Neměla jsem úctu k mužům, můj vlastní vztek a opovržení bylo jedem v jádru mé duše, ... se všemi těmi akášickými obrazy neustále atakující mé vnímání, všechno, co se kdy stalo, co je a co bude, jak bych mohla odpustit? A tak mi jeden musel vykloubit koleno, abych pochopila, co je to pokora. Koleno je zpátky na svém místě, a bolí jen trochu, jako vzpomínka. A pak mi bylo dáno pochopit. V jeho očích jsem uviděla tu pozemskou zuřivost, to šílenství galaxií, kvílení univerza, všechna selhání záměrů a ničivou touhu po (sebe-mně)destrukci... Odpouštím ti, muži, neboť jsem ti porozuměla, tvému strachu, tvému vzteku i tvé bolesti... a stala jsem se vodou, rozlila jsem se do všech směrů a na ničem už nezáleželo. Tady jsem a ty jsi vítěz, chceš-li jím být, pochopila jsem další střípek tebe-sebe a nemusíš tomu věřit, nepotřebuji tvou víru ve mně ke své vlastní existenci... Přestala jsem být poddanou, v oběti odevzdanou a stala jsem se poddajnou, stala jsem se tím sama sebou v absolutním sebepojetí, protože tam nebyl odpor, nebyla tam potřeba kontroly, přestala jsem se bát smrti a uviděla, kým jsem, přijala i ty nejbizardnější části sebe sama.
Pochopila jsem strach ze selhání, který člověka paralyzuje v nečinnosti, nebo naopak žene zuřivě vpřed. A proto, i kdyby mi tisíckrát zopakoval, že jsem trapná a za nic nestojím, stále bych v údivu klečela u jeho nohou a děkovala bohu za jeho sílu a odvahu, kterou on sám nevidí, a proto ještě má potřebu se mi mstít, protože si připadá slabý, potřebuje dominovat... a já ho nechám, protože ještě nevidím svou krásu, nechráním svou křehkost. A tak jeho kovaná bota dopadla na mé okvětní lístky... a on to neviděl, ale to nebylo důležité, protože já to viděla... Ano, jsem slabá, málo odolná. Ale není to tím, že už nemám kolem sebe žádné zdi? Že opevnění mého srdce je pryč a já tu stojím ve své nahotě a toužím být přijatá, i se svými slzami, i se svou křehkostí... Možná se té poddajnosti lekl, protože se tváří jako slabost - možná mu to připomnělo jeho vlastní pocit ztráty kontroly, možná mu to připomnělo, že kdysi právě tohle chtěl chránit a o tohle pečovat.. Řekl mi, že stojím za píču. Řekla jsem mu, že pak tedy stojím za něco, co je na této Zemi nejposvátnější, protože odtud pochází Život... Jsou to ty okamžiky, kdy víte, že vše je v pořádku, že jste ve správný čas na správném místě, že z tohohle rozjetého vlaku nelze vystoupit, přesto ta slova vyryla ránu, jejíž stopy se nikdy nesmažou. Možná on viděl mou slabost, ale ta byla jeho strachem, já viděla svou sílu.
Možná, že svět není připraven mi zrcadlit mou nevinnost a lásku, ale já jsem připravena stát před celým světem a být jeho zrcadlem... Možná jsem stále příliš slabá a občas toužím umřít, občas mám pocit, že mě tu tahle existence utrápí... ale na tom nezáleží - jsme jenom zrnky písku ve větru...
Možná, že svět není připraven mi zrcadlit mou nevinnost a lásku, ale já jsem připravena stát před celým světem a být jeho zrcadlem... Možná jsem stále příliš slabá a občas toužím umřít, občas mám pocit, že mě tu tahle existence utrápí... ale na tom nezáleží - jsme jenom zrnky písku ve větru...
Stála jsem tam a po tvářích mi tekly slzy, myslela jsem na Ježíše a na to, že někdy "nastavit druhou tvář" znamená ukázat svou temnou stranu, zdravě se projevit a někdy... někdy, když se člověk chce přiblížit bohu, prostě přijme pokorně další rány... Nemyslím si, že se nemiluju, ale jednoho dne mi dojde, že jsem se stále milovala příliš málo...
Když jsem přišla domů, z nástěnky spadl papír se všemi mými poznámkami o archetypu Lilith. Tak buď s-bohem, ženo Zuřivá a Zraněná...
Když jsem přišla domů, z nástěnky spadl papír se všemi mými poznámkami o archetypu Lilith. Tak buď s-bohem, ženo Zuřivá a Zraněná...
Jenom kapky deště
dopadající na umírající slunce
dávno dávno nechtěných
pohárů nedopitého.
Ten déšť nebyl kyselý
A to víno nebylo hořké
Myšlenka, co toužila existovat
Jako ty. Jako já.
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Pravděpodobně jsem špatně vložil a příspěvek se neukázal, tak píši ještě jednou - Klíč ke štěstí? Možná až přestaneš hodnotit sebe i druhé, možná až přestanešrozlišovat co je dobré a co není, možná až přestaneš myslet v situacích, kdy srdcem cítíš něco jiného...možná...nejde žít v souladu se svým srdcem a přitom o tom, co děláš přemýšlet...to se vylučuje, nebo můžeš být stále něco více a tím se připravovat o to co jsi, co je tady s teď
OdpovědětVymazatMožná, možná ne. To je na tom to krásné. Každý má vlastní perspektivu života...
VymazatAnonymní - trochu to připomíná esoterické duchovní myšlenky, těch co si říkají probuzení a jejich mantra zní: přestan myslet....Ale mysl má své zásadní postavení ve světe relativity. Intuice, emoce a společně s tím i mysl - pokud je využívána správně. Přestan myslet a přestat rozlišovat vede k nečinnosti a uzavírání očí před stavem světa a před bezprávím. Muži chtějí zavřít oči před tím, co vytvářejí. Ano správné je nehodnotit, neposuzovat. Ale ne nemyslet. To znamená ztratit sílu podívat se na stav věcí a změnit směr svého konání. Cílem života je zakoušet situace a naučit se na ně reagovat pouze láskyplně a naučit se chovat tak, aby každý náš čin znamenal úctu k životu. Vědomě konat. Rozpomenout se, že jsme všichni perfektní a dokonalí a tvořeni z jednoho. A potom tak konat. Vést se intuicí a nechat si radit od emocí a vědomě konat - tedy i myslet. Cílem inkarnace Duše je úcta a láska ke všemu živému - nikdy nikomu úmyslne neublížit ani činem ani slovem - zakoušet všechny situace světa jako inkarnovaná Duše a postavit se k nim s láskou, protože se zlostí to nejde - ta plodí další negativa. Ale nutit se nerozlišovat co je dobré a co špatné..a nenazývat věci....to platí ve světě absolutna:))) Tady jsi ve světě relativity - to je jako být ryba ve vodě a tvářit se jako pták, jaký by mělo smysl rodit se rybou:))) Doufám že to co ted řeknu muže neurazí...ženě nemusíš říkat jak žít v souladu:)) ta žije v harmonii s celým světem, se zrozením, s Matkou Zemí i vesmírem.. sama je stvořitelkou života...Ale chápu tvé duchovní aspekty a chápu co jsi tím chtěl říci a velmi si cením toho, že se muži snaží řídit duchovnem a snaží se vymanit z té destrukce kterou přinesl patriarchát, zbrojení, touha po moci a ziskuchtivost, církev...atdatd
OdpovědětVymazatAnamel: jeho myšlenka je ve své podstatě pravdivá, žij tak co ti říká srdce a intuice...pokud cítíš že to není správné tak nenech dále pošlapávat tvé ženství, jen proto že čekáš, až se mu otevřou oči...svět potřebuje ženský princip silný, ne zraněný a ne neustále zranovaný. řid se srdcem a intuicí.
pokud cítíš, že konáš správně a tato zkušenost povede ke tvému vývoji, k tomu aby jse pochopila co potřebuješ, nebo k tomu aby to pochopil on...tak zřejmě to tak má být.
ALE shodila jsi hradby, otevřela jsi posvátné nitro....to by mělo být určeno muži, který zná jeho cenu a nezneuctí jej.
Ještě dodatek
VymazatTed jsem si uvědomila plný rozsah myšlenky nemyslet v podání muže. Není to jen myšlenka, že se má člověk řídit srdcem. To je jen jedna část. Další věcí je vlastně motivace= muži uvědomili nesmyslnost toho řídit se z velké části myslí (narušit harmonii srdce-mysl) - to je základem systému a kapitalismu. Žena se řídila odjakživa spíše intuicí a srdcem. Vědci tomu říkají že jedni využívají více pravou a jiní levou mozkovou hemisféru. Využívání pravé názorně sami muži vidí na stavu světa. Tohle jim slouží k tomu aby opustili principy čistě mysli a snaží se dostat na úroven čistě srdce. Snaží se přiblížit k ženskému principu. TEDY KLOBOUK DOLŮ PŘED JEJICH VNITŘNÍ MOTIVACÍ, PRO NĚ ASI PODVĚDOMOU. Jen je třeba časem vychytat mouchy:)
Naprosto dokonale sepsané, uhodilas hřebíček na hlavičku - s tím pochopením mužské motivace také. Ono je to hodně velké, ten kolos, který byl vytvořen patriarchátem je jako lavina, co se valí a nejde zastavit, můžeš jen po hrstkách ubírat sněhu a doufat, že než se dovalí dolů, už nebude ničivá... to asi děláme všichni. A pro muže musí být velmi těžké přijmout svůj díl na tomto díle zrovna ve chvíli, kdy touží tvořit svět jinak.... Děkuji, hodně jsem si z tvého textu vzala, no, ale nejvíce opravdu z věty pro mě "mělo být učeno muži...", svatá pravda...
VymazatCo muž, to jiný způsob existence, myslím, že uplně každý minimálně vědomí muž se snaží tak nejvíc, jak může v rámci toho, co považuje za správné... Však jejich největším děsem je selhání, to je motivuje a až neúprosně žene vpřed. Ani ženy bych neházela všechny do jednoho pytle, dnes je mnoho žen, které se odpojili od svého vnitřního "souladu", já taky byla pár let... a vlastně jsem spíš žila své mužské energie, čímž jsem se podílela na tvorbě oné laviny... možná laviny s citem, ale pořád laviny :D