 |
| I´m with you I love you by Lucem, DevianArt |
Byla doba, kdy jsme se odklidili z vnějšího světa a doma na svém písečku, s přáteli, kteří nás přijímali, jsme si dovolili prožívat svá pravá esenciální já. Ale jakmile jsme vyšli do toho velkého světa plného bubáků, nasadili jsme si opět své masky, protože se to zdálo být bezpečnější. Odtud nebylo daleko ke klasickému "káže vodu, pije víno", ale kdo z nás měl sílu se postavit celému světu? No, celému asi ne, ale šmírující sousedi, otrávené prodavačky v obchodě, bývalí milenci a přátelé jsou výborní testovači naší vnitřní jistoty :) Někdo se takhle zakuklil na pár týdnů, jinému trval růst do motýla léta. Občas jsme vykoukli, zkusili to a jako praštění palicí zase zalezli raději zpátky. Není divu, že o nás vznikly mnohé mýty, kterým se nyní musíme stavět čelem, a upevňovat tak základy svého pohledu na svět. Ulita se rozpadla, stojíme nazí přede všemi. Komu se nerozpadla, bezpochyby ho to čeká. Čím více žijeme, co jsme, i tam, kde na to nebyli zvyklí, narážíme - druzí "nestíhaj", snaží se nás ovládnout svými strukturovanými představami o světě, protože my jsme bořitelé všeho daného, a tedy i jejich vnitřních jistot a postojů, o kterých si mysleli, že jsou neměnné. Když může ona, proč tedy i já nežiju, jak chci? To je otázka, která děsí mnoho lidí.
Druzí nás vidí na základě toho, co o nás ví, příp. co s námi zažili, bohužel i toho, co o nás slyšeli od někoho jiného. Takže ruku na srdce, když se na to podíváme z tohohle hlediska, je přirozené, že si na základě této nedokonalé skládanky vytvářejí o nás určité domněnky. Dovedeme se podívat na sebe z perspektivy svých rodičů, šéfů a kamarádů nebo lidí, kteří s námi netráví čas? Omezit se pouze na to, co ví o nás oni a respektovat fakt, že je tedy vcelku pravděpodobné, že nás vidí svýma očima? ..............
Pokud nemají dostatek informací, jejich pohled nutně musí být omezený. Není to jejich vina. Zvláště, když jim tyto informace neposkytujeme, protože nám "za to nestojí" nebo předpokládáme, že "to prostě MUSÍ vědět", ale řekli jsme jim to? Nikdo nevidí svět našima očima, nikdo necítí, jak cítíme my, nikdo nepřemýšlí, jak myslíme my...
Ale my se často raději "klidíme ze scény" a dáváme druhým tak dokonce prostor, aby si skrze nás obhájili své vlastní démony. Pokud nám to nevadí, není problém. Pokud jejich názor na nás ale ovlivňuje naše společné bytí, pak jediná cesta je o-světlit danou záležitost dostatkem informací - rozšířit jejich pohled na nás tak, aby lépe pochopili. Chtějí-li naslouchat... Samozřejmě, když za nimi půjdeme a budeme se ospravedlňovat, budou to brát jako útok na svou osobu a podle toho reagovat, když se ale dostaneme do pozice, v jaké je dívka na obrázku ("Miluji Tě, jsem s tebou."), šance, že naslouchat budou, se rapidně zvýší...
Jedna z a-mailových otázek byla Jak se vyrovnat s tím, když mne kritizují lidé, na kterých mi záleží. Jak pracovat s následnými pocity provinění.
Je zajímavé, že jsme schopni ignorovat, co si o nás myslí lidé, kteří nás ani neznají, jsme schopni nad tím mávnout rukou a jít dál. U našich bližních se ale cítíme ukřivděně - "copak mě nezná, copak neví, že tohle bych nikdy...". Tady mě to vrací k předchozímu - druzí nás nevidí našima očima... komunikace je jediná cesta... pocit křivdy si neseme už z dětství (kolik z nás pomalovalo zeď v touze udělat rodičům radost a dostalo výprask?).
Na kritiku je několik reakcí. Někdo se cítí ponížen, protože (nebo spíš "a tak") víc důvěřuje druhým, co o něm řeknou, že tomu sám uvěří a cítí se proviněn něčím, čemu ani nerozumí. Jiný se cítí povýšen a kritika k výšinám jeho ega nijak výrazně nedolétne, vnitřně ale i on cítí vinu, kterou je ovšem svým sebeovládáním schopen potlačit. A pak tu máme zdravý střed - člověka, který se (klidně po počátečních emočních stavech, které jsou přirozené, když se nám někdo dotýká našeho slabého místa) zamyslí, co vede druhého člověka ke kritice, vypitvá si v pravdě k sobě samému, jaké informace jsou pro něj nosné (příp. se optá kritika, co by mu doporučil ke změně) a zbytek propustí s tím, že to už je záležitost (zrcadlo) toho, kdo kritizuje. Myslím, že každý člověk by si měl v životě vyzkoušet všechny polohy, aby žádné z nich neodporoval, každá tato reakce má svá pro a proti, i když ta poslední je jistě nejdospělejší, protože člověk vnímá okolní svět jako zrcadlo sebe sama a přebírá za to zodpovědnost = bere druhé jako spolupracovníky, nikoliv protivníky, což zaručí, že se zablokované energie rozhýbou a v daném tématu se může pohnout dál.
No, a někdy po mnoha marných pokusech to může skončit i tak, jak napsala moje maminka dnes na Facebooku: "Kdo mlčí, nemusí vždy souhlasit. Možná jen někdy nemá chuť diskutovat s idioty." Tady je důležité se zamyslet - pokud se vám někdo takhle dostane, jak se říká "pod kůži", zkuste najít ve svém poli energetickou trhlinu, díky které na vás druhý může bezdůvodně zaútočit - v čem se cítíte méněcenní, za co máte vinu?
Vina odkazuje na stud - takže pokud se při kritice cítíme vinni, musí v nás nutně být něco, za co se stydíme, něco, co některá naše část považuje za "špatné". A vůbec to nemusí být objektivní záležitost.
Pomluva na rozdíl od kritiky neobsahuje objektivní informace a zakládá se pouze na tom, co kdo kde slyšel, což většinou znamená, že se jedná o zkreslenou až lživou informaci, podle které si někdo o nás vytváří obrázek. Jednou jsem zaslechla dva teenagery, pravděpodobně v čerstvém vztahu: "Jak tě tak poslouchám, tak už jí taky nenávidím." U puberťáků se to dá pochopit, bohužel někteří z toho nikdy nevyrostli... Často se bojíme mít rádi lidi, kteří někomu kolem nás ublížili, ale já jsem se naučila, že občas, když je druhý člověk připraven ke změně a přistoupím k němu jako k tabula rasa, nepopsanému listu papíru, může mne hooodně mile překvapit...
Takže když jsme už dospělí a někdo nás pomlouvá, jak se nám do toho míchá princip zrcadlení? Ano, někde lžu sama sobě - kde? ... Ano, nevědomě si dělám názor na druhé podle toho, co říkají jiní, namísto abych šla za těmito lidmi a snažila se je poznat (kolikrát jsme přišli do nového prostředí a převzali většinový názor třeba na šéfa, učitele, kolegu, aniž bychom mu dali šanci se začít chovat alespoň k nám jinak, nově? Co my bychom dali za to, aby nám někteří lidé dali šanci začít nově?
Pro pobavení a třeba i inspiraci přidávám svůj včerejší Facebookový status. Vyčkala jsem si pár dní až na okamžik, kdy v tom nebude příliš mnoho rebelie, spíš už pouhé přijetí faktu, že lidé, se kterými jsem strávila většinu svého života, mě vlastně nikdy neměli šanci poznat, takže je zbytečné ukřivděně křičet "copak oni mě neznají?". Kdybych řekla, že mi na těch lidech nezáleží a že je mi jedno, co o mě říkají, lhala bych, strávili jsme spolu mnoho let, a přesto všechno to byly mimořádné časy. Pravdou je, že jsem z oné společnosti přátel před dvěma roky utekla, a tím dala prostor pro vytvoření nejbarvitějších příběhů :) A i když jsem si teď trochu dloubla do vosího hnízda, překvapivě se to setkalo s pozitivní reakcí, i když nevím, jestli se potrefené husy nezačnou brzy ozývat:
Tak jen v rychlosti krátké interview pro věčné pohádkáře. Ne, nepracuju, vydělávám si po brigádách. Ano, už celých 15 měsíců. Ano, je mi 27. Ano, mám auto, dostala jsem ho od tatínka, chtěl mi ho dát už k 18. narozeninám, ale protože jsme neměli dobrý vztah, tak jsem ho 10 let urputně i s jeho dárky odmítala, stálo 27 tisíc, peníze byly z mého dědictví po prarodičích, díky tomu autu jsme se s tátou o dost sblížili. Ano, jezdím si s autem po výletech, třeba na kafe do Sušice, pobuřující, že? Ne, nemáme s Eliškou lesbický vztah, bydlíme spolu, protože jsme kamarádky a je výhodné se podílet na nákladech bytu. Ano, mám web, a pokud nevěříte, že jsme věčná duše, pak ano - je to web ujetý s ještě ujetějším názvem. Ano, mam tam číslo účtu a čtenáři mi posílají příspěvky na provoz webu, šílené, že? Ještě na něco jsem zapomněla? Docela mi tahle hra začíná bavit.
Takže jak na pomluvy a kritiku?
1. Být pravdivý sám k sobě - jestli na tom není trochu pravdy (z nějakého úhlu pohledu), jaký mají důvod si to o mě myslet, čím jsem k tomu přispěla... A nejednám já náhodou v životě s někým tak, jako oni jednají se mnou? Kolikrát jsem mlčel, když někdo v mé přítomnosti řešil život druhých? Stačilo přeci říct, že se raději bavím o lidech, kteří jsou přítomní, než abych se uchylovala k nějakým spekulacím - není to jednoduché si to v proudu konverzace uvědomit a "nachytat sebe sama, že nejsem bdělá", ale jde to, postupně, situaci za situací...
1. Být pravdivý sám k sobě - jestli na tom není trochu pravdy (z nějakého úhlu pohledu), jaký mají důvod si to o mě myslet, čím jsem k tomu přispěla... A nejednám já náhodou v životě s někým tak, jako oni jednají se mnou? Kolikrát jsem mlčel, když někdo v mé přítomnosti řešil život druhých? Stačilo přeci říct, že se raději bavím o lidech, kteří jsou přítomní, než abych se uchylovala k nějakým spekulacím - není to jednoduché si to v proudu konverzace uvědomit a "nachytat sebe sama, že nejsem bdělá", ale jde to, postupně, situaci za situací...
2. Cvičení se v asertivní komunikaci - neutíkat, neodporovat, čelit tomu, co už vzniklo.
3. Kdo chce pravdu, přijde sám. Kdo nechce, nechť odplyne z mého života. Začít pracovat na tom, abych se obklopila více lidmi, kteří vnímají život jako neustálou proměnu a nebudou mi vyčítat věci včerejší...
3. Kdo chce pravdu, přijde sám. Kdo nechce, nechť odplyne z mého života. Začít pracovat na tom, abych se obklopila více lidmi, kteří vnímají život jako neustálou proměnu a nebudou mi vyčítat věci včerejší...
Jak napsala na mém profilu Zdeňka M.: "jsme holky ohnivý, specializovaný na hod granátem do míst, kde to nejvíc smrdí".
Někdo slavný řekl: "Raději ať o tobě mluví ve zlém, nežli by nemluvili vůbec..." Znamená to, že vstupujete do své jedinečnosti a teď je jen na vás, jestli si z toho uděláte výhodu nebo břemeno. Když začnete o těchto situacích přemýšlet jako o zábavě, všechno se změní - a to je pro nás životně důležité. Protože tyhle věci ze světa jen tak nezmizí, naopak "bububu" z vnějšího světa akceleruje a připomíná tlak, při němž se brousí diamanty - ve většinové společnosti je stále trendem se zabývat raději životy druhých, než se podívat na vlastní dvoreček. Vlastně je to docela smutné, protože ty lidé pak ztrácí strašně moc energie směrem k druhým a nemají dost síly pro budování vlastního života, dosahování vlastních tužeb...
Kritika a pomluvy jsou pro nás jen dalším naším ukazatelem, kudy se v životě vydat - co vyzařuji do světa, co ve svém životě a projevu směrem ven a v tom, co pouštím či nepouštím k sobě, mohu změnit, abych zmírnila situaci, abych dala šanci těm, kteří mne chtějí poznat, aby mě poznali, a těm, kteří nechtějí a chtějí jen nalézt důkaz, že "oni mají pravdu", aby odešli z mého života a hráli si dál na svém písečku plném smradlavých hoven. A tady použiju tentokrát svého bratra - když se rýpeš v hovně, nediv se, že to smrdí... :)
Pokud jsem celý život zalézala do ulity, musím se nejdříve vzbouřit. Odpouštím si. Protože vím, že člověku to pomůže rozpustit blokovanou energii, aby se mohl usadit na onom zlatém středě pozorovatele.
Hasta luego. Ze srdce Anamel, toho času taky trochu Sára (jednou Vám možná vysvětlím, proč mám tolik jmen, ale vlastně na tom ani nezáleží, není to důležité, že? )
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat