Nekonvenčnost těch rozpolcených, rozpolcenost těch nekonvenčních...

La Gomera, cesta časem do zlatých 60. let se všemi dary doby moderní a vědomí nového člověka... ta květinovost a závislost na nezávislosti tehdejších hippie trochu vyčpěla a konečně zůstalo jen to podstatné. Jenže tady tohle není moje rodina duše, já jsem tu jenom na exkurzi - Anča je totiž z-vrácenej mix - bosonohá manažerka, hippík závislej na wifině a kafi, ... prostě děsnej patvar (a ještě má sklony o sobě mluvit ve 3. osobě, fakt ujetost!).

V posledních letech jsem přijala dvě vize své budoucnosti - v té první prožívám ráno ve svém domově, v prosvětleném bytě, jemném, nefalšovaně citlivém - pokládám na vyvýšený barový stůl hrnek s kávou a otevírám počítač, abych napsala svůj denní příspěvek na web. Na sobě mám volné domácí kalhoty, upnuté tílko a přes to saténový župan nebo volný svetr, vše v nevýrazných pastelových či přírodních barvách, mám dlouhé vlasy, svojí přirozenou barvu (šmarja, lehce do blond!). Jsem velmi klidné mírné povahy. Vnímám se jako součást komunity, kde jsem oceňována pro svou vnímavost, vcítění. V té druhé sedím na své motorce, zastavila jsem na osamocené prašné cestě při pobřeží, na sobě mám černé upnuté oblečení, koženou vypasenou bundu, červenou huňatou šálu, široký pásek a bezprstové rukavice, mosazné šperky - náramek a dlouhé náušnice (a taky přesku na tom pásku samozřejmě), mám také dlouhé vlasy, ale sytě rudé. Sleduju oceán, vnímám samotu a svobodu, jedinečnost své životní cesty. Světu přináším narušování všeho rigidního, nic pro mě není svaté, rýpu do jakéhokoliv hovna, jen aby si lidé kolem uvědomili svou omezenost. Rozrušování hranic mezi světy...

Jsem z půli oheň, z půli voda, věčná přetahovaná introverta a extroverta ve mně. A vyústění? Žádné. Nikdy nikdo nevyhraje. Chvíli víc to, chvíli víc to. Jednou mě láká záře reflektorů a jindy se potřebuju zabalit do deky a být neviditelná. Dost dlouho jsem tomu nerozuměla. Jako jing a jang nikdy nepohltí jeden druhý, tak ani můj oheň nevypaří vodu a voda neuhasí oheň. Už párkrát mi napadlo, že si nemusím vybírat první, nebo druhou vizi - jen se naučit, jak je spojit do jednoho života. Jenže já chtěla být něčeho součástí! A tak jsem pendlovala od skupiny lidí k jiné skupině, z organizace do organizace, od stylu života k dalšímu stylu, od jedné životní filozofie k další... a všude jsem po krátkém čase cítila ten vtíravý pocit "já nezapadám, to nejsem úplně já, chtěla bych být, ale nejsem" - a vždycky jsem velmi brzy začala vnímat, co v těch stylech není integrované, co ... zkrátka se tváří tak, ale ve skutečnosti smrdí, jak tři týdny starý sendvič. Připadala jsem si příliš netolerantní, nepřizpůsobivá. A pak přijde nějaká Táňa Havlíčková a v klidu si prohlásí - že je to úplně v pohodě, že ta moje nezařaditelnost je vlastně moje výsada a ještě to pojmenuje jako Nekonvenční typ (rebelka). Když jsem tančívala opilá na baru, na mém účtu stálo - rebelka - neměla jsem sice jméno, ale měla jsem výsadu - byla jsem Ta nekonvenční. Byla jsem šílená, ale nikdy jsem nepřekročila své morální hranice, to Táňa hezky pojmenovala. Přes den pilná studentka, v noci nezastavitelné éro zkoumající všechny póly života. Myslela jsem, že jedno musím nutně být já a to druhé bude maska, jen jsem se nikdy nemohla rozhodnout, co je co. Ukazuje se, že to je pěkná blbost, všechno jsem byla já. Děva pobíhající nahá po louce, holka opilá opírající se o stůl toužící po jakémkoli projevu lásky, byť by to mělo být jen na jednu noc, hvězda večírku, která dostane jakéhokoliv kluka, na kterého si ukáže, i politička v upnutém kostýmku s distingovaným slovníkem. Hrany se obrousily, už nepotřebuju tolik bořit, už se nepotřebuju tolik rozšiřovat do všech stran, jen se spolehnout na alchymii a pokusit se o Nemožné... žít MNĚ! :) V celé té rozpolcenosti, která se stala paradoxně jediným stabilním prvkem osobnosti, o který se můžu opřít.

