V posledních dnech jsem hodně používala slovo intenzivní, asi jsem se snažila to na sobě přijmout, dokonce přijala, a tím se pohnula.
Uvědomila jsem si, že k sobě potřebuji do života muže, se kterým tahle impulzivnost nehne, který ji nebude posuzovat a bude chápat, že pro moje fyzické i psychické zdraví se potřebuji prostě "vyřádit", že mám ještě hodně slupek k odloupnutí, abych se dostala emočně do dospělosti, a když mi dovolí projít svými emocemi bez odporu, bude odměněn ženou, kterou může opravdu milovat a která miluje jeho. Asi. Kdo ví. Odmítala jsem svou intenzitu, a tak jsem nechtěla k sobě žádného muže, protože jsem se bála, že neustojí mojí labilnost (jeden den euforie, druhý den zoufalství), včera jsem se podívala na film Věčný svit neposkvrněné mysli, a tak nějak se mi se vším ulevilo, když jsem sledovala hlavní postavu v jejích emocionálních výkyvech...
A konečně se něco uvolnilo. Hodně jsem brečela, brečela jsem z toho, že se o sebe musím postarat a nevím jak, protože v takovém stavu vysoké senzitivity, která s intenzitou prožívání přichází, musím dávat pozor, do čeho se pouštím. Můj energetický systém těla je vyčerpán a já dnes dostala odpověď proč... a to mi dává naději, že se pohnu ještě dále. Možná do stavu, kde i ta intenzita poleví...
Jak sedím ve svém pokoji, ve kterém jsem strávila dětství a dospívání, začínám chápat souvislosti svého života zase v širším měřítku. Dneska jsou moji rodiče pro mě skvělí lidé (taky dost dospěli :), ale chci-li najít odpovědi, musím si definovat fakta, vím, že oni to vnímají jinak, ale z pohledu dítěte to bylo takto: Jejich manželství bylo příšerné, táta pil a měl na mě extrémně vysoké nároky, i když jsem ve škole byla nejlepší, nebylo to dost; máma byla frustrovaná, a tak si hledala své vlastní ventily, a já jako emočně labilní dcera reagující na každou (!) neharmonii v domácnosti jsem tomu dávala dost intenzivní rytmus. Hádky na denním pořádku, výčitky, pocity viny a následně obviňování jeden druhého, práskání dveřmi, odcházení, vyhazování z domu, nadávky, vyhrožování. Já se z toho nůžkami škrábala na rukou a nohou, vybuchovala v hysterické záchvaty pláče, který skončil, až když jsem únavou usnula. Dneska vím, že tenhle ventil mi pomohl neukládat negativitu v těle a pouštět ven, ale...
A jak píše Teal Scott - moje hladina stresu a emoční level v těle je již od dětství nastaven na téměř permanentní "ostrahu", a tak i přes to, že mi léta nehrozí vůbec nic, reaguju na jednotlivé podněty naprostým zúžením pohledu, instinktivním chováním jako zraněné zvíře v ohrožení. Jednou jsem v přítomnosti jedné holčičky z disfunkční rodiny zvedla ruku, abych jí něco ukázala, a ona si přikryla obličej, jako bych ji chtěla uhodit - tak takhle nějak to funguje. Nepodmíněný reflex, co nás má chránit, funguje i v případech, kdy to není vůbec potřeba. A ještě k tomu následuje stud, protože nechápeme, kde se to v nás bere a proč.
Byl to pro mne začarovaný kruh. Intenzita prožívání emocí mi pomohla díky vysoké hladině adrenalinu přežít svůj život v celku duševním pořádku (haha, z mého pohledu) a zároveň mi do života přitahovala nová a nová dramata, aby zůstala hladina adrenalinu vyrovnaná - někdy ta dramata byla vskutku závažná, jindy méně (klasické "z komára velblouda"), já ale prožívala stejným způsobem věci velké jako věci malé, stejně intenzivně.
Teal vysvětluje, že každá nová buňka se po takovém dospívání pak rodí s vysokou hypersenzitivitou díky chemickému nastavení receptorů, které je velmi odlišné od "stavu klidu" - takhle jsem získala svou schopnost cítit vše, co se děje kolem a proniknout do podvědomí svého i druhých lidí, reagovat velmi rychle na podněty života, měnit své nastavení, hodnoty ze dne na den a najít řešení zdánlivě neřešitelných věcí - neboť jsem v permamentním rozšíření smyslů - tzv. "stavu boje".
