Plné lidství - rozvazuji provazy, které mi svazují ruce

Michelle Manders píše, že z astrologického hlediska nás čekají dva roky vyplouvání nepřijatých částí sebe sama - to je skvělá uzemňující zpráva pro nás všechny.

Myslím, že se budou čím dál hlasitěji v nás projevovat ty "osobnosti", které v průběhu let i věků získaly přesvědčení, že nejsou dost dobré takové, jaké jsou - ty, které byly okřikovány, odsouzeny, potlačovány, neprojeveny, zneuctěny či nerespektovány, a to nejprve vnějším světem a pak i námi samotnými v sebepopření našeho plného lidství - na tyto naše sebe-pochybující a sebe-zrazující aspekty jsou navázány programy, které brání našemu plnému projevení. 

Tedy my už nečistíme svou minulost, nyní jsme hledači skrytých provazů, které nám svazují ruce a brání naší dokonalé podstatě v projevení, nyní se učíme uvádět naučené do praxe - žít nově - svobodněji a respektujíc znovuobjevené a lépe pochopené zákony Země a Univerza.

A každý tento aspekt, jakmile mu umožníme se transformovat, nám přinese do života dar - dar v podobě pochopení, vlastností, znalostí, dovedností,... které nám doposud zůstaly skryty, protože jsme se nechtěli do tohoto odmítaného koutu sebe sama podívat.

Zprvu mi naskočily pochybnosti,
jestli se v tom mém "zapomenutém" dětství neskrývají nějací "bubáci". Ale pak jsem znovu nahlédla do Srdce a ujistila se, že minulost jsem již kompletně odevzdala a o(d)pustila - ponechala jsem-li tam nějaké ztracené ovečky, bloudící aspekty mého vnitřního univerza, ony brzy dorazí za mnou do Přítomného okamžiku a budou se dožadovat pozornosti, pak je s Láskou přijmu, vyléčím a transformuji, neboť já jsem božstvím svému vlastnímu univerzu. Tak to je. Nebojím se. Nač ještě pochybovat, že některá část mne není zrovna na tom místě, kde má být. 

Jaké by to asi bylo, kdyby mi univerzum dalo najevo, že mne odmítá a nechce mne ve svém prostoru. Já jsem přeci jeho součástí a přináším do celku svou individuální zkušenost, beze mne by univerzum nebylo celistvé. Tyto "osobnosti" (a takovou je i ego) pouze chtějí, abychom jim přiznali jejich část bytí. Pokud to uděláme, ony se zklidní a naše spolu-bytí bude založeno na spolupráci, nikoliv boji.

Nyní budu pozorovat vše, co vyplouvá na povrch, zcela vědomě a dám těmto ve mne ztraceným odmítaným individualitám možnost se projevit nebo transformovat v něco nového. Tyto mé děti ze ztratily v těch okamžicích, kdy mi říkali Takhle nemůžeš malovat / Nejdřív si musíš uklidit, pak můžeš jít ven / Buď hodná / Nemáš hudební sluch / Nesbírej to listí, je špinavé / Takhle nemůžeš s druhými mluvit / Nesměj se tak nahlas / Na ulici se netančí ... a další naprosto nepravdivé blbosti.

První, s kým jsem měla tu čest se seznámit, byla má vnitřní Rebelka. Najednou tu byla - "něco" viselo ve vzduchu a něco uvnitř mne začalo znovu křičet, dralo se na povrch a volalo po přijetí. Byla to ta svěží a energická holka ve mne, které neustále říkalo mé zkostnatělé programové Já, že se nechová vhodně. Bylo to mé vnitřní já, které chtělo zahodit notebook a jít ven třeba čuchat ke kytkám. A já jí to nedovolila, protože bylo tolik témat, která jsem chtěla pochopit a sepsat, tolik mailů k odepsání, ona se urazila a přestala mi dávat podněty, jak si odpočinout. Postupně mi docházela, jak ona by řekla "šťáva" - já bych to nazvala inspirativním božským proudem kreativity. Po nějaké době vykoukla prostřednictvím frustrace, emocí nahromaděných v solaru. Její jemné vedení nefungovalo, a tak se vrátila projevit skrze buřičství. Měla jsem pocit, že z tohohle "záseku" se dostanu jedině tím, že ji uvolním a udělám něco bláznivého, něco úplně mimo strukturu, abych znovu pocítila svobodu. Nakonec mne vyléčila pouhá představa takového činu a já pochopila, že chci prožívat svobodu bezpodmínečně, že vnitřní svoboda vychází ze mne a nepotřebuji si ji dokazovat.

A já nikdy nemohu být celistvá, dokud budu v sobě tu potlačenou bláznivku (řečeno ve vší Lásce a přijetí její Individuality) odsuzovat jako něco nevhodného (co odporuje mému poslání, haha), přijímám jí a mam jí ráda, přináší mi do života dost zajímavých situací, ona dává mému bytí to, bez čeho by nemohlo být mé bytí skutečné . Slovy mého kamaráda - nejsme tu proto, abychom se přizpůsobovali většině, naše cesta je vzácná, náš duch je posvátnou esencí stvořitele, neseme v sobě drahokam zkušenosti. Rebelka teď hodně na sebe upozorňovala, aby byla pochopena, stejně jako je v nás vnitřní dítě, je v nás i jakýsi nedopečený a nepochopený puberťák, který si zaslouží stejnou péči a přijetí, aby se mohl transformovat v náš zlatý poklad.

A tak jsem jí nechala mluvit, řekla mi, že bych se na to občas mohla jednoduše vys*at, nepřišla prý na Zemi, aby polovinu života strávila úklidem pokoje a zbylou polovinu úklidem cizích s*aček a že chce hodit ven, kdy se jí zachce, že nemůžu ve všem vidět "konce světa", že některé věci se nezboří jen tím, že je zrovna teď neudělam, že jsem přikovaná k tomu svému božskému bytí tak pevně, že si nedovoluju vůbec nic, že kráčet po cestě Duše je jedna věc, ale z toho důvodu odmítat krásy Země a nabídky Života je pošetilost, která vede k nezdravému stavu. 

Anamel po 12 letech s pastelkami
Budu si muset pořídit lepší náčiní :)

A tak jsem včera malovala (naposledy jsem malovala v 9. třídě), podívala se na Miluj svůj život a děkuji za inspiraci milé čtenářce Pavlínce, která mi poslala scénku z pohádky Až přiletí čáp, Královno, která mne rozesmála a uvolnila blokovanou energii, pak jsem si pustila ještě video, které mi poslal Vesmír, a smíchem uvolněná  a lehce rozněžnělá jsem mohla jít spát, aby se v noci v klidu mohlo vše doléčit. Děkuju univerzu a všem, kteří mne myšlenkou, slovem i činem podpořili v mém hledání sebe sama.

Zpátky ze svého Středu zdraví Anamel

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.