Until you make it, you fake it... a to taky není špatně, je to součást procesu, jen přijde v životě okamžik, kdy si musíme přiznat, že není hotovo tak, jak bychom si přáli, a musíme jít do akce, aby se předobraz vzniklý v snové realitě duše stal skutečnou realitou... Cítíme ten obraz sebe sama a toho, kým se můžeme stát, tak silně, že není možné ho minout... ale pravdou je, že tím obrazem ještě nejsme tu v realitě, tam v rovině duše ano, ale pravé umění života je, když se necháme krůček po krůčku vést vnitřními impulzy a jako puzzle kousek po kousku začínáme vládnout nad hmotou svého života, stáváme se mistrem v našem vlastním životě, není potřeba být mistrem kdekoliv jinde, stačí, když budeme umět žít svůj život...
Hmotná realita nikdy nebude dokonalým protějškem snové realitě, prostě to není možné. Ani já nikdy nemohu zcela popsat, co bych Vám chtěla říct a kdo jsem tam v rovině Psyché, v rovině duše - té energie, která vysílá impulzy do hmoty. Je to jako, kdybych projížděla nádhernou krajinou při západu slunce a snažila se Vám popsat do telefonu, jaké to je. Mohu popsat, co vidím a co cítím, ale nikdy nepředám onen moment...
A je to dost práce, aby se z té zraněné osobnosti plné vzteku, co je na fotce tady vlevo, stala Esence, která září z první fotky. Tak proč se trestat na drobné pády, za chyby, proč posuzovat, jak tu esenci ze sebe vykopáváme, každý má svůj způsob. Ten můj protentokrát byl ze sociálního hlediska absolutně nepřípustný - hysterický pláč, křik, zoufalý vnitřní dialog projevený naprosto schizofrenním chováním, jednalo se o propuštění veškerých emocí své vnitřní ženy ke své maskulinní energii, o tom napíšu příště, dnes nemám energii.
Ve Španělsku jsem začala mít odvahu vidět pravdu v sobě, nebylo to lehké nahlédnout pod všechny ty vrstvy sebelží, které mne v mylném domnění měly chránit, dnes se učím tuto pravdu říkat i navenek, bez ohledu na strach ze studu nebo z odmítnutí či dokonce opuštění. Jak jsem prorazila ty bariéry, moje krční čakra se dostává do rovnováhy bolestí a cítím, že se mi nyní vůbec nechce mluvit, vydávat jakýkoliv zvuk do vnějšího světa. Je to příprava, před startem. Další level Pravdy, pravda je čirá energie, která námi a kolem nás prochází a já se učím ji dávat do slov, vím, že občas dosti nekultivovaně, zvláště k některým lidem, se kterými ztrácím své sebe-vědomí, ale učím se to... jako my všichni.
A tak se každý den snažím být víc a víc tím, co cítím uvnitř sebe, ale tu jsem člověk, chybující, očekávající a hned na to zklamaný, milující i nenávistný, milovaný i nenáviděný, přesto že vím, že za každou nenávistí se skrývá bolest duše z toho, že odmítáme, čím také je,... ale někdy prostě trvá, než jsme schopni do těch koutů své duše pohlédnout, abychom zjistili, že bolest není to, co nás ničí, je to ona nenávist, ten odpor k tomu, co je v naší duši. Bolest dokáže být krásná ve chvíli, kdy ji necháte projít svým tělem bez odporu, ona se ukáže a pak jednoduše odejde... jen ji nezastavovat, nehodnotit.
Naštěstí každý den je nové ráno a člověk může začít vždy znova...
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat