Křik z ulice, výčitky, pláč, prosby... je úplňkový den. Šílenství a agresivita. Jedna tvář tohohle světa. Kousek mimo tuhle scénu ve své tichosti, se sluchátky na uších kráčí An, chvíli přemýšlí, co by udělala Láska, kdyby byla svědkem takovéto situace. Nakonec v tónech písničky Beauty of the end (Krása konce) posílá do situace smířlivý úsměv, nic víc neudělá. Ví, že každá zkušenost přináší pochopení, a tak druhým dopřeje jejich osvobození. Paloma Faith (Víra) v tu chvíli zpívá "Jsem celá zjizvená z této cesty za svobodou, ale já potřebuji běžet s větrem. A já vím, že právě teď přemýšlíš, že k tomu není žádný důvod. Ale i ty uvidíš..." Ana sleduje, jak se rozhádaný pár celou cestu do kavárny drží tak nějak v její blízkosti. Jsme ve Vesmíru paradoxů. Odlišné světy, odlišné reality. Které se občas střetnou.
Odešla jsem po několikatýdenním boji do stavu míru, nacházím se na okraji černé díry, která je červí dírou do nových světů, nacházím se v horizontu událostí. Bod smrti a znovuzrození, okamžik mezi nádechem a výdechem, ještě jsem nepřekročila tu hranici, ještě stále mohu vysílat zprávy těm, co zůstávají, ale už můžu vidět záblesky budoucích ves-mírů. Zanechávám za sebou zlatou stopu, kdyby chtěl jít někdo také. Do toho svého vlastního univerza. Jsem nehybná. Ale kdo ví, jestli to není jen ticho před další kontrakcí z mnoha následujících. Jsem příliš omlácená na to, abych si dovolila vyslovit, že tenhle mír je konečný stav. Konečně. Slastný stav "já nevím". V mém světě jsem sama. A není to děsivé, je to pocit Domova. A třeba se naše světy setkají. Když si to budeme přát. Jsem poustevník. Dobrovolně. Z dobré vůle. Vrátila jsem se k sobě. Z dlouhého výletu. Výlety jsou fajn, jen je potřeba vědět, že je vždy, kam se vracet, že jsme vlastně nikdy nikam neodešli.
Cestou Ana nalepí na zašpiněné sklo starého skladu harmonizující afirmaci pro toho, kdo se dívá a chce vidět. Nic víc. Toto je její zpráva z ves-míru, z jejího vesmíru, toto je správa jejího vesmíru...
Bez boje bych si nikdy nevážila míru, přišel by mi příliš nehybný. Bez své slabosti bych nikdy neuctila svou sílu, domnívala bych se, že není skutečná...
Život tak, jak je radostný, umí být i traumatizující. To je jeho krása, jeho jedinečnost. Když se mi ráno třesou ruce, musím se uklidnit, musím si vzpomenout, kam až jsem to došla, musím si připomenout, ... nikdo nemůže říct, že už nastává ta radostná část a že to traumatizující je za mnou, důležité je, že i když to nevíme, každé ráno vstaneme z postele a znovu se snažíme žít svůj život tak nejlépe, jak dovedeme...
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat