Každým okamžikem se mi otvírají nové cesty, kudy směřovat, nová místa, kde žít, noví lidé, jež mohu milovat. S láskou vše přijímám, absorbuji a jdu dál. Přítomný okamžik mi skrze mé tělo, má slova a události kolem mne napoví, jaká jsou přání mé Duše, kudy vede můj nejvyšší potenciál.
Tolik jsem si přála někde zakotvit, získat svou trvalou tvář a poznat se, a tak jsem se cítila frustrovaná, když mne život začal tlačit do změn - rozloučit se s přáteli, přestěhovat se, podat výpověď, rozloučit se s dalšími přáteli, znovu se přestěhovat, nalézt záměr své duše a záhy ho přetransformovat do další absolutní nuly, počátku... a znova a znova. Konečně je zde čas, kdy procházím vším v radosti, bez frustrace.
Je mi nyní umožněno během jednoho dne prožít a pochopit celé životní sekvence, které bych mohla odžívat dlouhá léta, ale já jdu dál, stále dál, neboť vize ve mne je absolutní, člověk nikdy nebyl vyhnán z ráje, znovu nalézám spojení. Ta vize, ten pocit... to mě žene dál, nedovolí mi spokojit se "jen tak s něčím", ačkoliv na první pohled se to zdá perfektní a idylické. Není to nespokojenost tady a teď, je to přijetí proudu života.
Nepůjdu cestou, kterou jsem si zvolila včera, neboť všechny cesty se bortí a dnes je dnes. Má touha najít své místo ve světě mne provádí iluzemi a mé prozření z nich mne vede k procitnutí. Odevzdala jsem téměř vše, a i to je jen iluze. Neplatí, co platilo před minutou. Není doba na ustrnutí, vše je jen prostředek, nelpím na ničem, co mi přichází do cesty. Již nehledám své poslání, neboť mé poslání se nyní v každé vteřině mého bytí mění. Tohle je doba, která nešla naplánovat. Tedy JSEM. Udržuji synchronicitu ve svém jednání a ve svých slovech, mám na paměti absolutní pravdu k sobě a k druhým - to je stav, který by měl být trvalý, nikoliv nucený, okolnosti mne pak už povedou.
Existuje cesta, kterou si mé vědomí nedokáže představit, ale je tu jakési tušení. Brány jsou otevřené.
Nelpím. Jakmile objevím cestu a integruji ji do sebe, cesta se uzavírá. Už mi z toho není smutno. Znamená to jen, že se rychleji blížím ke své vlastní podstatě a že tohle "zahazování cest" je má Cesta. Otevírám cestu ke svobodě, odemykám bránu, která byla tak dlouho zamčená. Jsem v bezpečí, jsem v hojnosti, jsem ve svém vlastním středu a nemusím pro to nic dělat, jen být v Pravdě. Neskrývám před sebou nic a všechnu bolest nechávám projít, jsem si jí vědoma a beru si z ní, co je potřeba. Vítám bolest, protože mne vede a posouvá, prožívám-li ji vědomě.Přijímám vše, co v mém životě je, jako nástroj. A nelíbilo-li se mi to dříve, vím dnes, jak moc velký význam to pro mne má.
Nelpím na starých cestách, každý den, každou minutou se rodím do nového záměru mé duše. Nic není trvalé a je mi dáno prožívat celé životy v jedné minutě. Naladím se, vynuluju a jdu dál... Duše volá po odevzdání se, a tak se odevzdávám.
Žádné komentáře:
Okomentovat