Jak člověk přestal důvěřovat sám sobě, upnul se na vnější pravidla. Vzdal se, protože měl pocit, že jeho vlastní rozhodování vede vždy k selhání. Uzavřel přístup k vnitřnímu morálnímu centru a v touze po harmonii se paradoxně nechal vmanipulovat do světa rigidních, strnulých dogmat, "toto je špatné, toto je dobré - když to budeš dodržovat, budou všichni spokojeni, možná i ty". Přestal tím žít v přítomném okamžiku, protože, co je tady a teď vhodné, zítra nemusí vyhovovat, co je dobré pro jednoho, může být škodlivé pro druhého...
Stejně jako děti i nedospělé duše potřebují své hranice, tak se kolektivní vědomí ze strachu z vlastní svobody (která doposud přinesla zkušenost utrpení a válek) prostřednictvím každého jednoho z nás pojistilo ze všech stran, že nebude možné se proti těmto hranicím vzbouřit, nedej bože je překročit. Člověk nevěří sám v sebe. Jak ale jednotlivá světýlka, lidé-duše dospívají a jsou připraveni převzít zodpovědnost za svou svobodu, potřebují se vymanit z kolektivních pout a jako žáci v nové škole získat novou učebnici, nový zdroj poznání. Přechod od vnější morálky k té vnitřní je přirozený a je dovolen tomu, kdo je připraven.
Ale my se často cítíme nebýt připraveni. Hluboko v paměti máme uložené vzpomínky na okamžiky, kdy nás naše vnitřní morálka často vedla cestami proti tomu vnějšímu souboru sociálních pravidel - a když člověk nedokázal vidět celý obraz těchto cest, mohl jednoduše propadnout pocitu, že jeho konání nakonec bylo špatné, což se ve výsledku (ale i v příčině) odrazilo v odsouzení vnějším světem, v pocitech viny (a následném trestu).
Tyhle vzpomínky způsobují paniku a strach z rozhodování - co když se rozhodnu zase špatně. Je to prostě jen další schod, který musíme směrem ke své víře překročit. Jakmile se vám rozpadne vnější systém hodnot, najednou se není čeho chytit, je potřeba vybudovat (nebo si rozvzpomenout a aktualizovat) na ten svůj vnitřní, protože bez něj jaksi nemáme mapu pro naší orientaci ve světě - když nevíme, co je pro nás vnitřně důležité. Hodnoty jsou živé, živoucí, morálka je mrtvá, zabíjí to autentické v nás. Asi nebude náhodou, že v latině je "morálka" (mores) tak blízká jedné z variant překladu slova "smrt" (mors).
Proč tak často a ráda nazývám tuto morálku falešnou? Protože vychází z potřeb právě těchto našich zraněných já vymanit se z pocitů viny (=strach z dalšího trestu), s takovou morálkou se nám ze života vytrácí přirozenost, radost. Ona je pro nás nebezpečná, protože míchá naši vnitřní pravdu s vlastními způsoby, jak nás kontrolovat, manipulovat a zotročovat do vymezených kolejí. Což není až tak těžké, protože čeho se nejvíce bojíme - je vyloučení z kolektivu lidských bytostí kolem nás. Jsou to ti jediní, co známe, ani si nedovedeme představit, že by nás někde mohli přijímat i s těmi našimi ufounskými názory a zvyky. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že mohli.
Jistěže jsem v roce 2012 "přišla" o všechny kamarády, o svou práci (resp. o obě), o svůj směr životem, o své bydlení. Já jsem o to vlastně nepřišla, já jsem to prostě zahodila. Vždyť to všechno bylo vystavené na pilířích oné falešné morálky, na tom "co by se mělo"... A ještě dnes, když se mi někdo zeptá, co bych chtěla, většinou odpovím: "Já moc dobře vím, co bych měla chtít, ale co skutečně chci - tím si nejsem jistá, pořád je ve mně jakési prázdno a ticho." Ale to prázdno a ticho můžu naplnit jakoukoliv esencí sebe sama, jen k tomu musím nalézt dostatek odvahy k sebe-projevení...
Můj život mi v určitých fázích (když jsem zrovna nerebelovala), připomínal film Zakletá Ella. Je o dívce, která dostala od sudičky do vínku poslušnost. Dovedete si představit, kolik komických i tragických situací v takovém stavu bez vlastní vůle může vzniknout. Svým způsobem jsme všichni trochu zakleté Elly, dokud nám vnější svět může diktovat podmínky našeho života. Ella se na konci příběhu ocitla v bodu, kdy tenhle vnější svět se dostal do tak extrémního rozporu s jejím vnitřním, že její mysl zkolabovala, a tím byla schopná kletbu prolomit.
Jedno jediné vzbouření proti domnělému řádu. Jedno jediné. A jste vítěz.
Život nás do takového bodu zavede tolikrát, kolikrát budeme potřebovat, aby vnější a vnitřní bylo v takovém rozporu, až nás to bude trhat, ... dokud nepochopíme, že náš vnitřní rádce zná celkový obraz naší životní cesty lépe než nějaká tetka ze sousedství, rodič, učitel nebo šéf, nebo nedej bože :) nějaký prostředník, co se odvažuje hovořit "jedinou pravdu" jménem božím.
Takové kolize probouzí protisystémový archetyp Lilith. Podívat se zpříma do očí tomu, kdo mne utlačuje. Kopnout do hlavy toho, kdo mne fyzicky napadá. Vytáhnout nůž na někoho, kdo se chystá útočit. Odmítnout vykonávat z mého pohledu stupidní a nesmyslnou práci, i když by mi to zajistilo luxus (ale asi by mě to zabilo, takže by mi ten luxus byl k ničemu, že?). Hodit kyselý ksicht a odejít, když se mnou někdo vyjebává. Křičet. Rozčílit se. Brečet na veřejnosti. Krást. - to jsou příklady, které se v posledních měsících mé vnější morálce enormně nelíbily a ze kterých jsem nakonec vyšla jako vítěz, když se ukázal celý obraz.
A Lilith je přestupní stanice k archetypu bezpodmínečné Lásky. Submisivní človíček, co si nechá srát na hlavu, potřebuje vztek, vzpouru. Potřebuje si přiznat nenávist, aby pod jejími nánosy mohl najít tu lásku, na kterou si zatím tak trochu hraje, protože nemá odvahu jí žít, protože správně tuší, že na to prostě ještě nemá... a nemá, když odmítá se postavit sám za sebe. I v Oshovkách vede výtah od Outsidera k Tvořiteli přes mezipatro Rebel. Rebel není vzteklý bojovník, je to hrdina sám pro sebe. "Když chceš druhým něco dát, musíš být nejprve ochoten jim to nedat."
Ta moje vnější morálka se po rolích poslušné vysokoškolačky a lokálního spasitele zhmotnila právě v podobě spirituálního hledání - "teď spasím sebe sama" - akorát, že jsem pořád jela v módu zakleté Elly: "otevři své srdce" - "mission complete, commander"... "postav se svým temným stránkám" - "ano, jistě, ... úkol splněn, veliteli". Na spiritualitě není nic špatného, pokud není odrazem něčeho, co hledáte pouze ve vnějším světě. Účel světí prostředky, samozřejmě Vás to dostane do světa vnitřního. Ale na to si už musí přijít každý sám... Dokud si myslíme, že jsme ve vnitřním světě, stále tam nejsme. Dokud to neucítíme, pak už si nemyslíme vůbec nic :)
Každý máme svá témata, ve kterých potřebujeme projevit rebela - někdo se sám za sebe umí postavit na pracovním poli, zatímco ve vztahu se sebou nechá zametat. Jděte a ptejte se těch, co jsou mistři v tématech, kde pokulháváte... Jsme tu jeden pro druhého.
Ze Srdce An
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat