A pravda nás osvobodí... Když už není nic, co bychom museli skrývat před ostatními... pro mne vede vnitřní osvobození skrze stav, kdy vše uvnitř mne nebudu mít problém vyskládat přede mne "na stůl" - beze studu, bez pochyb...
Poslední dny byly pro mne znovu trochu náročnější, nastal další ponor do sebe sama, kde jsem ve svých iluzích hledala ještě neobjevené částečky pravdy o mne samotné.
Vždycky mi záleželo na Pravdě, skutečném obrazu světa, dneska už vím, že se jedná o substanci, jíž těžko dosáhneme. Ale od mala jsem chtěla psát o věcech tak, jak jsou - na gymplu bylo mým přáním být válečnou reportérkou a teď se směju, protože mi dochází ta souvislost - že jí skutečně jsem. Cestuji do minového pole svého nitra a přináším odtamtud zprávy o věcech, jak jsou - bez obalu. Dalším mým přáním bylo být archeologem - a znovu - jsem jím - odhrabávám vrstvy prachu (zastaralých programů) a hledám podstatu bez ohledu na to, co by si druzí pod touto podstatou představovali... a i když někdy je obraz zamlžený mou vlastní představou nebo momentálním strachem, je skutečný právě v tom, že si nechci hrát na dokonalost a že mám k sobě a univerzu takovou úctu, že věřím všemu, co prožívám. A to je to - co si může dovolit každý z nás přesně ve chvíli, kdy nechá druhé věřit všemu, co prožívají.
Vždycky mne rozesměje, když mi někdo říká, že žiju v iluzi. Ano, všichni žijeme. Chceme-li poznat Skutečnost, musíme projít iluzí. Je iluzí myslet si, že jsem oproštěna od iluzí. Jedno vím jistě - když jste o své iluzi naprosto přesvědčeni, nenajde se nikdo, kdo by nám ji vyvracel. Když k tomu přidáte důvěru v Univerzum, že i vaše současná iluze je součástí božského záměru, tedy božským projevením a že až přijde správný čas, budete osvobozeni, nastává ve vašem nitru klid a mír. Jsem to, čemu věřím, že jsem. Já si vybírám Příběh, který na Zemi naplňuji. Můj kamarád řekl, že jediným hříchem je myslet si, že máme nějaká omezení. A tak to je, vše pochází z nekonečného vědomí univerza.
Bůh dal všem našim tělům/aspektům svobodu, a tak třeba mysl, ego i emoční tělo chtějí prožívat svět po svém, je jen na nás, jestli se navzájem dokážeme transformovat a sladit se do společného záměru. Netoužím po tom být otrokářem své mysli, věznitelem svého ega... Na to nemám právo, jsem v pokoře, protože i oni jsou součástí jednotného pole Všeho, co je.
Před deseti lety jsem potkala kamarádku, která o své multidimenzionalitě mluvila dávno před tím, než se začalo vůbec tušit, co to multidimenzionalita je, nějakou dobu jsem hledala v tom jejím "příběhu" mezery. Marně. A tak jsem přešla na novou filozofii - nezáleží na tom, jestli je to pravda, když to skutečně prožívá. To, že něco neprožívám/necítím/nevidím já, neznamená, že to neexistuje. Vesmír je pestrý, existuje vše, co si myslíme, že existovat může. Existuje vše, co dokážeme pocítit.
A když přijmeme, že celý svět je iluzí, do níž naše Duše vstoupila, otevírají se nám nevídané možnosti tvorby. Jen musíme odhodit to, co jsme si mysleli, že je... Jít až za hranice sebe sama a toho, co jsem si myslela, že jsem... abych mohla být naplněna Univerzem. Jak je řečeno v následujícím videu. "Pokud jsme výtvorem kosmu, znamená to, že kosmos skrze nás mluví." Mám opravdu právo posuzovat, jakým jazykem se skrze mne a druhé univerzum chce projevovat? Za deset let se buď budu smát sama sobě a své současné iluzi, nebo začnu věřit, že já jsem spolu-tvůrce a midasovým dotekem dokážu proměnit iluzi ve zlatou skutečnost svého univerzálního vědomí. Záleží jen na mne, jak se rozhodnu a jakou představu v sobě prožiji.
Nemusíme hned měnit vše ve zlato (i když i touto cestou můžeme být vedeni, uvěříme-li tomu), z trochu praktičtějšího hlediska to znamená, že dokážu-li v sobě najít pocit např., že již se někde tvoří pro mne perfektní pracovní místo, odevzdám se důvěře, že univerzum potřebuje jen trochu času věci poskládat tak, aby přišly ke mne magickým způsobem v magickém načasování. Nepotřebuji nic specifikovat, a omezovat tak výsledek svým očekáváním, nechám Univerzum, aby mne překvapilo a příjemně předčilo všechna má očekávání.
Tuhle filozofii umím dobře aplikovat na oblékání (Vesmír je mým módním manažerem -smích-), postupně se učím ji rozšiřovat i do dalších oblastní mého života - práce, vztahy, bydlení. Znáte to - kouknete do skříně a "nic" tam není. Bylo pro mne docela frustrující, když jsem nemohla najít způsob svého vnějšího projevení, který by odrážel to nové ve mně... a zároveň jsem měla takový podivný pocit, že hledat nemusím - že už to je. Odevzdala jsem to Vesmíru a vyčkávala. A najednou se objevilo oblečení, boty, kadeřník atd. cestami, které by jeden nevymyslel, za ceny, které by mi druhý nevěřil. Kdybych se snažila proces ovlivnit, koupila bych si násilně oblečení v době proměny, a tedy za pár týdnů bych jej mohla vyhodit. Jestli se má duše dokáže projevit i v ostatních oblastech tak skvěle jako v mém stylingu, kdy vše, co mi přichází, najednou odráží to, čím jsem, a zároveň to má přidanou hodnotu jakési posvátnosti (protože to vyjadřuje mou nejniternější podstatu) a předurčenosti (že to nemohlo být jinak), tak se mám na co těšit - protože Univerzum ví nejlépe, jak by duše mohla vyjádřit ve vnějším světě původní a zároveň transformovanou podstatu, kterou mám uvnitř. Jen ta chybějící trpělivost a důvěra brzdí náš skutečný rozlet.
Mé odhodlání být v Pravdě je jediný a rezonančně zaručený způsob, který mne ochrání před lží a manipulací vnějšího světa. A tomu věřím, protože mi život ukázal, že tomu tak skutečně je. Protože život nám ukazuje vždy to, čemu věříme. A tak to je. Jsme připraveni jít za hranice neznáma, jsme připraveni jít do Absolutna? Protože jestli ano, tak tam půjdeme... Tak jednoduché to je. A ano - i tak složité.
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji Anamel za to, že jsi na své cestě poutníka životem došla až sem a že s námi sdílíš svoje pocity a poznání. Kéž bychom všichni dokázali žít v pokoře a pravdě, byli bychom osvobozeni. S radostí v srdci jsem četl tvoje slova. A pokud bys vydala někdy své myšlenky knižně, věř mi, že budu jedním z prvních čtenářů. Nebo jsem něco zmeškal? ;-)
OdpovědětVymazatDěkuji ti, Petře. Inu - kráčím dále a budu bez okolků podávat zprávy z cest :) Je to čím dál větší legrace. Věřím, že každý, kdo učiní upřímné rozhodnutí, bude veden cestou pokory a pravdy, a tahle cesta jistojistě končí ve Svobodě. Oh, ano - kniha, moje téma dnešních dní. Už se to chystá, už se to připravuje... Uvidíme, na kdy mi univerzum naplánovalo perfektní načasování...
Vymazat