Soul-fiction: válečnice, která se bála milovat (DOPIŠ SVŮJ PŘÍBĚH DO ŠŤASTNÉHO KONCE)

Opakoval se stejný příběh jako loni (a jako před deseti lety a jako před pěti), snad i ta data seděla, věty se opakovaly. Bylo to tak směšně kopírující nejkýčovitější romantické trochu fantasy filmy, až jsem se tomu musela začít smát. Říká se "třikrát a dost". Takže můžu s klidným svědomím říct: "Dobrá práce, Anamel, možná to vypadá, že jsi se nikam nepohnula, že se točíš pořád v kruhu, ale vidíš v tom ten rozdíl - tu dospělost, zodpovědnost, odvahu čelit pravdě a sílu prožívání?" Ano, vidím, cítím... a konečně jsem připravena vnímat odpovědi a východiska z tohohle neustále se opakujícího příběhu.

Měla jsem ve své mysli nainstalovaný program: "Láska v souznění duší je nebezpečná." Kdykoliv jsem potkala někoho, kdo se dotkl mého nejniternějšího vnímání, objevily se překážky vnější, aby měl ten druhý vždy dost "důvodů", proč se spřízněné duše nemohou sblížit. Typicky jsem se vnímala jako oběť, dokud jsem konečně nepochopila, že ty vnější překážky jsou jen odrazem mého vnitřního odmítání takovéto kvality vztahu, odmítání otevřít se druhému nekontrolovatelným způsobem,... vlastně jsem si myslela, že i když po tom toužím, nejsem toho schopna... a báli se toho i oni, protože byly mým dokonalým zrcadlem. Jedna má část utíkala a ta druhá urputně toužila po překonání starých bolestí a strachů. Vždycky to bylo období, které mě trhalo na kusy, období, kdy všechno ostatní šlo stranou a já se plácala od jednoho pólu k druhému. Odcházím. Nemohu. Chci. Toužím. Odmítám. Miluji. Nenávidím. Jsem otevřená. Ne, jsem chladná. Mám příliš mnoho emocí. Ne, necítím vůbec nic. Nakonec vše skončilo mým zatvrdnutím a vzdání se ideálu vztahu postaveném na vzájemném respektu a léčivé podpoře, který není založený na hrách, manipulaci a závislosti, s tím, že takového snového vztahu nejsem schopná ani já, ani ten druhý (i kdyby v mé blízkosti někdo takový byl, nevšimla bych si ho)... krátce po takovýchto osudových setkáních jsem vždy vstoupila do jiného vztahu, samozřejmě založeného na starých vzorcích a téměř fanaticky odvedla svou pozornost jinam podle životní fáze, ve které mne osudový vztah zastihl (rebelství, škola, práce). A tak, když jsem nevědomě odmítla vztah, kterým mne mé vyšší já chtělo obdarovat, ale já na něj nebyla připravená, hold jsem se musela učit o všem uvnitř mě, co mi brání takový vztah přijmout - o svém nízkém sebevědomí, o svém egu, o potřebě kontroly a manipulace, připoutání, závislosti a taky odpoutání, uzavření a citovém chladu, emoční nestabilitě a nezodpovědnosti, úzkostlivosti ze sblížení, ...

Tento týden jsem ten program pocítila tak silně, až mě vyděsil onen chlad srdce v rovině, kam jsem doposud neměla přístup. Chci tím říct, že vnímám, že jsem už zbořila hodně zdí kolem svého srdce, ale byla tu nějaká další, která mi bránila udělat další krok.

To je pro mě poznání, jehož výsledek mi pomůže posunout se v mém bytí na další level, který změní můj život, sjednotí mou duši, ... cítím tu probíhající změnu do morku svých kostí (DNA). Je to moje téma pro tento život, pro tohle období. Láska, bezpečí, závislost, nezávislost, sblížení, oddělenost... Každým svým krokem a myšlenkou cítím osudovost, s jakou jsem v souladu se svou duší, svět ke mně promlouvá, má duše je hlasitá a já nepochybuju ve své víře, a tak jsem se v posledních týdnech nechala zavést do nejhlubších temnot svého Já, kam jsem nikdy neměla odvahu. Do těch částí duše, které ještě stále věří, že existuje trest, že existuje Peklo, a tedy v něm setrvávají.

Dokud jsem žila převážně na úrovni hmoty, tenhle program nebyl v podstatě aktivován (neměla jsem k němu přístup, byl spící a čekal, až budu dostatečně silná a zkušená čelit takovým hloubkám). Na hmotné úrovni, příp. na úrovni nedospělé duše má pojetí lásky své hranice a její podoba, a tedy i lekce jsou zcela jiné, jedná se spíše o smlouvy plné podmínek. Zároveň se tím učíme definovat si, co nám v takových vztazích chybí, abychom znovu-probouzeli svou niternou zatím spící touhu (vzpomínku?) po splynutí duší, které stojí pevně ve svém středu a jejich unikátnost společně tvoří třetí energii,... abychom se mohli s každým dalším vztahem přibližovat oné Bezpodmínečné Tvorbě.

Láska na úrovni duše, která převzala za sebe zodpovědnost, je hlubší. Když se jí dotkneme, najednou se rozvzpomínáme na stejně hluboká zranění, díky nimž jsme své duchovní srdce obestavěli hradbami - ty příběhy, které se už někdy někde staly, ...už tolikrát... kdy jedna bytost zradila, opustila, odmítla druhou. A přesně toho se bojíme, znovu-otevřít své nitro ve své zranitelnosti druhému člověku, bojíme se, aby se příběhy neopakovaly, protože my někde uvnitř víme, že nyní v tomto vědomí zrazujeme a odmítáme sami sebe. Ale právě ten strach nás nutí tyto příběhy žít pořád dokola, protože ten strach chce být viděn.

Až jednoho dne ten příběh prožijete znovu, naposledy a zjistíte, že když tomu neodporujete, že bolest je jen vzpomínkou a že nic takového jako zranění neexistuje, je-li srdce odhalené, víra pevná a vědomí otevřené božské touze poznávat. To je hudba vyšších sfér, ke kterým občas přivoníme, ale ještě tam nejsme. Buď tou změnou, kterou chceš vidět kolem sebe. Nauč se prožívat svůj život s důvěrou, že vše má dobré konce.

Bála jsem se zamilovat, nejen do lidí, ale i do svých projektů. Bála jsem se splynout sama se sebou a svým osudem, který jakoby ležel ladem u mých nohou a čekal, až jej uchopím do svých vlastních rukou. Bála jsem se tím paradoxně, že ztratím kontrolu (a inteligence, schopnosti a dovednosti vždycky byly mou výhodou, která mi dovolovala vědět o situacích a o druhých víc než oni sami, a tedy předvídat jejich kroky a včas reagovat). A já tu kontrolu ztrácím, a konečně velmi ráda, protože odtud vpouštím do svého života sílu mocnější, než jsem já sama ve své omezené perspektivě.

Bála jsem se, že přistoupím na tvorbu něčeho, co mne přesahuje, co nejsem schopná vystavit sama (rodinu, společnost, projekt), a že to lidé, kteří jsou v tom se mnou, vzdají (jako už tolikrát) a já pak zůstanu se závazkem sama, protože má odolnost čelit extrémním situacím je vyšší než u lidí, které znám (jsem znala). Ale i ta odolnost má své limity, a tak jsem se bála, že pod návalem zodpovědnosti znovu vyhořím. Ale je to vůbec možné? Vždyť jsem úplně někdo jiný, než jsem bývala, jsem někdo, na koho mohu být pyšná a kdo si váží druhých lidí. Pravdou je, že tehdy jsem lidi kolem brala trochu jako samozřejmost, "Proč by se nechtěli podílet na něčem, co zlepšuje svět?" Chyběla mi tam vděčnost a pokora, schopnost dát druhému svobodu, občas tam byla, ale příliš byla přikrytá mou nabubřelou představou o tom, co je a co není správné. Stejně to fungovalo uvnitř mě - dvě složky, co se neustále dohadovaly. Jenže tyhle hry už nefungují, neodpovídá to současné vibraci Země a já se naučila důvěřovat sobě, vyšším principům a širší perspektivě zdánlivě nevyhovujících situacích. A tak poznávám a poznám nové osobnosti. Silné a otevřené. Jako jsem já.

Pokud jsem si v životě dovolila milovat, bylo to láskou velmi dětskou a závislou, nebo naopak velmi chladnou a odpoutanou, dvě strany mince stejného problému - strachu ze závislosti. Teď mluvím z pozice mých "nižších" já, těch zraněných, zklamaných. Teprve poznávám nové rozměry mezilidského kontaktu a tady začíná opravdové dobrodružství. Ale zatím je potřeba pochopit, kde se to celé nějak zašmodrchalo...

Části mé duše prošly nejrůznějšími vojenskými a později, když ztratili víru v dobro - i assassinskými výcviky, aby pracovali v těch částech univerza, které nejsou úplně přívětivé. Assassini, vražední žoldáci, nesmí milovat, rozptylovalo by je to od plnění misí, způsobilo by to jejich zranitelnost, důvěra překrývá jejich ostražitost, jsou vycvičeni nedůvěřovat a řídit se jen nejpudovějšími instinkty. O technikách těchto výcviků byste nechtěli ani slyšet. Jako voják (mírový agent s povolením zabíjet) jsem pracovala pro vyšší cíle, jako assassin mi bylo jedno, pro koho pracuju, odpojila jsem se od svého morálně-emočního jádra. Abych na to přistoupila, muselo se stát něco hrozného, někdo mě hodně zradil. Byl to muž, kterého jsem přes přísné zákazy velitelů i vnitřních pokynů milovala, ačkoliv jsem to nikdy příliš najevo nedala... on to ovšem věděl a tvrdil, že mě miluje, že mě bude ochraňovat a nikdy neopustí... což jsem mu věřila, dokud mě nenechal napospas pomstychtivým nepřátelským jednotkám, které se na mě pěkně vyřádili... tehdy jsem se od něj vibračně odpojila a začala tenhle scénář prožívat v různých obdobách hodněkrát, vytvořila jsem si takové vlastní peklo... někdy mě nezajali, ale zůstala jsem v nehostinných galaxiích na eony let v režimu útěků a přežívání.

Ovšem v téhle realitě bylo nutno si uvědomit a ujistit bojovníka ve mně, že mi (většinou) nehrozí zajetí, věznění, mučení, týrání, znásilňování, manipulace s duší, DNA a zásahy do mozkové tkáně, zapomenutí, kdo jsem, a ztracení se v nehostinných sférách. No, v tuhle chvíli opravdu nehrozí - ještě pořád se mi tomu těžko věří :D Je to boží milost, že jsem přistála sem na Zemi a mohu léčit nepřívětivé režimy těchto částí mé duše v tak mírumilovném prostředí, jako je Česká republika. Já jsem tu vlastně na odpočinku, voják ve výslužbě, tak bych se podle toho mohla začít chovat... každopádně už chápu, proč mě v šestnácti tolik dojala knížka Na západní frontě klid - souznění s člověkem a jeho pocity, když se vrátí z válečné zóny, jak nepřiměřeně reaguje naplněný strachem a úzkostí, nepochopen těmi, co nikdy nezažili válečná zvěrstva. V režimu totálního nasazení se těžko žije v radosti, často mi říkali, že se k sobě i druhým občas chovám jako voják, nebylo to vždy, ale občas tahle část mé osobnosti byla vidět... To je část mého příběhu, mám i jiné, z jiných proudů Vědomí, to jsou příběhy plné víry a lásky, ale ty nemohu plně prožívat, dokud jsem nepochopila tohle.

Paradoxně, když jsem si tento program uvědomila, příběh mé duše se chtěl odvíjet dál. Říká se, že když je to smutné, ještě to není konec. A protože jsem tvůrce a v jiných realitách se prostřednictvím záměru můžeme stát tvořitelem, rozhohodla jsem se svůj příběh dopsat. Celý život jsem se cítila odpojená, ztracená, jakoby mě někdo zradil a poslal do nehostinných koutů galaxie a tam mě zanechal, opustil. Tenhle příběh mi to pomohl zvědomit. Toho viníka jsem si tady na Zemi personalizovala do zlého boha, což vytvořilo silný syndrom oběti. Ale já už říkám NE. Vzala jsem papír a svůj příběh dopsala, ačkoliv se to může zdát někomu bláznivé, začalo to neuvěřitelně proměňovat můj pohled na svět a mě samotnou, nezáleží na tom, co je pravda, pravdu totiž vytvářím já svým vnímáním, beru všechno, co mi pomáhá v životě růst směrem k lásce, důvěře a pocitu bezpečí:

"A jak se Anamel rozvzpomínala na ty hrůzostrašné galaxie, kde jí jediná bytost, které otevřela své srdce, zanechala a zmizela, kde se musela naučit přežívat neviděná a bez jakýchkoliv vazeb k domovu či k místním obyvatelům, kde když zjistili, že je agent, často jí mučili způsoby, které v téhle realitě ani neexistují, ... jak postupně propustila všechny emoce vzteku, smutku, stesku a zoufalství, cosi temného se v ní uvolnilo a odešlo... a její duchovní rodina, odmítnutá energie domova, mohla promluvit: "Anamel, na chvíli ses nám ztratila, na pár životů, několik příběhů s dost špatnými konci, ale my jsme tě nepřestali hledat, bylo těžké tě najít, protože jsi se z pocitu zrady odpojila od své domovské vibrace a všechny ideály, které jsi toužila šířit galaxiemi se rozplynuly, to ti způsobilo padání níž a níž, ztratila jsi víru a stala jsi se docela divokým monstrem, ale my jsme tě nikdy neopustili, to jen tvůj pád do temných částí tvé duše způsobil, že i když jsme tě našli v téhle části vesmíru, stejně jsi nás neviděla, necítila, a tak zůstala ve svém příběhu sama a opuštěná. Zrada je jen nedostatek informací. Cyklus se uzavírá. Ideály se vrací, je čas se vrátit Domů, kde jsi vlastně vždycky byla, jen jsi to neviděla. I ta nejtemnější část tvé duše je připravena milovat."

A bůh přikázal Abrahamovi: "Odteď budeš svou ženu zváti Sárou, již není Sarah, z bojovnice se stala kněžka, neboť přijala řád boží a jeho Čas."

Ana

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Láska je svoboda. Psychicko-emoční bolest, bolest duše

Méně přemýšlej, více tanči. Méně očekávej, více miluj. 

Láska je to, co je skryto pod nánosy příznaků oné drogy zamilovanosti. Je pod tím, je nad tím, je všude protkaná, ale není to ono hormonální šílenství závislosti... Ale ty víš, co je droga proti tvému strachu a co jsou zlatá vlákna lásky, ty nitě, které tkají tvůj vztah k druhému člověku (té energii, která je tebou), už věky věků, po všechny životy, po celou dobu tvé cesty tímto vesmírem i těmi jinými, míjíte se a zase setkáváte, toužíte splynout ve vzpomínce na to, kdy jste byli jedním. Tvá duše přijde v mnoha podobách, v mnoha mužích a mnoha ženách. Každé další setkání se sebou samými vás očišťuje, přibližuje, každé další setkání je intenzivnější. A to je proces, který je stejně tvořivý jako ničivý a bolestivý. 

Alef, nikdy nekončící My. Láska je svoboda, kterou dávám sama sobě, a tím i druhému.

Někdy chceme být s někým jinak, než on chce být s námi. Sobecky se oboustranně snažíme vynutit si chtěný způsob koexistence - "já vím, co je pro nás dva dobré". Víte to vy. Ví to ten druhý. A přitom jen podmínkujeme. Víte jen to, co je dobré pro vás, a dokonce si myslíte, že to víte lépe než celé stvoření. Napadlo vás někdy, že vás celý vesmír chrání před vlastní blbostí? :) 

Každý si projektuje do druhé bytosti (přátelé, rodiče, nejvíce však partneři) svá vlastní přání - budeme spolu šťastni za těchto podmínek. Ale ty podmínky neexistují, chápete? Bojíme se stanovovat si ultimáta, a tak trpíme. Náš pocit štěstí či neštěstí nám ukazuje, kde si vymezit své hranice. Znamená to říct - já mohu být vedle tebe šťastná (= budu se cítit energeticky v rovnováze), když budeš takový (nemyslím tím "budeš mi nosit kytky", ale např. budeš se mnou v pravdě, budeš mi naslouchat a budeš mne učit naslouchat tobě, budeme se navzájem učit jazyku toho druhého). Mohu vyžadovat po druhém, aby v mé přítomnosti dodržoval univerzální zákon, to skutečně mohu. Dávám mu tak nabídku. Budeš-li takový šťastný i ty, můžeme být spolu, protože mé štěstí je tvé štěstí, záleží mi na tvém štěstí tak moc stejně jako na mém, ale rozhodně ne víc. Pokud tvé štěstí není v souladu s mým, respektuji to, ale buď s bohem.

