A tak se stalo, že jsem po 28 letech pohlédla do tváře svému největšímu strachu, a tedy své největší motivaci. Strach, že nevyužiji potenciál svého života a s tím souvisí strach, že neprobudím v sobě schopnost odhalit se v celé své podstatě (napsala bych nahotě, ale všimla jsem si, že Google pak hází mé stránky v "nečekaných" souvislostech), a to včetně své silné emotivní stránky (od dětství se opakující sny o ujíždějících vlacích, ztraceném oblečení a mohutném proudu vody). Tohle sebe-odhalení bylo nutným krokem k nové schopnosti žít život podle nejvyššího potenciálu hodnot mé duše. Tomu jsem v posledních třech letech podřídila vše, riskovala, že mě zavřou do blázince, odmítnou, zraní, opustí, riskovala jsem střechu nad hlavou, své živobytí i své přátele, čelila jsem obrovskému studu, byla jsem tím citrónem - a na tu pomyslnou horu jsem vylezla. No... vidím na obzoru další, ale aspoň už vím, co mám v batohu - a vše zbytečné už jsem po cestě vyházela a našla jsem nové, co se hodí lépe.
Já jsem ten strach nechtěla vidět, myslela jsem si, že to znamená, že přiznám, že opravdu nežiji naplno, chodila jsem kolem horké kaše a soustředila se na každý okamžik, který se jevil alespoň trochu výjimečný, což bylo smutně směšné, protože to rozdělilo můj život na "žiji" a "čekám". Jistě, někteří za celý svůj život jen čekají, ale já si potřebovala procítit, že můj život je pohádka, která neustále roste, jistě - občas má svá hluchá místa a jindy je až nepříjemně napínavá, ale pořád je to žánr pohádky.
Přátelé, já si to své "čekám" poskládala tak, že jsem ho o-boha-tila, po-svět-ila na "žiji"... Tak jestli máte pocit, že čekáte, udělejte z toho život. I na autobusové zastávce se dá tančit!
Ten strach se stal mým velkým učitelem a průvodcem. On se jen snažil, abych plně do morku kostí prožíla vědomí, že ačkoliv čas v galakticko-energetickém pojetí neexistuje, tady na Zemi je nám čas života vyměřen a mnohdy žijeme v iluzi, že máme na vše dostatek času - že ještě budeme mít spoustu času říct všem, kteří jsou v našem srdci, že je milujeme. Že navštívíme místa, kde vám vibruje země pod nohami a bůh dlí nad hlavou v nádheře nebeské klenby. Že vytvoříme harmonii ve svých vztazích a zahodíme za hlavu všechny sváry a soudy - jednoho dne. Že... a najednou. Smrt. Kdybychom ji brali jako přirozenou součást života, nikdy bychom před naší pomíjivostí nezavírali oči. A přitom právě ta pomíjivost tomu všemu dodává ten tichý úžas.
A to mne naučil můj strach, tak jak bych jej mohla nemilovat? Když mne naučil moudře vybírat, čím naplním své dny, naučil mne vážit si všednosti (až jakési roztomilosti) každodenní zkušenosti, sílu poznání skrze nové aktivity a učení, moudrost bolesti a extázi radosti. Naučil mne bez milosti a bez zaváhání odseknout z mého života cokoliv, co není se mnou v souladu, a vítat vše, co se mnou v souladu je, jakkoliv je to bolestivé (aby to bylo změněno) a jakkoliv je to božské (aby to bylo projeveno). Mé srdce křičí radostí - to jsem já a já jsem Život.
A tak se ptám, jak se někdo může divit, že nechci strávit život vyděláváním peněz, které nepotřebuju, setkáváním se s lidmi, kteří mne neinspirují? Že nehodlám "prodávat" svůj drahocenný čas (= prodávat život, neboť každá minuta je část mé životní energie, kterou jsem dostala do vínku v tomto zrození).
Já se nebála smrti, bála jsem se toho, že umřu nenaplněná, a to je pozitivní strach, vložila jsem ho do svého narození ještě jako duše/energie bez těla, jako psýché, jako idea, která se stala potenciálem a skrze zrození nakonec skutečností (a bože, já jsem neuvěřitelně úžasná skutečnost!) - ten strach jsem si s sebou vzala do života, abych si v případě probuzení sebe-vědomí již nedovolila ztrácet "čas" naplňováním společenských konvencí a očekávání... A jsem v tom nekompromisní.
Ale je to vskutku tak nepochopitelné, že chci žít naplno? Nebo je nepochopitelné, že to ještě nedělají všichni?
Strach už nepotřebuju, protože se z dobrého sluhy stal špatný pán, co mě omylem paralyzoval. Nechám si už "jen" tu motivaci - žít plno-hodnotně.
Musela jsem se ve svém životě zklidnit, přijmout stereotyp, aby tenhle strach vyplul na povrch. Dokud jsem se bezmyšlenkovitě hnala za dobrodružstvím, jen jsem vlastně utíkala před tím strachem, který mne ve fázích klidu neuvěřitelně stresoval ("neuniká ti náhodou něco?").
Život mi ve své útlumové fázi připadal nevýrazný, a tak jsem se snažila tuhle z pohledu mého ega šeď čímsi naplnit, např. traumatizujícími zážitky nebo když už nic nebylo po ruce, tak alespoň intenzivním emočním prožíváním čehokoliv, v zimním období, kdy nehybnost dosahovala vrcholu - jídlem.
Prázdnota, co touží být naplněna. Jenže my jí občas naplňujeme odpadky, protože si nevěříme, že dokážeme víc. Jaká blbost, že?
Poznala jsem tak hluboké prožívání, tak intenzivní zážitky a tak velkolepá setkání s vlastní duší a s esencí tohoto vesmíru, že nalézt podobu života, která by mě uspokojovala, je velmi obtížné. Ale nikdy jsem neřekla, že nemožné, jen to vyžaduje jisté úsilí - překonám se, ne proto, že musím, ale protože chci. Moje ego se bojí ukončenosti - kdybych totiž našla harmonii, co bych hledala pak?
Ego nevidí dál než za cíl své touhy, nechápe, že harmonie je stav, který se dá neustále rozšiřovat. Ale já mu to vysvětlím :) Svým životem mu to vysvětlím.
Jako bychom celý život žili ve městě a jednoho dne jsme zjistili, že to město je součástí neuvěřitelné krajiny. Jsou tací, kteří ze strachu tu krajinu ignorují a budou nás přesvědčovat, že hlavním smyslem života je naučit se přijímat to, co máme ... a jsou ti, kteří touží po všech těch výhledech, které krajina nabízí, po všech dobrodružstvích, která skrývá - a ti řeknou "děkuji městu za zkušenost, ale proč bych setrvával, když už tu znám každý kout, naučil jsem se pokoře, každodennosti, řádu a teď jsem zvědavý, jak obstojím v nových podmínkách" a ti v západu slunce ukážou záda těm, kteří ještě stále mají pocit, že potřebují zkoumat dávno odžité.
Zkoumat "město" je fajn, když ho neznáte. Zažívat město, když ho znáte, je fajn, také vás to mnohé naučí. Ale opomíjet volání, když fouká severní vítr a dálky zpívají? To je pro mě (ano pro mě, ne pro nikoho jiného) hřích. A to mi dává sílu postavit se čelem jakémukoliv strachu z neznámého. No, ano, klepou se mi kolena - po bitvě je každý král, ale i mně se třesou kolena - když spím sama ve stanu někde v severním Španělsku, když brečím bolestí při pohledu na své vnitřní démony, když se procházím po marocké poušti a cítím pláč všech hříšníků, když miluju tak, jako jsem celá léta neměla odvahu, když publikuju na web svá nejhlubší tajemství - ano, vypadá to jednoduše - ale i mně se třesou kolena.
Nikdo mi nedá jistotu, že to volání "džungle" není jen fatamorgána, abych pochopila, že mé štěstí mi celý život leželo u nohou. A ona asi je. Ale - zjistila bych to, pokud bych se nevydala do džungle?
Tak budu na konci cesty znát džungli i město a budu si jistá, že jsem udělala všechno proto, abych našla to, co mě udělá šťastnou. Kdybych zůstala jen ve městě, zžíraly by mě pochybnosti. Prý na smrtelné posteli nejvíce litujeme věcí, které jsme neudělali... a přitom stačí překonat strach ze selhání.
Domnívala jsem se, že "město" mě už nebaví, že jsem akorát ještě nesebrala odvahu vyskočit na koně a vydat se vstříc nepoznanému, a přitom jsem si zatím podvědomě balila věci a dělala malé přípravné výlety, dokončovala nějaké věci, abych vždycky měla místo, kam se vracet, i když jsem věděla, že se člověk nikdy nevrací do stejného místa, odkud vyšel, ... pokud se vůbec někdy někam vrátí, nejspíš ne, většinou jakmile vyrazíme, už se neohlédneme. Ó, má duše převeliká, je to tak, já stvořila svůj domov ve svém srdci.
Myslela jsem si, že jsem srab, tehdy (a přitom vlastně nedávno), dokonce jsem si vědomě uvědomovala své mylné přesvědčení, že na to nemám a že si to nezasloužím - ten život, o kterém sním (ta symbolická neznámá džungle). Ten krok kupředu. A ano - tušila jsem, že i tohle překonám. Krajina se mi neustále připomínala, v drobných záblescích, pocitech, záchvěvech srdce...
Hledala jsem ty okamžiky, kdy člověk cítí důvěru a napojí se na zdroj životní radosti, která nemá žádné konkrétní směřování, nevztahuje se k žádnému subjektu, i když často je ten pocit něčím vnějším spuštěn, např. když zahlédnete v lednu rozkvetlé sněženky - tam se skrývá onen "bůh", v tom prchavém momentu nečekané krásy. A tak se můj život stal hledáním, NE! - nalézáním těchto vnějších spouštěčů, přičemž jsem si naprosto vědoma, že jde o něco "za tím", že jde o tiché Wau, život je krásný...
A to je bílá čára, to je ten okamžik, kdy tady je stejně krásné jako tam, ... a když o(d)pouštím tady, cítím tu energii dokončení, cítím, že vůbec nic opouštět nemusím, že stále jen Jsem, cítím nostalgickou radost a vděčnost a vím, jedno-duše naprosto z hloubi duše vím, že takto je to správné...
A tak zpívej, múzo, zpívej... ať všichni vnímají tu krásu! Zpívej, zpívej, múzo, ať se slyší celý svět...
Miluji Tě, mohu, protože Láska proudící skrze otevřené srdce je nekonečná. A já jsem jen tím, kým by mohl být každý, jsem tím v tajuplných chvílkách, abych i já si vzpomněla na Lásku. A ty slzy? To jen Láska se mě dotkla, to jsem si jen vzpomněla, že si zasloužím všechno, po čem má duše touží, to jen mé unavené nohy byly omyty a z mých beder Láska sňala břemeno osamocení, které nikdy neexistovalo.
To jen jsem ti chtěla říct. Tvá duše-v-ní... ♥
Ale je to vskutku tak nepochopitelné, že chci žít naplno? Nebo je nepochopitelné, že to ještě nedělají všichni?
Strach už nepotřebuju, protože se z dobrého sluhy stal špatný pán, co mě omylem paralyzoval. Nechám si už "jen" tu motivaci - žít plno-hodnotně.
Musela jsem se ve svém životě zklidnit, přijmout stereotyp, aby tenhle strach vyplul na povrch. Dokud jsem se bezmyšlenkovitě hnala za dobrodružstvím, jen jsem vlastně utíkala před tím strachem, který mne ve fázích klidu neuvěřitelně stresoval ("neuniká ti náhodou něco?").
Život mi ve své útlumové fázi připadal nevýrazný, a tak jsem se snažila tuhle z pohledu mého ega šeď čímsi naplnit, např. traumatizujícími zážitky nebo když už nic nebylo po ruce, tak alespoň intenzivním emočním prožíváním čehokoliv, v zimním období, kdy nehybnost dosahovala vrcholu - jídlem.
Prázdnota, co touží být naplněna. Jenže my jí občas naplňujeme odpadky, protože si nevěříme, že dokážeme víc. Jaká blbost, že?
Poznala jsem tak hluboké prožívání, tak intenzivní zážitky a tak velkolepá setkání s vlastní duší a s esencí tohoto vesmíru, že nalézt podobu života, která by mě uspokojovala, je velmi obtížné. Ale nikdy jsem neřekla, že nemožné, jen to vyžaduje jisté úsilí - překonám se, ne proto, že musím, ale protože chci. Moje ego se bojí ukončenosti - kdybych totiž našla harmonii, co bych hledala pak?
Ego nevidí dál než za cíl své touhy, nechápe, že harmonie je stav, který se dá neustále rozšiřovat. Ale já mu to vysvětlím :) Svým životem mu to vysvětlím.
Jako bychom celý život žili ve městě a jednoho dne jsme zjistili, že to město je součástí neuvěřitelné krajiny. Jsou tací, kteří ze strachu tu krajinu ignorují a budou nás přesvědčovat, že hlavním smyslem života je naučit se přijímat to, co máme ... a jsou ti, kteří touží po všech těch výhledech, které krajina nabízí, po všech dobrodružstvích, která skrývá - a ti řeknou "děkuji městu za zkušenost, ale proč bych setrvával, když už tu znám každý kout, naučil jsem se pokoře, každodennosti, řádu a teď jsem zvědavý, jak obstojím v nových podmínkách" a ti v západu slunce ukážou záda těm, kteří ještě stále mají pocit, že potřebují zkoumat dávno odžité.
Zkoumat "město" je fajn, když ho neznáte. Zažívat město, když ho znáte, je fajn, také vás to mnohé naučí. Ale opomíjet volání, když fouká severní vítr a dálky zpívají? To je pro mě (ano pro mě, ne pro nikoho jiného) hřích. A to mi dává sílu postavit se čelem jakémukoliv strachu z neznámého. No, ano, klepou se mi kolena - po bitvě je každý král, ale i mně se třesou kolena - když spím sama ve stanu někde v severním Španělsku, když brečím bolestí při pohledu na své vnitřní démony, když se procházím po marocké poušti a cítím pláč všech hříšníků, když miluju tak, jako jsem celá léta neměla odvahu, když publikuju na web svá nejhlubší tajemství - ano, vypadá to jednoduše - ale i mně se třesou kolena.
Nikdo mi nedá jistotu, že to volání "džungle" není jen fatamorgána, abych pochopila, že mé štěstí mi celý život leželo u nohou. A ona asi je. Ale - zjistila bych to, pokud bych se nevydala do džungle?
Tak budu na konci cesty znát džungli i město a budu si jistá, že jsem udělala všechno proto, abych našla to, co mě udělá šťastnou. Kdybych zůstala jen ve městě, zžíraly by mě pochybnosti. Prý na smrtelné posteli nejvíce litujeme věcí, které jsme neudělali... a přitom stačí překonat strach ze selhání.
Domnívala jsem se, že "město" mě už nebaví, že jsem akorát ještě nesebrala odvahu vyskočit na koně a vydat se vstříc nepoznanému, a přitom jsem si zatím podvědomě balila věci a dělala malé přípravné výlety, dokončovala nějaké věci, abych vždycky měla místo, kam se vracet, i když jsem věděla, že se člověk nikdy nevrací do stejného místa, odkud vyšel, ... pokud se vůbec někdy někam vrátí, nejspíš ne, většinou jakmile vyrazíme, už se neohlédneme. Ó, má duše převeliká, je to tak, já stvořila svůj domov ve svém srdci.
Myslela jsem si, že jsem srab, tehdy (a přitom vlastně nedávno), dokonce jsem si vědomě uvědomovala své mylné přesvědčení, že na to nemám a že si to nezasloužím - ten život, o kterém sním (ta symbolická neznámá džungle). Ten krok kupředu. A ano - tušila jsem, že i tohle překonám. Krajina se mi neustále připomínala, v drobných záblescích, pocitech, záchvěvech srdce...
A to je bílá čára, to je ten okamžik, kdy tady je stejně krásné jako tam, ... a když o(d)pouštím tady, cítím tu energii dokončení, cítím, že vůbec nic opouštět nemusím, že stále jen Jsem, cítím nostalgickou radost a vděčnost a vím, jedno-duše naprosto z hloubi duše vím, že takto je to správné...
A tak zpívej, múzo, zpívej... ať všichni vnímají tu krásu! Zpívej, zpívej, múzo, ať se slyší celý svět...
Miluji Tě, mohu, protože Láska proudící skrze otevřené srdce je nekonečná. A já jsem jen tím, kým by mohl být každý, jsem tím v tajuplných chvílkách, abych i já si vzpomněla na Lásku. A ty slzy? To jen Láska se mě dotkla, to jsem si jen vzpomněla, že si zasloužím všechno, po čem má duše touží, to jen mé unavené nohy byly omyty a z mých beder Láska sňala břemeno osamocení, které nikdy neexistovalo.
To jen jsem ti chtěla říct. Tvá duše-v-ní... ♥
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
