Já jsem Vám neprozradila jednu věc. Já jsem se v Maroku tak trochu zamilovala. Ono to u mě není žádné překvapení, já se zamilovávam v podstatě hodně rychle, pro mne je pocit lásky znamení, že si máme s oním člověkem cosi předat, že se společně můžeme přiblížit své vlastní celistvosti. Prostě kouknu, vidím duši a jsem v tom až po uši. A onen Marokánec byl perfektním zrcadlem mne samotné - bez domova, bez peněz s touhou prostě začít žít a s absolutním sklonem mrhat svým vlastním potenciálem pro strach otevřít se bližnímu svému, pro nedůvěru v sebe sama a Život sám. A já nemohla zastavit mou mysl, která se pořád ptala - a kde jako spolu budete žít, v rasistických Čechách to nepůjde, tady ho hodí do jednoho pytle s Romy, a já v Maroku žít nechci, otec tě zabije, blábláblá... Včera jsem se přistihla, jak se idiotsky, skoro až zamilovaně usmívám na skupinku Romů, protože jejich snědá pleť je až na občasné prozvonění v tuto chvíli jediné mé propojení s ním, a tak mám prozváněcí vztah, protože sms mezi Marokem a ČR nám nějak nefungují a internet v Ouzoud taky moc nefrčí.
On se stal pro mne zidealizovaným pojetím bezpečí, které jsem v Maroku tak zoufale nemohla pro sebe najít - ukázal mi, že vědoma si toho, co se mi vše může stát, právě pocit bezpečí celý život hledám, že se dostávám podvědomě do nebezpečných situací, abych mohla být zachraňována, protože někde v hlavě mám nastaveno z dětství, že dokáže-li mne někdo poskytnout bezpečí, znamená to, že mne miluje - nebo spíš naopak - nedokáže-li, nemiluje. Což vysvětluje mnoho situací v mém životě - čím více lásky jsem od svého okolí chtěla, tím do více nebezpečných situací jsem se dostávala. A můj otec, který hodně pil, mne nebyl schopný uchránit před mými sebedestruktivními tendencemi, které byly tedy vlastně pouhým voláním po lásce, protože v mé hlavě je nastaveno bezpečí = láska - a alkohol se zde pro mne stal překážkou mezi mnou a bezpečím, které mi druhý může poskytnout. A já si tak sebou životem nesu jeden vzorec, který jsem konečně uviděla - proč do mého života vstupují často muži se závislostí (ať je to alkohol, marihuana nebo drogy), protože já podvědomě chci alespoň jednoho muže v životě, který mi ten svůj důkaz lásky předloží - přestane pít a já tím získám pocit bezpečí. Mluvím o programu, který je samozřejmě naprosto iracionální a který mám nyní možnost odbourat. Vím, že mne univerzum tou cestou krůček po krůčku vede, a je to super. Sledovat, jak vše spolu souvisí... každé slovo, setkání, událost...
Díky tomuto muži jsem si toto mohla uvědomit a mohla jsem vidět, jak zároveň pro svůj děs absolutně, urputně a velmi rafinovaně odmítám lásku a péči muže ze strachu, že se mi to vymkne z rukou, pro nedůvěru, že si ze mě snad dělá jenom srandu. Mohla jsem sledovat dráhy své mysli, které tohle chování způsobovaly - pochybnosti o sobě sama, tedy nedůvěra v boha, v Život. Byl to učiněný dar.
A taky jsem uviděla, jak svou nedůvěru omlouvám svou zkušeností. A byl to takový tanec mezi nedůvěrou a volným pádem, že má mysl konečně zkolabovala a nechala mne prožívat přítomný okamžik.
On věděl všechno - o duši země, o mluvících kamenech, o energii stromů, o bohu v nás. Bez knih a internetu. Jeho bůh byl stejný jako můj. A možná se ještě někdy potkáme, a možná ne. Dalo mi to mnohé, a to může stačit. Inchalah, když si to bůh bude přát.
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat