Žena je bytost mnoha tváří

Leden 2013, aktualizováno duben 2014

Žena je bytost mnoha tváří a Žena žádnou z nich neodmítá... Je naplněna vděčností ke všem bytostem, v jejichž očích uzřela sebe sama...

Kolik přítomných okamžiků - tolik Tváří ženy. Kolik mužů, kolik žen, kolik dětí - tolik Tváří ženy. Kolik nádechů, kolik výdechů, kolik hvězd, kolik doteků, kolik pohledů z očí do očí, ... tolik tváří Ženy. 

Žena je prázdná nádoba, jež může být naplněna vším, co je potřeba pro celek stvoření, co je potřeba pro příběh, jež se Univerzum rozhodlo sebe-poznat. To do Ženy vstupuje Bůh...

Plně otevřená žena v tomto světě vždy, bez ohledu na to, jak miluje sebe sama a projevení Života, svým způsobem trpí, a tak sama je tlakem nucena růst do celistvější a pevnější podoby sebe sama. Když dokáže na všechnu nenávist světa odpovídat otevřeným srdcem, když pod palbou urážek - ona stále má v srdci lásku, neboť soucítí, neboť ví, že iluze jí nemůže ublížit. Taková žena ví, že může rozdávat jen to, čím je naplněná až po okraj, že kdyby rozdávala ze sebe, ubylo by jí a už by nikomu a ničemu nebyla prospěšná. A tak se plní Láskou a Životem, Extází a Tichem a nechá to přetékat přes okraj sebe sama, aby se napojil tento žíznivý svět...

Svoboda ženy tkví v tom, že miluje každou část sebe a ta každá část je zrcadlena - to Žena sama si vybírá kulisy, do nichž se chce zasadit... Intuitivně ví, kudy vede božský záměr... a  pochyby do ní vložil Bůh, aby byly vždy otevřeny všechny potenciály existence, dokud nenabude Žena takové sebe-jistoty, že se stane spolu-Tvůrcem a začne malovat svůj svět barvami Lásky. To Žena dokáže z Odsouzeného hříšníka udělat Nevinnou duši... Krása je ukryta v očích toho, kdo se Dívá... 

Avšak bezpečně a léčivě se může dívat jen ta, která přijala světlo i tmu tohoto světa.

Odmítá-li žena nějakou část sebe, pokřivuje svou Skutečnost - a ta se nutně projeví v pokřiveném zrcadlení sebe sama (a tedy nutně i Univerzální božské inteligence) ve vnějším životě. Odtud plyne bolest... Odtud plyne odloučení a samota. Tou bolestí nám Ženám Bůh šeptá do ucha - Vezmi si zpět svou sílu, Ženo...  důvěřuj mi, důvěřuj si. 

Chceme-li obraz mít plný barev, měli bychom se dívat očima Pravdy... Když začneme vidět souvislosti, začneme chápat, proč ta která část je v nás...

V každém kole pochybností, dává žena prostor okolnímu světu, aby ji tvaroval, jak si její sebe-nepřijetí přeje, žena vždy směřuje k nedosažitelnému stavu dokonalosti bezpodmínečné lásky, žena svou zkušeností tvaruje vlastní osobnost. Stává se diamantem srdce...

Složil-li bůh píseň, v níž žena zpívá hlavní roli, proč Jej stále odmítáme tím, že odmítáme sebe sama? Vždy se navracím k prapůvodní pravdě - jsem Skutečná, jsem Živoucí.

Vesmír mi vždy přiváděl do života lidi, kteří o mě pochybovali, kteří mě posuzovali, kteří posuzovali mou cestu a měli potřebu ji pro mne tvarovat, směřovat mne - to abych si uvědomila, že jsem to já, kdo posuzuje a pochybuje o mne samotné. Málem jsem uvěřila, že je potřeba obrousit mé hrany, přizpůsobit se, změnit se, málem jsem ustřihla křídla, jež mi byla dána...

Kdykoliv mi někdo řekl - odevzdej tu kterou část sebe sama, jedině tak dojdeš k harmonii - v mém nitru křičela Bolest, v mém nitru křičelo Stvoření, ... ale já víc důvěřovala vnějšímu světu a o to víc popírala sebe sama - dobrovolně jsem si jednou za čas udělala jakousi lobotomii a na nějakou chvíli odstranila nežádoucí část mne (příliš veselá, příliš smutná, příliš přizpůsobivá, příliš nepřizpůsobivá, příliš ...). Konečně pomalu tančím na své přirozenosti a vím, že všechny mé aspekty jsou mi zde k dispozici z důvodů, jež nyní nepotřebuji vědět.

