Svět v (ne)proudu, aneb jak nám všechno selhává

Theories of Light by VeinsOfMercury, DevianArt

Mění se způsob, jakým fungujeme ve světě, i způsob, jakým se nám tento vnější svět odráží - jakoby vypadal pořád stejně, ale promlouval k nám v jiném jazyce. Jako bychom přešli ze základní školy na střední, je tu nový systém učeben, máme dokonce volitelné předměty a nikdo nás nevodí za ručičku, z mazáků se stali opět zelenáči. Změna úrovně. Jako by principy, které fungovaly dříve, přestaly pracovat. Ticho, prázdno, bez pohybu. Jistě s tím souvisí i fakt, že na nebi v posledních dnech chyběly planety ve vzdušných znameních – což nám umožňuje vidět naše bytí z jiných úhlů pohledu – jak se chováme, když nemáme vítr v plachtách? Pokud jste se sami už dokázali stát tím větrem, co vás pohání, nemáte problém. Pokud ne... 

„Všechno, na co jsem spoléhal, selhalo.“ „Nemám se, čeho chytit. Nevím, podle čeho se rozhodnout. Mám strach, že se rozhodnu špatně.“ „Nic z vnějšího světa ke mně nepromlouvá, nedostávám žádné nápovědy, všechno si odporuje.“ To jsou věty, které jsem buď sama v posledních měsících vyslovovala, nebo slyšela od druhých.

Je zcela očividné, co se nám evoluce snaží říct – ve vnějším světě již nic nenajdeme (a přesto všechno, když to přijmeme) – žádnou oporu, žádný podklad pro rozhodnutí, vše je v nás. Nejdřív musí být v nás, aby mohlo být vně. Doposud tu ještě byly kompromisy a rozhodnutí o životě i každodenních záležitostech byla snazší, neboť synchronicita (jako božský rodič) člověka vždy ujistila, že jedná v souladu se svým nitrem. Teď musíme nejprve udělat ten krok a pak teprve synchronicita potvrdí nebo vyvrátí naše rozhodnutí.

Ve středu jsem se rozbrečela v restauraci, protože jsem se nemohla rozhodnout, co si dám k obědu. Bezmasá jídla tam mají tři – v jednom je smetana, která mi způsobuje zdravotní problémy, v druhém je bílá mouka, která podporuje parazity v těle, a třetí mi nechutná. No, prostě patovka, nesebralo by Vás to taky?  Samozřejmě, že ne - u mě to symbolicky poukázalo na frustraci z rozhodování o mém životě, když žádná z možností zdánlivě není "perfektní" - ještě pořád je ve mě to vypelíchané kuře zmateně pobíhající v kleci sem a tam. Očividně téma chce být pochopeno, další anxiózní záchvaty na veřejnosti nevyžaduji. Takže – jdeme na to:

Poslední měsíce hodně pracuju s Oshovými kartami, jsou jiné než klasické, jsou nekompromisní. Karty nepředpovídají a nikdy nepředpovídaly (ani předpovídat nebudou) budoucnost, odráží pouze energii, kterou zrovna vyzařujete (a ta může být velmi proměnlivá), na základě této energie se dá vypočítat procentuální potenciál, jak se zachováte ve svém životě. Využívám je, abych se dostala do svého podvědomí, abych odhalila, které energie mě ovlivňují v mém rozhodování (pokud ve vašem podvědomí je nějaká energie, souladná nebo odporující, zákonitě se objeví i na kartách). Tenhle týden se ale cosi změnilo, ať se ptám, na co se ptám, výsledek je vždy stejný – důvěřuj svému vnitřnímu vedení. Mám se přestěhovat do Prahy? Důvěřuj intuici. Mám zůstat doma a věnovat se komunitním záležitostem? Věř svému vnitřnímu hlasu. Mám všechnu svou energii směřovat do vytvoření webu a dopsání knížky? Máš otevřené všechny možnosti, je to na tobě.

