V momentě každého člověka nastává chvíle, kdy se musí vzdát své osobní vůle, protože ta už ho nikdy neudělá šťastným...
Poslední dobou se mi zdá, že jsem ve svém uvědomění překročila určité hranice a otevřela dveře, které nejdou zavřít, zdá se, že je tu pro mne nějaká cesta, kterou z nějakého důvodu ještě nechci vidět... ale cítím, že jinudy to nepůjde, protože vnitřní i vnější podmínky nepodporují můj nástup do žádné z existujících prací, byť by byla na krásno ušitá mně na míru... A nakonec se zdá i to, že všechny ty vnější průšvihy, průtahy a různé vnitřní boje mě dostávají blíže a blíže té cestě....
Myslela jsem, že můj vnitřní odpor k práci vznikl profesním vyhořením loni v červnu a že jej dokážu rozpustit tím, že si vytvořím ideální pracovní místo respektující má nadání... Když jsem si vloni před mým psychicko-fyzickým vyčerpáním opakovaně tahala kartu Roční volno je pro vás právě teď to nejlepší, netušila jsem, že to bude skutečně rok, myslela jsem tak měsíc, nanejvýš dva... "dýl to přece nevydržím?".
Nejde o to, že by práce nebyla, jde o to, že nehodlám být otrokem a už vůbec nechci plýtvat svým potenciálem - očividně to tak má většina mladých do 30 - tenhle článek mne opravdu pobavil: Unuděný flákání rozkvétá na troskách střední třídy. Poukazuje na obě strany mince - na odpor mladých zařadit se do běžného pracovního procesu i na jejich neschopnost vytvořit si cestu vlastní a prosadit změny. Ale já si myslím, že je to jen otázka času, ... a taky vzrůstající frustrace těchto ve většině případů velmi nadaných lidí.
Nejde o to, že by práce nebyla, jde o to, že nehodlám být otrokem a už vůbec nechci plýtvat svým potenciálem - očividně to tak má většina mladých do 30 - tenhle článek mne opravdu pobavil: Unuděný flákání rozkvétá na troskách střední třídy. Poukazuje na obě strany mince - na odpor mladých zařadit se do běžného pracovního procesu i na jejich neschopnost vytvořit si cestu vlastní a prosadit změny. Ale já si myslím, že je to jen otázka času, ... a taky vzrůstající frustrace těchto ve většině případů velmi nadaných lidí.
Já sama mam trochu pocit, že se proti mne spikl vesmír s mou duší a úspěšně bojkotují všechny mé pokusy pracovat. Ale jsem ráda, že je tu ten tlak, protože jinak bych se nechala chytit na udičku pocitů vlastní méněcennosti a neschopnosti, popřela bych sama sebe a vydala se na zkušenou cestami, které by opět končila neviditelnou sebedestrukcí, která přichází, když začnou náš život řídit druzí, když začneme pochybovat sami o sobě a když nevyužíváme svá nadání, když se cpeme tam, kde nás nechtějí. Byl by to proces, jehož rychlost by záležela nakolik a na jak dlouho bych byla schopná lhát sama sobě. Neskončilo by to dobře a mou každodenní otázkou by zřejmě bylo, jestli to mám zapotřebí. Má duše má vybranou cestu a vlastně jen čeká, až se s tím smířím a pustím jí trochu ke slovu, aby mi mohla přeorganizovat život...
A co na to já? Opravdu jsem chtěla být úřednice, dokonce jsem si ustála sebe sama a mohly se pro mne vytvořit takové podmínky, které by nemrhaly mým tvořivým potenciálem - dovedete si to představit - kreativní pozice s volným polem působnosti v samosprávě? Mohla bych prosazovat a realizovat vše, co cítím, že směřuje k opravdu hodnotné budoucnosti - no, nebyla by to nádhera - to by bylo něco pro Anamel.
Už několikátá pozice, kde mne chtějí zaměstnat za podmínek, které si určuji já. Ale pořád tady něco nehraje... A já už tak trochu tuším, co by to mohlo být - byla by to moje další profesní sebevražda. Já - naplněná ideály, převálcovaná strukturou a lidskou neochotou cokoliv měnit s neustálým argumentem - na to nejsou peníze. Vždycky jsem ve svém životě šla přes mrtvoly, stavěla velké věci z ničeho (a to doslova, třeba jeden z mých posledních projektů - veřejná hudební zkušebna - tu jsem postavila vlastníma rukama, za pomoci dalších nadšenců,... a taky několika místních Romů - ale ti na rozdíl ode mě měli za svou práci mzdu - ano, ano, dobrovolnictví je fajn, dokud nehraničí s šílenstvím). A mně tak pomalu dochází, že zas bych byla někde, kde o mě až tak moc nestojí.
Na každém pracovním místě může člověk zazářit, ale když už se jednou rozhodnete být spisovatelem a inspirátorem, přebíráte za to zodpovědnost - a tu je zakopán pes.
Ale díky Vám si každý den mohu připomínat, že jsou lidé, kteří stojí o to, co umím... A mohu věřit, že jsou pracovní příležitosti, kde nejsou žádná "ale", kde nemusím popírat část sebe, protože je považována za nežádoucí... (nemohu se přeci nechávat zaměstnávat lidmi, kteří mi sice na jednu stranu říkají, jak si váží mé moudrosti a schopností, ale lepší by bylo, kdybych nebyla takový blázen...).
Vždyť je přece nad slunce jasné, že bez bláznovství by nebylo moudrosti...
A co na to já? Opravdu jsem chtěla být úřednice, dokonce jsem si ustála sebe sama a mohly se pro mne vytvořit takové podmínky, které by nemrhaly mým tvořivým potenciálem - dovedete si to představit - kreativní pozice s volným polem působnosti v samosprávě? Mohla bych prosazovat a realizovat vše, co cítím, že směřuje k opravdu hodnotné budoucnosti - no, nebyla by to nádhera - to by bylo něco pro Anamel.
Už několikátá pozice, kde mne chtějí zaměstnat za podmínek, které si určuji já. Ale pořád tady něco nehraje... A já už tak trochu tuším, co by to mohlo být - byla by to moje další profesní sebevražda. Já - naplněná ideály, převálcovaná strukturou a lidskou neochotou cokoliv měnit s neustálým argumentem - na to nejsou peníze. Vždycky jsem ve svém životě šla přes mrtvoly, stavěla velké věci z ničeho (a to doslova, třeba jeden z mých posledních projektů - veřejná hudební zkušebna - tu jsem postavila vlastníma rukama, za pomoci dalších nadšenců,... a taky několika místních Romů - ale ti na rozdíl ode mě měli za svou práci mzdu - ano, ano, dobrovolnictví je fajn, dokud nehraničí s šílenstvím). A mně tak pomalu dochází, že zas bych byla někde, kde o mě až tak moc nestojí.
Na každém pracovním místě může člověk zazářit, ale když už se jednou rozhodnete být spisovatelem a inspirátorem, přebíráte za to zodpovědnost - a tu je zakopán pes.
Ale díky Vám si každý den mohu připomínat, že jsou lidé, kteří stojí o to, co umím... A mohu věřit, že jsou pracovní příležitosti, kde nejsou žádná "ale", kde nemusím popírat část sebe, protože je považována za nežádoucí... (nemohu se přeci nechávat zaměstnávat lidmi, kteří mi sice na jednu stranu říkají, jak si váží mé moudrosti a schopností, ale lepší by bylo, kdybych nebyla takový blázen...).
Vždyť je přece nad slunce jasné, že bez bláznovství by nebylo moudrosti...
Ale přesto mě trochu straší malá noční můra, jestli já nejsem přece jenom příliš tvrdohlavá, příliš nepřizpůsobivá...
Někdy začnu pochybovat, jestli nejsem prostě jen líná... to si pak musím připomínat doby, kdy jsem pracovala 16 hodin denně bez přestávek, jídla a pití... Dneska už toho nelituju, vznikly díky tomu skvělé věci, ale taky už vím, že aby vznikaly skvělé věci, nemusím chodit přes mrtvoly... Vybrala jsem si svou realitu - žít ve světě, kde se nezamotávají kabely od sluchátek, což je věčné a otravné pravidlo starého světa. A možná byste tomu nevěřili - ale je to možné. Stejně tak možné je žít ve světě, kde nemusíme hlavou bušit o zeď, aby nás někdo poslouchal nebo oceňoval... Jen musíme jít tam, kde se to nezadrhává, kde události plynou tak nějak přirozeně...
Druhou otázkou jsou ovšem běžné lidské potřeby, má duše má asi pocit, že než mi to všechno dojde, mohu žít poustevnickým životem. Vlastně si připadám trochu jako v obležení a ona trpělivě čeká, až mně dojdou všechny zásoby a budu nucena k opravdové akci (teď se směje, líbí se jí to přirovnání a má radost, že jsem zas něco trochu pochopila).
Ale já tuším, že s jarem mně to "dojde" (nechci psát napadne, protože odpovědi už dávno cítím v kostech, jen se ještě různě upravují a připravují, aby plně odpovídaly na mé otázky, které ani nedokážu dobře formulovat - pro duši je asi velmi těžké nám na něco odpovídat, když neumíme položit otázku).
Ale já tuším, že s jarem mně to "dojde" (nechci psát napadne, protože odpovědi už dávno cítím v kostech, jen se ještě různě upravují a připravují, aby plně odpovídaly na mé otázky, které ani nedokážu dobře formulovat - pro duši je asi velmi těžké nám na něco odpovídat, když neumíme položit otázku).
Když člověku docházejí peníze na zábavu, je to frustrující, ale dá se najít i zábava levnější, o to dobrodružnější. Když přemýšlíte, za co budete příští měsíc jíst, je to zatím dobrý - znamená to, že tenhle měsíc ještě hlady neumřete :D Však to mnozí z Vás znáte.
Já toho moc nepotřebuju, se třemi čtyřmi tisíci měsíčně a občasným výdělkem navíc na nějaké to cestování jsem za vodou. Nevim, jak to dělám, ale určitě o tom jednou napíšu. A vím, kde bych mohla ušetřit, ale vzdát se kafíček, návštěv čajoven, cestování? To bych taky mohla třeba rovnou umřít, že? :)
Musím se odhlásit ze semináře, očividně ho někdo potřebuje víc než já - to beru, jsem sama sobě mistrem, jen jsem asi chtěla po dlouhé době chtěla vidět přátele a zároveň být pasivně přijímající. Je snazší vyřešit některá témata na semináři než vlastní prací ve svém životě. Ale semináře jsou v pořádku, vhodné vedení a skupinová práce spolu s energií "nenáhodně" vytvořené skupiny je přínosná ve chvíli, kdy téma je v nás připravené k posunu a vesmír od nás potřebuje, abychom se v tom příliš neplácali a věnovali se jiným věcem. A já se asi hold mam věnovat jiným věcem...
Někdy se sama na sebe naštvu - když chci něco, na co nemám peníze, pak se musím rozhodovat, jestli víc toužím po věci/zážitku než po vlastní svobodě a jestli je svoboda být pánem svého času nebo svobodou je vlastnit, zažít, co se mi zachce... Samozřejmě tím nemyslím tu čistou esenciální svobodu, která nepotřebuje vnější potvrzení.
Vím, že celkově je to dočasná situace, uvědomuji si i to, co se tím učím, a vím, že vše přichází ve správný čas - hledám hodnotu věcí/zážitků i náplň plno-hodnotného života, zkouším různé cesty, abych nakonec byla jistá, že ta, kterou jsem si vybrala, je ta, po které chci jít. Hledám svou sebehodnotu, sebe-vědomí, hledám nakolik si cením sebe sama, hledám svá nadání a představu o tom, jak chci prožít nadcházející léta.
Vím, že celkově je to dočasná situace, uvědomuji si i to, co se tím učím, a vím, že vše přichází ve správný čas - hledám hodnotu věcí/zážitků i náplň plno-hodnotného života, zkouším různé cesty, abych nakonec byla jistá, že ta, kterou jsem si vybrala, je ta, po které chci jít. Hledám svou sebehodnotu, sebe-vědomí, hledám nakolik si cením sebe sama, hledám svá nadání a představu o tom, jak chci prožít nadcházející léta.
A hlavně - já se přeci zaslíbila, že znovu začnu věřit pohádkám...
Udělej to teď Víš, kdo jsi
Cítíš to ve svém srdci A planeš a toužíš
Nejprve čekej, nedostaneš to na talíři
Budeš muset pro to pracovat tvrději a tvrději
A já vím, protože jsem tam byl už dřív
klepajíc na dveře nebudu brát "Ne" jako odpověď
A Ty uvidíš, protože jestli to tak má být
Nic Tě nemůže zastavit...
Je to úžasné, je úžasné to všechno, co můžeš dělat
Je to úžasné, přivádí to mé srdce ke zpěvu
Teď je to na Tobě
Teď trpělivost, ve vzduchu je frustrace
A lidé, kteří se nestarají
Nu, srazí Tě to
A Ty padneš
Ano, trefíš zeď,
ale dostaneš se zpátky na nohy
A budeš silnější a chytřejší
...
Teď je to na Tobě
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Moje miloučká, vzácná ANAMEL...Tak krásně se mi čtou Tvé články psané Tvými jemnými ručkami a báječnou dušičkou slova moudrostí až se začínám do toho všeho vcitovat a souznit s Tebou i také tak ráda bych Ti chtěla pomoci k Tvému naplnění a pracovní příležitosti....Určitě v tom nejsi sama, je zde spoustu lidiček v ČR,kteří hledají uplatnění a práci, no a nezaměstnanost stále vzrůstá...Žiji v Anglii 7rokem a je to zde skoro podobné, už to není takové jako dříve kdy si člověk mohl vybírat a když se mu někdě nelíbilo šel o kus dál i měl práci, která by se mu líbila.. I já nechci usnout na vavřínech a přesto jak vím jaká je u nás v ČR situace rozhodla jsem se své žití v Anglii ukončit a letošním rokem v období léta se chci vrátit i když vím, že to nebude cesta jednoduchá k tomu, abych získala práci zvláště již ve svém věku! Bude to velmi náročné přesto se stejně velmi těším jelikož doma být ve své rodné vlasti mezi svými a rodinou je prostě TO SVÉ DOMA!!! Ale jsem děvče optimistické a vím, že nám všem dobře pokvete To co si chceme splnit, přeji Ti milá Janičko spoustu štěstíčka, dobrého zdravíčka a hojnost radosti i inspirace každičkých dní v lásce, harmonii a příjemném vždy naladění...Děkuji Ti od srdce za Tvé krásné články, které si vybírám a i do svého blogu zpracovávám, DĚKUJI s láskou za to, že JSI...Moc si Tě vážím a mám k Tobě naprosté souznění..S láskou v srdci a úctou k Tobě : ALEJKA
OdpovědětVymazatProjíždím občas krajinou českou,máme jí krásnou jen je teď po zimě smutná,neutěšená,naupravená a lidi josu taky smutní,neutěšení...Kam se nám poděla radost,zručnost,šikovnost...krajinu jsme si necyhli zhyzdit plechovými sklady a prodává se dál...
