Labyrint světa, ráj srdce - další cesta?

Pamatujete, jak jsem říkala, že cítím v kostech, že mě čekají změny, tak tu jsou: Liveinspirit, 2015 Střední Asie na motorce (na webu Liveinspirit budete v rubrice Labyrint světa, ráj srdce moci sledovat mojí cestu).

Ke každé cestě patří písnička a pro tu nadcházející to nemůže být jiná! :)

Lana del Rey - Ride..."I am fucking crazy, but I am free!"

Překlad: "Mám duši jako chameleon. Žádný morální kompas ukazující sever, žádnou stálou povahu. Měla jsem jen vnitřní nerozhodnost, která byla tak široká a rozbouřená jako oceán. A kdybych řekla, že jsem neplánovala, aby to takhle dopadlo, lhala bych. Protože jsem se narodila, abych byla tou jinou ženou. Tou, která nepatří nikomu, která patří všem, která nemá nic, aby mohla chtít všechno. S hořící vášní po každé zkušenosti a s posedlostí svobodou, která mne děsila tak, že jsem o ní nemohla mluvit a tlačila mne do nomádského bodu šílenství, které mne uchvacovalo a zároveň způsobovalo závrať.

Každou noc jsem se modlila, abych našla své lidi. Nemáme co ztratit, co získat, nic po čem bychom dál toužili - kromě touhy udělat ze svých životů umění.

Věřím v osobu, kterou se chci stát. Věřím ve svobodu volné cesty. A mé motto je stejné jako vždycky: Věřím v laskavost cizích lidí.

A když sama se sebou bojuji, jedu dál. Prostě jedu dál.

A kdo jsi ty? Jsi v kontaktu se všemi svými nejhlubšími fantaziemi?

Stvořil jsi pro sebe život, kde je můžeš prožít?

Já ano." Lana del Rey

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Změň se, nebo umřeš! (Kráčej beze strachu aneb projevy traumatu)

Změň se, nebo umřeš! To byla rada, kterou námořník na Gomeře zakončil své vyprávění o tom, jak jej kdesi v Atlantiku nesoulad s vlastní myslí málem zabil - musel změnit své vnitřní nastavení, najít svůj střed a sílu, jinak by po několikadenním zvracení zemřel na dehydrataci. Povídal mi ten příběh, protože jsem tam měla už několik dní horečky, v podvědomí jsem se chystala do nemocnice se zápalem plic - nebyla jsem ochotná v sobě najít to kouzelné tlačítko, kterým lze jakoukoliv ne-moc ve vteřině ukončit a vzít si svou sílu zpět.

Jak jsem si dovolila se na měsíc totálně zastavit a jen koukat na oceán, vyplulo to z podvědomí na povrch, po dlouhém útěku před vlastní bolestí jsem najednou byla paralyzována vším, co mi "ten velký zlý svět" udělal v posledních třech letech poznávání mých vlastních potlačených strachů. Musela jsem v tom průchodu údolím stínů být silná, abych to zvládla. Když procházíme peklem, není dobré zastavovat. Byla jsem silná i v okamžicích, kdy by bylo přirozené být slabá. A to mělo další efekt - když máte hradby, vždycky přitahujete dobyvatele. A že já jich potkala...

Na tu Gomeru jsem dojela to všechno pustit, ale fyzicky jsem to zprvu neustála. Přepálily se mi dráty. Něco ve mně už nechtělo bojovat. Chtělo se to schovat pod peřinu a zůstat tam už napořád. Ten námořník to viděl, zlomenou holku, co nechce najít řešení. Člověk přežije všechno, když v sobě má touhu po životě. A zabije ho cokoliv, když nemá. Trauma vzniká tam, kde člověk podstoupí takový tlak, že se rozpadne jeho integrita, jeho vnitřní odolnost vůči vnějším vlivům. Je to jako když přetáhnete pružinu a ona už se nevrátí do svého přirozeného stavu. Ale to máte jako se smrtí, je to prostě jen bolestivá forma transformace. Nemá smysl tomu odporovat a já jsem si to potřebovala pustit nejdřív z podvědomí do těla, aby se to uvolnilo a navždy odešlo. Byla to součást procesu, v němž mi vesmír láskyplně, něžně a jako milující zdravotní sestřička začal sundavat jednu z mých nejsilnějších a nejdůležitějších ochranných masek - obvaz, na němž bylo spoustu mého potu a krve. Byl se mnou tak srostlý, že jsem ani nemohla vědět, že je to jen obvaz, ale když se začal uvolňovat, rozjela se série mnoha léčivých událostí. Změň se, nebo umřeš! Moje osobní mantra. Změň se, nebo umřeš. Možná by se to mohlo zdát přehnané, ale já jsem se nikdy nespokojila s ničím polovičním. A nežít svoje sny je pro mě to samé jako smrt. A jestliže mi něco brání jít dál, nakonec je touha po životě vždycky to nejcennější, co mám. A tak jako vždy jsem tu sílu našla a do druhého dne se uzdravila.

Ale není to lehké - se změnit. Zbavit se toho, co nám domněle přinášelo pocit bezpečí a jistoty a ocitnout se nazí a zranění před tím světem, který se tak dlouho projevoval tak krutě. Přiznejme si, že ony ty poslední roky byly pro mnohé z nás dost traumatizující. Z toho lidského hlediska. Na některé věci nám duchovno řešení prostě neposkytne, některé souvislosti si můžeme uvědomit jen a jen z toho klasického člověčího pohledu, který by neměl být ignorován, protože jinak ignorujeme svou vlastní citlivost a zranitelnost. Jsme bytosti s velmi komplikovanou psychologií a psychika se dá velmi snadno narušit - zvláště u těch z nás, kteří v dětství neměli dostatek prostoru si vytvořit přirozenou odolnost. Můžeme být silní na duši, ale psychicky rozebraní. Můžeme psychicky být stabilní, ale na duši rozervaní. Duchovní přístup k životu nás učí ty věci přijmout, pochopit, posunout se dál vědomě. Ale my potřebujeme pracovat i s podvědomím, kde se skrývá strach z opakování traumatizujících zkušeností. A pro tohohle malého človíčka v nás není nic úlevnějšího, než na chvíli zahodit Tolleho, Castanedu a všechny ty knížky a videa a říct si - no, v mým životě jsou fakt sračky, fakt že jo a já vůbec nevím, jak se s tím poperu, ale já prostě věřím, že poperu, protože když padnu, vždycky vstanu a je mi pomáháno zpátky na nohy... já vím, že je mi pomáháno a že můj život není plný problémů, nýbrž příležitostí! Ale těžko nám někdo pomůže, když nevyjádříme, že už nemůžeme, že současný styl bytí už je fakt přežitý a že musíme najít nový.

Proč tohle píšu? Protože mi ta moje zranění byla ukázána zcela jinak. Někdo potřebuje, aby mu druzí ukázali duchovní pohled a já ho umím velmi dobře odkrýt, ale já se na to potřebovala podívat z pohledu malé bezbranné Janičky, potřebovala jsem slyšet větu - ty vole, tohle mě se dít, tak bych skončil na psychině s pěnou u pusy. V duchovním hledání už jsme si zvykli, že když máme v sobě nějaký rozpor, přijde negativní zkušenost a my se z ní poučíme. Až se zkušenost vyčerpá, následuje složitý a úporný proces přeprogramovávání reality, tvoříme nové dráhy pro energii (viz Liveinspirit). A tak najednou od určitého momentu ta očekávaná rána nepřichází. Aspekt, který ovlivňoval náš život, už neexistuje. Pak se chvíli chováme jako po celý život týrané děti (nebo třeba zvířata), které se v novém prostředí schoulí, kdykoliv někdo v jejich blízkosti zvedne ruku. Čekají ránu a ona nepřichází. Čekají ránu, tělo produkuje extrémní množství adrenalinu, je ve stavu pohotovosti a připravuje se na volbu útok/útěk, ale většinou je to právě ta paralýza, neschopnost reagovat. A rána? Furt nic. A pod tlakem dobra a lásky se najednou z těch neohrožených silných tvorečků stávají nejisté děti, nejistota konečně může vyplout na povrch. Přichází pláč. Do té doby nemohly ukázat ani náznak slabosti, protože svět by je převálcoval. On je ale stejně válcoval, protože pachatel si vždy vybírá oběti, které se neumí bránit. Neví, že se můžou bránit. Dokud je okolnosti nedonutí zařvat jako lev a konečně se dotknout té nekonečné síly uvnitř a pak se věci začnou měnit, pak už nemusí řvát, pak už se automaticky přesouvají do pole bezpečí - a pro mě ten první lví řev byl okamžik, kdy jsem v sebeobraně na jednoho takového pachatele vytáhla nůž a s naprosto ohromující silou hlasu zasyčela, že jestli udělá ještě jeden krok, skončí s kudlou v břiše. Ale než jsem to dokázala, přišla jsem právě o tu svou integritu.

Paradoxně se můžou věci nejdřív ještě dost zhoršit, než se zlepší - léčení totiž vždycky probíhá tím, že se ty věci začnou zhmotňovat a zviditelňovat, proto tohle nebyl pro mě konec, ale spíš začátek velkých zkoušek skrze agresivní muže (ať už pasivní agresivitou, psychickým vydíráním nebo fyzickou), kdy musely popadat i ty zbylé hradby... takové hradby ale nepadají díky těm dobyvatelům, ale je potřeba je rozebrat cihličku po cihličce zevnitř a postupně i přes všechny sračky hledat cestu k životu...

Možná si někdo z vás všiml, že právě vztahy je téma, o kterém nepíšu. Když jsem k sobě loni v prosinci pustila právě tu klasickou psychologii, ukázalo se, že i když stojím na svých odvážných třesoucích se nožičkách a neohroženě si jdu tou svou cestou, je v mém životě mnoho projevů posttraumatického šoku a strachu, ba přímo děsu - vrátit se do běžného života - a to se týká hlavně vztahů. V podstatě jsem si ani nevšimla, že jsem se  obklopila několika lidmi, kterým můžu důvěřovat a že pustit k sobě někoho dalšího je zdlouhavý proces - nicméně kvalita lidí kolem mě se stále zlepšuje, takže je asi vše v naprostém pořádku. Docela začínám chápat, že existují několikaleté programy, které pomáhají lidem s traumatizující zkušeností s integrací. Takže když se vrátím k těm zkouškám skrze vztahy s muži - moje zranění bylo tak velké, že pouhá představa, že bych potkala muže, který by mě nezraňoval, byla děsivá. Zní to paradoxně? Samozřejmě, oběti násilných činů to mívají se sebevědomím v hlavě trošku pomotané. Uvědomila jsem si, že jsem se bála okamžiku, že kdyby mě ten muž třeba pohladil nebo na mě byl jinak hodný, rozbrečela bych se a už bych ten pláč nikdy nedokázala zastavit, tolik tam toho bylo. Jako strach, že sundáte obvaz a vykrvácíte. Takže v následku jedné traumatizující zkušenosti jsem si přitahovala další a další a další a další, protože už jsem nebyla od mužů schopná přijmout "lásku" jinak než násilně. Ani jsem si nevšimla, že moje sebevědomí pro běžný život se nějak vytratilo... ale možná se muselo vytratit, aby udělalo prostor vědomí sebe sama z toho duchovního pohledu. A teď je ten čas, kdy se ty dva pohledy potkávají. A není to vůbec lehký proces, ale je to uzdravování. Takže jsem v posledních týdnech poznala dva úžasné muže, s nimiž jsem se poprvé v životě ucítila bezpečně, jejichž aura mě objala a něžně pohladila. A čím více jsem čekala nebezpečí, tím více je to nebe s péčí. A tak to vyplouvá na povrch a já v návalech brečím a na tom pláči odchází staré, duchové minulosti se rozplývají. Vědomě rozebírám tu hradbu. Je to děsivé, nikdy jsem nezažila nic děsivnějšího. A zároveň je to neskonale krásné. A já vidím, jak celá ta cesta byla do puntíku dokonalá, loučím se s osobností, která mě bezpečně dovedla až sem. Díky bohu za ní. Ale odtud už to zvládnu. A vlastně jsem si ten běh událostí předpověděla i tím posledním klipem - Bojovník (viz Hrdinové bez výhod). Loučím se se svým vnitřním samurajem a dovoluju si být princeznou...

Jít svou cestou a jít bez obranných mechanismů (masek) byla vždycky ta těžší cesta, ale já vím, že máte sílu po ní jít, jako já mám sílu...

Volný překlad textu písně Walk unafraid: Byla jsem přivedena na tento svět jako malé jehňátko. Odvážné a klopýtající. Nebojácná bylo mé druhé jméno. Ale někde jsem ztratila svou cestu. Všichni, kdo chodili jako ovce, očekávali, že půjdu stejně,... rovně po cestě, kterou stanovili. Řekli - jestli chceš s námi hrát, zařaď se, tvůj rozpor to dělá těžším. Místo toho jdu neohrabaně. Neohroženě. Drž svou lásku, nebo se vrať na Zem, řekli - drž se v mezích. Ale jak bych mohla? Když jediné, co chci, je strhnout ta omezení a rozpustit tu šarádu. Nepotřebuju nikoho přesvědčovat. Budu zakopávat. Budu padat. Zvedat se a kráčet neohroženě. A jestliže ponesu pytel kamení, chci ho nést s hlavou vztyčenou. Nestarám se, jaké meze mám překročit. Podívej se mi do očí a jestli uvidíš něco povědomého, pak spolu oslavíme ten rozpor.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Hrdinové bez výhod

© ANA, Santa Cruz de Tenerife 2014

Takže ty včely (posledně jsem slíbila historku, jak mě poštípaly). Velmi veselá historka. Ano, zlehčuju, moje schopnost dívat se na svůj život a události v něm jako na film mi to umožňuje :). Já, mami a její přítel jsme vyrazili na procházku pošumavskými luky a háji. Cesta se stočila a v úzkém prostoru mezi houštím vedla asi tři metry od včelína, jinudy se projít nedalo. Jenže mně by nohu řezat museli, abych se vrátila, že jo (a ještě k tomu zpátky do kopce, no to vůůbeeec! :)). Varovné symboliky by se v té události dalo najít hodně, nicméně já jsem si vybrala trochu širší rámec pro svou úvahu právě proto, že je to pro mě aktuální. Jako potvrzení mi v náhodném Youtube výběru zrovna začala hrát italská písnička  - Bojovník (velmi doporučuju zhlédnout klip až do konce - velké poselství - ano, život nám poskytne průvodce, abychom v sobě objevili své kvality, nicméně v jednu chvíli uzná, že jsme připraveni a že sílu a lásku máme ukotvenou v sobě. A to natolik, že na boj neodpovídáme bojem. Tomu se říká dospělost. Zasekneme-li se na pocitu osamocení, pokračujeme stále jako děti). Celý text písničky - Bojovník - Marco Mengoni.  Možná někomu vadí slovo "bojovník", můžete si představit pod tím pojmem kvality Ochránce.

Pozvednu tento meč

Přejdu po nebi

Přísahám, že budu jako skála před ohněm a mrazem

Sám na vrcholku

Přichystám se na bandity

Přijde jich mnoho

A budou brázdit moře

Za těmito hradbami najdu radost

Nebo můj konec, přesto to bude sláva 

Nikdy nebudu bojovat kvůli odměně

Bojuju za lásku, budu bojovat za tohle!

Možná si vzpomínáte na historku, kdy se mé tělo obětovalo pro záchranu těhotné ženy (Sobecký gen a nová diaspora lásky). Zdálo se to jako výjimka. Ale ukazuje se, že moje instinktivní jednání je zkrátka takové i v situacích, kdy nejde o život mých společníků, nicméně jde o jejich pohodlí. U těch včel to vypadalo asi takto: vykřikla jsem něco na způsob: "Já to otestuju." Hodila jsem si bundu přes hlavu a proběhla kolem úlů. Možná kdybych věděla, že včely útočí na černé objekty pohybující se v okolí svých úlů, třeba bych si to rozmyslela :)) Takže scéna jako z animované komedie. Jen ten rybník, do kterého bych skočila, nikde nebyl. Mezi výkřiky typu: "Nepíchej mě, ty blbko, dyť umřeš," jsem volala na druhou stranu cesty, že to asi nebyl ten nejlepší nápad, ať se radši vrátí a jdou jinudy. A tak jsem to uviděla zcela jasně - ta, jež se vrhá v přední linii, aby vyzkoušela nejkratší cesty a podala o nich zprávu, zda jsou průchozí. Ta symbolika se promítá do různých oblastí mého života, tenhle web je mimo jiné produktem tohoto mého rysu, haha.

Mohla bych se na to dívat z mnoha úhlů, jenže já bych to ani jinak udělat nechtěla. Občas se mi někdo v reakci na moje historky optá: "Ty si v tom libuješ, co?" No, jako prase v žitě :)) Samozřejmě, když jsem neznala svojí hodnotu a takhle bez přemýšlení jsem obětovala například zdraví svých nohou, aby jsem při pádu neodřela půjčenou motorku (stočila jsem jí tak, aby padla na mě:)), bylo to o něčem jiném - tam mi zcela chyběl pud sebezáchovy a vědomí své hodnoty ve světě, ale zdá se, že určitý způsob sebeobětování mám zkrátka ve svých genech a jednám tak, aniž bych to nějak vědomě řídila. S ujasněnými hodnotami a znalostmi sebe a svého života je pak ale menší pravděpodobnost, že se tenhle harakiri gen aktivuje v nevhodný čas pro věc, která za to nestojí!

Pokud bych se na to chtěla podívat ještě z širšího hlediska, je v tom cosi z japonské tradice rituální sebevraždy seppuku - někde při cestě své duše jsem zřejmě propadla myšlence, že jsem ztratila čest (ta formulace je excelentní - "propadla myšlence") a tímto si jí navracím - a tím se znovuzrozuju do nevinnosti, ... do nových záměrů (víte - řeknu Vám tajemství - na začátku mého života nebylo tak úplně jisté, jestli budu spisovatelkou, nebo teroristou - nedivim se, že jsem měla deprese, byla jsem svým osudem odsouzená k velmi nešťastnému životu, hodně to záleželo na tom, jaký vztah ke světu se rozhodnu vytvořit, zdali půjdu cestou provokace, nebo cestou inspirace, takže díky Bohu - jsme tam, kde jsme, uff! Dobrá práce, Ančo!

Celý život jsem něco něčemu obětovala, málokdo pochopí tuhle klasickou potřebu (opravdu niternou), která je hodně vlastní třeba znamení Ryb. Má vůbec smysl zmiňovat, že v náhodném výběru mi hraje písnička s názvem Sacrifice (=oběť, obětovat:). Nicméně pokud realizace nevychází z jádra celistvé bytosti a je za tím buď vlastní nehodnota, nebo snaha tzv. obchodovat s Bohem ("Já dám tohle, svět mi dá tohle, jasný?"), vede to k vyhoření, tedy uhašení vlastní jiskry = totální kolaps solar plexu - o tom by nejen Ryby taky mohly vyprávět. Pár posledních let jsem se překulila do opačné polarity - svůj aspekt sebeobětování jsem na sobě odmítala, na slovo oběť jsem byla alergická. Ano, bylo potřeba to slovo a vše, co představuje, očistit od nánosů nepravd, potřebovala jsem si v tom najít sebe a svou svobodnou volbu. Vůli k oběti. Mohlo by se říct, že oběť má k vůli hodně daleko, ale ono se jedná v podstatě o to samé! Vůle nikoliv přežívat, ale žít smysluplný život. Jen si potřebujeme pohlídat, aby to stálo za to... Obětovat současné pohodlí pro budoucí vize. Obětovat svůj čas vyššímu smyslu. Obětovat svůj prostor svým dětem. Obětovat... všichni to děláme... jenže děláme to vědomě? Nebo se podvědomě snažíme dealovat s Bohem?

Je samozřejmé, že při takovém způsobu života občas utržím nějaké ty rány (a teď nejde o ty včely, ty mi to jen měly názorně ukázat), a co jsem se měla naučit (a naučila) je - že to dělám z dobré vůle a svého niterného přesvědčení a že mi tedy nikdo není nic dlužen a už vůbec mě to neospravedlňuje k nějakým nezvyklým výhodám.

Když se vrátím k příběhu o včelách - nakonec za mé uvědomění položilo život pouze 5 včel (říkám pouze, protože to mohlo dopadnout výrazněji), budiž k nim nebe milosrdné a země lehká. Díky, holky. Hodně mi pobavila moje první myšlenka, představte si - leze po Vás tuna včel a vy myslíte jen a jen na film Jupiter vychází a lítostivě přemýšlíte, že teda asi nemáte královskou krev, když to ty včely nerozpoznaly:))) (ve filmu se tvrdí, že včely pozitivně reagují na královskou DNA). Avšak žijeme ve světě, kde jsou včely permanentně zfetovány GMO atp., já se tak snadno svého aristokratického Anu původu nevzdám, haha. Nicméně - natekla mi noha, ale ukrutně, byla dvojnásobná. Nedalo se na ní šlápnout. Dělala jsem hrdinku (ano, i tahle formulace je přesná - "dělala jsem hrdinku"). Ale pak už to nešlo - tak jsem pár dní chodila o berli, styděla jsem se (viz můj program "nesimiluj!", o kterém jsem psala minule) a zároveň jsem toužila po útěše - takže když jsem si v jednu chvíli všimla, že se jí snažím uměle vyvolat venku, konečně jsem přestala tlačit na pilu a útěchu jsem si dala (odložila práci, stáhla si film, hodila nohu na křeslo a bylo mi bájo:).

