Mohla bych napsat stovky stran pochybností. A mohla bych napsat tisíce stran o víře, kroniku naděje a sepsat knihovnu naplněnou příběhy o zázracích.
Mohla bych napsat knihu o strachu. A mohla bych sepsat edici o odvaze a síle.
Svými slzami jsem naplnila pozemský oceán a svým smíchem složila nebeskou symfonii.
Vyhrála jsem bitvy v nejvzdálenějších koutech vesmírů, a přesto si připadám na Zemi jako ve vyhnanství... ale co zbude Člověku, když andělé se budou cítit vzdáleni od Domova?
Jsou dny, kdy mé srdce je roztříštěné na miliony kousků a já je sbírám a všechny je přijímám, ty dobré i ty zlé, ty světlé i ty temné... a pak ... na malý okamžik, ten prostor mezi výdechem a nádechem... zapochybuju o své vlastní existenci... možná proto jsme my, malinké kousíčky srdce jediné živoucí energie - jako důkaz, že bůh existuje... možná proto žijeme své příběhy, abychom cítili, že jsme Živí...
Proč má duše chtěla, abych viděla, co druzí nevidí, cítila, co jiní necítí, ... a nedala mi víru v sebe sama? Co mám dělat s tím vším, co cítím, co vidím, jak mám žít obyčejný život?
Odkud se bere ten neustálý žal... když to nejhorší je už dávno za námi... kde končí ta hloubka, do které se máme ponořit...
Mé vnitřní dítě je zraněná indigová duše a já zradila sama sebe ve chvíli, kdy jsem přestala věřit v legendy... Ve chvíli, kdy jsem uvěřila těm, kteří mi říkali - nevidíš, necítíš, neprožíváš... těm, kteří mi byli nejblíže... A oni za to nemohou, že mne celý život doprovází ta kulička strachu, která říká - Nejsi skutečná... Jsem to já - kdo tomu uvěřil...
"Mami, ale já cítím..." "NE, necítíš!"
A já vím, že tohle vše je jen proces, kdy si beru zpět vše, co je mé... jen občas, občas se člověk bojí - protože - kdo může říct, jak tohle všechno skončí?
Nebuď tak tvrdá na sebe.
Ty slzy jsou pro někoho jiného.
Slyším tvůj hlas, když voláš.
Slyšel jsem, že se cítíš tak sama.
Moje dítě. Ach mé dítě. Prosím, mé dítě. Moje dítě,
Když jsme byli mladí,
A pravda byla prvořadá.
Byli jsme pak starší,
A my jsme žili svůj život bez jakýchkoli pochybností.
Ty vzpomínky, Zdá se, že to tak dávno.
Co se s nimi stalo? Když máte pocit, jako já chci, abyste věděli.
Neplač.
Nejsi sama.
Neplač, Dnes večer, mé dítě.
Neplač, Budeš vždy milována.
Neplač, Dnes v noci. Moje dítě.
Dnes jsem snil,
Kdysi jsem měl hodně přátel
A zajímalo by mě, proč.
Ti, kteří se zajímají, už nevolají.
Cítím se zraněný.
Ale víš, že jsem překonat bolest.
A já jsem teď silnější.
Nemůže být oheň bez plamene.
Neplač. Nejsi sama.
Neplač, Dnes večer, mé dítě.
Neplač.
Budeš vždy milována.
Neplač oh ...
Limuzíny a patolízalové,
Neopouštěj mě,
Protože já se obávám, co jsi udělala pro mě.
Nyní je vlk.
V mé posteli, V mé hlavě.
A problémy, které jsme na sebe vzali, jsou dost těžké.
A čím dál těžší.
Dokonce i když si myslíme, že už jsme měli dost.
Nejsi sama,
Protože já ti rozumím. Jsem pro tebe Klidem.
Vezmi si kus ze mne, kdykoliv budeš potřebovat.
Neplač .... nejsi sama.
... nebuď na sebe tak tvrdá ...
Neplač .... dnes mé dítě
... Ty slzy jsou pro někoho jiného ...
Neplač .... vždy budeš milována
... Slyším tvůj hlas, když voláš ...
Neplač .... dnes má drahá ...
... Slyšel jsem, že máš pocit, ... osamění.
Neplač ... má drahá
Jsi navždy milována.
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Žádné komentáře:
Okomentovat