I-luz-e. Jsem snílek, tedy jsem tvůrce.

Jsem snílek, tedy jsem tvůrce. LUZ znamená světlo. Jak jen jsem to mohla přehlídnout? I-luz-e je světlo, které tě vede do temnoty, která tam byla vždy a už být nechce. Je připravena se nechat o-zář-it a vydat své poklady. Sám bys tam nešel, potřebuješ iluzi, která tě tam dovede.

...

A všechno ve mně křičelo: vzdej se konečně svých iluzí, kolikrát ještě budeš chtít bloudit mlhou, když můžeš žít na výslunní? Ale byl to strach, který ve mne křičel... jenže odvahu nemá ten, kdo jde beze strachu, má ji ten, kdo jde i přes všechen strach...

Ano, do té mlhy jsem šla dobrovolně, i když se mi třásla kolena, šla jsem si tam vyzvednout další část sebe sama. Ten tichý smaragd v srdci temného lesa. A už, už jsem se málem vzdala... chtěla jsem stáhnout svá křídla a říct - máte pravdu, mé sny jsou hloupé... A pořád mi to říkali, a čím častěji, tím víc jsem věděla, že to není pravda. A pak se mlha na pár sekund rozestoupila a já viděla, že to slunce tam bylo vždy a že mlha je součástí života, aby člověk mohl být pak fascinován, když objeví, co všechno skrývala... Budu se bát, že ta děsivě chladná mlha se nikdy nerozestoupí, nebo budu věřit v to slunce? Asi obojí... soy anima.

A pak jsem uviděla slova Petra Hynka a věděla jsem, že to, co cítím a vnímám, je to, co mám cítit a vnímat: Kdyby dnes Verne žil, asi by se podivil, kolik z jeho iluzí se dnes stalo realitou. A dost možná to nebyly iluze, ale konkrétní představy, a kdoví, třeba uměl cestovat časem...

Když tě svět odmítne v tom, co nabízíš, máš dvě možnosti - buď se změníš, když uznáš za vhodné, že by ti to v životě mohlo pomoct (změníš se pro sebe, ne pro druhé), nebo začneš o to víc milovat, co jsi, a o-pustíš to, co tě odmítá - a tím se změníš.

Nesu si vzpomínky na budoucnost, nevzdám se jich jen proto, že mi říkají, že nejsou reálné, já jsem přeci ten, kdo cítí možné potenciality svého života. Tyhle "vzpomínky" ovlivňují mou přítomnost stejně jako přítomnost ovlivňuje mou budoucnost. Každé následování iluze mě obrušuje do diamantu, vrací k tomu, co jsem a čím budu, a každé prožívání iluze je silněji blíže k tomu skutečnému, budoucnost se stává přítomností, tady a teď, že to člověk cítí až do morku svých kostí s vědomím, že vykročil správným směrem... 

Není to iluze, co mám propustit ze svého života, je to má závislost na oné iluzi. Strach z okamžiku, kdy iluze mizí a získané informace z cesty mlhou promění temný kout v o-světle-nou skutečnost mého života, zatímco já toužím a prahnu po té prchavé chiméře a odmítám se podívat na tu realitu a na vše, co budu muset změnit...

I-luz-e je dílek skutečnosti, světla, které se ke mne snaží promlouvat, které mi připomíná, co všechno může být... Je to volání mé duše, která mne hledá tak, jako já hledám Ji/Jeho. Tvůj hlas hledám ve všech hlasech, tvé oči v očích druhých, tvé světlo v mé temnotě...

Samotná iluze není nebezpečná, její hrozba spočívá v tom, že už si myslím, že to mám na dosah, že už to vlastně tak trochu je, a tím přestávám být ostražitá a konat tak, aby to už co nejdříve bylo. Špatně jsem to chápala. Myslela jsem si, že se mám svých iluzí zbavit, že je to něco, co ke mě nepatří, co mi brání být nohama na zemi, co mě svádí z mé cesty životem. Ale já nohama na zemi jsem, jen prostě jinak než druzí. Jsem tu na Zemi po svém vlastním způsobu. Tenhle způsob jsem se přišla naučit, ne způsoby druhých. Přišla jsem se naučit pracovat se svými i-luz-emi, a tím se stát s-tvořitelem dokonalého díla zvaného Život.

A tak není divu, že význam "iluze" je jednou z mnoha částí významu mého nejoblíbenějšího slova - "fantazie", pojmu tak širokého a hlubokého, jako je kosmos sám, zapomenutá etymologie tohohle dokonalého slova je "mít vizi", "ukázat, přinést na světlo". Iluze je vzácná, neboť vede ke světu Phantasía, světu odvážných. Prohlédnout iluzi znamená nikoliv ji odmítnout, ale uvidět v souvislostech celého obrazu Fantazie a najít cestu, jak duši, psyché otisknout do reality. 

Vytvořit iluzi ve svém životě je vlastně takové umění. Musíte nastavit dokonalé podmínky, aby něco, co není, vypadalo jako, že je. To je mistrovství, přátelé. To není selhání :) Jen se v tom musíme naučit chodit. Život je hra. Prožití iluze tedy znamená, že si prožijete něco, co není "skutečné", abyste věděli, jakou skutečnost hledáte. Když pocítíme, jaké by to mohlo být, načteme si onen pocit a nemusíme definovat svou životní touhu žádnými slovy a afirmacemi, protože ona se otiskla už do nás, my už v ní vibrujeme. A tak získáváme představu o tom, jaké kroky učinit, aby se iluze a realita daly do souladu. A z toho se mi motá hlava, protože pak už jen stačí jít za onou vibrací, kterou rozeznáváte v každodenních rozhodnutích - cítíte, kam co vede, směr a antisměr.

K vytvoření iluze potřebujeme schopnost imaginace (duše-v-ní zobrazení nepřítomného předmětu, N. Sillamy, Psychologický slovník). A když zůstaneme v psychologii (Hartlová, Hartl - Velký psychologický slovník), ta říká, že vnímat realitu (takže z mého pohledu vytvořit představu o ní) zkresleně je možné díky... no, ano - emocím. A emoce, to už víme, nám ukazují směr a antisměr v našem životě. Takže my potřebujeme iluze, abychom mohli cítit emoce - když sami nevíme, kudy jít. Áááámen! Tenhle článek si budu muset sama přečíst ještě tak pětkrát, abych uviděla souvislosti. Neptune, neobracíš ty se dnes náhodou do přímého směru? :)

Co tím celým tedy chci říct, je, že to, co bylo včera, je stejně reálné, skutečné, jako to, co je dnes, za jiných podmínek a s jinými informacemi. Proč máme takovou touhu se neustále obviňovat za svou včerejší nevědomost? Možná proto, že to byla nevědomost dobrovolná, a tedy svým způsobem na nějaké úrovni vědomá... Byla to iluze, nastavení stínítek a pozlátek, aby světlo zahrálo divadlo. Problém není v iluzi, ale v našich reakcích na to, když se iluze rozpustí. Jo, to lidské lpění na věcech daných a neměnných.

Co je důležité je, že iluze není dokonalá, existují tam takzvané exity, které člověku nabízejí možnost rychlejšího prohlédnutí. Ty exity nevidíme, dokud nepochopíme, co iluze přináší za vzkaz...

Vjemy a představy tvoří naše vnímání tohohle světa, my jsme ty představy trochu odsunuli a degradovali, čímž jsme zapomněli, jak s nimi pracovat a oni tak mohou negativně pracovat s námi. My, současní lidé, máme nutkání vidět spojitost představy ke konkrétnímu smyslovému vjemu, tedy reálnému předmětu, situaci ve světě. Problém vzniká, když tam ta spojitost není, což se stává - když skutečnost není tak úžasná jako ideál nebo naopak klasické "nic není tak horké, jako se to uvaří", věci jsou lepšími, než se zdají, ale z nějakého důvodu je potřebujeme prožívat jako katastrofální. Doufám, že mi ještě pořád rozumíte, protože já začínám mít pocit, že si to budu muset nakreslit. Fialová kráva není iluzí, iluzí je myslet si, že fialovou krávu najdu v realitě za těchto daných podmínek. Ale protože fialová kráva už vznikla v něčí hlavě jako iluzorní představa, pokud po ní někdo další bude hodně toužit, nalezne způsob, jak jí dostat do reality (manipulace s DNA nebo třeba úplně nový způsob, který nemusel doposud existovat, protože nikdo netoužil vlastnit fialovou krávu). Když to usadím do životních souvislostí - bezpodmínečná láska není iluzí, iluzí je myslet si, že za daných podmínek ji mohu prožívat. Iluze mne vede mou touhou, abych mohla podmínky (v sobě i vně) nastavit tak, abych se oné představě přibližovala a otiskla ji do reality co nejdokonalejším způsobem.

Klíčem k bytí pak tedy není schopnost pracovat s iluzí, ale s tím, co jí předchází - očekávání (na němž se můžeme učit schopnosti definovat, co od života očekávám), a tím, co po ni následuje - zklamání (zde schopnosti integrovat nové poznání jako něco, co nás o-boha-cuje). 

Když prožíváme iluzi (tedy záměrně uzavřeme částečně své vnímání reálných vjemů), moc dobře o tom někde uvnitř víme, vyhýbáme se jakémukoliv způsobu, který by nám mohl ukázat na nesoulad reality a toho, co prožíváme. Z nějakého důvodu to tak potřebujeme. Stejně jako v pravý čas potřebujeme otevřít oči. Opravdu není důležité z toho dělat drama (ovšemže to říkám sama sobě, znáte mě:)

No, ale teď to ještě trochu zamotám, myslím, že bych si na to téma měla napsat něco jako diplomovou práci, je to příliš široké, ale tak jen naťuknu.... Slovo skutečnost pochází ze staročeského slova skutiti, tedy učinit - takže se jedná o akci (která vychází z nepohybu, tedy představě o pohybu). Stejně jako Aristotelova možnost (dynamis) a uskutečnění (energeia). 

Ale co je ještě lepší - v řečtině "skutečnosti" odpovídá slovo en-ergeia. Jako fakt! Energie. Skutečnost je energie, tedy to, co je věčné. Jazyk neoblbnete, protože je odrazem neviditelného a souvisejícího. Když půjdeme do extrému, hmota je tedy iluze, neboť není věčná, jen jsme nastavili podmínky tak, abychom si to dlouho mysleli. 

Tim Crain asi nebude jediný, který tvrdí, že iluze je percepční situace, proces vnímání, ve kterém je psychický objekt ve skutečnosti něco jiného než doopravdy. Jenže! „Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ (Prótagora). 

Pravda, nic nového pod sluncem, ale vědět ještě neznamená prožívat...

A tedy? Jsem věčný snílek. A dokud jím jsem, mám jím být. A když budeš po mne chtít, abych se změnila, budu snít ještě víc, protože já jsem. Luz, amor. Světlo. Láska. Tak to cítím celým svým srdcem, celou svou bytostí. 

A zrada? Ta je jen emoční představou. Iluzí je, že nás někdo může zradit. Zrazeni se můžeme cítit pouze snažíme-li se k sobě něco poutat a očekáváme, že to s-pouta-né zůstane. Tolik jsem si přála osvobodit se z pout vlastních strachů ze zrady, že jsem v polovině roku 2011 vyslovila přání: "Bože, udělej cokoliv a já to budu následovat." Pamatuju si to místo, pamatuju si ten okamžik, vzduch voněl břízami a duby, jemný letní vítr mě hladil po tváři, jako by mne chtěl podpořit, že to zvládnu. Dokonce už tehdy jsem tušila... ale nezastavilo mě to. A od té doby jsem se učila milovat několik úžasných mužů. Mužů, kteří milovali jiné ženy. Mužů, kteří milovali mě a jiné ženy. Mužů, kteří milovali své poslání a pak až mne. Učila jsem se milovat jejich poslání i ty druhé ženy v jejich životech. O co více to bylo těžké, o to více jsem aktivovala svou lásku. Zvolila jsem učit se lásce bez podmínek, bez nároků. 

An´teoquí aNaám el Khár Wy Maï - tak znělo celé Jméno, když se dvě energie staly Jedinou. A znělo i poté, co odešel, možná spíš poté, co jsem já odešla. Já, věčné odcházení... On byl mnou, tak děsivě, že to sám nemohl vidět, protože tím ani nebyl, byla jsem tím já. Skrze něj ke mne vesmír promluvil. Tvé světlo v mé temnotě... Nesnaž se narušit mou kuklu, stanu se motýlem, až bude pravý čas. 

Láska, která je jednosměrná, léčila všechny mé strachy. Uchopila jsem ten vzorec, uzavřela cyklus spirály, proto vyslovuji nové přání. Já hmota vysílám impulz do Ducha. Bože, dej mi poznat lásku tvořivou, tu, která roste tím, co do ni vkládají dva. Jedna plus jedna jsou tři.

Snílci jsou pro tenhle svět důležití, vy sami jste důležití pro své sny, stejně jako vaše sny pro vás, nevěřte těm, kteří nevěří.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330