Poselství ohně: S-mysl života, sebe-vědomí, svoboda volby aneb Kde jsou proboha moje hodnoty?

Rainbikes by FrankGo (DevianArt)

Trochu delší článek, ale pro mě osobně hodně výživný. Smysl života v jeho hlubokosti je pro mě něco, co považuji za důle-žité vyspělejšími částmi svého bytí, které se vyznačují jistou mírou stability a víry (narozdíl od těch nižších) - a co následně se tady "důle" snažím metodou pokus-omyl žít, abych přesvědčila i své trucovité a různě zraněné podosobnosti, že základní hodnoty, jako je láska a pravda, vskutku má smysl:) naplňovat. Život je vlastně neustálou sebe-výchovou.

Tenhle metasmysl (smysl smyslu) je něco, k čemu se vše připojuje, čím se vše dělí, ale vlastně se to vůbec nemění - proměnlivá konstanta, jádro prožívání (na které se během života dívám z různých úhlů a svou perspektivu neustále rozšiřuju tím, jak poznávám své vlastní hodnoty a svou vlastní osobnost), ... a když tohle o všechny nasbírané a pochopené hodnoty o-boha-cené vnitřní jádro, směrovku ignoruju, mám pocit, že se můj život nikam nevyvíjí, že nemám směr. Navíc, dokud jsem nevěděla, že vychovávám sebe sama, snažila jsem se vychovávat druhé.

Pocit uspokojení životem je dle mého navzdory všem poučkám - podmíněný - a podle mého sebeláska je pochopení, že už je na čase dodržovat tyhle moje vlastní vnitřní podmínky a nastavení. Moje, ne nikoho jiného. Člověk může být šťastný v podmínkách, kde bychom to neočekávali, a nešťastný v situacích, kde my bychom vřískali radostí. Učím se respektovat hranice a v případě potřeby je jemně (u mě spíše nárazově a impulzivně) sebe-překonáváním rozšiřovat, abych dala základ budoucímu, neboť přítomnost tvoří budoucnost. Pokud je pro mě nějaká varianta budoucnosti důležitá, jsem k tomu sebe-překonávání více než ochotná. Umět žít v přítomném okamžiku je nezbytný předpoklad a dalo by se říct, že si tyto dva pohledy odporují, ale jsme-li vyrovnáni s minulostí, umíme si užívat přítomnost, pak se rádi budeme podílet nápady a činy na své budoucnosti.

Můžeme žít část toho našeho jádra, které nám určuje životní směr (abychom tu motivaci poznali lépe - z užší perspektivy), ale pořád můžeme mít pocit, že nám něco chybí - a to je čas, kdy je potřeba znovu rozšířit perspektivu svého vlastního smyslu života o nově (roz)poznané hodnoty. To jádro je magnet, který nás bez ohledu na délku a hloubku odklonění od něj/zbloudění vždycky přitáhne k tomu "našemu" životnímu směru/středu naší vlastní osobnosti, a to bez ohledu na to, kde jsme, s kým jsme, na čem se podílíme, je to totiž něco skrytého, téměř netušeného, je to znovu se obnovující pocit jistoty, víra, důvěra...

Nemyslím si, že život je dán, ne v tomto stavu vědomí. Jistě, každý máme svá témata, své lekce, ale jakým způsobem látku uchopíme, je výsledkem našich každodenních rozhodnutí. Myslím si, že člověk má svobodnou volbu překročit svůj vlastní stín a přijmout vyšší potenciál svého bytí, anebo má možnost bez-mocně sedět na zadku.

Říká se: "Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá výmluvy." Tahle formulka mi pomáhá uvědomovat si, co nechci a co chci - učím se o svých vlastních prioritách. Jakmile je tam nějaká výmluva, vím, že se mi to či ono nechce, a rozhoduji se - zda se mi chce to nechtít nebo tu bariéru prorazím. V jednom ze svých děl existencialista Jean Paul Sartre tvrdí, že když je to jen rozmar, překážky nás zastaví. Když je to vůle, tak ji překonáme - tím roste naše svoboda - neboť konám navzdory dané situaci. Sny se sní na gauči. Touha je zdravá, jde-li nám o pohyb v životě a jsme-li ochotni připustit, že na výsledku až tak nezáleží, že naplnění touhy nikdy nebylo předpokladem jejího vzniku a že skrze touhu je nám pouze ukazován aktuální směr, který se v každém okamžiku může změnit tak jedno-duše, jako když přepnete tlačítko on na of.

Říkají, že máme pět smyslů, takže smysl života tedy možná je způsob, jakým život poznáváme a jakým život k nám promlouvá, abychom si navzájem rozuměli. Když si nerozumíme, cítíme iluzorní omezení, narážíme na hranice své vlastní osobnosti s pocitem, že nejsme schopni překročit právě onen vlastní stín. Vzdáváme se tím vlastní svobody a podléháme věcem "daným a neměnným" (jop, hledáme výmluvy).

Lidstvo se v tuhle chvíli jako celek učí převzít za sebe zodpovědnost, učíme se o svobodě, odmontováváme ze svých kol podpůrná kolečka a v úzkosti zkoušíme první jízdy. J. P. Sartre tvrdil, že svoboda je vlastně únik před daným, resp. tím, co se jako dané jeví, volím-li si tedy pro život svobodu, pak "jsem odsouzený ke svobodě", což by mohlo být chápáno jako trýznivý úděl - a taky často je v rámci počátečních úzkostných stavů, které mnohé jedince přesvědčí k setrvání v roli oběti, zvláště - když žádná z možností není dokonalá (což není nikdy) a máme pocit, že volíme bláto nebo louži, což je jen proto, že jsme neuvěřili v neočekávané možnosti, takže je ani nemůžeme vidět (nemohou přijít skrze mysl), soustředíme se pouze na bláto, nebo na louži.

Z pohledu lidského narodit se nebylo výsledkem naší svobodné volby (protože člověk nestvořil sám sebe a stejně se chtě nechtě rozhodovat musí), ale... ačkoliv nejsem filozof, podle mě to v podstatě znamená, že když už jsem se narodila (přičemž já z velké části své osobnosti už přijímám zodpovědnost i za tuto volbu), tak mohu svobodě nikoliv pouze existovat v rámci hranic zdánlivě daných, ale volit si své vlastní bytí a být za to zodpovědná. Proto Sartre říká: "Já jsem svou vlastní volbou." Podle něj nemůžeme být smutní, pokud jsme se pro to sami nerozhodli. Takže smutek pro nás musí mít nějakou hodnotu, jinak bychom ho nepřijali.

Sartre tvrdil, že nevolit je také volba, protože volím, že nebudu volit, přičemž sám tím musím čelit svému svědomí. Ano, možná chvíli je to nečekaně super pocit - překročíte onen mystický stín danosti a predestinovanosti (nezvratného osudu) a máte vlastně celý svět na dlani, nic vás nedeterminuje, jen váš vlastní charakter a temperament (ale i na tom se dá zapracovat), takže všechny možnosti jsou k dispozici. Jenže na to nás nikdo nepřipravil. Jak se rozhodovat o svém životě? ... Takže se dostaví pocit frustrace, protože nutnost samostatného rozhodování a tedy odpovědnosti za volbu způsobuje úzkost (to věděl už i mistr Sartre), protože zjišťuji, že jsem, jaký jsem, pouze svým vlastním přičiněním - takže ve výsledku jsou ty otevřené široké obzory jen jídelní lístek, ze kterého si nikdo neobjednal.

A tu jsem, v tomhle bodě. A je to v pořádku. Ještě pořád sbírám podklady - zkoumám, co od života chci, co mi dělá radost, jaké jsou mé hodnoty, priority, zkoumám, co pro mě má smysl - o tom vlastně právě probíhající dvouměsíční retrográdní Venuše je. Orestes (v Sarterově dramatu) nám ukazuje, že opravdu uvědoměle svobodný člověk se s tím dokáže vyrovnat: „A ta úzkost, která v tobě hlodá, myslíš si, že někdy přestane hryzat mne? Ale co na tom: jsem svobodný. Mimo úzkost, mimo vzpomínky. Svobodný. A v souladu sám se sebou.“

Sebe-vědomí je vědomí si sebe sama - na jakých principech funguju? Když neznám své hodnoty, nemám se ve svém životě podle čeho rozhodovat. Čím naplníme pohár, který jsme tak důkladně vylili? Jak uspořádáme struktury, které jsme v zápalu šílenství tak dokonale rozbili?

Víme, co způsobíme dítěti za rozpad představ o světě, když mu řekneme, že Ježíšek neexistuje? Ono není blbé, dojde mu, že jsme mu celou dobu lhali, a bude se ptát, která další z "neměnných pravd" je lží. Stejný rozpad světa zažívá dospělý, který pocítí boha v sobě. "Takže on tedy vlastně existuje, co teď s tím... Co je tedy tím smyslem života, když to, co znám, už není pravda?". Měli bychom ale říct "není celá pravda", protože svým způsobem se jednalo o užší perspektivu poznání světa (abych poznala svět zblízka, zapomněla jsem na vyšší existenci). Ale to je nesprávně formulovaná otázka, správně bychom se měli ptát: "Co je smyslem mého života nyní s těmito novými in-forma-cemi?"

Ty otázky jsou přirozené, protože jakmile jednou pocítíte cosi, co vás přesahuje, nemůžete přestat, nejde se spokojit s tím, s čím jste se spokojovali doposud - i když občas, když nás přepadne ona vlezlá úzkost, po tom všichni trochu toužíme - udělat krok zpět a zase zapomenout (zase věřit, že Ježíšek neexistuje, protože na takový svět nás připravovali, v takovém jasně definovaném světě je naše vlastní mysl dobrý obránce - čím paranoidnější, tím lepší:)

Říká se - najdi něco, pro co by jsi byl ochoten zemřít - a žij pro to!

Smyslem mého života pravděpodobně bude dosažení harmonie ve všech oblastech, pravdou je, že to beru trochu oklikou (aby člověk nalezl střed, musí si osahat okraje, jinak si nemůže být jistý, že stojí opravdu ve středu). Takže zkouším snad všechny cesty, které nefungují :D Harmonie je zvukový soulad. Snažím se naladit na píseň univerza... Metodou pokus-omyl hledám tu svou smyslu-plnost a učím se dívat se za oponu, protože ne vše, co mi dává smysl na první pohled, mě naplňuje a ne vše, co mě naplňuje, mi dává smysl. Zaručené návody neexistují, jenom nástroje, které by eventuálně mohly fungovat... Což se nezjistí, dokud se to nevyzkouší... Musím vyzkoušet všechno, abych si pak byla jistá, že ta poslední možnost je opravdu poslední - a to mi v k-lidu dovolí zakotvit v oné zkušenosti a přesunout se k dalším tématům. Snad nás ten aktuální Vodnář podpoří zkoušet neověřené a brát prostě všechno, co funguje, zahazovat, co pro nás nepracuje.

Vtipné je, že pokud se něco nachází v našem životě, má to pro nás smysl, svobodně jsme si to zvolili, protože z nějakého úhlu pohledu se to jevilo pro nás jako přínosné. Negativní záležitosti mají svůj pozitivní smysl skrytý. Příklad. Nemám peníze a cítím nedostatek lásky a pozornosti. Podvědomí hned přichází se zdánlivě geniálním řešením - úraz - pojišťovna mi vyplatí pojistné a péče mi přinese pocit, že jsem milována (no, ještě že nemám pojistku:)

Otázkou ve smyslu sarterovské svobody pak je: Jak si zajistím finanční stabilitu a pocit, že jsem milována, aniž bych si musela rozsekat tělo? Jaký krok, byť úplně malý (ale pro začátek dobrý), pro to můžu udělat? V dnešním jazyce - jak se posunout z oběti do role tvůrce? Protože právě oběť je schopná vyměnit něco za něco - např. své zdraví pro trochu peněz a pocitu lásky. A zas jsme u toho - naše podvědomé programy z nás dělají prodejné mrchy :) A proč to děláme? Protože jsme nenašli jiný způsob, jak vzkaz duše pochopit - slyšíme na negativní události, teprve ty nás nutí se ptát, zda je s námi všechno v pořádku - zkušenost, kterou podvědomí vyhodnotí jako smysluplnou nás skrze negativní zážitky vyvede ze svého vlastního omylu a přiblíží zas o kousek blíže vědomí, co teda od toho života vlastně chceme?

Teprve hodnoty činí náš život smysluplným a srozumitelným.

Být cíle-vědomí je velká úleva, protože jste si vědomi svého cíle, máte mapu ke svému směřování, žluté šipky na pouti vaším životem. Stávalo se, že jsme se honili za fatamorgánou a ve vyprahlé poušti proklínali boha, že jsme zase sešli z cesty. Ale když poznáte sebe sama, své hodnoty, své nitro, ten budoucí cíl bude v souladu s tím vším. No, ovšem, nikdo nezaručí, že zase nemineme, ale ta šance trefy do černého je nyní o dost větší - vždyť poslední dva roky neděláme všichni nic jiného než, že se poznáváme. Znát sebe sama zvyšuje potenciál souladu.

Možná je to i trochu metafora posledních let - přechodu od hmoty k Duchu... a teď s Duchem zase pěkně zpátky do hmoty... ve filmu Thor říká jeden vědec: "Měl jsem v hlavě Boha, nedoporučuju." ... no, ano, způsobí to rozpad, velký třesk... teď ale co z toho chaosu vznikne, že jo?

Zajímavé je, že můžu hledat v sobě, ale inspirovat se venku, vším - protože ať přijmu cokoliv vnějšího za své, pořád je to v souladu s mým vnitřním. Zákon rezonance. Mou volbu nelze na nikoho svést :)

Co když je to tak, že srdce nás vede k tomu, abychom spolupracovali s-myslí - protože jakmile dáme mysli dostatečné podklady a ona pochopí, co je pro nás v životě s-mysl-u-plné, přinese nám na zlatém podnose všechny možné způsoby a cesty, jak toho dosáhnout - protože to je její skutečná funkce - nalézat řešení, dělat analýzy rizik a příležitostí, počítat potenciály úspěchu, varovat před možným nebezpečí selhání a navrhnout způsoby jeho minimalizace.

Žít smyslu-plný život je tedy umění převést impulzy srdce skrze mysl do aktivního sebe-projevení. Srdce-mysl-čin. Trojjedinost. Srdce+mysl=čin. Teprve čin zakládá naší existenci, čin je naplněním naší vlastní svobody (J. P. Sartre).

Autor článku: Jana Anamel Mráčková

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.