Někde jsem zahlédla, že Les je krásný právě pro to, jak je rozmanitý... a už jsem se nemusela změnit. Chvíli bylo Ticho... a pak - pak přišel čas, kdy já sama jsem se CHTĚLA změnit, protože jsem začala milovat. A vše, co odporovalo lásce se potřebovalo uvolnit. A byl tam pláč, byl tam vztek, bylo to děsivé tornádo emocí... které prošlo, zatímco já zůstala. A nebyl tam žádný objekt mé lásky, láska prostě byla, žila skrze mne... a mé srdce se otvíralo... a staré bolesti přicházely a plivaly mi do tváře, protože už nade mnou neměly žádnou moc... a já byla Ticho...

Když každá hvězda je ve vesmíru na správném místě, proč bychom měli pochybovat, že u nás se vesmírná inteligence spletla? Kosmos skrze mne promlouvá, již se nenechám tvarovat, tvaruji se, tvaruji. Jsem natolik sebe-uvědomělá, že nepochybuji, jsem kosmický Tvůrce. Měním směr tlaku... zevnitř VNĚ...

Miluji své role, a přesto se s nimi neztotožňuji. Jsem Duše Duší, jsem spojena se Vším a jsem vším. Ztratila jsem se sama v sobě a znovu se našla... Svoboda tkví ve vědomí, že z každé pozemské role mohu vystoupit, kdykoliv mi začne být těsná či nepříjemná.

Miluji tu sci-fi holku s multidimenzionálním vědomím, jemuž nekompromisně věří, protože ho prožívá. Miluji i toho superpochybovače, jenž je schopný se ptát po existenci Boha a viklat základy mystiky fyzikou a biochemií, přestože jsou to dva pohledy na stejnou věc. Miluju tu romantickou duši, která sleduje zamilované filmy a která bezmezně věří, že Láska tak, jak ji chce poznat, doposud na světě nebyla projevena, ale to neznamená, že to není možné. Miluju tu temnou hrdinku, která je do poslední kapky ochotná bojovat za to, co považuje za správné. Miluju tu manažerku, která umí proplout matrixem, maximalizovat svůj vliv a směřovat věci směrem, kterému absolutně věří. Miluji sebe i jako bezpohlavního anděla, který se dává a neubývá. Miluji, jak dokážu říct pravdu bez ohledu na následky a miluji, i když to nedokážu, protože s tím přichází velké sebe-uvědomování a sebe-poznávání. Miluji sebe jako smyslnou ženu, jež se nevzdává představy absolutní a čisté posvátné sexuality, která čeká na muže natolik Přítomného jako je sám bůh v tomto Stvoření. Miluju, jak se dokážu rozplynout v energii druhého člověka a poskládat se zpět do skutečnějšího obrazu a miluji i to váhání, když se bojím druhému důvěřovat. Miluju toho idealistu, jenž věří ve svět, kde se lidé jsou schopni domluvit, spolupracovat a respektovat, ... kde města jsou zelená, kde veřejná doprava je zdarma a kde vlastně ani není potřeba finanční systém, protože každý je schopný vyrovnat rovnováhu mezi dáváním a přijímáním, protože neexistuje hamižnost/strach/nedůvěra v život, tedy neexistuje ani nedostatek. A miluju... A miluju... a takto bych mohla pokračovat celou knihu a ještě dále... Miluješ i ty, Ženo?

A to je má podstata, můj příběh... a ten dokáži vidět jedině očima druhých... vidět, jak se proměňuji v kontaktu s lidmi... vnímám svou duši nad tím vším, jak se dívá a radostně se směje, když vidí, že už to začínám chápat...

Jsem anděl, jenž dokáže svými křídly obejmout svět. Jsem žena, jež je zrozena pro Lásku. Jsem temnota, která nese spravedlnost, hloubku a moudrost. A jsem i vším dalším, co se vynořuje i co jsem schovala na nějakou dobu pod kobereček. Jsem Život sám... 

Jsem nádobou, jež se může naplnit vědomím Lásky a Inteligence... Rozum není méně než Láska... Obě esence Vědomí jsou krásné právě tím, že jsou odlišné a jejich spojením vzniká tolik dalších možností... Jedna plus jedna jsou tři.

V našich životech potkáváme lidi, kteří bojují - to proto, abychom my nemuseli bojovat. Kteří křičí, abychom my nemuseli křičet. Kteří trpí, abychom my nemuseli trpět. Kteří ubližují, abychom my nemuseli ubližovat... Jsme Jedním. Neodmítejme sebe sama v druhém...

Ano, jsou okamžiky, kdy pochybuji, kdy odmítám a kdy se odmítám, stává se to, když popírám nějakou část sebe... ale když si dovolím být tím vším, otevírá se brána do mé vlastní síly.

A tak to je. Proto Ženo, už nepochybuj vůbec o ničem. Ty držíš klíč k nebeskému království zde na Zemi. Už nepochybuj a uvěř ve vše, čím jsi i nejsi... Je čas, abys kráčela se vzpřímenou hlavou, je čas, abys projevila Boha i Bohyni v sobě...

Já jsem Jana a duše-v-ní, Anámel

---

Ještě jeden příspěvek na téma Žena, od čtenářky DenKy... Nádhera!

*** VždyIná ***

Ja som priliš premenlivá , 
chvíľu plachá , chvíľu divá.
Dnes som nová, zajtra stará ,
občas nudná , tak zas hravá.

Dnes si kreslím , zajtra skladám
dalšiu básen – zas sa hľadám .
Keď sa nájdem , hneď sa stratím ,
k spomienkam sa rada vrátim .

Som jak mesiac,dnes som v splne ,
mnoho tvári je vraj vo mne.
Občas cúvam , potom rásť chcem ,
dokonca aj v tme sa nájst viem.

Postoj chvíla , niesi všedná ,
zachytím ťa krásou pre mňa.
Zajtra, keď už budem iná ,
nahradí ťa chvíla iná .


Autorka: DenKa

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Femme fatale a strach z mužů

Mnoho událostí v mém životě bylo řekami, které tekly do kopců. Život vzhůru nohama. Člověk často dělá věci opačně, než by si přál - v touze po bezpečí se žene do absurdních situacích, aby pochopil, kde pocit bezpečí pramení, možná aby našel někoho, kdo mu to bezpečí poskytne. Maroko mi nastavilo zrcadlo, abych pochopila svou životní cestu v souvislostech, možná i trochu cestu Ženy, cestu Člověka.

Myslela jsem, že se učím větší důvěře v lidi i v boha, namísto toho jsem věčně zavírala dveře svého srdce - protože je to jednodušší, protože ty řeky vyhloubily velká a hluboká koryta, ze kterých není vidět ani na obzor, natož za něj...

Má duše je v posttraumatickém šoku, a vlastně dlouhou dobu byla, to nesnižuje míru a kvalitu blaženosti, které jsem dosáhla, jen všichni máme v těle spoustu zavřených děsivých krabiček, které jsou nám dány postupně otevírat.

Bůh mi dal zopakovat desetiletou životní zkušenost během 14 dní, abych uviděla a ucítila všechny ty tendence a způsoby myšlení, které mi brání ŽÍT a MILOVAT. Najednou ty zdánlivě nesouvisející věci splývají v jeden oceán mé vlastní existence - otec, bezpečí, manipulace, sexualita, tvrdost, křehkost... Teď vidím, jak jsem se schovávala za nejrůznější poučky o světě a životě... malá vyděšená holka, co odmítá život, a i přesto kráčí v přesných šlépějích boha. Ale byla to pravda, bylo to skutečné, ten život předtím i vše, co jsem žila a o čem jsem psala, ... jen teď . teď už to pravdou není, protože se ve mne udál další kvantový skok... a tak je čas hledat nový způsob fungování. Příliš často jsem se nechávala přesvědčit něčím vnějším a nakonec - na ničem nezáleží, jen na tom, jak si interpretuju skutečnost já sama...

Velké světlo přitahuje velkou temnotu, bůh skrze nás svítí do nejtemnějších koutů sebe sama...

Svět není připraven zrcadlit Nevinnost a Lásku, tady v ČR jsme v bublině, inkubátoru, tady se duchovní zákony žijou poměrně lehce - tady, nechceme-li se setkat se zlem, nepotkáme (a i to je volba, v pořádku, ale nelze dělat, že zbytek světa neexistuje). Za hranicemi Evropy jsou jiná pravidla hry, aspoň tam v Maroku (a vlastně i tehdy v Londýně, v Římě i Španělsku - jen já jsem ty opakující se vzorce neviděla), tam dotek boží lásky pálí, bortí, hroutí, a dobrým lidem se dějí zlé věci, protože když se nové vědomí dotkne staré vibrace, způsobí to nejprve výbuch a lidé kolem začnou bláznit. A čistá duše musí mít ostré lokty a jasné hranice... a obrovskou důvěru v boha, že žádná lekce není bezúčelná... A tak nevinná květinka Anamel pochopila, že bůh jí ochrání a že život přestane být bojem, začne-li konečně důvěřovat Muži...

A kolem nás se bortily staré zdi a já byla na hraně sebe sama, těsně u bran sebezničení - abych konečně uviděla, jaké zábrany mi způsobil můj vnitřní děs z mužů... A uviděla jsem ten strach, uviděla jsem, jak se mé tělo v blízkosti muže (ať milovaného nebo nenáviděného) začne klepat a myšlení přepne do primitivní části mozku, ta tam je veškerá duchovní a duševní vyspělost, najednou jsem jen jeskynní žena neschopná reakce, neschopná odporu s prostou otázkou na rtech "Bože, co mám dělat?"...

A tak stojí proti sobě na tomto světě schopnost ženy manipulovat s mužem a schopnost muže zmocnit se těla ženy... dva principy, jež proti sobě bojují ze vzájemného strachu ... "já se tě zmocním, abys se mnou nemohla manipulovat, a já si tě obmotám kolem prstu, aby ses mne nikdy nemohl zmocnit"... a oni mne uzřeli, ucítili dotek mé duše, a tak se zalekli, že se mne chtěli zmocnit, chtěli mne pošpinit... abych zalezla zpátky do své ulity...

Maroko mi ukázalo moje nejhlubší vnitřní strachy a předsudky k mužské energii. Jednou Vám možná povím příběh o tom, jak Anamel dostala během 14 dní tolik lekcí svého strachu a předsudků k mužům, které očividně nepochopila, až zahodila všechny kecy o tom, že "dobří potkávají jenom dobré" a s nožem v ruce skopala zfetovaného marokánce, který byl asi osmým, co před ní mával svým penisem...

A já pořád věřím, že jsme nepotkali zlé lidi, oni to prostě jen neustáli... Byly to jen můry, co se zalekly velkého světla, které je tak pálelo, že se začali chovat iracionálně, a možná taky ne, ale něčemu věřit musím... Protože, co by mi pak zbylo? Mám dvě možnosti - pro ochranu sebe sama se stanu ironickým pankáčem (poteču znovu do kopců) nebo mi to konečně "doteče" do DNA a já se přeprogramuju? Bože, dej mi sílu poznat tvou vůli...

Do Maroka jsem odjela jako naleštěné růžové kytičkové autíčko pro barbínky, vracím se jako oprýskaný zaprášený cadillac...

Hledání ztracenné nevinnosti. Kam se poděla? Možná jsme ji my ženy odevzdaly, ze strachu a pro trochu pocitu bezpečí - odevzdaly jsme svou sílu měnit svět, pustily jsme se svých vizí a ideálů lásky, staly se asertivními robohospodyňkami a nechaly se podmanit svým strachem z mužské síly... pro strach  jsme se staly uzavřenou schránkou bolesti, která má hranice, přes něž jen tak někdo nepřekročí...

To, co žena potřebuje k tomu, aby se mohla stát skutečně ženou, velvyslankyní lásky a nevinnosti, důvěry a vášně, života a radosti - je pocit BEZPEČÍ... a ten přichází skrze muže, otce, milence i ty náhodné anděly, které potkáváme na své cestě životem... už to vím, už tomu rozumím, oni jsou já - a skrze ně já sama sobě dávám bezpečí. Díky Bože... Vím, že po mne nechceš žádné oběti na oltář...

Jeho bůh byl stejný jako můj. Inš´aláh. Když si to bůh bude přát...

Pokračování příběhu: Bůh je láskou i chaosem, jak jsem znásilnila sama sebe

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Nechávám svou Bohyni zemřít

Nechávám svou bohyni zemřít, abych jako fénix povstala z popela. Nechávám svou bohyni zemřít, protože nám lhali - není kam se vracet, kult bohyně je ukončen. Ten shnilý astrální koncept vytvořený po staletí nesvobody, nepřirozenosti, kam si Lidstvo projektovalo své představy o božství.

Směřujeme do nového - nikdy nepoznaného. Směřujeme do místa, kde pokora je pokorná sama před sebou, vstupujeme do míst, kde jsme nikdy nebyli. Není návratu, neboť není kam se vracet. 

Nechávám svou vnitřní bohyni zemřít, protože ona je iluzí, je stavem dokonalosti, jež nelze dosáhnout, protože Bohyně jak je harmonická, dokonalá, tak je nesymetrická, bohyně je nerovnováha.... Chceme to skutečně přijmout? Žena se stane ženou, až nechá v sobě rozplynout iluzi o bohyni, pak se stává Esencí všeho, neomezenou, posvátnou. Bohyně omezuje, bohyně oddaluje od života, od skutečného projevení Člověka jako tvůrce v hmotě. 

Bohyně, ty jež jsi mě po staletí věznila, odpoutávám se od tebe a rodím se tiše do své nevinnosti... Již nikdy více se nenechám spoutat představou, že jsem Něčím, že směřuji Někam, neboť vždy jsem vším a vždy jsem všude, tak jako ničím a nikde...

Cítím, jak ve mne praská a láme se jí vaz, který byl strukturou, do níž jsme se Obě zasadily. Já i moje vnitřní bohyně. Nechávám jí zemřít, a tím jí dávám svobodu, aby mohla tak jako já směřovat do Absolutna...

Skutečná bohyně, byla jsem tvým věznitelem, svou představou jsem tě uzamkla do svého srdce, abych vždy věděla, kam se mám navracet. Poklekám k tvým nohám a prosím o odpuštění. Odpusť mi a já odpouštím tobě, žes i tys mne věznila - svou září jsi mne volala, svým zpěvem jsi mne jako siréna vábila a pak jsi mne sežrala, vysála, využila... až jsme obě zapomněli, kde je naše Podstata - v neustálé Proměně... Ten příběh, který se kolem nás vytvořil, je parodií sebe sama...

Bohyně, ty věznitelko, tohle jsi nás chtěla naučit? Prohlédnou skrze závoj iluze...

Kolikrát jsi vytvořila falešný obraz sebe sama, kolikrát jsme vstoupili do iluze o tvé esenci?

Staletí báchorek a příběhů o všech tvářích Bohyně... všechny jsou lži - ty ses omezila, aby tě člověk pochopil, ale nikdy jsi nebyla pochopena. Bohyně, ukaž nám svou Podstatu, Žena je připravena podívat se ti do tváře, aniž by zešílela...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Žena ubila Sílu muže, pak teprve byla pošpiněna

Je ještě jedna hlubší pravda, která by neměla být zapomenuta, a to že historie, která je podávána ve školních lavicích, není zcela přesná.

Kdysi dávno, v dobách, o které neexistují žádné zápisy, žena poznala svou Sílu, která jí byla dána jejím spojením se Zemí, Intuicí a cykličností.

Tuto svou sílu proměnila v moc a nadvládu nad Mužem.

Z milenců a ochránců se stali otroci. Ani jako otcové neměli pro ženu význam. Žena zneužila sexuální energii a koncentrovala ji namísto k tvorbě, k bohapusté destrukci.

A muž v běhu dějin našel jediný způsob, jak toto běsnění zastavit - zrušit posvátnost všeho, čím je Žena.

Žena nyní podvědomě cítí vinu a příkoří, která se dějí, jsou výsledkem její touhy po trestu. Muž podvědomě hraje stejné drama, kde je aktuálně agresorem, a tak jsme v tiché hádce, kde základní premisy nikdy nebyly vysloveny.

Je to dokonalý plán pádů a vzestupů, změn rolí a perspektiv... a nyní jsme zde, abychom to už nechali být, přestali se ptát, jestli byla dříve slepice či vejce, a naučili se žít ve vzájemném respektu.

Ženo, cítíš se možná ublížena, ale pohlédni skrz vlákna svého DNA ještě dále za závoj a nalezni ve svém srdci a ve svém těle způsob, jak znovu nastolit rovnováhu, nejprve v sobě, poté i ve světě kolem.

Sexualita, poskvrněné Ženství

Cítím okamžik, kdy se něco mění, mění se to ve mne a skrze nás v energii Země. Už je ten čas odevzdání. Zatímco Země pláče a i mně se kutálí slzy po tváři, které vítám, po tolika letech, po tolika životech... Jsou zde opakující se vzorce zkušeností mezi mužem a ženou. Jak nahoře, tak dole. Měníme se, a tedy měníme i energii Země.

Zapomněla jsem jeden z klíčových okamžiků mého života, odsunula ho do podvědomí, odkud jsem se nechala trýznit, odkud jsem nechala bolest diktovat můj život a mé vztahy. Je to zážitek, který jsem nevěděla, že mám, a který v posledních dnech vyplul na hladinu mé mysli jako obrovský vrak, který tajně znečišťoval celé moře. Je to zážitek, který mne má nyní upozornit na to, co je potřeba léčit, protože nyní již mám k tomu sílu.  Nesu v sobě obraz z dospívání, který je vázán na určitá témata historie Země a který způsobil mé nepřijetí těla, doteku, mé nepřijetí života, mé nepřijetí lásky mužů, mé nepřijetí čehokoliv. V tom obraze je agresivita muže, manipulace ženy, vlastnění, znásilněná posvátnost sexuality, pošpinění něhy v doteku, vulgarita a ponížení ženy a zároveň její zpupnost a touha se mstít, ubližovat. 

Uvědomuji si, že to byl dar pro mne i Zemi a že je čas Proměny a Procitnutí, cítím Světlo a Lásku aktérů této zkušenosti, ale cítím, že jsem jim to neodpustila, ačkoliv se pořád a pořád do toho okamžiku vracím a hledám způsob, jak jej v sobě přetransformovat, doposud to nešlo. Moje vnitřní holčička pláče a ptá se - jak je to jen možné? Jak se to mohlo stát? Vím, že mohu z přítomného okamžiku změnit vše, co se tehdy odehrálo, vím, že to bude znamenat Milost, vím, že to bude znamenat objevení Života a Těla a jsem připravena, prosím o naplnění nejvyššího potenciálu tohoto momentu očisty. Prosím o zrušení veškerého posuzování mé vlastní zkušenosti, o pochopení vazeb mezi minulými životy, tímto zážitkem a jejich vlivy na mne Tady a Teď, o pochopení širšího rozměru v celém Příběhu Země, o rozpuštění traumat kdekoliv v čase a v místech, komukoliv způsobených. 

Dojde k pochopení, neboť posvátná sexualita, láska a energie, vycházející z fyzického, duševního a duchovního spojení muže a ženy bude léčit svět. 

Musí dojít k vyléčení Ženy, aby Žena mohla vyléčit Muže. A společně pak v Rovnosti Muž a Žena budou žít v Ráji, ze kterého nikdy nebyli vyhnáni. 

Země je žena, která už nebude znásilňována. Marie Magdaléna nikdy před Ježíšem neklečela. 

Pod tím vším blátem je uchována naše čistota, Světlo, které můžeme spatřit, pohlédneme-li na sebe skrze Čistotu Muže.

Vyhlašuji Mír mezi Mužem a Ženou. 

Každý měsíc uzavíráme cyklus - díky Bohu!

(Tento příspěvek jsem napsala již 23. 7., přidávám ho sem, aby bylo zachováno kontinuum mého vývoje, který zde se svým Probouzením popisuju, od té doby je v mém životě mnoho nového, ale o tom až příště, je potřeba, aby se to vše ve mne usadilo.)

S posledním novem ze mne odešlo mnohé, rodím se do nové bytosti a ohledávám ostatky - co odešlo a co zbylo? Cítím v tom jakousi radost. Konečně! Měsíční cyklus - takový úžasný dar od Boha. A Žena má navíc ten dar cykličnosti v sobě. Ve fázy Baby s odcházející krví odevzdá ze svého DNA/informačního pole vše, co je připraveno odejít. Stačí to dělat vědomě, vědět, jak ten proces podpořit - být v sobě, hodně pít, dávat si solné koupele a mít víru, že vše staré odchází a je připraveno odejít. 

Hodně mne to poslední dny vedlo k upřímnosti, k odhalování vlastních sebeiluzí, k vlastní zodpovědnosti, k oproštění se od posuzování a škatulkování (i sebe sama), přijetí temnoty a k respektu jejího podílu na tomto velkolepém díle.