OdpovědětVymazatPráce je tu tolik,tolik věcí je ke zkrášlení,vyzdobení..a přece všude slyšíme že na nic nejsou peníze.
je mi smutno,dřív před 30 lety jsme měli práci všichni,třeba nás úplně nebavila,byla i legrace a problémy se řešily i bez mobilů,bylo více radostia sdílení mezi lidmi...byli jsme více lidmi a méně pracovní silou...
Nenechme si vzít radost a tvořivost
Díky Anamel že se nedáš a nás ostatní nutíš přemýšlet
I*
...KRASNY POZDRAV ZO SLOVENSKA <3... TIEZ MAM PODOBNU ZIVOTNU SITUACIU, ALE JA SOM V TOM, ZE JE TO O PRIJATI A TVORENI SUCASTNE... LEBO MAM POCIT, ZE PRAVE V TEJTO SITUACII SA RODIA NOVE POHLADY, VNIMANIE, ZMENY... AJ JA SOM SI MYSLELA, ZE SOM MOZNO LENIVA A TO JE PRESNE POMENOVANA STARA MYSLIENKOVA FORMA, TAK SOM SA ZACALA NA TO NACITOVAT A VSETKO JE TAK, AKO MA BYT... OSTATNE PRIDE, KED SOM V SVOJOM STREDE VNIMANIA... STRETNUTIE NA KAVICKE S PRIATELMI MI PRINASA POHODOVE CHVILE A NAPLNAJU MA VZDY JEDNODUCHOU LUDSKOSTOU, NUZ ZIVOT JE HRA - INEJ CESTY NIET... SACH-MAT :-):-*
OdpovědětVymazatZuzanka, "Život je hra, od ktorej sme nedostali pravidlá"...každý deň nám prináša niečo nové a pre mnohých je každý deň ťažší, ako ten predchádzajúci.
OdpovědětVymazatVystihla si to presne, je čas, kedy inak vnímame, cítime a príjmame všetko to úžasné spolu s energiou prichádzajúcou z vesmíru. Je to energia "Nového času" nového života v novom svete. Ver, že nie si sama, je veľa ľudí, ktorí v tomto čase stoja na križovatke. Netušia, ktorou cestou sa vydať, pretože to, čo by chceli a po čom túžia, sa v tomto čase zdá byť neuskutočniteľné. Nikdy však nesmieme stratiť nádej, že čoskoro sa veci vyriešia a bude "dobre"...lebo naozaj bude. Ten, kto si zaslúži, dostane a pokiaľ človek žije so srdcom na dlani, neubližuje, nie je na nikom závislý a verí vo svoju silu a schopnosti, nemá sa čoho báť.Prajem ti veľa trpezlivosti dievčatko...veľa Lásky, pohody a harmónie. Dadka
Drahá An., budu se opakovat, ale zase mi mluvíš z duše:-). Dobrovolně jsem ukončila pracovní poměr vloni v listopadu. Dá se říci, že mi tam nic nechybělo, ale čistá esenciální svoboda je prostě k nezaplacení:-) ... Už není potřeba dávat svůj čas a energii vně, protože to odvádí pozornost od nás samých ... Pozornost je třeba nasměrovat do našich srdcí, duší, vyššího já ..., a pak se dějí zázraky. Není to jednoduchá cesta, ale ten pocit ( slovy nejde vyjádřit ) je nenahraditelný ...
OdpovědětVymazatZe srdce Lenka
D-Ě-K-U-J-I Vám všem za krásné komentáře, sdílení Vaší zkušenosti, povzbuzení pro mne i další dušičky tady na webu. Je to o smíření, se sebou a Životem. Na úrovni duše jsme se takto rozhodli, protože jsme se v tom spěchu a pod hromadou vnějších podnětů nedokázali Najít... a teď, když už se nalézáme, zjišťujeme, že chceme svůj čas(=život) na Zemi trávit, jak nejlépe a nejradostněji dovedeme...
OdpovědětVymazat