Ahoj všem, kteří netrpělivě vyhlížíte knihu. Už pár dní mam v hlavě už po stopadesátéosmé velký třesk, tedy nepíšu, psala bych bláboly, takže jestli je něco v té nejistotě jisté, tak že odvezu svých 200 stran Zápisků zpod mangovníku a dokončím je tam, kde začaly. No, … jestli na ty Kanáry za 10 dní opravdu odjedu, že jo?:)) Místo toho si v lednu můžete přečíst Dvanáctý vhled od Jamese Redfielda, mooooc výživná knížka. Nebo Uzdrav svá vnitřní zranění od Lise Bourbeau - ta člověku zaručeně změní život, k větší vnitřní svobodě a pravdě.
A jak píšu na Live in spirit - Život v inspiraci: Teď je lepší vyčkávat, než se vánice usadí, než vysvitne slunce a srdce znovu ucítí směr. A využít toho času pro nezbedné tralalá bláznovství. Protože – protože je konec roku 2014 a my, drazí opylovači vesmírných květů, my stále ještě žijeme… a protože – někdy jediným důvodem, proč neklesat na mysli, může být, že se rozpadá všechno ostatní
Takže… Hepy ňů jír! Neklesejte na mysli! A díky, že jste! Já
Krásný posvátný čas všem! Čas (paradoxně) vhodný pro obrat pozornosti do sebe - jedině odtud totiž lze vyzářit svou laskavost ven k bližním, k druhým lidem - k těm, co potřebují bezelstně chránit před lidskou surovostí a bídou (děti, zvířata, příroda...), i k světu jako takovému, ať už jsou jeho obyvatelé jakkoliv šílení i krásní zároveň. Takto dokážeme dávat lásku, která nás přesahuje, kterou nelze vlastnit, pro-dávat či jejím prostřednictvím někoho uplácet... Jedině z takové lásky vychází péče, která léčí (hlavně nás - protože z nás dělá dobré lidi, protože nás vyživí pocitem, že život má smysl)... A jestli jsou Vánoce časem, které máme spojený s péčí o druhé - pak bychom se mohli zamyslet, zda vychází z naší závislosti na lásce nebo opravdu z Lásky. To první vráží mezi nás a druhé klín, to druhé nás spojuje.
Pod tímto článkem najdete aktualizovaný článek o Vánocích, který jsem napsala před dvěma lety. Vánoce 2012 pro mě znamenaly vzbouření se proti strnulosti, proti své tendenci přejímat tradice/návyky/pravidla bez přemýšlení. O Vánocích 2013 jsem se k mnoha z těchto tradic dobrovolně vrátila, tedy z dobré vůle, v radosti - nikdy v životě jsem si tolik neužila pečení, úklid a balení dárků, nikdy! Navíc jsem to dělala všechno trochu jinak než dřív - prostě po svém. Totiž díky tomu, že jsem se obrátila předtím do sebe (nadechla se), mohla jsem se obrátit ven (vydechnout). Rok 2014 pak pro mě byl hledáním, která pravidla, řád, návyky, rituály a tradice vycházejí ze mě, a tedy jejich smyslem je mi pomoct, nikoliv mě mučit :)
Letos je to zas trochu jiné. Letos jsou pro mě Vánoce hlavně o nádherné zodpovědnosti ke svým závazkům (jo, po dvou letech rebélie bych nečekala, že někdy tohle vyslovím, ironií je, že je to opravdu úlevná změna. Letos jsem totiž překonala svou závislost na nezávislosti a pustila jsem se do mnoha aktivit, se kterými jsem cítila, že jsem v souladu. Dřív jsem se totiž vrhala do věcí, aniž bych o tom vůbec přemýšlela, často se ukázalo, že to není přesně to, co by mi vyhovovalo, ale v tu chvíli bylo už pozdě a bylo obtížné se z toho zase vyvázat, takže jsem strávila většinu času děláním věcí, o které jsem vlastně nestála. Dnes konám s rozvahou, sice mi chvíli trvá, než se k něčemu rozhoupu, ale když už se rozhoupu, jsem si tím naprosto jistá. A vždy dopředu přemýšlím, než něco začnu, jak to budu moci ukončit, když to budu chtít ukončit.
Své činnosti přes den střídám - chvíli píšu Zápisky zpod mangovníku (úryvek I. a úryvek II.), chvíli překládám úžasnou knížku Genové klíče, která bude příští rok k dispozici, chvíli se starám o svůj e-shop na webu Liveinspirit. A nově se mi otevřela další cesta "poselství ohně" :)) - viz obrázek - a z toho jsem totálně v úžasu a nadšení, je to neskutečná alchymie.
Každá tvorba má svůj čas zrání, proto se neodvažuji říct, zda Zápisky dokončím, než odjedu, však i ty svíčky se mi začaly dařit, až když mě naučily, co je to trpělivost a ochota učit se krůček po krůčku - teplota vosku, míchání barev, vyndavání svíček z forem, aniž by se poškodily, velikost knotu, čas výroby atd. atd. - do té doby mě opravdu potrápily a položily mi jasnou otázku - opravdu se vzdáš při prvním (druhém, třetím, osmém) neúspěchu? Ne! Naopak každý neúspěch se s vyložením veškerého úsilí pro mě stal pohonem k dalšímu pokusu, k hledání nových řešení. Konečně chápu, že kvalitní věci i kvalitní život vyžaduje čas, péči a trpělivost, už nehledám rychlá řešení, která by mě nic nestála. Naopak hledám výzvy, hledám příležitosti. Brečela jsem dvakrát - zoufalstvím, když to vypadalo beznadějně, a dojetím, když jsem prolomila barikádu a z učení se stala Tvořivost. Před pár dny jsem cítila velkou únavu těla, není se čemu divit, už několikátý týden ráno v šest sedm vyskočím z postele a v jedenáct večer se zastavím. Napadlo mi: "Tak jsi Ančo zase workoholik, ty se nikdy nepoučíš, chceš zase zkolabovat?" Ale než jsem tu myšlenku stihla dokončit, s naprostou radostnou jistotou mi zadunělo v hlavě: "Ale lásko, vždyť práce na svých snech není žádná práce."
A já můžu ten rozdíl konečně potvrdit - žádné pocity oběti, žádné litování, pochyby, žádný pocit nedostatečnosti a nedostatku, neexistuje, že by člověk řekl "tohle je sice nutné a bez toho se to neobejde, ale já to nechci dělat, protože...", žádný pocit zneužití, žádný pocit, že by mi svět něco dlužil - když člověk dělá práci, která nevychází z něj, pořád chce větší a větší finanční ohodnocení, nikdy nebude mít dost - protože žádá náhradu za sebeznásilňování a výše takové náhrady neexistuje - takové pocity v práci ze srdce mizí, žádná nekonečná chamtivost, proces sám je odměnou - a protože si je člověk vědom hodnoty toho, co utváří (ze sebe), nemá problém si o cenu říct a přitáhne si lidi, kteří nemají problém ho ocenit... existuje jen tvořivý proces, nadšení, a když už únava, tak pozitivní únava, ta, která říká "nejíš, nespíš, máš mozoly na ruce, ale je to boží!!"
Moje duše je buřičem, nepřijímá konvenci, ale zároveň miluje tradice, rituály a rutinu. Mohlo by se zdát, že se to navzájem vylučuje. Ale ne, pokud žijeme ve vesmíru, kde sloučení protikladů vyústí v dokonalý paradox. Moje duše totiž miluje takový řád, který má smysl, který člověka posiluje, podpírá, aby mohl vzlétnout výš. Nechápe význam těch, které nás naopak omezují. Dlouho jsem nerozeznávala rozdíl, buď jsem plnila společenská očekávání a převzatá pravidla, nebo jsem se proti nim bouřila, díky neschopnosti rozlišit, co mě posiluje a co mě oslabuje, jsem lítala od jednoho extrému k druhému. Už se umím zamýšlet - zvláště u situací, které "by se měly, protože se to dělalo vždycky, protože to dělali naše rodiče, jejich rodiče". Už mi bezmyšlenkovité vyžadování tradic nepřipomíná bolístky minulosti, dokážu se nad tím pousmát a rozhodnout se, zda chci, zda to považuji za smysluplné vzhledem k situaci a aktuálnímu času, či nikoliv - a podle toho se zařídit.
V tomto životním období (r. 2012, letos v r. 2014 je to ÚÚÚÚPLNĚĚĚĚ jinak :) ) tady a teď jsem tu od toho, abych šla až za hranice,... tak to chápu. Stejně tak jako někdo jiný může tenhle rok prožívat hluboké spojení s duchem Vánoc a tradicemi, propojení skutečného lidství - poznává podstatu Vánoc z druhé strany a prožívá jí zcela svobodně, čímž ji vlastně pomáhá odhrabávat zpod nánosů negativní energie, kterou jsme na Vánoce uvalili lidským konzumem. V tom tkví klíč k rovnováze - prožívat takové Vánoce, které odpovídají vibračně mému současnému naladění... Je důležité dovolit si v rodině a mezi přáteli navzájem - prožívat tyto dny po svém...
Abych pravdu řekla, Vánoce jsem tak trochu ignorovala. Považuji to pro mne za zcela správné, v životě proběhne tolik vánočních období, že by bylo škoda si na jedněch nezkusit, kde pro mne leží hranice společenských očekávání a moje role v nich. Zažila jsem si v životě nádherné Vánoce plné lásky a tradic ve spojení se širokou rodinou, zažila jsem si i velmi smutné a osamocené Vánoce obklopené negativními emocemi... děkuji za zkušenost a jdu hledat další rozměry, nic víc v tom není - jen prostě nelpím na jednostrannosti.
Klíčem k rovnováze je pro mne nalézt ve vánočních dnech nevinnost a prožít je z pozice dítěte. Dítě chce obdarovávat druhé pořád, ne jen o Vánocích, dítě chce projevovat lásku druhým neustále. Dítě cítí posvátnost každého dne, nikoliv jen Štědrého. Abych tuhle rovinu mohla nalézt v každém dni, musela jsem opustit koncept Vánoc. Duch Vánoc na mne dýchl až předevčírem při návštěvě koncertu místního sboru, přijela jsem z Prahy a stihla poslední tři písně. V našem městě je zvyk, že poslední písní je Narodil se Kristus pán a celý kulturní dům si v jednu chvíli stoupne a zpívají se sborem společně, občas i přinesou svíčky a celý sál se rozzáří - tahle tradice vznikla zcela spontánně... a to mne dojalo, tam byla skutečná energie sounáležitosti člověka s člověkem... Mnozí se na tento okamžik těší, protože z nich opadává každodennost a je jim dána možnost pocítit skutečnou vděčnost za naše člověčenství...
Musela jsem pochopit, že teď není pro mne správný čas - shánět dárky (na které nemám peníze), vyrábět dárky (na což nemám čas, ani takové tvorbě neodpovídá mé současné energetické rozložení), že pro mne není správný čas dělat nějaký velký vánoční úklid (protože až bude můj cyklus a měsíční fáze ve správném nastavení, bude potenciál úklidu mnohonásobně vyšší... - a až budu vlastně vůbec vědět, kde je mé místo k životu, teď je to takové divoké) a že nemusím dělat cukroví (protože mé tělo stejně žádá půst). Těmito dny jsem tedy prošla tak, abych nepocítila ani malinký záchvěv vánočního neklidu či frustrace. Štědrý večer pro mne bude ve znamení Neva-noc - bude nocí, kdy mi nic nevadí.
Velmi ráda obdarovávám lidi, drobnými věcmi, velkými věcmi - na co mi zrovna přijde chuť a co odpovídá stavu mé peněženky (když mám více, daruji více, to je přirozené, ani se o tom nemusí přemýšlet, sama energie hojnosti nám to dovolí). Když sháním dárek, snažím se najít předměty, které odpovídají podstatě duše mých bližních, hledám věci, které člověka pohladí, poléčí, pomůžou mu pochopit, co zrovna potřebuje, pomohou mu se zaradovat, prostě cokoliv, co cítím - a na takové nacítění nebyl v tomto období čas, rozhodla jsem se, že druhé obdaruji, až to pocítím. Nemiluji je o to méně, naopak takto vyjadřuji svůj nejvyšší respekt k nim i k sobě samé...
Před pár týdny jsem pocítila touhu něco darovat své kamarádce, v mé peněžence ale bylo posledních pár korun, přesto jsem jí něco malého koupila, do dárku se však pravděpodobně obtiskly mé vlastní pochyby stojící na energii nedostatku a dárek se mi za pár dní vrátil zpět. Tehdy jsem si uvědomila, že nemohu do světa vysílat dárky, které by byly naplňovány takovouto energií... Prostě nemohu, jsem zodpovědná za to, co posiluju ve vnějším světě.
Budu se teď muset smířit s tím, že dárky NEMÁM. Měla jsem teď takový záchvěv, že musím rychle rychle běžet něco nakoupit. Ale tady je pro mne potřeba trochu disciplíny - zajímavé slovo v takovémto kontextu, člověk by řekl, že je to naopak - mít disciplínu včas koupit dárky... Musím přijmout to, že pro ty nejbližší je dárkem už jen má vlastní přítomnost... cítím, že v tomhle všem se skrývá potenciál osvobodit se od mnohých myšlenkových struktur, bolí mne hlava, jak to všechno odchází...
A tedy "Z růže kvítek vykvet nám, radujme se, z života čistého, z rodu královského, nám, nám narodil se... Člověk jest vykoupen, radujme se, z života čistého, z rodu královského, nám, nám narodil se...."
Nechť se naplní i Váš nejvyšší potenciál těchto dní, kdy kouzla se stávají realitou... Duch svatý dá každému to, co potřebuje... Jen si říct! A nezapomeňme, že všichni jsme si navzájem darem hlavně svou vlastní Přítomností, na ničem víc nezáleží.
PS: Doplnění - nakonec jsem vánoční den protančila v rytmu filmových zamilovaných hitů, zatímco moje maminka pečovala o domácnost a říkala - Jen tanči, Jani, jen tanči, já už tak dlouho netančila, a tak jsme tančily spolu... a bylo to krásné...
Tuhle písničku poslouchám docela často, ale dneska mě rozbrečela - tak to bude asi hodně ve vzduchu... Sestro, chceš povstat!?
This is my body. My body is holy. No more excuses, no more abuses! We are mothers, we are teachers. We are beautiful, beautiful creatures. You've never owned me, don't even know me, I'm not invisible, I'm simply wonderful, I feel my heart for the first time racing I feel alive, I feel so amazing... Dance cause we love Dance cause we dream Dance cause we've had enough Dance to stop the screams Dance, rise! In the middle of this madness, we will stand I know there is a better world...
(píseň z projektu One billion rising - Tanec proti násilí na ženách)
Kavárna na konci světa.
Ta, jejíž jméno zůstane nevysloveno.
(...)
Kdybych byla galaktickým inženýrem, vědátorem a
vizionářem – vědomím, které je zodpovědné za vznik reality tohoto vesmíru, asi
bych se v této fázi projektu zamýšlela nad situací následovně:
Zprvu
se mi do projektu moc nechtělo, byl to poměrně velký závazek, protože ve
stvoření platí „jsi zodpovědný za to, co vytvoříš“. Nikdo
z nás (myšleno archetypálních aspektů stvořitele) si neuměl představit
v praktické rovině, jak najdeme cestu zpět k vědomí celku, kým se
vlastně staneme poté a do jaké míry se budeme sami muset ponořit do vlastní hry.
Existovaly teorie, … výborné, přesné teorie. Přesné… dokud jsme nebyli
v poli.
(...zde se v knize nachází pár stran filozofování:)
Mnoho
z lidí je tak zasaženo iluzí odtržení od sebe sama, že i když budou
navráceni k sobě sama, nebudou věřit, že jsou to opravdu oni, budou se do
sebe dívat a neuvěří, že vidí sebe. Posttraumatický šok na intergalaktické
úrovni. Věděli jsme, že budeme do té hry zažraní. Ale takhle? V tomhle
bodě pozitivního obratu, kdy v mnohých z nás život znovu získává váhu nad
entropií, máme tendenci prohlašovat, že „to samo“, ale ne vždy bylo tak veselo.
Nikdy se mi moc nelíbila představa, že
budu (byť jen svou malinkatou podčástí a oproti věčnosti opravdu úplně
minimální sekvencí) forma života na bázi uhlíku. Ty barbarské instinktivní pudy
začnou duši pohlcovat už v okamžiku sestoupení do formy. Uhlík vytváří
děsně složité molekuly a čert (no, právě!) aby se v tom vyznal. Nelíbila se
mi možná proto, že jsem věděla, že mě to uvnitř nenávratně změní. A já jsem měla
ráda to, kým jsem byla. Možná jen z důvodu, že jsem si nedokázala představit, kým
bych se mohla stát – naštěstí ten sen za mě snilo samo stvoření a Ananké mě provedla
dolním světem, do kterého bych dobrovolně sama nevstoupila. Sedmkrát svlečená. Zbylo
jen maso a kosti. Tedy Život. Netušili jsme, že sami sebe na té nejvyšší úrovni
touto zkušeností natolik polidštíme. Lidskost byla tvůrčím záměrem, ale nakonec
se stala osamostatněným principem, který začal prostupovat původní stvoření.
Tuhle možnost nevypočetl žádný z našich kosmologů. Proto je velmi
důležité, kterým směrem se lidskost nyní vyvine.
V tom momentu, kdy i my jsme potřebovali výhodu herního
zápalu, se rozhodovalo, kdo z nás se nechá hrou pohltit a vymaže si vzpomínky
na svůj stvořitelský původ. Koexistence An měla dokonalé předpoklady. Ani za tisíc zlatejch prasat! Ta
pravděpodobnost, že se ztratím
v hmotě, podlehnu entropii, se mi prostě nelíbila. Na můj vkus příliš velký šach mat. Já mám ráda, kým jsem, nechci se rozpadnout zpět do původních forem. Když mě postavili
do kvantové superpozice všech vývojů, ukázalo se, že mám opravdu minimální pravděpodobnost,
že jdu na cestu bez návratu. Pořád jsem váhala, mám takový dojem, že mě zbytek
mojí monády musel dlouze přemlouvat. I když dlouze
je jen slovní obrat ve chvíli, kdy všichni zúčastnění znají již předem výsledek
komunikace. Kdybych ten rozhovor dešifrovala do slov, mohlo by to vypadat asi
takto: „Ančo, pojď taky, bez tebe to nebude ono.“ Nechtěla jsem, tak na mě vytáhli vyšší kalibr:
„Ančoooo, pojď, bude tam kafe a zákusky.“ Možná se může zdát trochu primitivní,
že rozhodujícím faktorem v motivaci pro ponor do hmoty se stane něco tak nepodstatného,
ale z té perspektivy se věci jeví jinak, hra jako taková mě zprvu moc nezajímala - dokud - ano, to bylo záměrem - dokud jsem nezapomněla na svůj stvořitelský původ. Teď znám svůj původ, ale nemůžu se oprostit od vlezlého pocitu, že ta hra je důležitá. Tehdy mi to nepřipadalo, takže to zapomnění opravdu splnilo svůj účel. Anča je
ve hře a dává do toho všechno.
Z toho důvodu si právě
zákusky a kafe nechávám „dovolené“, nebrání mi v tom, proč tu jsem, i když
cukr a kofein značně narušují vnímání – přenos informací mezi rovinami, takže
jdu po své cestě trochu opile, ale jdu. Přesto dokud to půjde, nehodlám se jich
vzdát, protože svým způsobem ze mě dělají víc mě v tom člověčenském slova
smyslu a připomínají mi *proč* tu jsem, proč právě můj naturel… Bez nich bych sice
získala větší komunikační potenciál, ale paradoxně bych ztratila spojení se svou
lidskostí. Snad je to srozumitelné, aniž bych u někoho podporovala iluzi, že je
v pořádku podléhat slabostem.