No, to by jednoho rozladilo. Ale vidíte v tom ten vzorec? Já mohu všechno. Jenže jak se mám rozhodnout, když jsem vždycky měla nějaké vodítko (byť se jednalo o negativní program v mysli, který mne zavedl do příslušného poznání, pořád to bylo vodítko). Jsem v bodu, kdy mě v mém rozhodování neovlivňují myšlenkové programy a emocionální bloky (většinou je včas rozpoznám a nakonec jednám tak, jak je mi přirozené - což mi paradoxně přirozené vůbec není, protože jsem tak jednala málokdy), ale! Ještě nemám vybudovanou schopnost se rozhodovat a nést za svá rozhodnutí zodpovědnost. Strach ze svobody. Takový mrtvý bod, na kterém se dá zaseknout dost dlouho. Mnozí z Vás ví, o čem mluvím, proto to píšu, abyste to mohli vidět. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Možná to ani nevypadá, že nic neděláte, možná to vypadá, že toho děláte hodně, ale vy se pořád pohybujete v přesně vymezených hranicích, kde je pro vás bez-pečí, kde nemusíte o nic pečovat, vše se děje ve vašem vlastním omezeném režimu, dle starých pravidel - proto selhávají, abychom vystoupili z vlaku, co už nikam nepojede. Nuda. Frustrace.

Já sama jsem v human designu definována jako reaktivní typ, je mi tedy přirozené se životem pohybovat prostřednictvím reakcí na vnější svět. Bez podnětů nevím, co mám dělat. Mám vybudovaný perfektní systém poznání vnějších podnětů a jejich využití pro vlastní pohyb. Geniálně mi nastavil zrcadlo můj bývalý přítel – Váha. Oba s dokonalou neschopností činit rozhodnutí – dovedete si představit, jaký to byl proces se rozhodnout, do jaké restaurace půjdeme na oběd?

Jenže je to tady – najednou se proud stal nehybným a čeká na mé pokyny. Jsem jako plachetnice, jíž přestal z božské spirály foukat vítr. Ryba, která přišla o proud. Tanečnice bez hudby. Začnu zpívat nebo budu trapně stát a rozhlížet se kolem, co udělají druzí?

Už ve Španělsku jsem se ve svém vnitřním prostoru seznámila s Mr. Gingerem, panickou energií, která vypluje na povrch, když mne ovládne strach z rozhodnutí. Pan Ginger je jako čertík z krabičky, který vylétne vždy, když mám udělat nějaké více či méně zásadní rozhodnutí. Jakmile se aktivuje, začnu panikařit, jsem roztěkaná a chytá mě úzkostlivý záchvat, který mě paralyzuje na těle i na mysli, tělesně se mi začne točit hlava, bušit srdce, tlačí mě na hrudi a celkově mě celá oblast hrudníku a břicha bolí – někdy to přejde do permanentního několikadenního stavu, od dětství tomu říkám „tělesná deprese“, psychologové pro to mají jistě svůj výraz. Každopádně jsem sebrala odvahu a šla za zázvorovým mistrem (ginger = zázvor, ostrý, ale léčivý), abych se ho optala:

Pane Ginger, co byste potřeboval, abyste se uklidnil?

Potřebuju cítit, že se umíš postavit sama za sebe, že se umíš rozhodnout, ale to v tuhle chvíli nejde, protože tvůj žebříček hodnot je rozpadlý. Nemáš žádné vodítko, podle kterého bys mohla o svém životě rozhodovat. Ty nevíš, co je pro tebe důležité.

Pane Ginger, to máte pravdu, to mi nenapadlo, ale jak mám sestavit ten žebříček hodnot, když je všechno v mém životě tak divoké a neustále se mění.

V přítomném okamžiku je vše statické, když se soustředíš, dokážeš své hodnoty cítit, ale ty se nesoustředíš.

