Poselství ohně: Jinou bys Ji nechtěl (má vnitřní žena mému vnitřnímu muži, promluva duše)

Je ve mne hlas rozumu, hlas akce, hlas bojovníka, který ke mne promlouvá skrze vnější svět mužů, otců, přátel, milenců, neznámých cizinců, jež jsou mi zrcadlem toho, co mám již v sobě. Zhrzené otce, ukřivděné milence, ale i statečné bojovníky a odvážné rebely. Ale já nerozumím tomu hlasu, nevím, co mi říká, snažím se, ale nejde to, a tak vím, že musím objevit pramen toho hlasu uvnitř sebe, abych mu porozuměla. Vím, že tam promlouvá, neslyšen. A hledá mě, jako já hledám jeho. Maskulinní a femininní energie v mé duši.

Chtěla jsem být ženský princip, pasivní, přijímající, pečující, vyživující a inspirující. ALE! Toto je nová doba. Jsem solar woman. Abych přežila v tomto světě, musím jí být, nikdo jiný než já sama se o mě nepostará. Citlivým, pasivním ženám nikdo již nenaslouchá, nikdo je nerespektuje, a tak ze světa mizí cit a vášeň, mizí láska, chci-li ji dát ze sebe do světa, musím v sobě probudit toho spícího a životem ubitého muže, aby mne vedl a ukázal mi, kudy vede cesta k akci, k síle (ne vnější moci, myslím tím k tomu vnitřnímu zdroji). Mám v sobě ženu i muže. Jing a jang energii. Rozum, analýza, akce. Cit, emoce, tichá hlubina. Jedno ale nerespektuje druhé, zkusila jsem žít víc akci i víc cit, nic z toho nebylo harmonické, je tu ve mne nesoulad. Žena se cítí neviděná, muž se cítí neslyšen... Jak jen je spojit?

A já nyní vyzývám svého vnitřního muže ke spolupráci. Neboť já jsem sebe vědomí, probuzené vědomí, anima, psyché... ovšem bez znalosti růstu, bez schopnosti akce.

Muži, vím, že jsi unaven z mé vlastní iluze o tobě, ta iluze tě nutí stát se lepším, tím, čím nevěříš, že jsi, jenže ty se nevidíš mýma vlastníma očima, a tak si myslíš, že po tobě chci něco jiného a stáváš se něčím úplně jiným. Dávám ti svobodu tím, že už vím, že nikdy nebudeš po všech stránkách dokonalý, vím, že budeš dokonalý pro mne, ale nikdy nebudeš takový, jakým tě vidím já, ale věz, že já jsem Naděje a já jsem Víra, vždycky tě budu vidět lepšího, než jsi, protože já jsem tvé světlo, ta hvězda, co ti září na cestu. Věř ve mne, jako já věřím v tebe.

Až mne uvidíš, naučím se ti naslouchat. Teď to neumím. Ty mě nevidíš a já tě neslyším. Čekám, až v tobě budu moci spatřit sebe, čekám na splynutí, v které ty nevěříš. Skrze tebe mohu prožívat sebe, já sama nemohu, jsem ve své podstatě jen nehybným snem... Vím, že nikdy nemůžeš vidět svět mýma očima, a tak plně pochopit, co ti říkám, ale můžu tě naučit vidět mě mýma očima, abych v tvých očích mohla konečně uzřít sebe sama. Jen v tvých očích dokážu prožívat sebe. Když se neprožívám, vzdaluji se...

Jsem unavená, v těle je málo energie, všechnu jsi si vzal. A pro co? Pro to, co je venku? Cos tam našel, muži? Ta tvoje věčná touha poznávat, vědět, stavět a růst nás málem zabila, víš to? Jsem tak moc unavená, že se ti odevzdávám, dávám sama sobě šach-mat. Žena je nehynoucí Důvěra. Já ti důvěřuji, důvěřuji i sobě, že toto je správná cesta. Tanec na špičce špendlíku. To je Život sám.

