Poselství ohně: Moje rychlé sebe-regrese duše

úterý 4. února 2014

Moje rychlé sebe-regrese duše

Měla jsem na dnešek své záměry, ale tak nějak jsem se ztratila ve svých vlastních regresích, a tak svůj volný čas věnuju vnitřní práci. Skáču z jedné regrese do druhé, zdá se, že retrográdní Merkur v Rybách u mě začal o dva dny dřív.

V noci mi píše kamarádka nádhernou těhotenskou sms. Tak jsem hned po ránu tu - těsně před porodem, poprvé opravdu v těle (do té doby jen tak poletuju kolem a nic z toho mi nepřijde opravdu závažné, bude to legrace, ale to tělo mě moc nezajímá, ještě naposledy se mi ptají, jestli jsem připravena, ... jsem sou-částí, vše je v pořádku), najednou to cítím, skrze tělo - všechny ty těžké vibrace venku, emoce rodičů, navíc vidím všechno, co si jdu vyřešit, vidím sérii životů v tomhle i dalších vesmírech a v novém rozpoložení už si říkám: "To jsem trošku přehnala, ne? Tam odtud to vypadalo trochu jinak." Cítím se jako ve svěrači, najednou mám pocit, že se do toho těla nevejdu, moc informací, málo buněk, moc informací, málo buněk!!! a jakoby se do těla tlačilo pořád víc, už tu neníííí místooo, nechte toho prosím, ... a ještě zvenku, pořád nějaké informace zvenku. Au, to bolí... Panikařím, v panice si vyžeru všechny živiny (připravuju se na nevyhnutelné) a začínám se rodit dříve, protože plodová voda už je nefunkční, všechno jsem snědla, kazí se, dusí mě... a dusí mě emoce mojí mámy, jak se bojí, dusí mě očekávání a nároky mého otce, jááá neeeechciiii... Nemůžu dýchat, nemůžu dýchat... a je tu porod - hrooozně se mi nechce ven, panikařím, jsem holka, máma se chce tátovi zavděčit, ale jááááá jsem hoooolkáááá... selhávám na první metě, tak to si ponesu. Venku je mínus dvacet, doma nám zamrzla voda, neteče... a mimino na cestě, máma panikaří, bojí se, že jako máma selže...no, a pak ten děsivej sál, ten smrad a všechny ty záležitosti porodů osmdesátejch let, uf uf... tak nějak cítím, že mi nezbývá nic jiného, než to břímě života přijmout, i s těmahle dvěma podivnými lidmi. To je tedy můj vstup na scénu, přátelé :)

No, ani to nerozdejcham... a jsem v době, kdy jsem tu (dle pozemských parametrů) 22 let, ale jako duše jsem tak nějak pořád trochu na odchodu, poletuju si jinými vesmíry, tam je pořád co dělat, moje zemské vědomí se na mě moc nesoustředí, tak tu být nemusím, tady mi to moc nejde, nedaří se mi aktivovat zemské vědomí (možná proto, že váhám - vím, co se s tím spustí a ještě pořád nevím, jestli to zvládneme ukočírovat, ... tahle agónie je čekání na mé rozhodnutí, zemské vědomí se zatím snaží žít prostě tak, jak se mu to jeví správně, udržuju směr, vše je řízeno Velkou vlnou), ... vytěsnila jsem se z těla, už delší dobu tak jsem, zemské vědomí je jako loutka programovaná tím vnějším, vnitřně reaguje na základě podivných automatických programů, vůbec mi to nejde řídit, vyjeté koleje, jako by byla mezi mnou a mým zemským vědomím bariéra, skrz níž moc in-forma-cí neprojde, vlastně žádná, musím se tím nejdřív prohrabat, už nevím, jestli to byl plán, nebo se mi prostě nedaří ten zážeh nahodit. Nejsem sama, vnímám to, ale jsem smutná, že to takhle je, podporují mě takové tiché jemné hlasy, ale jinak je všude tma, asi to tak má být. V těle mi není dobře, nějak jsem zůstala viset ve vzduchoprázdnu, v téhle rovině mě terorizují nejrůznější entity, ale zůstávám tu, protože tělo nese příliš mnoho nepříjemných informací, cítím celou Zemi, všechno, všechny ty pocity a tlaky, slyším pláč každé duše v téhle rovině, cítím se jako v řetězech... chci domů, tahle oddělenost se mi nelíbí, proč jsem do toho šla?... tělo to taky balí, nemá odkud čerpat energii, dneska už se definitivně rozhodlo nefungovat, na mé přání mě samo vytěsňuje, omdlévám co 5 minut, neovládám ho už ani zemským vědomím, srdce mi přestává být, nevadí mi to, aspoň konečně budu moc odejít a říct, že tělo bylo nefunkční, že to prostě nevyšlo... vezou mě do nemocnice, moje současné vědomí o ničem neví, prostě si vezme další prášky a půjde dál po kolejích, automat, co nepřekročí svůj stín, i tak to jde - prožít Zemi, však ani nemůže jinak - když neví, že tu jsem taky, pro nás... ať mi ten doktor řekne, že umírám, ať mi to prosím řekne, já si to příště naplánuju lépe... Neví, neví, co to je. Já to vím, pane doktor, mně se nechce takto žít a zároveň se bojím přijmout svůj plán, nechávám si to pro sebe, moje zemské vědomí mě stejně neslyší - ... tak ať to už konečně řekne!!!

No, neřekl, přátelé, tak jsem tady, o šest let později, živá a zdravá, stále na cestě z oné hluboké ne-moci... a tak vzdávám hold všemu, co jsem zvládla a děkuju sobě a své duši, že jsme spolu nakonec navázaly spojení a postavily se všem těm pocitům a automatickým reakcím společně a staly jsme se poměrně slušně fungujícím týmem, učíme se oboustranné komunikaci... a o to prostě vždycky šlo, vzájemnou kooperaci oněch energií, které ztělesňujeme...

O setkání s našimi minulými já v různých "teď" se můžete dočíst v článku od Gerrita Gielena - souhlasím do posledního puntíku.

Autor článku: Jana Anamel Mráčková

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.