ačkoliv spolu - každý svým tempem. Dave spěchal a už byl myšlenkami na nádraží, já byla stále ještě na výletě, měla jsem v tu chvíli jediný záměr - užít si okamžiky s Davem a na chvíli zahnat tu nudu, kterou jsem ve svém životě začala pociťovat. 
• Plynout s proudem života se učíme všichni, i já jsem někdy v té druhé, uspěchané roli, stává se mi to tehdy, kdy mi záleží na výsledku, když se domnívám, že oním výsledkem (stihnu vlak) se mi dostane něčeho, po čem toužím, a zároveň se ujistím, že mám stále alespoň něco ve svém životě pod kontrolou.
• Dave zapomněl říct, že již ráno jsem ho upozornila, že funguju jako barometr, začnu-li cítit, že spěchá, automaticky mě začnou bolet nohy
• Nohy mě začaly bolet chvíli před nádražím, světe, div se - ne kvůli Davovi, ale protože se mi nechtělo domů :)
• Ten vlak Dave stihl, můj jel opačným směrem o hodinu později a já měla na nádraží tedy hodinu času na to - přemýšlet, proč jsem šla na červenou (symbolika, hm?) a jestli to způsobilo, že jsme ten vlak stihli.
• V Havlíčkově Brodě jsem vystoupila z vlaku a na výpadovce stopla auto, které mne dovezlo o 200 km dál, tedy domů...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330