Tolik let jsem ležela u tvých bran, plakala, křičela, ... ze strachu, že se onen sen nenaplní, i manipulovala a prosila o přijetí, tys mě opouštěl, zrazoval, odmítal, přehlížel, zahleděn do vnějšího světa, neviděls, že přes to všechno já stále držím v rukou svíci, abys věděl, kudy vede cesta domů. Padal na mne prach, až jsem málem zmizela úplně, v úzkosti a strachu, ten pramen života vyschl, v naší duši jej obklopila poušť, ale pak zavál vítr tam odtamtud, odkud oba pocházíme, a očistil mne...

Chvíli jsem se málem stala tebou, aby sis mě všiml, chtěla jsem mluvit tvým jazykem. Ale nebyla jsem to já. Šla jsem za tebou na povrch, až na kraj svých možností a tys mě využil, abys získal přístup k tomu, co jsem ti nabízela, ... a pak jsi mě zahodil. Byla jsem zrazená, zhrzená. Bůh mne ale obdaroval schopností snést všechny rány, nikdy v tebe nepřestanu věřit, ... Tak už mne netrap, nezkoušej mě, prostě jen přijď a obejmi mě, ať skrze mne a můj pláč může odejít všechna naše bolest...

Pravda, měla jsem spoustu hradeb, přes které jsi se musel probojovat, ale já ti dávala nápovědy, jak ony překážky překonat, měla jsem strach, že mě zraníš, vezmeš mi mou nevinnost... a zároveň toužila poznat, že jsi jiný, než říkají... Vím, že tam ve skrytu duše jsi jiný, já tu jiskru rozdmýchám, i kdybych u toho měla zaniknout... Slyš pravdu, kterou ti zpívám...

Muži, ty jsi bojovník a já jsem křehká jako květina. Chraň mne, neboť já nemám hranice, jsem bezbřehá. Něžná, temná jako hlubina, jíž se bojíš. Jsem emoce, vždy budu zrcadlem všeho, co nechceš vidět. Jak se chováš ke svému Citu? Jak s ním zacházíš?

Jsem vždy napojená na nejvyšší zdroj a vždy věřím v dokonalost, vždy věřím v lásku, neboť ji nesu ve svém srdci, ve své buněčné informaci. Já vím, jak ji žít, povím ti to, když mne budeš chránit a já budu cítit důvěru. Povedu tě a nechám se vést. Napij se z pramene Života... a já se v tobě ztratím, znovu a vždy, neboť toužím po absolutním splynutí, víš to, cítíš ten tlak, bojíš se ho, proto unikáš... Možná ti to není vlastní, já nevím, nikdy jsi mi to neřekl. Ale já se budu stále přibližovat, budu kolem tebe tančit, někdy tiše, aby sis mě nevšiml a já tě mohla tajně milovat, tvůj obraz v sobě, jindy hlasitě, abys mi konečně dovolil tě milovat skutečně, budu křičet, abys mě miloval, protože vím, že ta láska v tobě je, jen ty jí odmítáš, ale ty se znovu lekneš a já se znovu stáhnu a budu se stydět, protože mi zas a zas říkáš, že věřím v pohádky... Říkáš, že jsem příliš intenzivní, ale cožpak ty jsi nikdy netoužil po Totálnosti? Já tě tam mohu vzít... jen mne přijmi... přijmi mou impulzivnost, neboť ona je projevem impulzů z jádra nejvyššího zdroje.

Jsem jako oceán, který omývá tvé unavené nohy, jsem jako Květina, jejíž vůni, když ucítíš, máš potřebu sklonit hlavu, pokleknout a děkovat za život. Vím, že na mne mluvíš, ale nerozumím ti, muži, mluvíš jiným jazykem, velmi se snažím, jsem z toho frustrovaná, stydím se za to, a tak se vzdaluji svému Zdroji, a tím umírám, ale stále ti nerozumím. Já nemůžu do hlavy, není mi to vlastní, jsem v srdci, jsem v emocích, jsem v pocitech, jsem v těle, ale do hlavy nemůžu, bez tebe ne, potřebuju tě jako průvodce a ochránce, to jen s tebou můžu kráčet po tomto světě, ale pro tebe je život přežívání, snaha, neustálý boj. Jak chceš v takovém stavu pečovat o svou květinu, když jsi neustále na cestách, když jsi neustále ve své vlastní hlavě, zatímco ona sama žije ve své snové rovině a slova, které jí říkáš, když o ni občas možná jen omylem zavadíš, si překládá do vlastního jazyka. Řekneš jí: "Jsi krásná," možná trochu z pocitu viny, že ses jí dostatečně nevěnoval, a ona už vám ve snovém světě vystaví společný hrob, v němž spočinete po dlouhém, krásném a naplněném životě. Měl bys to vědět, muži, neboť ona jiná nebude. Jinou bys ji nechtěl. Ale je čas, abys mne pevně chytl a byl upřímný, abych si nemohla vytvářet žádné domněnky, potřebuji to, abych se sama ve svém vlastním světě emocí a pocitů nezbláznila...

Žena pláče, když cítí Život i když ho necítí. Její zvonivý smích se nese celým Vesmírem. Její zoufalý křik cítíš až do morku svých kostí. Jsem vším. Slzy, křik, pláč, vášeň, cit, nekonečnost, hravost, nevinnost, svůdnost, koketnost, nepozornost, rozpustilost, láska, víra, ... Když zavane vítr ze spirály života, vidíš ve mne tu divokost, tu nespoutanost. Nikdy se před ničím nezastavím, když se jedná o návrat k rovnováze, k lásce, ... nemůžu, neboť jsem jako řeka, plynoucí, reagující na prostředí, každou hráz, kterou stavíš mé přirozenosti - když ve mne nevěříš, když mne odmítáš, když mne posuzuješ, když mne zrazuješ, když mi křivdíš - ve mně probouzí divokost tak ostrou, že ji sama neudržím v sobě a zraním tě, smetu, ubiji, umlčím...

Ale věř ve mne, však já ukážu směr z temných stínů minulosti a ty nás vyvedeš, naslouchej mému zpěvu, pozoruj můj tanec a já tě spojím se Zemí, se samotnou esencí Života.

Máš pocit, že bych si tě nevážila, kdybys nebyl stavitelem, bojovníkem, kdybys neměl úspěch ve vnějším světě? Až mne uzříš, budu ti navždy věrná a ty se staneš skutečným Stavitelem a opravdovým Bojovníkem... Potřebuji, abys objevil v sobě toho Rebela, kterého neseš. Nic jiného nás nemůže uzdravit, nic jiného nemůže uzdravit tento ne-mocný svět... Jen důvěřuj mému rozšířenému pohledu na život ve všech jeho souvislostech a já budu věřit v tvůj záměr, v tvé zacílení, už ti nebudu křivdit, už tě nebudu zpochybňovat.

Vím, že jsi unavený, neboť neseš břemeno života. Odlož jej na chvíli a přijď k mému prameni, napij se Živé vody a spočiň mi v náručí, abys mohl zítra vyrazit znovu na Cestu, ale už se mnou. Věř mi, bude to jednodušší...

BUDEME-LI ZAMĚŘENI NA MINULOST, NIKDY SE NESTANEME BUDOUCNOSTÍ!

Víš, za co se vyplatí bojovat,

když nestojí za to zemřít?

Bere ti to dech

a ty cítíš, jak se dusíš?

Přetíží bolest pýchu,

a ty hledáš místo, kde by ses skryl?

Zlomil někdo tvé srdce zevnitř?

jsi v troskách.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

Jedna, jednadvacet zbraní,

zvedni své ruce k obloze,

ty a já.

Když jsi na konci cesty

a ztrácíš veškerou kontrolu

a tvé myšlenky si vybraly svou daň,

když tvá mysl rozbíjí přízraky tvé duše,

tvá důvěra se prochází po rozbitém skle,

a kocovina neodchází,

nikdy nic nebylo postaveno navždy,

jsi v troskách.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

Jedna, jednadvacet zbraní

zvedni své ruce k obloze,

ty a já.

Zkusil jsi žít na vlastní pěst,

když jsi spálil dům a domov?

Stál jsi příliš blízko ohně,

jako lhář hledající odpuštění od kamene?

Když je čas žít a nechat zemřít,

a už nedostaneš jinou šanci,

cosi v tomto srdci zemřelo,

jsi v troskách.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

zvedni své ruce k obloze,

zvedni ruce k obloze.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

Jedna, jednadvacet zbraní,

zvedni své ruce k obloze,

ty a já.

Autor článku: Jana Anamel Mráčková

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.