Byla to taková poklidná sobota, vrátila jsem se ze Španělska a byla jsem unavená ze všeho vnitřního i vnějšího, co čekalo, až tomu pohlédnu do tváře.. a cítila jsem, že bych chtěla mlčet, jen tak být v té každodennosti života. I když mé jiné já mne tahalo "ven", pryč od sebe...
A tak jsem mlčela. Celý den. Mlčela jsem, i když mé ego mělo potřebu se bránit, když mne někdo z něčeho nařkl. Mlčela jsem, i když se na mne lidé divně dívali a chtěli se zeptat: "Proč nemluví?" Mlčela jsem, i když jsem chtěla druhým říct všechna moudra, která znám a na která jsem si ve Španělsku znovu-vzpomněla. Mlčela jsem, i když jsem v tom tichu uzřela Boha, sebe, a chtěla jsem to ukázat svým bližním. A najednou nic nebylo významnější než ono ticho. A pak se nebe zatáhlo a přišla obrovská bouře, já stála v proudech deště a v tu chvíli... - svět promluvil a byl to zpěv, byla to hudba, která zpívala o všech lidských obavách... a o tom, co se stane, až člověk uzří a uctí sám sebe...
Už je to šest týdnů, a jakkoliv to bylo divokých šest týdnů, něco z toho ticha ve mne zůstalo... a tak často mlčím, naslouchám, pozoruji a v mých očích je celý vesmír... ne, že bych neměla co říct, ctím vše, co vím, jen nechávám druhé, až budou připraveni naslouchat... Ten tlak někde být, něco říct, něčím se stát se rozmělnil do krásy mého bytí...
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
AMEN!!! <3<3<3
OdpovědětVymazat