Poselství ohně: 2014 Jsem vším, co tvořím

pondělí 30. prosince 2013

2014 Jsem vším, co tvořím

Vzpomínka. Tehdy jsme si neuvědomovali, jak přelomový rok 2013 byl. Že se jednalo o restart. Po zkušenostech z 2012, kdy se oproti očekávání vlastně nic až tak velkolepého nestalo, jsme nějak přestali přemýšlet o velkých událostech a revolucích, každý individuálně se prostě snažil ustát tu smršť osobních pohrom a katastrof, které byly často tak traumatizující, že se život na chvíli úplně zastavil a mnozí setrvávali v režimu přežití, s minimem peněz, v samotě hledali oporu sami v sobě. Najednou nic nebylo důležité jako Život sám. Snažili jsme se tomu říkat příležitosti, ale pravdou je, že na konci roku už jsme se všichni sotva plazili. Ale taky jsme se smáli, protože jsme za sebou nechali velký náklad a na ničem už moc nezáleželo, jako na tom hřejivém pocitu u srdce, který byl to jediné, co člověka dělilo od šílenství. Ani jsme nevěděli, co ten náklad obsahoval, ale stoprocentně to bylo obrovské vzhledem k extrémnímu obsahu zkušenosti, která by se dala definovat slovy "Tomu bys nevěřil...". Jak obrovské jsme poznali v roce 2014 a léta následující. Svět už nikdy nebyl jako dřív... začalo velké dobrodružství. A my jsme se to tak naučili vnímat. Byli jsme první, proto jsme věděli, co dělat, když se to časem začalo dít hromadně a společnost jako taková byla tváří v tvář svému možnému zániku nucena se změnit... ale tehdy, tehdy na sklonku roku 2013 jsme nevěděli vůbec nic. Říká se, že přítomnost je slepá, teprve budoucnost ukáže, co mělo jaký význam. A my jsme přijali to sladké "nevím" a pokorně přijali, že náš příběh má souvislosti, jimž nemůžeme rozumět. A tehdy se v nás začala rodit víra...

Po roce 2012 jsme si mysleli, že není hlubší dno, kam se dá spadnout. To byl omyl. Rok 2013 nám mnohým přál z pohledu minulosti hodně "špatného", z pohledu budoucnosti to byl dar osvobození. A ano, vždycky může být hůře, ale my jsme zas trochu jiní, zkušenější, pokornější, odolnější, protože na tom pomyslném ještě hlubším dně, pokud jsme si dovolili tam padnout, jsme našli Život, našli jsme tam sebe sama, svou krásu a sílu, lásku a cit, pokoru, víru v Existenci... A taky jsme tam našli druhé a pochopili jsme, že vztahy, jak jsme je žili doposud, už žít nebudeme, a to je velká úleva...

Vím, že nejsem to, co tvořím. Tvořitel je více než součet jeho výtvorů. Jsem si toho vědoma, proto se snažím nelpět na oněch výtvorech, jejichž hlavním atributem je neustálá proměna. Ale svým způsobem zároveň jsem s nimi totožná. Jsem v nich otisknutá. Jsem tím, kdo nechává proudit ducha do tohoto světa. Jsem tímto světem i tímto duchem. Jsem tu, abych se naučila v tom vidět rovnováhu a uměla tvořit oduševnělou hmotu. Jsem zapsaná v mém těle, protože já jako vědomí se rozhoduji, co jím a jak o něj pečuji. Jsem v mých šatech, protože jsem to já vědomí, kdo je dal do skříně a každý den si je oblékám. V mé práci, protože jsem to já vědomí, kdo se každý den rozhoduje a koná. V mém účesu, protože jsem to já vědomí, kdo šel k holiči a vyslovil svou představu. Ve výzdobě mého pokoje, protože jsem to já vědomí, kdo otevřel svou mysl většímu propojení s duchem a chopil se výtvarných potřeb. V mých vztazích, protože jsem to já, kdo je mírou otevřenosti mého srdce. Když to budu odmítat a říkat, že tím nejsem, popírám podstatu své existence zde na Zemi, popírám svou duši, jež mne skrze já-vědomí vede k tvorbě...

Když se dívám kolem, vidím sebe. Ve všem. Jaký obraz vidím? Líbí se mi, nebo budu malovat jinak? To je otázka, kterou si nesu do roku 2014, roku tvořivosti v jiném pojetí než doposud - jsem u-mě-lcem svého života. Roku, kdy jako malíř vezmu štětec a budu obdivovat vše, co jsem stvořila, a vše, co se mi nebude líbit, jednoduše přemaluji... Neboť to je má svoboda. I tvá... Sláva věcí nebeských zde na zemi... Elysium pro odvážné duše... Hodně štěstí a inspirace!

Autor článku: Jana Anamel Mráčková

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.