Někdy se tuto nabídku bojíme dát, protože cítíme, že nebude přijata. My lpíme na tom, co by mohlo být za jiných podmínek. Ty podmínky možná existovaly kdysi, nebo budou existovat v budoucnu, ale teď tu nejsou. Nejste spolu v souladu. Nejste spolu schopni existovat ve stejném energetickém prostoru. Nakonec zjistíte, že jste oba stejní manipulativní sobci... tedy stejně vystrašené děti. Stáváte se zrcadlem toho, co potřebujete vidět. Chvíli jste euforicky šťastní a pak jste dlouho jako vysátí, bez energie pro vlastní život. Tak působí droga, ne láska. Droga nezná hranice, a tím staví zdi tam, kde neexistují, láska má laska-vé přirozené kontury. Když následujete drogu, bude pro jednoho z vás společné bytí vždy náročnější. Když to budete vy, během té doby odevzdáte spoustu věcí, které vám už neslouží. Znamená to, že skrze utrpení odříznete některé části sebe sama. Proto jste do toho vstoupili, chtěli jste něco změnit. Jakmile to změníte, ten provaz, který vás přivazoval k druhému, se uvolňuje... Naše štěstí a naplnění nezávisí na nikom, můžeme jen hledat ty, jejichž štěstí směřuje stejným směrem jako to naše. A najednou se tam objevuje nová rovina - důvěra. Že tuto energii, kterou vidíte v druhém, ten odraz boží jiskry, potkáte. Toho, kdo bude s vámi chtít být stejně tvořivě jako vy s ním. Někdy, někde, možná v někom jiném... Někom, kdo přijme ten dar, kterým jste. A ty kyselé hrozny, které jste pili, se mohou změnit v sladký životadárný nápoj... a jak se říká - pokud je to smutné, ještě to není konec, protože konce bývají vždy šťastné... 

Je to přerod, bolí to. Vy to ale nevidíte, myslíte si, že je s vámi něco v nepořádku. Nevidíte zranění, a tak to vypadá, že tam ta bolest není. Je. Bolí to, jako byste se probudili po operaci, vyřízli vám nádor. Bolí to, protože je vám odebíráno něco, co ve vaší duši bylo celé věky, něco, co je nemocné a už to nemůžete používat, protože by to narušovalo celý váš organismus. Ale je to jiná bolest než ta, která vychází ze strachu a která nás má za úkol jen paralyzovat a spoutat. Je potřeba se naučit tyto bolesti rozlišovat, protože jednu máme za cíl odvahou a respektem si uvědomit a překonat (a tím dál se jí nenechat ovládat a prostě si intuitivně razit cestu životem) a druhou prožít, nechat protéct, neodporovat...

Tohle je bolest bytí, bolest esenciální - lidé tuto bolest degradovali spolu s tou první. Společnost nás nutí dělat, že ona psychicko-emoční bolest neexistuje. Že jí vnímají jen psychicky labilní jedinci. Tím nás izolují od nás samých, uvádí do schizofrenie, do pocitu, že je s námi něco špatně. Přesvědčují nás, že když není reálná, stačí dál žít svůj život, nasadit masku radosti a dělat, že je s námi vše v pořádku. Nutí nás stavět bariéru proti své bolesti, a tím padat hlouběji. Ale je to právě ona bolest, kterou, když potlačíme, projeví se v těle. A to často nenávratně. Ona musí být odžita, čím více se tomu člověk brání, tím více je to útrpné, tím více se to usazuje do těla, tím více to roste.

Vskutku, lze se od ní odpojit, jak říkají. Stejně jako lze snížit práh bolesti v těle. Ale pak si ani nevšimnete, že ubližujete vlastnímu tělu a následky jsou mnohem horší, než když bolest vnímáte a řídíte se tím, co vám naznačuje - že jdete už přes hranici svých možností. A najednou se začnete ptát sami sebe - proč setrvávám v něčem, v čem mi není dobře? Proč zažívám něco, co mi způsobuje tak silnou psychickou bolest, jako by mi někdo řezal do živého masa? Co od toho očekávám? A tím se dostanete k jádru věci. Očekáváte něco, co neexistuje a za daných podmínek ani existovat nemůže. Je to váš vlastní stín, který honíte. Jste prodavač vlastních orgánů. Necháváte si vrtat koleno pro nějaký zisk. Na energetické rovině. Takto byste zacházeli se svým energetickým tělem, kdyby bylo fyzické. Že je to směšné? Ano, je. Už bychom vskutku měli začít brát věci, které existují energeticky, vážně. To je bod, kdy je na čase vzdát svou osobní vůli/chtění a vystoupit - pak se vám teprve může zjevit řešení, které do té doby nebylo vidět. 

Možná jste cítili ten potenciál (např. nějakého vztahu, příležitosti) a byly jste pro tu fatamorgánu schopni odklonit se od sebe sama pro vidinu něčeho budoucího, ale copak byste chtěli být s člověkem, který vás nutí být někým jiným, než jste, zvládat zátěž, kterou nezvládáte, jít proti vlastnímu pocitu radosti? A v tenhle moment ucítíte slabé volání duše, malinký záchvěv sebelásky a jste schopni říct: Ne, děkuji. Nejsi tím, za koho tě mám. Vím, že bys mohl být, ale nejsi. Existuješ jen v záblescích, soustředím se na ty záblesky a přehlížím, že ve všem ostatním mě dusíš... Dusíš mě tím, kdo jsi nyní. A to není dobré. Přeji ti, abys byl tím, kdo jsi - to je tvé štěstí. Ale ne mé. Řekla jsem ti, jak moc to bolí, a tys mne chtěl přesvědčit, že ta bolest neexistuje. Nekopej do mne, obejmi mne...Potřebuji se uzdravit - jestliže mne miluješ tou láskou, kterou říkáš, dovolíš mi to... Před deseti lety jsem byla ve stejné situaci, nechtěla jsem tu fatamorgánu ztratit, ale dnes věřím, že vůle boží jedná vždy pro mé dobro. Z mé duše odtéká mnoho bolesti... Možná budeš někým jiným, i já budu, možná jsme si teď nejblíž a já ti za to děkuju, že v tvých očích jsem mohla uzřít boha, uzřít sebe sama...

Jak byste se chovali po operaci? Snažili byste se žít krůček po krůčku svůj život, ale nebyli byste na sebe tak tvrdí - vždyť jste přišli z operačního sálu, to chce nějaký čas, než se váš stav stabilizuje. Může to trvat dny, týdny i měsíce. Při prožívání bolesti je velmi tenká hranice mezi sebepéčí a sebelítostí. Ale někdy prostě člověk potřebuje určitý čas rýpat do toho živého masa, aby skutečně uvěřil, že tam to zranění je (vždyť sis nechal "vrtat koleno", co by nebylo) - a podle toho se k sobě začal chovat. Až když tomu uvěříš a odevzdáš se, můžeš si odpustit, "co bylo, bylo, dnes máme nový den", ... vykročit do nového v nových podmínkách a zjistit, že je to vlastně o dost lepší... ale do té doby... jen dýchej, plakej, jak jen je potřeba - tvoje duše se potřebuje očistit, a nech to projít... Nebraň se tomu.

Odpouštím ti, že jsi ukradl mé srdce. Odpouštím si, že jsem ti to dovolila. Ale mé srdce je tu pro mne. A tvé nechávám tobě. Najdu tě znovu, až tě nebudu potřebovat, a tedy nebudeš mou drogou. Až nebudeš chtít se mnou manipulovat skrze to, že tě potřebuju, a tedy nebudu tvou loutkou. Najdu si tě znovu, v kterémkoliv vesmíru, v jakkoliv vzdáleném časoprostoru, neboť ty jsi já. Dokud dýchám, doufám (Cicero). Zion pharri, Khár, amio´rrre.... In Lak´ech, 

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Láska jako cesta ke své vlastní esenci (více objektů zájmu, nevěra, rozchod, iluze lásky, partnerství)

Otázka: Ak je človek rozvinutá osobnosť, vníma život a svet komplexnejšie, tak nie je pre neho iba jeden objekt záujmu, lásky, sexu, ale dokáže ľúbiť aj viacerých. Asi mám s tým problém...., lebo ak prezentujem tento názor, pre väčšinu je to absolútne neprijateľne. Myslím si, že sú ľudia, ktorí  sú  v uvodzovkách  šírší, potrebujú možno viac podnetov a tým aj  partnerov.( nemyslím, len sexuálnych, aj keď to niekedy hrá veľkú rolu)

Tvá otázka mi během posledních několika měsíců občas vytanula na mysli a kupodivu odpověď se s během času měnila. Tohle ze mne dnes vypadlo, myslím, že odpověď opravdu záleží na tom, v jaké životní fázi se člověk nachází. 

Souhlasím, že vícero objektů zájmu (ať už citových či sexuálních) přináší mnoho podnětů. Tuto fázi jsem si prožila někdy v období od loňského léta do toho letošního. Znamenalo to pro mne veliký růst a integraci mnohých podosobností ve mne, neboť každý muž mne učil o jiné části mne samotné. Takové fáze v životě přicházejí, a tak není potřeba nikoho soudit, zároveň však to není transformace přijatelná pro každého, ovšem je-li člověk ve fázi objevování této vnitřní svobody a nových rozměrů lásky v podobě rozmanitého kontaktu s druhým pohlavím, má často potřebu hlásat tuto v sobě objevenou svobodu navenek, což poukazuje, že sám ještě tuto vnitřní pravdu nepřijal, a tak si podvědomě přivádí do života lidi, kteří s ním nesouhlasí, aby byl nucen najít ve své mysli takové argumenty, jimž uvěří i on sám.

Jednoho dne jsem si ovšem uvědomila, že jsem unavená z tohoto typu poznávání. Je sice rozmanité, ale překvapivě není hluboké. Hloubky lze dosáhnout až tehdy, je-li člověk připraven převzít zodpovědnost za své vztahy, pak je totiž ochoten je pěstovat a nechat růst a sílit. Tomu předchází rozhodnutí, že tento člověk patří do mé budoucnosti (a to přesně do té doby, dokud budeme jeden druhému zrcadlem). Nechtěla jsem to vidět, má zranění mi bránila se takovéto skutečnosti otevřít, pořád jsem si všude nechávala zadní vrátka k útěku (kdyby se dotyčný příliš dotýkal mých zranění). Některé lidi nechceme ve svém životě proto, že příliš jitří naše rány. A my místo, abychom pohlédli na tyto rány, odháníme od sebe dotyčná zrcadla.

Uvědomila jsem si, že celé mé nitro touží po tom mém vysněném princi, který byl ale tak idealizován, že žádný muž nemohl naplnit má očekávání – a ti muži to vycítili a raději se vždy drželi dál, protože já celá vibrovala na informaci „odmítám tě, protože nejsi dokonalý“ – během své svatojakubské poutě jsem si uvědomila, že tento program souvisí s mým tatínkem, který nesplňoval mé sny o dokonalém otci a manželovi, což jsem vnímala jako zradu (on byl přece mojí první láskou), proto jsem se v životě setkávala s muži, kteří mi tuto mou představu neustále bořili, a tím mi vlastně dávali možnost uvědomovat si a specifikovat mou vlastní představu o mužské energii. A tak vnímám, že vše je proces a uvnitř mne se utvořila znalost energie, která odráží maskulinní povahu mého esenciálního já – mého vnitřního muže, který je dokonalým partnerem mé femininní energie – mé vnitřní ženy. Učím se cítit to, vidět to a přes všechny své masky i žít to – já sama chci žít to, co tolik chci vidět kolem sebe. Každý den kousek po kousku.

Znám ty momenty, kdy člověk miluje vícero mužů. Je to tím, že každý je v souladu s nějakou naší částí a ta část volá po zviditelnění skrze vnější projev – tedy muže. Ty části spolu ve mě nějak souvisely, bylo potřeba se jimi zabývat ve stejný čas, abych je mohla sladit a integrovat. Skrze druhé se učíme milovat sebe sama, ale není to ta ona Láska, ta nepodmínečná, je to jakási podláska, která nás vede k oné božské energii, možná v tom vztahu občas člověk ucítí vůni této Lásky, než zase sklouzne ke klasickému lidskému podmínkování.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že je-li člověk připraven opustit kolotoč hledání sebe v druhých, přestane toužit po vícero mužích, jistě bych ho dětinsky soudila. Ale myslím, že i moji čtenáři vnímají, že jsem zřetelně dospěla, a tak mohu říct, že jsem pouze nevěřila v Lásku, že jsem nevěřila, že existuje muž, kterého bych mohla přijímat po všech stránkách tak, aby mi má mysl neustále nenašeptávala, že tam za rohem je „něco lepšího“. Dokonalý muž tak, jak jsem si ho celý život přála, neexistuje, ale mohu dosáhnout dokonalého souladu v sobě, a tím se každý muž může projevit jako dokonalý pro mne.

Ovšem to neznamená, že se uzamknu spolu s ním do svého vysněného v zámku (v oblacích) a nevpustím k sobě jiný podnět. Naopak čím více se otevřeme oba dva druhým lidem, tím bohatší bude naše soužití – samozřejmě za podmínky, pokud tyhle vnější výlety každý sám za sebe dokážeme vyvážit i tím, že si občas dopřejeme pobýt i v tom vzdušném zámku, mluvit jazykem lásky, komunikovat a splývat jeden s druhým do vzájemného sladění.

A co se nevěry týče – není špatná, ani správná, prostě plní svůj účel. Říkáme tím sobě i svému partnerovi – chci něco víc, než mám. Ale nevěra není řešení (tedy vlastně je – posouvá věci směrem k rozuzlení). Nemáme-li víru (ne-viera) - zrazujeme druhého, a tím rýpáme i do vlastních pocitů zrady. Nevěra je ukazatel, který ukazuje, že něco v našem životě není v pořádku – v našem chování k sobě a k druhým. Chybí víra v to, že co mám, je to, co potřebuju – a má neochota tomu čelit a definovat si, co tedy od života (a svého partnera) chci, mi nutí utíkat, zavírat oči před skutečností. V takovém případě je potřeba hledat v sobě odpovědi – jakou představu mám o životě a jakou představu o životě má můj partner. Jsme-li schopni si navzájem tyto představy pomáhat naplňovat (aniž bychom popírali sami sebe!), pak je dobré na vztahu pracovat. Jsou-li tyto představy natolik odlišné a neochota (ne-víra) v partnerovu představu způsobuje náš vlastní odpor k němu, pak je potřeba pracovat na ukončení vztahu, říkám pracovat, protože ukončení vztahu je mnohdy více transformační než celý vztah – nepustí vás to od sebe, dokud nesplníte to, co jste se přišli do vztahu naučit. Stačí se ale vnitřně rozhodnout, že tyto lekce přijímáte a pravdivě přijmout fakt, že každý má na všem 50 % podíl – na radostech i na starostech. Vnější svět je odrazem nás samých, kdyby váš partner s vámi nebyl na nějaké úrovni vibračně v souladu, zmizel by z vašeho života tak hladce a plynule, že byste nechápali.

Ta vzpomínka na Lásku, kterou v sobě nesu, ta dokonalá bytost, kterou celý život hledám kolem sebe (a nenacházím) – jsem JÁ. Je to potenciál, který mám v sobě a který jsem se rozhodla žít, přes všechna klopýtnutí, každé ráno znovu vstanu a budu se dotýkat té božské bytosti ve mně. 

---

Autor článku: Ana Liveinspirit

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Umíme být spolu?

Prý neumíme být sami, v tichosti. Jenže to je umění, jež se mnozí z nás po celoživotním vnitřním křiku a boji naučili díky hluboké introspekci v posledních měsících ovládat, patřím k nim - bůh mi dal dar nalézt své vnitřní Ticho, kde není třeba žádných odpovědí (jen si v tom chaosu vzpomenout, že se do něj mohu obrátit!), ... bylo mi v mé samotě tak dobře, že jsem nepotřebovala nic a nikoho... je to hezké, člověk by si to měl vyzkoušet - ale je v tom jakési uhnívání... a nyní mi vyvstává nová otázka - umíme být spolu? 

Jak se vrátit do vztahů a zachovat si sám sebe - jak se nebát, že ztratíme, co jsme tak namáhavě získali - sami sebe se vším, co jsme na sobě přijali, s hranicemi, které jsme objevili a obhájili? Ale přeci proto ta samota přišla, abychom se poznali a pochopili, kde se nakláníme pod vlivem druhého do poloh, kde už nám není dobře. A teď - jak být spolu a nenaklánět se? Jak si udržet důvěru v sebe sama a druhé? Pokud nemám při mém vědomí důvěru v druhé, znamená to, že se bojím, co dalšího mi vnější svět může vypovědět o mne samotné... Bojím se pravdy o sobě samé... Anebo strach překonám - a půjdu mu naproti...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Anamel spadla na Zem :) a pohlédla na sebe z nového úhlu - VZTAHY

Léto je v plném proudu, můj návrat ze spirituálních výšek do života se nese ve znamení pestrosti zážitků - s tím samozřejmě přichází i méně času na psaní (krom toho, také dodělávám resty, které jsem ve své spirituální naivitě myslela, že vůbec nebudou rezonovat - ve 12. dimenzi účetní uzávěrku přeci opravdu nikdo nepotřebuje :) 

Jako bych si během posledních týdnů brala zpět všechna svá "stará já", ale tentokrát bez výhrad, bez viny. Být tady na Zemi, s nově rozvinutým vědomím a napojením na rovinu své duše a Stvořitele - to je způsob existence, který jsem se přišla naučit. Pořád jsem chtěla někam pryč, někam jsem chvátala, něco tady a teď mi nevonělo. 

Ale i tak je mi občas smutno, pomalu jsem vedena k tomu odpovědět si na to, co všechno je tomu příčinou. Zažívat život s vědomím, které jsem získala během posledních let, je rovina pro mne nepoznaná, je co prozkoumávat. S tímhle vědomím a s touhle novou rovinou (tedy novým úhlem pohledu na život) vidím sebe sama znovu z dalších stran, a s tím vyplouvají na povrch dosud neviděná témata, možná i bolesti k přijmutí, vidím do hloubky sebe sama, kam jsem doteď nemohla dohlédnout.

Jsem zaměřená zcela do sebe, myslím tím úplně dokonale, neřeším druhé, neřeším žádná životní poslání, vývoj světa, svou pozornost obracím jen na to, co mi Život sám naservíruje ve svém plynutí a mou jedinou otázkou je - co to vypovídá o mne samotné. 

Témat je hodně - důvěra v sebe, víra v život (univerzum, boha) a odhalování z kterých částí mého bytí pramení ty neustálé pochybnosti ("Bůh tě miluje i s tvými pochybami, bůh miluje tvou nevíru" - byla zpráva, kterou jsem uslyšela před nedávnem - a tak se to učím i já), schopnost až do hloubky vidět, co sama před sebou skrývám. 

Poslední dny se začíná proměňovat moje definice mezilidských vztahů, vypadá to, že ta nedávno odhalená potřeba vše podmiňovat svobodě spustila proces ukončení jedné fáze a začátek proměn, kdy si uvědomuju, že bych ráda udělala pár úprav ve svém fungování k mým bližním (resp. si to uvědomuji díky tomu, co mi od mých bližních chybí a co se pro mne nyní ukazuje jako něco, čím bych ráda své vztahy obohatila). Zatím to nedovedu dát do slov, ale už pomalu převibrovávám do té energie změny, kterou si chci přitáhnout. Jde o to, že jsem ze svého projevu k druhým vyřadila spoustu věcí, kterými jsem druhými manipulovala nebo které jsem dělala ze strachu z odmítnutí, z pocitů vlastního nesebepřijetí. Typickým příkladem jsou dárky na uvítanou, když jedu k někomu na návštěvu (ale jsou to i pochvaly, projevený zájem, náhodné dobré skutky aj.). Nejdřív jsem dárky tedy dávala vždycky, pak jsem je nedávala vůbec (aby to náhodou nebyla manipulace nebo nevědomí vlastní ceny). A najednou cítím, že se ke spoustě těmto záležitostem můžu vrátit, ale zcela jinak - tak jak to cítím v přítomném okamžiku. A hlavně - z lásky k sobě sama a bližnímu svému. S vědomím, že na tom dárku vlastně nezáleží, že ten dárek je má přítomnost a že jde vlastně o můj vnitřní pocit blízkosti a radost z radosti druhého, protože on je mnou a já tak obdarovávám i sebe. A tohle mezilidské - kdy já dělám pro sebe - a má z toho užitek i druhý (a oba jsou si toho vědomi) - to je zdravé podhoubí. Takové zázraky mezilidských vztahů nejsou samozřejmost a vděčnost je to, co léčí ten všudypřítomný pocit osamělosti...

Mé vztahy se staly velmi vzdušné, tak nejvíc jak jen to šlo, mám to dokonale poznané, díky tomu vím, jak druhému dát svobodu, nemanipulovat, znám rizika jakýchkoliv slibů, díky tomu jsem ve vztazích chráněná před tím, aby někdo manipuloval se mnou, abych se svázala sliby, jenž nemohu splnit, a abych pro nějakou nesebelásku ustoupila od sebe sama. 

To vše jsem poznala a najednou vidím, že prvek vzduchu potřebuje doplnit i dalšími elementy, abych cítila rovnováhu, stabilitu. Vzduch je nezávislost, vzduch je pohyb, vzduch se dotkne a hned letí dál... ale je tu jedno riziko, jednoho dne se můžete probudit a říct: "Naučili jsme se dávat si tolik svobody, až jsme zjistili, že žádný vztah už nemáme, jsme dvě samostatně fungující jednotky."

V takovémhle období změn se nedá moc psát, ale proč taky - já doufám, že jste všichni plně v Životě a užíváte si léta. To Vám moc přeju.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Klidně spěchej, ale já půjdu svým tempem

Rybník Velké Dářko

Setkala jsem se s velmi fajn klukem, Dave Urban, který je autorem webu Změna jako cesta o části našeho společného putování napsal článek. 

Je pátek 5. Července, jsem cca 200 km od domova a kráčím lesem v okolí Žďáru nad Sázavou s dívkou jménem Anamel. Před tímto výletem jsem si doma vyjel zpáteční vlaky, a protože je dneska státní svátek, vím že, poslední „pohodlný“ spoj bez komplikací odjíždí domů přesně ve 12:37 hod.

Chůze Anamel je pohodově klidná a já vnímám, jak si užívá každý krok cesty. Na jednu stranu je to úžasné pozorovat, na stranu druhou mi však do hlavy skáče vnitřní hlas, který říká: „Sakra, pokud ta holka nezrychlí tempo, tak ten vlak těžko stihneš!“. Kontroluju čas a zjišťuju, že je 10:30 hod. Odhaduju, že na vlakové nádraží to bude odsud, tak 1,5 – 2 hod. Taktnost hážu stranou a oznamuju Anamel, že bych ten vlak rád stihnul, a dávám ji najevo, ať mírně zrychlíme. „Pokud ten vlak chceš stihnout, klidně si spěchej, ale já půjdu svým tempem“, odpovídá Anamel bez jakéhokoliv zaváhání.

A jak to bylo dál :) se dozvíte u Dave na webu - Změna pohledu na čas dneška.

......................................................................

Pokud jste si Davův článek přečetli a zajímá Vás, jaké bylo mé prožívání dané situace, napadá mne nejen k této "časové" historce několik poznámek:

• On byl svátek? On to byl jeho poslední vlak? On měl něco důležitého doma k vyřízení? No, stačilo říct, vždyť ani nehnul brvou, že by mu na tom "nějak" záleželo - to byl můj myšlenkový pochod, když jsem článek četla poprvé - což bylo také poprvé, kdy mi Dave dal nahlédnout do svého vnitřního světa prožívání této záležitosti :) 
• Že jsem to nevycítila - ale jo, vždyť je to jasné z mých nevědomě provokativních reakcí :D Ale považovala jsem to za jednu z klasických mužských potřeb - mít vše pod kontrolou, nad kterou jsem nevědomě mávla rukou (vypadá to na nějaký podvědomý reflex, který budu muset ještě trochu prozkoumat). Já se vskutku ve svém životě snažím nespěchat (pravda - někdy se až neuvěřitelně couram, odmítám respektovat čas chronos, který ještě v tomhle světě na rozdíl od kairosu převládá, a téměř ostentativně se bráním jakémukoliv plánování - byť by to mělo být pouhé "za 2 hodiny stihneme vlak"). 
• Dave a já jsme v tu chvíli byli na opačném poli spektra vnímání, abychom se setkali někde blíže středu, kde je to pro oba zdravější. 
• Zatím respektuju to, jak tyhle věci mam. Onen sváteční den bych se smířila s z mého pohledu předčasným ukončením výletu, kdyby se Dave rozloučil, že opravdu musí popoběhnout, a tím ukončil naše společné putování tak, že on by si šel po svém záměru a já bych se dál toulala po žďárských polňačkách a kavárnách. Jak by se ovšem změnil můj pohled na něj, to nedokážu říct, - pokud by mi to dostatečně nevysvětlil, asi by mne v tu chvíli už nezajímal. S vySVĚTLením by se možná i ve mne nastavení přeskládalo z "výletu" na "stihnout vlak". Ale těžko polemizovat, vše bylo, jak mělo být.
• Někdy si myslíme, že nás druzí nechápou, ale z jejich omezené perspektivy (toho, jak nás vidí, kolik informací jsme jim o sobě a o dané situaci dali a co s námi zažili) ani není v danou chvíli co chápat (pak se jednoduše můžeme jevit jako ignorativní sobci). Takže chceme-li být s druhým více v souladu, měli bychom mu o sobě dát tolik informací a ukázat mu ze svého vnitřního světa tolik, aby nás viděl více tak, jak se vidíme my sami. Znamená to - více se odhalit... A nepřekrucovat obraz sebe sama (na povrchu se tvářit flegmaticky a pod povrchem vřít), protože pak je otázkou, co schováváme sami před sebou...
• Problém je, že my sami se chceme vidět jinak, než jsme (já sama jsem ještě před pár týdny chtěla být stále se rozvíjející duchovní bytostí, jež přechází na živou stravu, mluví klidným vyrovnaným tónem a neprožívá žádné vychýlené emoce - než jsem si uvědomila, že je to část mne, ale nejsem to já, nejsem to já CELÁ... chceme se vidět jen jako kousek, protože si myslíme, že zbylé kousky nás nepřivedou ke štěstí, že nebudou druhými přijaty - to pak máme mimořádnou schopnost schovat své vlastní prožívání/touhy/sny i před sebou samými. To se teď hodně učíme - rozpoznávat v sobě i ty jemné vrstvy volání po odhalení... a jsou to někdy fakt pecky.
• Stejné místo, stejný čas - a každý jsme prožívali jiný příběh. První část cesty, kdy Dave bojoval sám se sebou, jsme kráčeli - ačkoliv spolu - každý svým tempem. Dave spěchal a už byl myšlenkami na nádraží, já byla stále ještě na výletě, měla jsem v tu chvíli jediný záměr - užít si okamžiky s Davem a na chvíli zahnat tu nudu, kterou jsem ve svém životě začala pociťovat. 
• Plynout s proudem života se učíme všichni, i já jsem někdy v té druhé, uspěchané roli, stává se mi to tehdy, kdy mi záleží na výsledku, když se domnívám, že oním výsledkem (stihnu vlak) se mi dostane něčeho, po čem toužím, a zároveň se ujistím, že mám stále alespoň něco ve svém životě pod kontrolou.
• Dave zapomněl říct, že již ráno jsem ho upozornila, že funguju jako barometr, začnu-li cítit, že spěchá, automaticky mě začnou bolet nohy
• Nohy mě začaly bolet chvíli před nádražím, světe, div se - ne kvůli Davovi, ale protože se mi nechtělo domů :)
• Ten vlak Dave stihl, můj jel opačným směrem o hodinu později a já měla na nádraží tedy hodinu času na to - přemýšlet, proč jsem šla na červenou (symbolika, hm?) a jestli to způsobilo, že jsme ten vlak stihli.
• V Havlíčkově Brodě jsem vystoupila z vlaku a na výpadovce stopla auto, které mne dovezlo o 200 km dál, tedy domů...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Kořeny žárlivosti a láska v mém pojetí

Jak jsem si celý život nevážila sebe sama a nevěřila jsem, že má společnost za to stojí, byla jsem velmi žárlivá - úzkostlivě plná strachu z opuštění, odmítnutí. Bylo ve mne zakořeněno přesvědčení, že druhý je se mnou jen do té doby, než se objeví "něco lepšího". 

Láska je energie, která nás přitahuje k těm, kteří pro nás mají dar poznání. Moji největší (m)učitelé mi dali dar uvědomit si, že jsem krásná, vtipná a moudrá žena a že pokud mi nějaký vztah nevychází, je to boží ochrana před lekcemi, které už nemám zapotřebí, neboť už alespoň tuším, kde je má hodnota. A život mi ukazuje, že za každého, který odejde, neboť mne neuzřel, mi bůh dá vztah nový, položený na upřímnějších základech. 

Události posledních měsíců mne mé žárlivosti definitivně zbavily. Dát druhému svobodu je nádherné, ale ta svoboda, kterou tím dávám sobě je opojná... 

Láska, kterou ke druhým cítím, tu byla, je a vždy bude hlavně pro mne... Není potřeba ji vystavovat na piedestal, taková láska nepotřebuje opětování, je darem, který může a nemusí být přijmut... Je mnoho lidí, kteří rezignovali na lásku, ale oni nerezignovali na Lásku, jen na to zkažené a smradlavé nárokování a majetnictví, co jsme z mezilidských vztahů udělali... S Láskou Anamel

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Hranice mezi upřímností a zasahování druhým do života

Zatím jen krátce, je to velké téma pro každého z nás...

Dnes po ránu jsem váhala, jak přistupovat ke kamarádce, která se nyní začala dost drasticky točit v kruhu. Znám to, točila jsem se před pár měsíci. Jsem si absolutně jista, že se z toho dříve či později vytočí spirálovitě přibližujíc se více a více své vyšší podstatě, ale v současné době to točení dost ubližuje našim společným bližním. To se stává, když odmítáme vidět skutečnost, a předáváme tak vládu nad svým životem jiným aspektům nás samých než je náš láskyplný střed. Přemýšlela jsem, že jí napíšu dopis, tak nejlépe se dokáže projevit má duše. Hned mi začaly naskakovat celé věty, co bych jí chtěla říct. Ty věty byly plné pochopení, ale také nekompromisního stanoviska k jejímu ubližování. Zrovna ve chvíli, kdy jsem pochybovala, jestli mám právo její situaci posuzovat, začala hrát písnička "To nejmenší, co můžeme pro své bližní udělat, je být upřímní." Řečeno z pozice Lásky je všechno láskou... Krásný den všem. Anamel

Aktualizace, den poté: Jsem-li vedena v interakci s druhými svou duši, pociťuji správné načasování. Pravda bývá přijata, až když si člověk prožije příběh, který se rozhodl prožít. Neberu druhým jejich příběhy, věřím jim, fandím jim, jen jim občas ukážu, kde by mohli ulevit sami sobě, a tím i svým bližním. Na této zkušenosti jsem pochopila, že skutečně dokážu vycítit pravé načasování a že jsem v tomto případě mluvila k citlivějším aspektům mé kamarádky a dodávala jim odvahu, že se mohou projevit. 

Pro mne je to pravé štěstí vidět druhého šťastnějšího a svobodnějšího a vědět, že jsem k tomu právě svou upřímností (že jsem byla sama sebou) pomohla, ten hřejivý pocit uvnitř mne vydá za tisíc vnějších uznání. 

Myslím, že nejdůležitější je nezabíhat do detailů, nepoukazovat na konkrétní věci, to přitahuje do dialogu rovinu posuzování a na druhé straně obhajování. Každopádně je na čase nenechat si druhými ubližovat a opravdu říct, když cítíme, že je nám něco nepříjemného. Pro citlivější lidi je toho nepříjemnějšího často více - co si druzí ani neuvědomují - pak to člověk musí podat tak jemně a s láskou, aby to druhý přijal a pochopil.

(Jako doplnění tématu doporučuji přečíst komentář pod článkem) 

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800

Vina a oběť v rodinných vztazích - děkuji, odcházím

Nemám děti a nemám manžela, takže tento můj pohled na rodinu se týká mé role dcery a sestry, vztah k rodičům je základní kámen životní zkušenosti, je to alfa a omega našich lekcí.

Každopádně tuším, že některé poznatky se dají aplikovat i na roli matky/otce či manžela/manželky.

Můj dlouho hledaný a nakonec pod hromadou suti mých falešných představ o životě nalezený stoický klid je téměř pravidelně zkoušen mou nejbližší rodinou - a docela často je ten tam tváří v tvář nezodpovědnosti mého milovaného bratříčka, jedovatým poznámkám mého milovaného tatínka a občas příliš roztahovačné energii mé milované maminky. Ó, svatá prostoto, jak chytře já si to navolila? Tady je mé cvičiště, tady si zkouším rovnováhu své základny, pevnost pilířů a zastředění v tom, co považuji za svůj střed. Tady se mi ukazuje, které mé názory mám ukotvené a o kterých ještě pochybuji. Tady se mi neustále připomíná, že jsem roztodivná ale překvapivě kompaktní snůška Jedinečnosti zvaná Člověk.

Ovšem slyšela jsem, že utrpení prý je potřeba jen do doby, než si uvědomíme, že utrpení nepotřebujeme. Trochu nepřiměřená paralela, mluvím-li o svých nejbližších, ale dovedu si představit, že mnozí to tak v rodině mají. Taky jsem to tak měla, vlastně utrpení je slabé slovo, ale už nemám potřebu se k tomu vracet - všichni jednoduše víte, o jakém typu utrpení mluvím - ty neustále a neustále, dokolečka a dokolečka opakující se vzorce a situace (ano, přesně ty, které vás zrovna napadly).

V rodině není menších a větších utrpeních - je tu jednoduše tlak na to, abychom si Něco uvědomili... někdy je ten tlak láskyplný, ale pokud jsme už dopředu věděli, že láskyplně to s námi půjde jen těžko, zvolili jsme si pro tento život trošku drastičtější učitele.

Já miluji své rodiče. Jistě - nemusela bych - mohla bych je obviňovat za všechna ta traumata, která na mne zanechali, mohla bych je obvinit, že to právě kvůli nim absolutně odmítám koncept rodiny - protože jsem neměla příliš možnost si ho prožít z té pozitivní stránky.

Když jsem byla teenager, naše čtyřčlenná rodina se transformovala spíše v komplex navzájem se trápících spolubydlících. Širší rodinu (tety, sestřenice, ...) jsme navštěvovali tak jednou ročně, časem už ani to ne (teď už se nevídáme vůbec a vlastně nemám tu potřebu, jen dědu navštívím jednou ročně - a to se snažím být vždy taková, jaká jsem pro kohokoliv jiného, kdo mi příliš nerozumí - tedy být Světlem a Inspirací, jemně bez nátlaku, jednoduše Být - heslo: Nevychovávat!).

Já neříkám, že mi v tom nebylo dobře - mohla jsem si celé dospívání dělat, co jsem chtěla... a ty volné víkendy - ty mi kamarádi záviděli (vlastně se divím, že ze mne vyrostl poměrně stabilní a slušný člověk, a to i přes to, že se kolem mne kumulovalo mnoho nestabilního a neslušného). Uvědomuji si, že moji rodiče dělali ve své situaci to nejlepší, co mohli, neměli to zrovna jednoduché, nakonec dva Střelci se rozhodli vychovat (haha) dvě Ryby, mohla bych napsat knihu o důvodech a motivacích rozpadu naší rodiny. K mému vnitřnímu smíru a přijetí věcí, jak jsou, byly a budou, mi kupodivu pomohl nejen spirituální pohled, ale i základy psychologie a sociologie - potřebovala jsem pár logických argumentů (a taky jsem v 18 četla mámin deník, kde jsem pochopila, že to doma neměla o nic jednodušší jak já, to vedlo k objevení soucitné roviny mého vztahu k ní, která začala léčit i to ostatní).

Z pohledu našich proběhla má a bratrovo výchova dle norem, bez větších problémů a následků (když jsem tohle od svého otce slyšela poprvé - bylo mi asi 22 let a táta měl 28letou přítelkyni - nevěděla jsem, jestli dříve vybouchnu vzteky nebo propuknu v pláč - tolik zášti ve mne bylo - dneska už se směju, ale nebudu nikomu nalhávat, že to byla jednoduchá cesta, díky za ní - o to víc jsem já, o to jsem silnější).

Před pár měsíci jsem se začala ptát - co to všechno znamená. Dle mé oblíbené filozofie - kdyby to mělo být jinak, bylo by to jinak - jsem začala hledat důvod, proč jsme se v mých cca 14 letech začali jeden od druhého oddalovat (dřívější dobu si nepamatuju, ale věřím, že i my jsme měli šťastnější rodinné období). Nejspíš jsme si byli vzdálenější vždycky, ale jak jsme s bráchou dospívali, už to jednoduše nešlo schovat - Ryby (a děti obecně) totiž umí výborně ventilovat potlačené emoce svých rodičů :D V těch vztazích bylo nakonec více bolesti než citu. Říct pro mne "Mám tě ráda," přinášelo asi tolik uspokojení jako zvracení, nevolno se mi dělalo i v případě, že to někdo řekl mně.

Jak jsem před pár měsíci přistoupila k léčení mého vztahu k rodičům, musím říct, že se nyní velmi snaží mne chápat, pomáhat mi a přijímat mne i s mým trochu nestandardním přístupem k životu, což v tuto chvíli opravdu oceňuji, protože jsem jim pár let dala jistou naději, že ze mne bude normální a z pohledu společnosti úspěšný jedinec - na rozdíl od bratra, který se nedokázal přizpůsobit nikdy :)

Pokud v kontaktu se svými rodiči najdu nějaký nesoulad, snažím se ho s Láskou proměnit na soulad, snažím se být v přítomném okamžiku - teď jsou tu pro mne, mají mě rádi, náš vztah nikdy nebyl lepší, samozřejmě neříkám, že je ideální, ale snažím se zaměřovat na to, co nás spojuje, nikoliv rozděluje.

Láska je... Pečovat o druhého, i když jste naštvaní.

Všechno se změnilo ve chvíli, kdy jsem své otázky Jak jim mohu pomoci změnila na Jak mi mohou pomoci. Proč jsem si je vybrala, jak mi mohou pomoci přiblížit se k naplnění sebe sama. Co přesně mají, co já potřebuji ke své Cestě. Ó, božská Moudrosti, tolik vděčnosti přišlo s tím, jak se přede mnou otevíraly odpovědi... už nikdy neprojevím neúctu k nim tím, že bych se snažila zasahovat do jejich osudu, jejich duše ví nejlépe, co potřebují a jak to potřebují. Kým jsem si myslela, že jsem, abych měla právo je posuzovat? Který nevyléčený aspekt to ve mne promlouval...? Nejvyšším vyjádřením respektu k druhému je důvěra, že oni to zvládnou.

Jenže - nikdo není z kola venku, že? Ani po většinu času duchaplná Anamel. Stalo se, že mne můj milovaný bratr na několik hodin "vyřadil z provozu", vrátil do "starého" takovým způsobem, že jsem vzteky málem rozmlátila telefon. Tahle událost mne vedla k zamyšlení - proč nemám ke svým nejbližším nastavené hranice tak, jako to umím s ostatními. Co mne učí neustále se opakující situace v rodině?

VINA. A teď budu hodně tvrdá, mohu si to dovolit právě proto, že pro mne rodina nikdy neznamenala to, co vnímám u některých svých přátel. Proč bych měla svým bližním dovolovat v chování ke mně více, než co dovoluji jiným lidem? Jaký druh závazku jsem v sobě vytvořila k těm, s nimiž jsem část svého života sdílela koupelnu? Zřejmě je to nevědomě pociťovaná vina, že jim nedokážu pomoct s jejich žitím, že jsem něco nezvládla. Ta vina je samozřejmě neopodstatněná a nežádoucí, neboť nemám právo posuzovat stav jejich současné existence, mohu pouze důvěřovat, že směřují taktéž jako já k záměrům své duše.

Pak je tu otázka vděčnosti - ale to není Ta Vděčnost... ta, která prýští ze srdce a projevuje se na základě implicitních ničím neřízených principů Lásky, myslím tím tu společensky vynucovanou poslušnost na oplátku za naplnění sociálních rolí v rodině... - eeeee? Opět mne to vrací k respektu, jak já ho chápu.

Mým přáním je vidět v člověku krásnou bytost, jenž si zaslouží mou něhu, ale také respekt - který projevím jedině tak, že nebudu ustupovat od toho, co jsem - jen proto, že ze společenského hlediska se nám jeho duše jeví blíže než duše neznámého, ano - je tam určitá intimita, protože mne za můj život viděli párkrát nahou (a to tělesně, tak i psychicky), ale to vše je relativní...

Je mi těsno v jakékoliv roli a zdá se, že z těch rodinných se člověk vyvazuje nejhůře, zůstávají na nás viset, ať jdeme kudykoliv, lepí se na nás jako mucholapka a neustále se nás snaží přesvědčit - že jsme stále stejné osobnosti, jakými jsme byli před léty, že se nevyvíjíme... Samozřejmě tenhle tlak nás nutí uznat - že už jsme dávno jinde, ale možná by to šlo i bez těch zbytečných dramat...

OBĚŤ. Naše hranice v rodinných vztazích jsou povolené, protože neustále se opakující situace nám drnkají na struny nevyléčeného pocitu oběti, nevyléčených rolí z dřívějška (nás jako dítěte, matky, sourozence nebo manželky...). Proto se v nás občas na základě zdánlivé maličkosti spouští program reakce - jakkoliv se považujeme za dospělé, v určitých momentech jsme schopni reagovat jako tenkrát v pubertě nebo například i přes všechnu lásku manžela a svou spirituální ženskost existuje spouštěč, který z nás udělá nevděčnou hysterickou puťku. My chudinky...

No, však - k čertu s oběťmi, vždyť víme - komu tím ubližujeme nejvíce...

Na rtech mi však zůstává viset neodbytná otázka - proč bych měla milovat své rodiče více než neznámé lidi v metru, proč bych měla míru lásky podmiňovat příbuzenským vztahem. Tady cítím opět vnitřní nesvobodu a to mne nutí bořit, co se jeví nezbořitelné. Když to vezmu z druhé strany - často se stává, že neznámé lidi dokážeme milovat více, protože je nemáme spojené s pocity ublížení či křivdy. Ale to není ta láska, kterou chceme, že? Miluji tě, protože jsi mi (ještě) neublížil. Toužím ve svých vztazích zažívat ničím nepodmíněný cit, a to se naučím jedině, budu-li schopná tento cit projevovat bez ohledu na blízkost druhého člověka, protože ta je stejně relativní a daná rolí, kterou jsme v našem vztahu  vědomě či nevědomě přijali.

Nemusím měnit svoje příbuzné, mohu však nastavit jasné a pevné hranice, co si ke mne mohou a nemohou dovolit. Mohu v respektu k sobě sama svému otci například dát jasně najevo, že si nepřeji se s ním stýkat, je-li opilý. Mohu svému bratrovi odmítnout půjčit své věci, které mi nikdy nevrací - jakkoliv je zoufale potřebuje. Mohu změnit téma v hovoru se svou matkou, když cítím, že míříme do pnutí, kde si nerozumíme, mohu jí v Lásce dát kdykoliv najevo, že její energie je na mne příliš Hrrr... Jakmile si to srovnám v sobě, nemůže být vnějšího odporu.

Oni jsou naším zrcadlem - dokud nepochopíme, že jsme už Pochopili. Pak je na čase stanout pevně ve svém středu a říct Ne těm jevům, které v našich životech nechceme. Ve chvíli, kdy budeme mít svoje vnitřní pocity srovnané a oni to přesto nebudou respektovat, pak jim dáme svou Lásku a necháme je plynule vymizet z našich životů (jako jsme to dokázali udělat už s mnohými) - je možno, že se vrátí, že je Smír a Láska znovu přivane zpět s větším respektem (anebo taky ne, uvnitř nás už odpověď je).

A ano - mohla bych na toto téma psát dál a dál, až bych najednou zjistila, že mam knížku, ale slyšela jsem, že lidé neradi čtou dlouhé články, tak třeba zas příště...

Je mi od žaludku nevolno, jak se má touha po svobodě tříští s touhou po identifikaci. Co nám zbude, když opustíme starý koncept rodiny. Ale my toto můžeme vidět jako příležitost rozšířit naši rodinu.

Já jsem se rozhodla osvobodit. A vím, že tím neztrácím, naopak získávám. Otevírám se širší lidské rodině, přijímám ji do svého života. Nechť každá matka je mi matkou, nechť každý otec je mi otcem, nechť každá bytost je mi přítelem, rádcem, učitelem, bratrem, sestrou, přítelkyní. Už nikdy se budu cítit v davu sama... pryč je doba, kdy jsme si i přes svou blízkost byli tolik vzdálení...

Domov je v mém srdci a čeká na to, až bude moci být projeven všude a v každém.

A vy, jenž jste pocítili Světlo rodiny, ukažte druhým cestu - jak milovat druhé bezpodmínečně, rozšiřte svou Lásku na celou lidskou rodinu. Vy na to máte tu Sílu...

Je ve mne tolik lásky, že s ní nebudu šetřit, že ji nebudu korigovat, že ji nebudu rozdělovat, že nebudu posuzovat, kdo si jí zaslouží více, kdo méně, koho jí odměním a komu jí upřu... Je to nikdy nekončící proud a mne neubývá, nechám-li ji proudit skrz mé tělo k druhým...

Člověče, jsem tvou sestrou, jsem tvou matkou, jsem tvou milenkou a jsem tvou přítelkyní. Země je mou matkou, Vesmír je mým otcem. Sama sobě jsem rodičem i dítětem, to já zplodila sebe sama v milostném aktu se sebou sama, já sama sebe zrodila. Ve Světle dokonalosti Stvoření zdravím Tě - Anamel...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Motivační dopis přátelům č. 1 - O práci, změnách a lásce

V minulých dnech jsem začala několik projektů, jako vedlejší produkt jednoho z nich vznikl tento dopis pro mé přátele, věřím, že nebude poslední. S Láskou předkládám i Vám, poutníkům Srdce. Anamel

Už jste zpátky v práci - ze svých vlastních zkušeností vím, že každá práce má význam, dokážeme-li ho tam sami vidět, pak i obyčejné věci dostávají úplně jiné rozměry. A když tam ten význam nedokážeme najít, pak se můžeme zeptat sami sebe – jak bych věci mohla dělat jinak, abych se cítila lépe? Vždycky jsou tu i další možnosti, i když je zrovna nevidíme. Opravdový život je v maličkostech, jen je potřeba si těchto maličkostí naučit všímat a vážit. A na světě není nic důležitějšího než kontakt člověka s člověkem (tím myslím jakýmkoliv – zaměstnavatel i neznámý kolemjdoucí), protože ten nám může dát i brát sílu k životu a radost ze života… Co dáváme, to dostáváme zpět. To je nejzákladnější zákon Univerza.

Pokud jste měli pocit, že se asi tak od listopadu/prosince věci spíše kazily, než by se zlepšovaly, může za to postavení hvězd na nebi a jejich energie, které na nás mají vliv. Z astrologického hlediska byly poslední týdny náročné – co bylo nefunkční, začalo být více viditelné a bylo nám to dáno k dispozici, abychom to buď opravili, nebo opustili, dále na povrch vyplouvala nevyřešená témata peněz, hojnosti a toho, kde chceme víc, i když už máme dost. Občas docházelo ke komunikačním zádrhelům, tím jsme se zároveň učili chápat hlediska druhého a respektovat jeho pohledy na svět, kdo to pochopil – projevil zde i trochu snahy neubližovat si tolik navzájem - jako bychom si navzájem už nechtěli nakládat více, než je to skutečně nutné, důležitou roli v tomto hraje odpuštění – druhým, ale i sobě, že jsme nechali věci dojít tak daleko. Celkově jsme se začali docela zamýšlet nad smyslem našich životů – co od nich vlastně očekáváme.

Hodně se to v nás celé přeskládalo a astrologové doporučují využít únorový týden astrologického klidu na konstruktivní uvedení našich nových nápadů a nově utvořených představ do reálného života, otevírají se dveře do nových možností, tento týden nastane 3.-9. února, to je dobrý týden pro zahajování, pro změny. Buďte trpělivé, jaro se nedělá ze dne na den.

Osvoboďte se od falešných očekávání a od negativního přístupu k životu, který způsobuje bolest jen vám samotným. Největší osvobození pro člověka je, když druhé dokážeme milovat bez podmínek, když láska, kterou k nim cítíme, živí nás samotné, přináší nám krásnější pohled na svět a schopnost žít život tvůrčím způsobem, když od druhého nepotřebujeme jistoty a potvrzení, když druhé nechceme vychovávat a nemáme jim potřebu kecat do života. To ale dokážeme až tehdy, umíme-li tuhle lásku dát nejprve sobě. Takže milujte sami sebe, protože jste nádherné bytosti, které mají světu co dát. Vy jste středem vašeho vlastního vesmíru…

Přeji vám krásný zbytek pracovního dne a krásnější každý den, který následuje. 

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800 

Láska jako směr, sexuální energie jako léčení dotekem

Každý muž je mým partnerem, každá žena je mým obrazem. Všichni jsou mou skrytou či odhalenou částí mne samé. In Lak´ech.

V Srdci je místa dostatek a zvětšuje se, čím více lásky cítím ke všem lidem. V mém životě jsou v posledních měsících ale nově lidé, ke kterým cítím Lásku, jejíž rozměry neznám a zatím prozkoumávám. Je to absolutní Touha duše po bytí s tímto člověkem zde v Hmotě, ta touha se projevuje v srdci skrze dosud nepoznaný cit a skrze tělo proudícími energiemi. Před pár měsíci bych to mohla považovat za zamilovanost či sexuální poblouznění, dnes už vím, že je to posvátný dar od Stvoření, který říká: Jdi a tvoř. A nelze se proti tomu postavit a říct - to nejde, mám tyhle a tyhle překážky... překážky neexistují, energie chce být projevena, energie potřebuje jít na Zem, a to jedině skrze dotek člověka k člověku daný v absolutním odevzdání, respektu a zároveň vědomí sebe sama jako jedinečného aspektu Stvoření.

Tabu sociálních původů, rozdílné zkušenosti, věku i pohlaví jsou rozrušena. Dotek dostává jiný rozměr, je to vyjádření absolutní úcty k druhému, je to vědomí, že já léčím tebe a ty léčíš mne, navzájem se integrujeme. Učíme se hledat hranice. Dotekem můžeme vykonat to, co žádná slova nedokážou. Poznání. Je to jako výbuch supernovy, když se propojí, co se propojit má.

Otázkou je - Jsme připraveni či nepřipraveni přijmout tento dar?

Je potřeba zrušit vše, co do nás vložila naše historie, církev, rodina, odložit nesoulady pocházející z ega a strachu, vše, co se projevuje žárlivostí, pocity zrady, viny atd., to vše odložíme a půjdeme sami za sebou. Je to osvobozující cítit, že je možná existence jiného rozměru Lásky, projevující se naprostou úctou a respektem všech zúčastněných, nemluvím zde o žádných sexuálních orgiích, mluvím zde o projevení energií v těle jako něco, co je přirozené a říká nám, jdi a přiviň se k tomuto člověku, vdechni do něj sebe sama a zároveň nalezni hranici mezi poznáním a pokušením. A pak hledej, proč se tento člověk objevil ve tvém životě, zasaď ho obrazu v rámu svého života a pochopíš...

S Láskou a odvahou Anamel