A-MAILY - emaily pro odvážná Srdce

V levém postranním panelu je žluté okénko, přes které se můžete přihlásit do mého nového projektu: A-MAILY, který jsem před nedávnem zmiňovala zde na webu. Heslem této mé aktivity se stává "Neočekávejte nic a může přijít Cokoliv". Z a-mailingu (tedy přijímání emailů od Anamel) se můžete kdykoliv odhlásit. Zde přikládám první anamelí mail pro představu, tenhle je dlouhý, příští může obsahovat třeba jen jednu větu, nikdo neví. Jediné, co je jisté - je moje schopnost nabourávat zastaralé, odhalovat skryté a trefit se do správných témat ve správný čas.

Každopádně tenhle je na ukázku, další A-MAILY už budou chodit jen těm, kteří se přihlásí přes žlutý formulář, čímž dáváte najevo zájem a také souhlas se zasíláním mailů.

A-MAILY jsou zdarma, dobrovolné finanční příspěvky vyrovnávající energie dávání a přijímání jsou však vítány, je-li to ve Vašich možnostech a cítění.

---

Ahoj všem odvážným Srdcím.

Rozhodla jsem se před nedávnem nebrat sebe a svůj život příliš vážně (protože vážná tvář mi nikdy štěstí nepřinesla), nic není trvalé a každá akce znamená posun, v duchu toho jsem Vás přizvala k tomuto mailovému projektu.

Poslední dobou, když mám nějaký vnitřní pokyn, neptám se „proč“, protože vím, že časem se vše vyjasní a ukáže – vždy někam směřujeme, vždy se učíme nová poznání o nás samých a jsme-li v důvěře, nemůže se stát nic zlého. Stane-li se něco zlého, pak je to pro nás jen zprávou „neboj se tolik“.

Je tomu už téměř tři týdny od večera, kdy mi na mysl přišla dosti nejasná idea anamelího infostánku a já nemohla jít spát, dokud jsem jí nevypustila do světa, ačkoliv jsem vůbec nevěděla, co z toho bude, vlastně to nevím ani teď (na začátku prvního emailu, -smích-), jen vím, že jsem dostala vnitřní pokyn zasadit semínko – a já byla tak plná nadšení, že jsem ani nemohla jinak, … Vesmír nám ukáže vždy jen jeden krok a my se nesmíme ptát – chceme-li se nechat vést, musíme projevit důvěru)… Mým aktuálním heslem pro život je „Následuj radost“.

Co mi došlo (a Vám nejspíš taky, haha), že anamelí infostánek určitě nebude pravidelným informačním emailem o novinkách na webu, pravidelnost jednoduše zabíjí mou kreativitu. V prvé řadě to chce nové jméno, prozatím jsem si dovolila tenhle projekt nazvat A-MAIL – emaily pro odvážná Srdce.

Hodně jsem o tom přemýšlela. Proč mne Vesmír tehdy vystřelil do nového projektu a pak zastavil? Myslím, že bylo potřeba zbořit očekávání – má i vaše. S tou pauzou se pojí hodně uvědomování. Myslím, že třítýdenní odmlkou jsem si jasně nastavila svou hranici – mám-li psát ze Srdce, musím psát jen, když to skutečně cítím (ne proto, že se to očekává). Mimo jiné aktualizace už můžete sledovat různými způsoby: na Facebookové stránce Poselství, automatické zasílání upozornění na nové články - na web jsem přidala novou automatickou funkci Nové články emailem (v levém panelu pod Google translatorem).

Neočekávejte nic a přijde cokoliv. A-MAIL bude do doby, než se stane zas něčím jiným, hlavně NEOBYČEJNÝMI PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŽIVOTA, o mých vlastních krocích NEPROŠLAPANÝMI CESTAMI, o okolnostech článků… prostě o všem, co má slova přiblíží více samotnému Životu (jak lze či nelze aplikovat probouzející se Vědomí do Žití) – díky vědomí, že nejste náhodný kolemjdoucí čtenář, ale že jste podnikli aktivní krok směrem ke mně (přihlášením se do mail-listu, si mohu dovolit být otevřenější (ano, jde to ještě víc, věřte mi :). Myslím, že časem se celý koncept rozvine i do aktivnějších forem (např. společné sdílení a já nevím co všechno – nebudu předbíhat – Vesmír to s tím „pouze jeden krok“ myslí zcela vážně :)

Někteří si to rozmyslí, jiní jste tu možná omylem, protože jste využili webového formuláře k odeslání emailu – pro Vás i pro ostatní platí - nechcete-li nadále dostávat emaily, dejte odpovědět a do předmětu napište „ODHLÁŠENÍ“.

Na závěr se s Vámi rozloučím krátkou myšlenkou: DOLCE FAR NIENTE

Máme tendenci si přespřílišně komplikovat život, celý problém tkví v nepřijímání sebe sama a pocitech viny za všechno možné, vč. samotné vlastní existence, zdá-li se nám příliš bezúčelná (pak máme potřebu vnějšími hodnotami dokazovat, že máme právo tu být). Jsou dvě věci, které se mi na středomořských státech líbí, říkám tomu Maňana styl – jižané se totiž mají rádi, a tak si umí stanovit priority ve svém životě lépe než my – jednou z nich je, co nemusím udělat dnes, udělám zítra (do té doby se může ukázat, že danou věc není třeba udělat nikdy). Ale kdepak my středoevropané – my tohle moc neumíme – to italské Dolce far niente - sladké nicnedělání – a v tom bychom se měli cvičit, to by se nám mělo stát přirozeným, abychom se naučili slyšet tlukot vlastního Srdce (toho lidského i toho galaktického). Pak by to znamenalo, že uprostřed ničeho dokážeme být ničím, plně se v tom přijmout a ještě to milovat.

S Láskou a ze Srdce. Anamel [

PS: Tenhle první email ještě zveřejním, aby si i zatím nepřihlášení čtenáři udělali představu o A-MAILECH.

Jednoduše k jedné Duši – ačkoliv krátký, poměrně důležitý článek, na který navazovala i jedna má zkušenost. Když hledám východiska pro svůj život, řídím se už nějakou dobu pravidlem – co neplyne, nemá být – v překladu to znamená, co není jednoduché, nýbrž příliš komplikované, od toho upouštím. V řadě oblastí se mi to daří, ale i já mám svá životní témata, která se mi v různých a různých podobách a schovávačkách vrací k přehodnocení.

V pohádce o ideální pracovní pozici jsem napsala, že se budu muset odhlásit z víkendového semináře. Do samotného semináře se to ve mně i v okolnostech ještě desetkrát obrátilo – v samotné nutnosti být tam hrálo mnoho proměnných, jak už to u takových akcí bývá, že se věci mění až do samotného dne odjezdu.

Vesmír má často netradiční způsoby, jak nás vést životem, říká se jim synchronicita. Ve středu na úplněk jsem si napsala na dva papírky Ano, jeď a Ne, nejezdi a poprosila svou Duši o pomoc. Zapnula jsem hudbu, že si dám meditaci a v napojení na své vyšší vibrace pak má ruka sáhne po odpovědi, která je pro mne v tu chvíli zásadní. Oba papírky jsem položila před sebe, ale než jsem stihla najít v křesle tu správnou polohu – skočila přede mě má kočka Andromeda (úžasná a vědomá bytost), čapla jeden z papírků a odnesla bůhví kam, na zbylém papírku stálo samozřejmě „Ano, jeď.“

Jedno-duchostí od „nemám peníze“ k důvěře: Tak jsem se chvíli rozčilovala na vyšší vůli, jak si to teda představuje, když poslední peníze mám našetřené na květnové Maroko, a jestli to s těmi požadavky na mne trochu nepřehání mimo mé možnosti – přišla mi odpověď: „Maroko je v květnu, teď je březen.“ Jala jsem se tedy přemýšlet, jak snížím náklady na cestu, jestli je možnost si část semináře odpracovat, příp. o kolik by mi snížila cenu vlastní strava. JENŽE – ono to všechno bylo takové nějaké komplikované a ještě na začátku semináře jsem nevěděla, jak jsem na tom. Ráno při snídani frustrace vzrostla natolik, že jsem hodila tzv. flintu do žita- zrovna, když jsem nad tím vším dumala, zaslechla jsem totiž ono známé: „Je to jednoduché.“ A mně to došlo – je proboha tohle jednoduché?? Mám já za potřebí  něco pořád řešit, jednou mi Vesmír řekl, že je to pro mě dobré, tak nebudu pořád něco vymýšlet, navíc ty peníze jdou někam, kde s nimi smysluplně naloží, konec-zvonec. Jak se mi ulevilo, když jsem organizátorce sdělila, že beru všechno zpět a že jedno-duše zaplatím celou částku bez okolků. Maroko je přeci až v květnu, ne? J V úterý po semináři mi na účet přišel příspěvek na web se vzkazem: „Jen tak pro radost.“ Ten příspěvek byl skoro dvojnásobek ceny semináře. Tolik k důvěře a jak funguje. Ámen.

Sedm otázek pro Lenchera - Rozhovor o pokoře, egu, strachu, sebepřijetí a mnoho dalším. K tomuto článku se také pojí hezký příběh. Příběh, ve kterém hraje hlavní roli moje ego. Byl listopad 2012 a já si založila webový email pro kontakt se čtenáři, protože tehdy po publikování článku Příliš citliví pro tento svět – cesta Sou-citu začal být můj blog mnohonásobně navštěvovanější (to ho navštívilo 1 200 lidí za 24 hodin, což byl pro mne značný šok, protože jsem tam, i když jen v komentářích, vyjmenovala všechna svá traumata, na která jsem si tehdy vzpomněla - začala jsem se bát, že na můj blog přijde někdo známý a já budu čelit něčemu, na co nejsem připravená – propojení mého starého života s mým novým - ale to je příběh zas na jindy).

Za dobu existence mého blogu jsme si s Lencherem, autorem webu Probuzení, vyměnili pár emailů, jako autor je mi velmi blízký, často publikoval ve stejné dny články na stejná témata – psal jinak, ale blízce. Když tedy na svém webu zveřejnil informaci, že rozeslal sedm otázek různým lidem publikujícím na internetu, které pak bude v průběhu roku 2013 postupně zveřejňovat, chtě-nechtě jsem se cítila dotčena – mně žádný email neposlal. Nebylo to nic vážného, jen malý záchvěv zklamání. A přitom se mi otázky moc líbily, už mi naskakovaly odpovědi samy. Když jsem se vrátila do svého středu, nakonec mi to přišlo prostě jen škoda – kvůli sobě (samotnou mě zajímalo, jak to s tou pokorou a strachem mám) i čtenářům, které by mohl můj pohled na trochu netradičně pojaté lidské fenomény obohatit. Odjela jsem pak na dva týdny pryč a své dotčení jsem dávno zapomněla. A já děkuji, že mi bylo dáno tento zážitek prožít, zvědomit si své pocity a následně se všemu od srdce zasmát, což mi umožnilo odpovídat na otázky z úplně jiné pozice, než kdyby k tomuto „nedorozumění“ nedošlo. Tak zkušenost totiž funguje, že si myslíme, že něco je, prožijeme náležité emoce a pak zjistíme, že vlastně je vše jinak – za všechno může moje domněnka, že založím-li si schránku na Googlu, budu na rozhraní blogu upozorňována na nové emaily, vždyť jsem přihlášená pod stejným jménem a heslem, ne? Ale tak to nefunguje, takže jsem žila 14 dní v domnění (a trochu smutná), že mi nikdo nepíše. Myslím, že nemusím dál ani zmiňovat, že otázky od Lenchera jsem dostala i já a navrch kupu nádherných čtenářských emailů.

Úplněk v Beranu mě nenechal sedět „za pecí“ a sepsala jsem stránku O mně, co nabízím. Krom kontaktního formuláře, přes který mne můžete požádat o spolupráci na Vaší cestě, zde naleznete kap. Tři kroky poutníka Srdce, Průvodce – rozhovory, návštěvy a putování, Etický kodex, Pro koho je anamelí průvodce, Přátelství s Anamel je zadarmo, Ne všechna anamelí práce je placená a Způsob anamelí spolupráce a cena, Příprava na společně strávený čas, Témata, o která se mohu podělit a Má životní zkušenost, na závěr ještě poděkování těm, bez nichž bych nebyla, kde jsem, a odstavec základních dat, co o mně říkají a ještě něco o mě a mých „schopnostech“ J

No a za vrchol svého duchovního projevu považuji Jsem vzteklá - no a co? Může osvícený pochybovat? –smích- Možná by mohl někdo namítnout, že takto se osvícený nevyjadřuje, že tedy nejsem osvícená, ba naopak – emocionálně labilní nimral naplněný nezměrnými sebe-pochybnostmi neschopný normálního fungování. Pro mě tam patří rovná se. Alespoň jak tak pozoruju kolem sebe všechny ty probouzející se duše, ale tak nějak funguje zákon přitažlivosti J Přitáhnu k sobě mě obdobné – neberte si to osobně. Myslím, že osvíceným je každý, kdo plně přebírá zodpovědnost za svůj život, má snahu neubližovat druhým a umí si svou zkušenost uvědomovat tak, aby mu do života nemuseli přicházet velká dramata… a když přijdou, tak v nich nevidí trest, ale příležitost.

Samozřejmě kromě mého temného nitra obsahuje článek v závěru Pět pravd nového bytí, které považuju za NESMÍRNĚ důležité bez ohledu na počet sprostých slov v odstavcích předtím. Jak vidíte z mého projevu nyní – nic není tak horké, jak se uvaří. Hlavní pozadí tohoto stavu bylo, že mé tělo už je totálně vyřízené z mé neustálé sebekritiky - myšlení, které už nemůže být dál tolerováno. Tak se dnes nově snažím zpomalit tok myšlenek a uvidět tam ty opakující se programy, které mi brání se kamkoliv posunout. Došla jsem totiž do bodu, kdy toho hodně vím, ale bojím se to použít a aplikovat v širším rozsahu.

Snad mi moje milá spřízněná dušička promine, že použiju slova, která jsem jí napsala do emailu, protože je považuji za zásadní a důležité pro mnoho Světlonošů: Stále se máchám v pochybnostech o sobě sama, tak teď místo, abych to popírala, snažím se své myšlenky (které jsou často rychlejší než vědomí - automatické - že si jich ani člověk nevšimne) vyslovovat nahlas, abych konečně viděla ten obsah pochybností. Jsme naočkováni, že když to budeme mluvit nahlas, stane se to skutečností, pravdou ale je, že pro můj mozek to skutečnost už dávno je, a tak se to odráží v mém životě bez ohledu na to, jestli tak mluvím nebo ne (myslím věty: "Jsem k ničemu." atp.)... takže jestli nepomohlo, že jsem před sebou tyto myšlenky skrývala, pomůže, když je před sebou odhalím a vyvrátím je logickými argumenty... Nedějou se mi v životě zlé věci, protože já sama jsem dobrým člověkem, lepším než jsem kdy byla, protože to není z ega, ale ze srdce... akorát, že dobrých věcí se mi děje velmi málo, protože si stále myslím, že si je nezasloužím a že svět je nebezpečné místo, kde mi lidé můžou různě ublížit - a to mě zas vrací k tématu sebedůvěry - bez ní z té ulity nikdy nedokážu vylézt, takže tak nějak na tom budu teď pracovat, … žádná kniha, peníze nebo cokoliv … není důležité jako to, abych uvěřila v sebe sama... A já vím, že vše má smysl v tom, že člověk pak se stane autentickým, když mluví o své zkušenosti, že všechno vede jedním směrem a já jím jdu (a vždycky jsem šla, stejně jako ty nebo kdokoliv jiný probouzející se), takže vše je v pořádku. Dnes mi někdo napsal: "není potřeba obhajovat svou vlastní existenci" ... a já mám pocit, že tu potřebu stále mám... jedinou cestou je probudit v sobě vědomí, že mám cenu tak, jak jsem, bez všeho (bez blogu, bez práce, bez tváře, bez slov)... a tak tu tak sedím, koukám do kamen a říkám si, že tady v území nikoho to mám šanci objevit... proto jsem musela všechno ztratit a opustit, proto jsem musela projít tou vší zkušeností, kdy jsem neměla nic a nebyla jsem ničím, abych se nemohla chytat ničeho vnějšího...a tak se ve svých myšlenkách teď odřezávám od svého webu, který tak tiše rostl se mnou, a chci se vidět tváří tvář bez čehokoliv vnějšího a chci tu esenci sebe sama opravdu milovat... a tak tu budu do toho krbu koukat tak dlouho, dokud to v sobě nepocítím...

Jedna z reakcí na tenhle článek byla: „Prdel je, že ty jsi inspirátorem, i když si to nemyslíš.“ A to mě vrací k mé nejoblíbenější pravdě – Bůh koná dobro i skrze naše hříchy, neboť není hříchů a není ctností. Možná ťukáme na hlavičky hřebíčků, aniž bychom to věděli.

Takže v pohodě, neseme Světlo, i když jsme ve sračkách.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800