A toto je zajímavé! V takovém nastavení těla je nemožné reagovat jiným způsobem, protože jakmile mizí ono chemické rozpoložení, máte pocit, že umíráte (protože ve stavu ohrožení byste bez dostatečné ostrahy vskutku umřeli), a dle toho vaše tělo a emoce reagují - vskutku - jako by měl nastat konec světa. Ujede Vám vlak? Konec světa. Někdo Vám nezvedá telefon? Konec světa. Ale tohle je nelogické, já to vím, a tak se za to stydím, a proto se v nebezpečí cítím lépe - jako doma, protože tam moje nastavení odpovídá situaci, tam jsem v souladu. Pravda, není to úplně dobré nastavení pro klidný život. Celý život jsem si tak nevědomě vytvořenými dramaty udržovala onu hladinu adrenalinu, protože mé buňky se staly závislé na těchto chemikáliích. Proto ať jsem dělala, co jsem dělala, ať už šlo o práci, vzdělání nebo zábavu, skončilo to stejně - vyčerpáním. A když v mém životě nastal přílišný klid, moje buňky začaly "hladovět", a tak po zdánlivě skvělém období přišlo Maroko se svým sexuálním obtěžováním a pokusem o znásilnění, abych si mohla dostatečně obnovit svou hladinu stresu a cítit se "živá", najít si důvody pro "ohrožení".
Moji spolužáci a bývalí přátelé (z nichž někteří chodí na tenhle web, aby si měli o čem povídat v hospodě u piva, zdravím Vás :) mohou vyprávět o mých záchvatech vzteku, moji přátelé i bývalí kluci jistě pamatují kvanta projevů neopodstatněné úzkosti, pláč a výčitky, jimž nerozuměli. To, že jsem se takto přestala díky duchovním cvičením projevovat navenek, neznamená, že můj mozek a tělo tímto způsobem nereagují stále.
Tenhle permanentní stav ohrožení způsobuje stres i v chvílích relaxace, nedokážu se ještě ani teď pořádně uvolnit, cvakne kdekoliv klika od dveří bytu a jsem v oné "tmě", mam vytvořené nepodmíněné reflexy na mnoho takových podnětů, slov a způsobů chování. Je to jako spínač na bombě, stiskneš a nejde to zastavit.
Proto ten rozpor - navenek klid a vevnitř se pořád něco děje, ta sebekontrola je ale už moc náročná. Ta instinktivní šelma chce ven. Možná jsem teď vyloženě emočně labilní, ale já si to po letech konečně dopřávám, vím, že jinudy vlak nejede. Díky tomu dokážu pozorovat, jak funguje můj mozek, jak se mění chemické nastavení v těle a jak reagují mé buňky. Cestuju časem, snažím se najít ve svém mozku emoční jádra vzpomínek a zlikvidovat je, vzpomínky jsou mé, ty si nechám, jen ty emoce už nejsou potřeba.
Tohle putování svými emocemi mi dovoluje postupně přenastavovat funkci svých buněk, včetně těch mozkových a kmenových v DNA, ke kterým jsem získala přístup po nedávné smrti svého dědečka.
A konečně si přestávám myslet, že jsem ubohá a měním pojetí sebe sama na odvážná, jak se postupně zbavuji strachu z odmítnutí a ponížení. Možná je v tom trochu rebélie, asi musí být, jinak bych ty struktury a falešnou morálku v sobě nerozkopala, kdybych byla "přizpůsobivá". No, Bob Dylan řekl, že jakmile se stanete sami sebou, zamotáte tím spoustě lidem hlavu... a já se v tom budu držet Junga - raději budu celistvá, nežli dobrá.
A co teď? Naučím se dostat své buňky do klidu a "nehladovět" při tom, zároveň se budu učit regulovat svojí hypersenzitivitu, aby časem odpadlo "hyper" a já mohla v tomhle světě fungovat nějakým mírnějším způsobem. Několik hodin jsem nemluvila a bylo to velmi léčivé, nemuset reagovat na vnější svět, moje "obrana" začala opadat. Po tolika letech tak vysokého stresového levelu je moje tělo vyřízené, takže se budu věnovat hlavně jemu, začala jsem cvičit, abych jej posilnila (i když mi to ještě nejde tak, jak bych chtěla), zahájila jsem 14denní kůru na snížení počtu parazitů v těle (alespoň pro začátek), až získám sílu do těla, teprve budu moct řešit nějaké další otázky svého života. A že jich je dost...
Hasta luego...
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat