Letošní rok byl nějaký podivně dlouhý (a to ještě není zdaleka konec). Prožila jsem celé životy, vzpomněla jsem si, nebo jsem je vytvořila (spíše obojí, vždyť žijeme v holografickém fraktálním bezčasí), integrovala jsem jejich lekce do širšího obrazu mé existence. Na fyzické úrovni pokaždé, když jsem se z hloubi své duše rozhodla o svém budoucím směřování bez ohledu na minulá zranění, přišla situace, která se jasně tázala "Jak moc to myslíš vážně?" A scénář byl vždycky stejný - chvilka (někdy delší, než by se mi líbilo) plácání na místě, vnitřní dialogy, boje a urputný zápas sama se sebou, abych se nakonec dostala zpět do výchozího místa (i když nikdy ne stejného), odkud mě nějaká situace nebo osoba vystřelila, abych si uvědomila, že zas tak pevně jsem ve svém rozhodnutí nestála. Na začátku tohohle roku mi řekl Michaela Rice, člověk, kterého si velmi vážím: Bude hodně lidí a situací, které se tě nevědomě budou snažit strhnout z tvojí cesty. Bude to s tebou mávat ze strany na stranu, a když se necháš, bude to bolestivé, protože budeš znovu a znovu ztrácet sebe sama.
A měl pravdu. On věděl, o čem mluví. Bylo to, jako bych stála v divoké řece a kdykoliv jsem se rozhodla, že tedy vykročím, přišla obrovská vlna, která mne smetla, převalovala jsem se v proudech, lokala vodu, jen tak tak jsem se nadechovala nad hladinou, dřelo to se mnou o dno, hlavou jsem narážela do kamenů, hledala pevnou půdu pod nohama, která mi neustále ujížděla jako sypký písek kamsi po proudu starého koryta. Byl to velmi očistný proces, který mne zbavoval veškerých pochybností. Což je paradox, protože to bylo období velkých pochyb. O sobě sama, o životě, o tom, v co věřím... Skoro to vypadá, jakoby ten proces pochybnosti přinášel, ale tak tomu není, ony situace mi jen tahaly na povrch, co ve mně už bylo, jen neviděné a necítěné. Vrstvu po vrstvě. A tak, když jsem brečela, bylo to proto, že vnitřní pláč už tam dávno byl. Když jsem nenáviděla, bylo to proto, že ta nenávist tam byla už věky, aby zakryla mnohem větší bolesti, nenávist mi jen pomohla se od těch bolestí odpojit, ale protože hodné holčičky necítí nenávist, zavírala jsem před tím oči. A trvalo mi, než jsem si tu nenávist připustila, ale jakmile se to stalo, odkrylo se mnoho příběhů mé duše a zůstala jen ta bolest tak dlouho skrývaná, a tehdy započala změna...
Jsem mistr ve zvedání se ze dna. Vždycky jsem byla. A všechny ty pády mi způsobovaly, že jsem zavírala své srdce, více a více, plamínek vyhasínal, oči naplnil chlad a srdce tvrdlo tak, že jsem ho pod všemi těmi stíny už ani nemohla najít. A jednoho dne před pár lety se to nějak změnilo... a všechny ty pády a dna ho začaly otevírat. Dělo se to samé, ale najednou to nebylo horší a horší, ale vždycky lepší a lepší...
Téměř každý den se mne všechno ptalo na stále stejné otázky: "Opravdu to chceš? A víš vlastně vůbec, co chceš? A co to pro tebe znamená?" Vesmír mne učil o zodpovědnosti a bezpodmínečné lásce. Jako bych chtěla zapálit svíčku svého bytí, a kdykoliv jsem škrtla sirkou, foukl ze spirály života vítr, zhasl svíčku a dal mi pohlavek. Pokora, Anamel. Pokora a vděčnost. No, prostě frustrující. Ale dá se tomu prostě jen smát, protože tak jsem si to přece přála.
Kdykoliv jsem roztáhla křídla a ucítila dosud nepoznanou důvěru v sebe sama, jako by někdo čekal a přesně v okamžiku, kdy jsem se pokusila vylétnout z té krabičky domnělého bezpečí, ze své komfortní zóny, mě praštil kyjem po palici... abych spadla zase zpátky. Abych se mohla znovu posbírat, ohledat trosky a oddělit zrno od plev, ujasnit si ještě lépe, kamže to tedy směřuji. A tak jsem ráda, že jsem nevykročila, když jsem ještě ani nevěděla, kde stojím a kam chci jít. A tak jsem ráda, že mne vesmír chrání před mou nerozvážností a že nikdy člověk nemůže dostat víc, než dokáže zvládnout. Letos jsem prosila boha, aby si mě vzal domů, jen jednou...
A tak, když jsem se rozhodla zapálit ten vnitřní plamen, přišlo Maroko a smetlo mě jako snad ještě nic předtím. Vlastně mi jen ukázalo, že nevěřím ve vyšší dobro, nechápu podstatu temné strany tohohle světa a že jsem vlastně takové naivní děťátko, co se cítí bezmocné a opuštěné. Trvalo to pár měsíců.
Když jsem se rozhodla, že přijímám své životní směřování, přišla nabídka na skvěle placenou práci, o které snilo moje staré já. Uvědomila jsem si, čeho všeho se bojím ve světě hmoty, jak panicky reaguji, když se mám rozhodnout, a jak nejistá jsem si svými talenty.
Když jsem se přes to všechno rozhodla, že tím svým tušeným směrem jdu, vesmír věděl, jaký další kalibr vytáhne - poslal mi do života muže, takový "malý" karmický bordel. Ta osudovost byla nepřehlédnutelná. A já na osudovost slyším, což je paradox, protože z větší části své osobnosti vlastně na lásku nevěřím. Sním o ní, ale nevěřím. Mam k tomu své důvody a zpracovávám si to a věřím, že zpracuji. Ale zatím je to tak. Když chceme někam dojít, musíme si přiznat, kde stojíme. A tak se ukázalo, že stále jsem dost emočně nestabilní, dostala jsem možnost prožít všechny potlačované emoce, a tak jsem přijala tuhle příležitost a všechny si je prožila, pěkně do dna... mohli by říkat, že jsem šílená, mohli by říkat cokoliv - ale když se Život zeptá: "Jsi připravena otevřít své srdce?", co povíš, budeš váhat nad tím, co je vhodné a co není? Tvá duše se chce projevit v tvém těle, v tvém životě, ale když pro ní neuděláš místo, nemůže...
A tak se objevila nějaká nová rovina mne samé - vnitřní stabilita a víra ve vnitřní hlas tak pevná, že jsem netušila, že je to vůbec možné.
A tak se objevila nějaká nová rovina mne samé - vnitřní stabilita a víra ve vnitřní hlas tak pevná, že jsem netušila, že je to vůbec možné.
Anděl, který padl, znovu vzlétne. Záda, která byla ohnutá, se napřímí. Víra, která byla ztracena, se obnoví. Koloběh života.
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat