Když maska spirituality začne padat z tváře…

Camino de Santiago

Jaká úleva strhnout si duchovní masku a být zas člověkem. Se svými emocemi, se svými zraněními, se svým právem chybovat, a tím se učit.

Tuhle masku jsem si nasadila v touze zastavit kolotoč negativních událostí v mém životě, stala jsem se znovu svým otrokářem, zase trochu v jiné podobě. Můj vnitřní direktor velel: "Dělej to takhle, takhle a pak už to bude."

Ostatně k tomu slouží všechny masky, které si během svého života nasazujeme ve snaze vyhnout se dalším zraněním a vůbec pohlédnout na ty, které už máme. A kolik jsem jich už vyzkoušela – tvrďák, citlivka, matrix woman, anti-matrix rebel, … každá z těchto osobností ve mne toužila po projevení, však jsem to taky já, co už s tím nadělám :) A já jim to dovolila a vždy jsem se s nimi plně ztotožnila – tohle jsem já a všechno ostatní byla lež. A když nefungovaly tak, jak jsem očekávala, tak jsem je zavrhla! Spolu se všemi lidmi, kteří v té masce nadále setrvávali. Uf… A pak jsem tyto masky, tyto podosobnosti vzala zpátky na milost, přijala jejich smysl, účel, lekce i dary. A s nimi i všechny lidi, jež stále skrývají svou esenci téměř neprůstřelnými nánosy a barikádami kolem svého duchovního srdce.

Když mne moje spirituální maska dovedla do stejného slepého bodu jako ony masky neduchovní, cítila jsem se zrazena. Jako malé dítě, které si myslí, že už věci dělá dobře, ale namísto pochvaly dostane výprask. A nastala rebélie – bože, vezmu si, co chci, protože očividně žádná cesta do toho vybásněného nebe nevede. No, co Vám mohu říct – dostala jsem na držtičku, má vlastní zodpovědnost mne doběhla. Ve svých vlastních únicích jsem se ztratila. Má vlastní iluze mne málem zadusila. Přesto ani jedna vteřina v mém životě nebyla omylem. 

Mohla jsem dva roky duchovně růst, klidně i pět nebo padesát let, a nikam by to nevedlo. Když nerostu jako člověk, nerostu nijak. Pro rovnováhu v životě i duši to chce pracovat na všech svých úrovních. Když si nejsem vědoma svých emocí, ony ovlivňují mé jednání, aniž bych si toho všimla. Když nechci vidět realitu, jaká je, setrvávám jako dítě ve své bezmoci a ona skutečnost se nemůže nijak měnit. Problém je potřeba nejprve vidět, tedy vlastně příležitost. A já jsem teď v kontaktu se svými emocemi jako snad nikdy, až mi to trhá tělo, dnes ráno jsem dokonce vztekle pobíhala po půdě a prožívala naplno své zklamané dítě, jehož život není podle jeho představ... "ALE JÁ TO CHTĚLA JINAK!! Já chci internet, tak proč mi ho odpojuješ, bééééé..." A pak jsem prožila i tu bezmoc (!), že stav věcí je daný a jediné, co mohu ovlivnit je to, jak se zachovám nyní v dalším přítomném okamžiku....

Typickým příkladem mé neochoty dospět, mé dětinské naivity bylo mé domnění, že za určitých podmínek vidím kolem mne mihotat se energie, jaké překvapení bylo, když jsem v oněch mihotajících se "provázcích" rozpoznala parazity, co si bezděčně plují v mých očích. Tomu říkám pád z výšek do hmoty. Myslela jsem si, že když budu dostatečně prosvětlená, problém s parazity se mne nebude týkat – stejně tak jako jsem si myslela, že ujdu-li 400 km, budu mít tělo jako modelka, obě domněnky mají stejného jmenovatele – když tolik let či celý život něco ignorujete, náprava nepřijde jako blesk z čistého nebe. Tedy boží milost může přijít vždy, ale já se toho mám ještě co učit o své zodpovědnosti ke svému tělu.

Camino člověka hodně propojí s vlastním tělem a je pochopitelné a dokonce odpustitelné, že jsem odmítala mu dávat dostatečnou péči a lásku jen na základě podlehnutí vlastním pocitům viny, pak bych se mu vlastně obětovala. Musela jsem nejdřív najít svůj pramen niterné lásky k němu a teď cokoliv pro něj udělám (strava, hygiena, péče, komunikace, cvičení, tanec) je z čiré lásky, která má původ v bohu, v tom božském, co je ve mně. A ta láska je nyní oboustranná, proto mi mé tělo nyní dokáže odpustit, když si potáhnu z cigarety od kamaráda, protože jsem nervózní, nebo když si dám čokoládu, protože je mi smutno. Mé tělo ví (i já to vím), že na sobě pracuji, že nezavírám oči. Že krok po kroku, cihlu po cihle stavím svůj ráj zde na zemi. Tenze mizí, nezavírám oči. A že to trvá? Zrušit staré a postavit nové je kompletní rekonstrukce, ale nyní se dokážu radovat z každé nově usazené cihly a nebýt frustrovaná, že dílo ještě není hotovo.

A onen náraz reality si zaslouží provolání slávy, protože je důkazem, že jsem konečně přistála (viz můj článek z 6. března - Připoutejte se, přistáváme). Ona spirituální děva ve mně se už dostatečně vyřádila a já konečně mohu znovu a lépe integrovat jednotlivé osobnosti ve mně k většímu projevení své podstaty – mého esenciálního já, měkčího a otevřenějšího, toho, které v rovnováze projevuje svou duchovní i lidskou podstatu, vyváženě využívá rozum i cit a má vždy na paměti zdraví svého těla i duše, i všeho kolem.

Zbude mi z této životní etapy neuvěřitelné poznání, které aplikuji na svůj budoucí život. A i když se mne občas zmocní panika, zda má rozhodnutí mi znovu neublíží, po prožití tohoto strachu se vždy navracím do naprosté důvěry v sebe sama a božskou prozřetelnost, věřím v božské načasování. Těch 400 kilometrů mne naučilo trpělivosti, každodennosti, pokoře… a následná vnitřní introspekce – pohled na mé potlačené emoce mi pomohá propustit s pánem bohem svých pochybovačských 30 %, svého Nevěřícího Tomáše, svého vnitřního Soudce… Pochybovač v nás má své místo, ovšem nesmí být natolik silný, aby nás znejisťoval v našem vlastním životě a bral nám radost ze všeho, co děláme, tím, že by nám podsouval, že možná existuje ještě něco jiného. Pochybovač nabízí alternativy, je jen na nás a naší vnitřní moudrosti, zda je přijmeme, či ne.

A tak i mne zdá se bůh vystavěl životní stezku jinudy, než bych očekávala. Anebo jsem ten potenciál vnitřně vždycky tušila a jen jsem se bála si ho přiznat? Však už v osmi letech jsem tatínkovi tvrdila: „Tati, já budu modelka a až budu stará budu spisovatelka.“ V té době pro mne pojem „stará“ znamenal dvacet a více, tak mám trochu skluz, ale jinak jedu ve směru.

Každopádně teď na chvíli odkládám masku spisovatele a minimálně do svého návratu do Čech 16. 10. si dávám volno. Vím, že mi ho přejete, konečně si ho přeju i já sama pro sebe.

Vím, že vše v mém životě je odpověď na mé modlitby. Myslím tím ty niterné, hluboké, z duše plynoucí… ty, jež nelze vynutit afirmacemi a bohapustým vykřikováním do nebes, co si zasloužíme a co nám není dost dobré… Ale ta sms s nabídkou práce za 29 tisíc měsíčně – ta mě teda parádně rozviklala. Nu, což zvědomila jsem si svou únavu a svůj strach o budoucnost… a obrovský strach z rozhodnutí hraničící s panikou. Ale naštěstí ten pochybovač ve mně už nemá hlavní slovo. Jak se den ze dne má odpověď na nabídku měnila, pozorovala jsem vnitřní boj, který mi ta nabídka přišla ukázat, ten boj tam byl vždy, tímto jsem si ho mohla uvědomit, rozum a cit, strach a důvěra, sledovala jsem argumenty obou stran, často pádné, jindy malicherné a směšné. Netlačila jsem na rozhodnutí, věděla jsem, že se rozhodnu správně, i když má zraněná část byla v naprosté panice, křičela, že se zase rozhodnu tak, že se zraníme, jiná část zase hystericky brečela, že už je unavená ze způsobu života, který vedeme .... Dnes mohu říct, že jsem svou bitvu vyhrála právě tím, že jsem ji přijala, nesnažila jsem se jí zastavit, pouze jsem čekala na výsledek, tichý pozorovatel, co jen občas klade otázky.

A tak se setkáváme s výsledky svých tužeb až tehdy, jsme-li ochotni se s nimi v souladu se stvořitelem nesetkat…

---

Autor článku: Ana Liveinspirit

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330