Co se týká životního směřování - vnímám ten propastný rozdíl mezi životem v ČR a životem na cestách - asi jako rozdíl mezi těmi dvěma vizemi. Když jsem v ČR, dává mi smysl žít v ČR, když jsem mimo, vlastně vůbec nechápu, proč by člověk měl žít v ČR. To je moje odvěká schizofrenie, dva proudy vědomí, které se perou. Dřív jsem si myslela, že to musí být buď a nebo, dneska vím, že moje cesta životem je o sloučení obou způsobů existence. Ostatně - jde to - třeba tady na Gomeře jsem potkala manažerku nějakého děsného mezinárodního koncernu, která se jednou za rok na dva měsíce sbalí a žije v jeskyni, aby se pak mohla vrátit a vidět život ve své zemi z úplně jiné perspektivy. Když se člověk vrátí z takové cesty, pár týdnů se cítí ještě o něco víc ufoun, než se cítil do doby svého odjezdu, poslouchá "problémy" a vjemy druhých lidí a nechápe tu trýznivou identifikaci s vlastní omezeností... a pak se sám postupně spirálovitě začne navracet do svého "civilizačního" já... a začíná se zabývat stejnou omezeností a najednou je ta cestovatelská svoboda jako dávný sen, který se zdá, že se nikdy nestal, že to byla jen iluze.... stejně jako tady na ostrově se zdá iluzí celé to pachtění se za čímkoliv tam doma...

Všechno zraje v pravý čas. Poupátko před rozkvětem. Vím, že to vyústění tam je... Včera jsem plavala v otevřeném oceánu, pode mnou metry vody... když jsem byla malá, málem jsem se utopila, v takových situacích jsem pak dostávala panické záchvaty, v posledních letech jsem to překonala, ale stejně tam ve mně byla tichá hrůza, vědomí toho obrovského strachu... s tím strachem jsem se už narodila, se vzpomínkou na temnou hlubinu a nesnesitelné utrpení duše... a najednou nic - už to tam není, vůbec, ani maličko, ani semínko, zárodek či larva strachu... jen tak si plavu... Jen tak si plavu...

Potřebovala jsem se vzdálit (fyzicky a zřejmě i duchovně - dál od těla), abych poznala, abych si připomněla, co je v mém životě skutečné... a měla odvahu nechat umřít to, co už bylo dávno umírající... byť by to pro mě mělo životně důležitou úlohu (taková hra o vabank, ... co neustojí mé vzdálení se, nikdy nebylo pevné a nemělo šanci přetrvat...), a to je důvod, proč byl můj odjezd tak složitý, protože se vrátím do trosek minulosti bez emoční vazby ke svému starému já - a svým způsobem jsem to věděla, což bylo bolestné, ale jen pro ego, ne pro Ducha... a někde mezi tím jsem já Člověk, který dokáže prožívat v tom okamžiku radost i smutek zároveň... a tohle je ta lehčí část paradoxně - návrat bude náročnější - tam se k tomu budu muset postavit, konat, měnit, přetvářet, ... ale nepředbíhejme, teď je na pořadu dne pobyt v tavícím kotli :)) Prach jsi a v prach se obrátíš. Dneska ráno mi napadlo - rosteme do svých vlastních hrobů. Nu, nač se tomu bránit...

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330