No, jasně, samozřejmě se nesoustředím, proč bych měla, když čekám jako surfař na vlnu, která mne hodí přesně tam, kde mám být. Ale co když to moje „kde“ záleží jen a jen na mně – myslím tím „mně“ esenciální, mně bez programů, bez emocionálních bloků… a já tohle „mně“ tvrdou prací a odhodláním vydolovala a cítím ho v sobě, proto se vše začíná měnit. A moje vyšší já jakoby ztichlo, ale já vím, že tam stojí jako milující rodič nad dítětem, co se chystá na první jízdu na kole bez podpůrných koleček.

Celý život mne pronásleduje jakýsi syndrom predestinovanosti. Věřím v osud. Občas jsem fatalistická a trochu patetická. V tuhle chvíli se moje rybí podstata hlásí o slovo a snaží se vysvětlit, že někdo to dělat musí, když celý svět je v zajetí toho druhého extrému, ale já tu predestinovanost už mohu opustit a přenechat její žezlo zase dalším duším, kteří si to potřebují prožít, já dělám krok dál, neboť chápu, že jsem tu teorii o osudu decentně přestřelila. Pomohlo mi, když jsem přestala přemýšlet lineárně a začala fungovat spirálně (vidět, co s čím souvisí). Ale vím, že stejně ve mně něco z toho zůstane, něco, co se stane zdravým základem pro mé další bytí. Duch ovlivňuje hmotu a hmota ovlivňuje ducha, neustálá cirkulace a proměna záměrů... Osud je něco, co nám leží u nohou a co my můžeme zvednout a formovat. Máme-li na to dost odvahy.

Chápu, že jsem odevzdala svůj život vnějším silám, aby se mnou smýkaly ze strany na stranu. Pravdou je, že ty vnější síly byly stejně zase jen a jen odrazem toho vnitřního. Čekárna na zázrak. Kolikrát jsem otevírala mail a čekala na nějakou PERFEKTNÍ nabídku ke spolupráci. V období, kdy jsem byla v největším záseku, jsem byla schopná otevřít emailovou schránku třeba desetkrát za den. Těch nabídek jsem nakonec dostala za rok 2013 asi osm, žádná mi nevoněla, i když ty poslední byly takové ty, co se neodmítají, včetně nabídky práce s platem 35 tisíc měsíčně a rozhovoru do televize Cesty k sobě. Jenže já po dlouhých vnitřních bojích naštěstí vždy ucítila, že to není v souladu s mým vnitřním světem. 

Ty nabídky přicházely právě proto, abych pochopila, že nic z vnějšího světa nemůže být pro mne dokonalejší než to, co mám v sobě. Že to, co po mě i pro mne chce druhý, bude vždy méně perfektní než to, co chci pro sebe já, protože ten druhý mi tam bude pořád strkat nějakou "mouku nebo smetanu"). Pravdou je, že se nemusím vzdát pizzy, když jí mám ráda, jen proto že tam je mouka, nemám k mouce odpor, ale vím, co mi prospívá, a tak učím vnější svět, aby mi mouku neustále nenabízel. Mluvím v symbolech, za mouku si dosaďte cokoliv. 

Souvisí to s definováním a naplňováním mých potřeb, o čemž napíšu asi někdy příště, protože to je ve štířích energiích typu "já to chci" velká legrace. To očekávání přitahovalo nabídky nekompatibilní s tím, co cítím (bylo to jako v té restauraci, přitom se očekával pohyb ode mě - vzít auto a dojet si na svůj oblíbený špenátový salát s oříšky do vedlejšího města, spojit to s návštěvou kamaráda - jé, to by byl krásný den!). 

Že jsem blázen? Možná, já to nevím, ale nenarodila jsem se, abych se utopila v cizích představách o životě, mám svou vlastní, což pro mne v tuto chvíli znamená, že budu radši dělat za 80 Kč pár hodin týdně v magické galerii než za 35 tisíc měsíčně v kanceláři na projektech, kterým nevěřím. A to se asi po mě chtělo, abych si uvědomila – že není špatné a dobré rozhodnutí, záleží na tom, co od života chci. A to já sice zatím nedokážu definovat, ale mám v sobě hluboký pocit, který mi jasně dává najevo, který krok k tomu „vysněnému“ životu vede a který mne od něj vzdaluje. S tímhle pocitem jsem schopná udělat i věci, které mi zrovna nevyhovují, protože vím, že pro trochu méně komfortu nyní se přibližuje o to rychleji mé vlastní na-plnění tím, co jsem.

Při každé z těchto nabídek jsem si představila, jaké to bude a vždy se dostavil silný pocit frustrace. Konečně jsem si uvědomila, že ta frustrace byla způsobená tím, že jsem sama sebe limitovala možnostmi druhých (jako ty blechy, co skáčou v krabici a nikdy nevyskočí ven, protože si pamatují nárazy o víko – ale to víko už tam NENÍÍÍÍÍ). Ono to neznamená, že druzí by měli víc limitů než já, ale ve vztahu ke mně – mne skutečně limitovali. Jenom já totiž mám ty schopnosti, podmínky, známosti, znalosti a zkušenost, abych žila svůj život ve všech jeho složkách – vztahy, domov, volný čas, práce (tvorba).

Já třeba neumím jít do bazénu sama, vždycky jsem si musela někoho sehnat, kdo půjde se mnou. Problém je, že je to vězení, do kterého jsem se velmi úspěšně zavřela. Nebyla jsem v bazénu rok, dokonce jsem si vytvořila vlastní iluzi, že vlastně bazén až tak ráda nemám, protože ta chlorovaná voda je strašně nezdravá. Jenže – já bazén ráááda máááám. Takže co s tím - neznamená to, že teď musím do bazénu chodit pořád sama, abych si dokázala, že nepotřebuju druhé. Blbost. Já ráda trávím čas s různými lidmi, ale učím se brát to jako přidanou hodnotu. Jedna plus jedna jsou tři, ale i jako jednička sama jsem dostačující, jsem sama sobě nejlepším parťákem.

Beru si svou vůli zpět, stávám se režisérem vlastního života, designérem svého osobního prostoru a terapeutem svých vlastních vztahů, koučem svého volného času. No, není to jednoduché, každé ráno se probudím a vůůůůůbec nevím, co máááám dělááááát. Ale učím se to… Nic jiného mi nezbývá, pokud se nechci zbláznit z toho ne-pohybu. Protože ty staré programy bytí jsou nefunkční a ani k nim nemám přístup, jsou jakoby v mlze. Není to, že my druhé nepotřebujeme a budeme tu na všechno sami, ale najednou víte, koho oslovit a s kým spolupracovat a toužíte zachovat rovnováhu energií tak, aby každý kontakt byl win-win (oboustranné vítězství). 

Když myslíte na dobro druhého stejně jako na to své, to je asi to bytí, které chci podporovat. A když ty dvě dobra nejsou spolu kompatibilní, je na čase jít o dům dál. No, i v partnerství, v obchodním vztahu a tak prostě všude. Život je pohyb.

Naštěstí jsou tu na Zemi lidé, kteří překonali zázvorového mistra, postavili se na vlastní nohy (přestali být závislí na druzích) a vzali věci do vlastních rukou (stali se pánem svého osudu, resp. po něm přestali šlapat). Jsou to všichni ti, kteří rozvinuli svůj tvořivý potenciál, jsou aktivní, úspěšní a … ano, bohatí, protože dokázali věřit svému vnitřnímu bohatství. Stali se originálem, nikoliv nápodobou. Doposud svět umožňoval být bohatý každému, kdo fungoval na určitých principech, ale to se mění a bohatství se bude přesouvat k zcela jiným typům lidí, bude to trvat léta, ale je to nevyhnutelné. Základní principy rovnováhy na Zemi se obnovují.

Pokud cítíte, že mé poznání může pomoci dalším lidem, prosím vás o šíření článku. Přeji všem pevnou víru a odhodlání. Anamel

PS: Za mnohé z těchto uvědomění a nalezení souvislostí mého života vděčím Hynkovi Vidlákovi. Děkuju, že jsi na mne použil mé vlastní zbraně a úniky, abych pochopila :)

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330