Jak jsem byla na "terapii" a bylo to psycho. Deaktivace dětských programů.

Posloucham metal, začalo to jednou takovou lehce tvrdší písničkou a už jsem se vezla, krásné, melodické, Nico by měl radost (Nico je kamarád, co žije ve Španělsku, metalista). To čtenář Tonda možná nerozdýchá, už s anamelí peněženkou měl problém (a to ještě nezná tu historku o tom, jak jsem kradla, tu vám někdy povím, ale neděste se, je to pohádka s dobrým koncem a s nečekaným vyústěním). Ale teď k věci. Tonda mě v komentáři poslal na psychoterapii. TAK JSEM ŠLA! Já se teď snažím svému vnitřnímu muži naslouchat a on promlouvá skrze ty muže venku. Teda nebyla to vyloženě terapie, ale rozhodně to bylo psycho - rozmotat anamelí smotanec, který ani ona sama nedokáže rozmotat, to chce ostré lokte a pravdu bez servítek podanou tak jemným a citlivým způsobem, že jindy ostražitá Anamel může důvěřovat. Díky, Hynku...

Hynkovi Vidlákovi stoprocentně důvěřuji, a protože jsem věděla, že už nevím kudy se pohnout a potřebuji jiný úhel pohledu na věc, napsala jsem mu. Teď jsem se chvíli zastavila u slova stoprocentně a přemýšlela, jestli to není jen na 99 %, ale prostě není. Za tu dobu, co ho znám, cítím celým svým srdcem i mozkem, že on ví, co dělá a má k tomu všechny potřebné kompetence a kvalifikace, nikoho do ničeho nenutí, udržuje hranice své i druhých, ale rozhodně vám nemaže med kolem pusy, Chceš změnu? Tak se rozhodni! - takže pro včerejší mou potřebu najít exit ze začarovaného kruhu - Hynek? Perfektní! Navíc, já hlavně důvěřuju sama sobě, vím, že bych od něj nepřevzala nic, co by nebylo opravdu mé. Někdo by mohl říct: "Ale vždyť ho ani neznám, nikdy jsem se s ním nesetkala, neznám jeho soukromý život, nemohla jsem si ověřit u jeho manželky, jestli je dobrým manželem, a u jeho dětí, jestli je dobrým otcem, vlastně ani nevím, jestli manželku a děti má." A to je právě to - já to nepotřebuju vědět. Nepotřebuju nikoho soudit, já potřebovala pomoct přesně v konkrétní věci, a tak jsem šla za tím, kdo je podle mne v dané oblasti koučování odborník. Profík s otevřeným srdcem, co ctí pravdu a jakýsi přirozený řád a spravedlnost. Tak ho vnímám.

Hynkovo webovky: hynekvidlak.cz

Hynkovo inspirující koučink na Facebooku

Odepsal mi hned, že může okamžitě, nebo až v pondělí. Už to byl pro mne první moment rozhodnutí, i přes svou plačtivou náladu jsem si řekla - jdu do toho, další dny se v tom plácat nebudu. Byla jsem ve stavu počínající deprese, dokonce jsem začala mít podobné rysy v obličeji jako v 16, skoro jako cestování časem, něco se dralo na povrch a už to chtělo být viděno. Hynek po pár větách hned na začátek správně zachytil, že v životě prožívám emoce tak, že to, co někdo zažívá jako radost, já prožívám jako euforii, co je pro druhé smutek, já pociťuji jako čiré zoufalství, což mi pomohlo vlastně poprvé lépe pojmout sebe sama a ještě teď mi dochází souvislosti. A přesně v tom stavu čirého zoufalství jsem k němu takto doplula - odevzdaná, pravdivá, nesebevědomá, plačtivá a myslím, že plně rozhodnutá ke změnám. Byl to ten čas, jedna fáze mého života končí, začíná nová. V pubertě se mi dospět nepodařilo, tak to zkusím teď znovu.

Chvíli jsme kroužili kolem mé potřeby být pochopena (strach z křivdy, pocit "ale já jsem to myslela jinááák", strach z ponížení, že jsem věci dostatečně neosvětlila a následně strach z odmítnutí/opuštění - to by vysvětlovalo, proč jsou moje články vždycky tak dlouhé:), brouzdali jsme kolem mého emočního vnímání a našli různé souvislosti s mým dětstvím, hlavně mým vztahem k tátovi (říká se, že každý správný kovboj má problém se svým tátou, takže můj vnitřní muž je stopro pořádně ostrej kauboj), až jsme se dostali k jádru - nechtěla jsem nás tam pustit. Ale Hynek, aniž by na mě jakkoliv tlačil, mne podpořil to víko odklopit.

No, a tam jsme našli učiněný "poklad" - BOJOVNÍKA (což úzce souvisí s mým nedávným článkem o intenzitě prožívání). Jak se do mě dostal? Každému dítěti, když něco v dětství chybí, má pocit, že mu chybí láska, podle toho si definuje lásku i nadále v životě, a když to ono definované nedostává, cítí se nemilován, odmítán, a tedy opuštěn. Pro mě se stala symbolem lásky péče, pozornost a pocit bezpečí. A jak říká Teal Scott - láska pro dítě znamená přežití - "když mě rodiče budou milovat, dostanu jídlo, bude mi teplo". Proto když v životě nedostáváme lásku (to, co si myslíme, že je projevem lásky), máme stejné pocity jako, kdybychom umírali. Ve skutečnosti nás druzí milují svým vlastním jazykem a my si toho ani nemusíme všimnout.

Já, vpravo moje máma, vlevo teta

Život malého dítěte je tedy vskutku téměř hororový, je bezmocné, závislé na druhých, nerozumí světu kolem a postupem času si toho začíná být vědomo a vytváří si obranné mechanismy - u mě to byl "bojovník" a  "vzorňáček". Bojovník mě udržoval v permanentní ostraze, v režimu "přežití" - nedůvěře a očekávání toho nejhoršího (abych nebyla nikdy překvapena a vždy věděla, jak reagovat). A vzorňáček zajišťoval, abych byla "perfektní" - aby byli všichni na naší straně, aby neměli důvod nás opustit. Zajisté jsem se proto celý život setkával s křivdou - vždyť já se snažila být perfektní a pořád se zdálo, že to není dost. Když náhodou na naši straně nebyli, bojovník zapnul svůj režim "jdeme přes mrtvoly" a bylo veselo. 

Tyto automatické podvědomé režimy fungovaly, aniž bych si jich všimla. Bylo to podpořeno zejména zážitkem, kdy jsem jako tříletá bezbranná holčička šla na dlouho do nemocnice, kde mi nedávali najíst, domů jsem se vrátila dost podvyživená a dlouho jsem nemluvila, jen jsem křičela: "Papát! Papááááát!". Měla jsem pocit, že mě rodiče opustili a že musím sama nějak přežít. Táta začal jezdit pracovat do zahraničí a narodil se mi malý brácha, připadala jsem si neviděná, neexistující. Spustil se program boje o holý život, bojovník - stres, adrenalin, rozechvělé buňky, instinkt, "život je boj", musím udělat vše, abych přežila... 

Objevili jsme s Hynkem, že moje touha po přijetí druhými je to nejvyšší, co podvědomě řídí můj život - a odkud to pochází? Strach ze smrti - "musím být hodná holčička, jinak půjdu znovu do nemocnice a umřu hlady". 

Hynek přesně věděl, kdy má co říct a kdy mlčet, abych pochopila souvislosti, i když dost mi toho dochází až teď a ještě docházet bude. 

Závěr: No, vůbec se mi nelíbil fakt, že nebudu nikdy pochopena, ale dá se to prý obrátit na výhodu, tak na tom budu pracovat. Potřebuju projevovat sebe sama i za cenu nepochopení/nepřijetí, které už nemusí být evokováno strachem o přežití - když nejsem přijata, neumřu - logické, že? Ale pro moje podvědomí tomu tak nebylo, reagovalo na odmítnutí reakcemi v těle, jako by mi šlo o život. Pokud se budu projevovat zdravě, nebudu muset spouštět program "Blázen", který má za úkol uvolnit potlačované jakýmkoliv způsobem, navodit dostatek adrenalinu (odtud moje neustálé vrhání se do extrémů), které má za cíl přitáhnout pozornost k "bez-mocné Janičce, která nemá co jíst". 

A tak jsem se v rytmu Pro trochu lásky šel bych světa kraj... trochu zaprodala, rozdávala jsem všechno, co jsem, doufajíc, že "neumřu hlady", věnovala jsem svou energii lidem a projektům, kteří neměli touhu mi to vracet, nebo často ani neměli jak - to zamrzlé dítě ve mě to nerozlišovalo, prostě přijetí jako jediný smysl života, a basta (že za tím je touha přežít jsem nevěděla a vděčím Hynkovi za objevení téhle absurdity ve mně), to dítě nevědělo doteď, že už se o sebe umím postarat sama. Tahle energie směřovaná ven byla sice čistá a citlivá (vlastně dětsky nevinná), ale hlasitě křičela "bože, postarej se o mě, prosíííím". Samozřejmě se našli lidé, kteří této dětské naivity zneužívali. Stačí tuto energii vydávanou vnějšímu světu, stáhnout na chvíli do sebe a použít jí na vytvoření řádu v mém životě, který mi zajistí vnitřní pocit bezpečí - já sama jsem zdrojem svého nasycení. 

Abych resetovala očekávání od vnějšího světa a přestala bezhlavě rozdávat svou energii, musím začít důvěřovat svému vnitřnímu muži, aktivovat ho, probudit v něm zdravého Rebela, co ctí své hranice, a nechat ho vládnout mému životu v rovnováze s mou vnitřní ženou. Konec pohádky, ... a žili šťastně až do smrti :)

No, ještě z toho mam hlavu jako balón, ale blýská se na lepší časy, moje tělo se uvolňuje, začínám přemýšlet dost odlišným způsobem, dokážu v sobě rozeznat hlasy bojovníka a blázna a neposlouchat je... To je práce pro mě, tu za mě žádný Hynek neudělá, ale kupodivu cítím velkou tvořivou energii a radost se pustit do rekonstrukce svého života do tvaru, po kterém toužím ve chvílích, kdy jsem šťastná.

Až teprve, když se člověk stane sám zdrojem svého nasycení, může srovnat energie a žít ve smyslu Oshovy karty Sdílení, pak je to teprve to všemi provolávané dávání bez očekávání, pak je to možné - protože sami už máte všeho pro sebe dost a jste ochotni se o tuto hojnost všeho podělit. 

---------------------

Hynek se ještě ujistil, jestli jsem schopná se na tu energii své vlastní rovnováhy napojit, vytvořil afirmaci, ze které jsem ještě pořád trochu příjemně fascinovaná, protože vím, že mi pomáhá opravdu se udržet ve svém záměru zůstávat v energetické rovnováze.

Hynkovi zrovna nefungoval  web, tak jsem se ho trochu neohrabaně zeptala na placení, on navrhl, ať o něm místo toho napíšu - a to je pro mě odvaha, protože věděl, že napíšu Pravdu! A to je sebe Vědomí.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330