Využila jsem své dvojnásobné nohy, abych v sobě rozpoznala jsem tenhle aspekt - typ válečného hrdiny - člověka, který rád ukazuje jizvy z bitev a vypráví svoje příběhy, na které je řádně hrdý. Dokud jsem to ignorovala, snažila jsem se přitáhnout pozornost nezdravě - buď nenápadně (abych si toho sama nevšimla a nemusela prožívat pocity studu - což samozřejmě nefungovalo) nebo zas příliš okatě (tak trochu chvástavý typ). Dneska když se mně něco stane, (a tohle někomu může připadat až zvrácené:))) - vnímám, že je v tom i určitá radost, že bude zase co vyprávět. Jako bych už v té dobrodružné chvíli slyšela vypravěče - jako by jinde jindy ve vzdálené galaxii existovala kniha mého života a její čtenáři se radovali, že přišlo nějaké vzrůšo. Když jsem před pár lety bourala na kole, vyplivala jsem na silnici zuby a první, co mě napadlo, bylo, že jsem zakrvácenýma rukama začala hledat v baťohu foťák a za syrova své zranění fotit (možná za to mohl fakt, že jsem se fakt hodně praštila do hlavy, ale já si spíš myslím, že už tehdy se projevila moje vypravěčská podstata, ale spíš jsem to zkrátka já. Jako malá jsem chtěla být válečnou zpravodajkou, to jsem netušila, že tou válečnou zónou bude můj vlastní život :)))

O tom, jak včely svými homeopatiky spustily v mém těle další mutaci a naznačily mi tak, že mě čeká v životě nějaký krok, nebo o tom, jak vycítily můj neprojevený vztek zase třeba někdy jindy. Nebo radši Vám to povím rovnou - zánět je zloba, která se tlačí ven, kůže je napjatá a ukazuje vnitřní napětí. Byl to můj vztek na vnější svět. A ten další krok? No, uvidíte brzy ;) A ta mutace? Moje kamarádka se mě v reakci na berli optala: "Odlehčuješ krok?" Nu, tak - odlehčuju :))

Samozřejmě pro někoho, kdo po městě poletuje na koloběžce ("To nás těší, těší, těší, že nás pěší, pěší, pěší horkotěžko doženou"), byly ty dvoudenní berle ubíjející, ale připomnělo mi to, že ještě více chci pečovat o své zdraví a vitalitu :) 

Samozřejmě hrdinů je mnoho typů - a každý nějakým tím hrdinou svým způsobem je. Pro sebe. Pro druhé. Pro svět. Pro velký Účel samotný. Zkrátka hrdinové všedního dne. Hrdinou z dobré vůle, tedy bez nárokování si žoldu od života samotného. On je totiž život sám odměnou dost velkou :) Tím nechci vůbec říct, že lidé projevující svůj dar, by neměli žádat výplatu - ale to je mezi námi lidmi - učit se hodnotě a ocenění ;) Takže na závěr - To, kým jsme, jsme-li tím doopravdy - je naší volbou - jistě to světu přináší určitá pozitiva, nicméně nás to neuvolňuje z ostatních, méně příjemných, běžných pozemských činností ;) Uvědomila jsem si to ve chvíli, když jsem pocítila svůj odpor s oteklou nohou jít vytírat venkovní chodbu (zrovna na mě vyšla řada, nááááhodička). Takže tím chci říct, že jestliže něčí přirozeností je vrhat se bez přemýšlení v přední linii do rizikových situací, aby ostatní poté měli snazší cestu, pak si stále musí být vědom toho, že to byla jeho svoboda a že svět mu nic nedluží, byť utrží nějakou tu ránu v tom symbolickém boji. Hrdina zkrátka také musí uklízet chodbu, když na něj přijde řada :) Bez úlev. Toto platí i pro všechny další typy duší: pečovatelky i ochránce, myslitele i filozofky, krále i královny, rytíře i bojovnice ...

Nicméně jak budeme vytírat - to už ale záleží na naší osobitosti a do toho bychom si neměli nechat kecat... :) Totiž - když rezonujete na úrovni pravdy, už ji sami před sebou neschováte, není kam. Nakonec si uvědomíme, že dělat ze sebe něco, čím nejsme, je děsně náročné... a proto v klidu odvětíte sousedovi, který se Vás blbě ptá, co to máte za "zajímavý" vytírací styl: "To není styl, já jsem prostě jenom pohodlná."

Tečka.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Genové klíče - kolektivní fenomén jménem stres

Markéta na svém webu publikovala genový klíč, který se dotýká nás všech - GK Klid, ve své stínové podobě projevující se jako stres. Můžete si tak udělat představu o povaze celé knihy. Malé info z pozadí - tenhle genový klíč jsem překládala 2 týdny před Vánoci, tedy v tom největším pracovním shonu a šel mi opravdu až do morku kostí.

Knížku, o které jsem nedávno psala, si můžete objednat na mém e-shopu: http://www.liveinspirit.cz/produkt/genove-klice/

O stresu

Stín 52 je zodpovědný za jeden z největších fenoménů moderního světa – stres. Stres působí na mnoha úrovních, ale primárně zasahuje fyzickou rovinu, vnitřek našeho těla. Stín 52 a jeho programovací partner, stín 58 Nespokojenost, představují genetický binární vzorec, který nejvíce podkopává zdraví člověka. To platí zejména na kolektivní úrovni. Z toho důvodu potřebujeme, co se týká stresu, pochopit jednu zcela zásadní věc: stres je tlakem kolektivním, nikoli osobním; nepramení z žádné konkrétní osobní záležitosti, jedná se spíše o energetické pole vytvářené každým žijícím člověkem. To znamená, že stres také hodně souvisí s naším prostředním a s lidmi kolem nás.

Aktuální podobu prostředí utvářejí hranice lidské aury. Průměrný dosah aury člověka zaplní polovinu běžně velké místnosti, což obecně vzato znamená, že když jsme v místnosti s někým dalším, své aury navzájem sdílíme. Čím více lidí se nachází ve stejné oblasti, tím více se rozrůstá společné aurické tělo. V hustě osídlených oblastech, jako jsou města a velkoměsta, je prakticky nemožné uniknout kolektivní auře ostatních, dokonce ani vlastní domov neposkytuje útočiště. Ve venkovských částech světa je tlak místní aury mnohem menší, díky tomu je tam hladina stresu nižší. Avšak vzhledem k obrovské populaci, která v současné době na planetě žije, je už prakticky nemožné vyhnout se rozlehlému energetickému poli, které spolu lidstvo sdílí. Miliardy aur se vzájemně prolínají a vytvářejí ohromný plášť, který obaluje celý svět. Tenhle obal či slupka zabraňuje lidem vnímat a prožívat opravdovou jednotu veškerého vědomí. Ve východních náboženstvích se tento jev nazývá májá – velká iluze.

Lidská DNA je fascinující materie. Chemické kódy, které obsahuje, jsou – přestože od narození uzamčené – vysoce citlivé na vibrující energetická pole. Genetici nazývají genetickou strukturu jednotlivce genotypem* a projevy tohoto souboru genů pak fenotypem**. Takže frekvenční úroveň energie, která prochází genotypem, do jisté míry determinuje projevy fenotypu. To znamená, že naše prostředí nás výrazně ovlivňuje v tom, jak se cítíme, jak se chováme, a co je nejdůležitější – kdo si myslíme, že jsme. Na té nejjemnější úrovni tvoří naše prostředí subatomární svět vibrací. O podobě tohoto prostředí totiž rozhodují frekvence, na které jsme naladěni, a to bez ohledu na to, kde se právě nacházíme. V případě stínu 52 stojí za zformováním kolektivního či rozšířeného fenotypu lidstva strach; ten vytváří prostředí, které vystavuje fyzický organismus obrovskému stresu.

Jediným způsobem, jak uniknout kolektivnímu poli, které nás programuje, je povznést se nad ně energeticky; a to není vůbec snadná práce. Musíme nějakým způsobem zvýšit frekvenci energie procházející naším genotypem. Když k tomuto dojde, fenotyp – způsob, jakým prožíváme a vyjadřujeme svou povahu – se taktéž změní. Většina lidí se nad toto energetické pole povznese pouze na krátká období a pak do něj klesne zase zpátky. Je nesmírnou vzácností, aby někdo vystoupil nad pole stresu trvale. Tajemství spočívá ve změně vnitřního prostředí – změně našich pocitů a myšlenek; tím totiž měníme to, co vidíme a slyšíme. Pokud slyšíme pouze hluk a vidíme jedině chaos, pak tato skutečnost určí naše prožívání. Avšak jestliže se ukotvíme na vyšší frekvenci, můžeme tentýž život prožívat, jako bychom pobývali v úplně jiném světě.

Stres je stavem fyzického tlaku vyvolaného poklesem naší frekvence. Jedním z jeho zásadních projevů je neschopnost uniknout psychické úzkosti. Pak dochází k tomu, že rozhodováním pověříme mysl v naději, že takto odstraníme napětí. To ovšem téměř vždy končí katastrofou, neboť fakticky je činnost mysli právě projevem stresu. Dochází ke klasické biologické zpětné vazbě, která posiluje přesně ten stav, před kterým utíkáme. Stín 52 je silně propojen s funkcí nadledvinkových žláz a s typicky lidským reflexem – útok nebo útěk. (Činnost endokrinního systému bezprostředně souvisí s frekvencí procházející naším genotypem, a jak ještě uvidíme, až se dostaneme k siddhi 52, lidská soustava žláz není omezena jen na produkování takových hormonů, jako je adrenalin, který souvisí s bojem o přežití a strachem.)

Jeden z klíčů potřebných k pochopení stínu 52 můžeme nalézt v názvu daru 52 – Zdrženlivosti. Nízkofrekvenční vyjádření stínu 52 pochází z neschopnosti zdržet se reakcí na strach. Občas může být strach, který pohání tento genový klíč, usazen tak hluboko v podvědomí, že o něm vůbec nemáme ponětí. Přesto však tento strach prostupuje naše životní prostředí a naše odezva na něj vyvolává jednu ze dvou reakcí – buďto zamrznutí, nebo útěk. Vzhledem ke značnému chemickému propojení s nadledvinkami je tento stín zodpovědný za fyzickou aktivitu, či naopak za její nedostatek – to jsou dva způsoby, kterými lidé reagují na stres. Pokud jde o stín 52, existují dva typy lidí: ti, kteří v klidu neposedí, a ti, kteří se ani nepohnou. V dnešní době máme tendenci považovat stres za chaotickou, horečnatou energii dynamického rázu, ale kromě toho má stres i svou potlačenou podobu.

Přirozený rytmus života respektuje střídání cyklů; život ví, kdy se má pracovat a kdy odpočívat. Ale kolektivní tlak stínu 52 zbavuje člověka důvěry v koloběh života a stínové frekvence genového klíče 52 zesilují vždy jednu z krajností. Projevy toho můžeme v současném světě vidět zcela zřetelně. Západ tíhne k extrému nepřetržité aktivity, růstu a zdokonalování, za nimiž stojí jen minimální společný cíl, případně vůbec žádný. Východ v duchu svých tradic kráčí opačným směrem, mimo aktivitu a pokrok, směrem k náboženským a duchovním sférám. Ačkoli se dnes role obracejí a Východ začíná být více podobný Západu a naopak, základní fenotyp lidstva zůstává založen na strachu a nadále se manifestují obě polarity tohoto stínu. Dokud lidé neprocítí svou jednotu s celým stvořením, budou dál vytvářet tento podprahový stres – fyzické zhmotnění našeho nejhlubšího a nejskrytějšího strachu.

Pokračování: Genové klíče - Kolektivní fenomén jménem stres

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Poh-hádky aneb Rovnováha vnitřního trenéra a utěšitelky

Předevčírem jsem napsala na Liveinspirit o tom, že někdy musíme postavit hrad z písku, abychom se přiblížili své osobní niterné před-stavě o životě a dali tak pravdivější základ našemu žití. A tak si v životě projdeme iluzorními vztahy, iluzorními domovy, doprovází nás iluzorní přátelé na iluzorní cestě k naplnění našich iluzorních tužeb. To je věta, na jejímž základě by přecitlivělá povaha klidně mohla spáchat sebevraždu. Nedivila bych se, vždyť to zní děsivě? Vždyť vše se zdá tak skutečně. A jako skutečné to prožíváme. Když se nám domeček z karet zhroutí, připomene se nám jedna z nejhlubších lidských bolestí - pocit bezmoci. Avšak nepředbíhejme. Každá pohádka má dobrý konec. I když nechápu, co mají pohádky společného s hádkami...? Zřejmě se pohádkou stává až ten příběh, který si projde ohněm nějakého roz-sporu, po hádce se nebe vyčistí, dusno je minulostí a zase vysvitne slunce. Známe. Známe to všichni. Z přírody. I ze života. Možná bychom ve slově pohádka našli i symbol hada, malého hádka - pokušitele. Někoho, kdo nás svádí z cesty, nabízí zkratky a připravuje pády... Když neodoláme, rázem se z našeho života stává špatný žánr. Když vše zvládneme a zachováme si svou tvář, ocitáme se v po-hádce. Stavíme čím dál stabilnější "hrady" (vztahy, domovy, povolání...) s čím dál více ukotveným vědomím, že když přijde bouře a vezme nám to, je to v pořádku, přijímáme bezmoc vůči proudu života jako přirozenou součást našeho lidského nastavení.

Někdy napíšu celé odstavce a pak je zase celé smažu a pak teprve může vzniknout to podstatné. Někdy než je mi dán nějaký vhled, potýkám se se zmatkem. Poslední dny jsem mazala hodně - a nejen článků, ale i před-stav :)) Věnovala jsem čas tolika činnostem, jejichž výsledek nakonec skončil nevyužit, že se zdá, že jsem několik dní nedělala vůbec nic. Žádný výsledek. A já jsem totálně unavená :)) A nestojí za mnou ani trocha toho hmatatelna, o které bych se mohla opřít. Docela mi to připomíná mé dětství a stav na konci každého tenisového tréninku - můj trenér mi tehdy velmi rád v rychlých intervalech nahrával tak, abych musela lítat po hřišti ze strany na stranu, až se mi nakonec nohy zapletly a vždycky jsem skončila rozmáznutá a nasraná "proč mi to sakra dělá?". 

Jenže to je úloha trenéra. Povzbuzovat. Posouvat limity. Provázet nás prohrou, seznamovat nás s výhrou. Učit o fair play. A život je vlastně takový trenér. Mám to štěstí, že jsem nejen ve sportu vždycky vystřelila ze země, oprášila tepláky (no jooo, zlatý devadesátý léta) a pustila se do hry (nebo života) s ještě větší vervou. A tenhle přístup si nesu s sebou celý život. Nasereš mi? Já ti ukážu! :)) Samozřejmě tato nepřemožitelnost byla často testována, jenže  já to jako testy neviděla, mně to přišlo normální. Až když jsem své historky někomu občas vyprávěla, ukázalo se, že to zas až tak normální není. Někdo by mohl říct, že právě ten tvrdohlavý přístup mi ty zkušenosti přinášel. Zřejmě ano. Ale taková jsem. Radši zkusím pět pádů, než abych vyčkávala na návod. Hodně se tím učím. Učím se samozřejmě i vnášet do toho novou rovnováhu, už vím, že čtyři pády a chvilka vyčkávání je taky ok. Ale nemám v naturelu sedět na zadku příliš dlouho, možná si pofňukám, užiju si trochu té pozornosti a péče, nicméně čeho je dost, toho je příliš, takže se zase běžím učit něco dalšího. Mohla bych to považovat za špatný program a dřív špatně opravdu fungoval, ale dnes - dnes je to výborný nástroj a prostředek k dosahování cílů, i když s ním nakládám opatrněji než kdy dřív. Jsem sama sobě dobrým trenérem. Znám svou hranici a rozpínám jí, někdy jemněji, někdy urputněji, ale protože jsem v sobě aktivovala i vnitřní matku (učím se schopnosti dodat si potřebné dávky útěchy, když je potřeba), vím, že tu tětivu vědomě nikdy nerupnu tak, že bych se po pádu už nezvedla. Učím se poznávat, co stojí za risk a co ne. Jestli má život pro mě připravené něco nevědomého (iluzi), vědět nemohu, ale už mě neochromuje strach z neznámého. Už vím, že ... po-hádky. 

Většinou vnímám, kam směřuju, a jsem si svými činnostmi jistá, protože vychází z mého nitra a tomu jemnému hlasu už umím naslouchat. Samozřejmě i já se umím zaseknout a běžet hlavou proti zdi. Někdy se zkrátka od nás chce odhodlání nenechat se zastavit překážkami a někdy se máme zastavit. To poznáme většinou až na konci procesu, co po nás ten život chtěl. Docela často po nás chce právě opak toho, na co jsme zvyklí. Jsme-li tedy procvičeni v překonávání překážek, mohli bychom si zkusit na chvíli sednout, vnímat život a počkat, až překážka vyhnije. Na druhou stranu vyhýbáme-li se celý život střetům, je jasné, že překážky nás chtějí aktivizovat. 

V každém případě se vždycky jedná o narušení naší komfortní zóny. Integrita vzniká, jsme-li ochotni v malém množství přijmout i tu část celku, která pro nás není úplně jádrová (citlivý člověk potřebuje občas umět použít trochu ostré lokte, člověk s uměním rozvahy jednou za čas potřebuje bez přemýšlení konat, vizionář se musí někdy zabývat i tak pozemskými věcmi, jako jsou daně atp. - to z nich nedělá nic, co by nebyli, nicméně to rozšiřuje jejich rozsah, čímž se stávají stabilnějšími pro svůj osobní příběh). 

Pokud člověk nemá u-jasně-né priority, když přijde období tápání (ať už jej způsobí nějaký spouštěč, nebo je zkrátka doba vhodná pro ujasnění si priorit), může ho to smést, jako když bouře smete loď na moři. Mě to vždycky smetlo, život mi pak v tom období přišel beze smyslu, úzkost mně rozebrala na kostičky a zkrátka - všechno se zdálo jako konec světa. O to víc se to prodlužovalo, čím silněji jsem se tomu vnitřně bránila...

Ne vždy jsem totiž uměla sama sebe utěšit. Vyžadovala jsem od sebe supermanské výkony a čím víc jsem byla zničená (ať už uvnitř nebo na těle), tím víc mi kdosi v mé hlavě říkal - nesimuluj, vstávej, nebuď slaboch, dělej něco! O víkendu mě poštípaly včely, o čemž se rozepíšu v dalším příspěvku, ale díky tomu se mi vybavila vzpomínka na mé dětství - dostali jsme tetanovku, moje tělo na ní zareagovalo bolestivě, téměř jsem nemohla chodit, ale protože všechny děti byly v pohodě, máma mi tehdy řekla, ať nesimuluju a jdu běhat ven. Tak jsem běhala, i když jsem se cítila ukřivděná (to je moje téma:) Samozřejmě to celé nateklo a druhý den doktorka řekla, že se to občas stává a že mám být v klidu ("hlavně ať neběhá"). Jenže program už byl aktivován. Takže mi trvalo opravdu dlouho, než jsem zjistila (a dovolila si), že když mě něco opravdu - jakože opravdu - bolí, můžu třeba i ležet v posteli :)) Pořád je ale pro mě velmi těžké rozpoznat, kdy už mohu něco definovat jako "příliš", přičemž jsem si naprosto vědomá, že běžný člověk by se už dávno svíjel ve smrtelných křečích. Zkrátka jsem si vědomá své role ve svém osobním příběhu a hraju jí dobře :)

Jenže život nás nechce přidusit, on se zkrátka ptá - co chceš? Musím vědět, co chceš, abych ti pomohl najít cestu...a tak se ve všech možných obdobách setkáváme s tím, co nechceme, a tříbíme si vlastní představu o životě, který chceme. A na cestě za touto osobní vizí nám pomáhají Trenér a Utěšitelka - někdy potřebujeme povzbudit, jindy uchlácholit... a hlavně ty potřeby nezaměňovat :)

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Sobecký gen a nová diaspora lásky aneb Mámo, zůstaň prosím v bezpečí...

Moc ráda bych vyjádřila vděčnost všem dárcům, díky nimž tyto stránky existují. Váš zájem projevený oceněním mě skvěle motivuje k dalšímu psaní. Tyhle dny odevzdávám práci, která mě poslední měsíce časově (i jinak) hodně vyčerpávala, budu se teď zas moci více věnovat psaní - jak knihy (na což se mooooc těším, protože tam zakomponuji nové poznání), tak hlubším článkům zde na Poselství nebo aktuálním tématům na Liveinspirit, kterými se snažím poznané informace ukotvit do každodenního života.

Chtěla jsem dnes napsat něco o tom, jak je rozmanitost druhů nutná k přežití (eko)systémů, a že v přeneseném významu tedy vůbec není nutné, aby jeden člověk plival na odlišnost člověka druhého, ale vnutilo se mi tam téma jiné, pro mě velmi podprahové, takže ten tam bylo moje soustředění na vybrané téma. Tím silným tématem pro mě je strach o matku. Strach o ženu. Strach o jin. Strach o Zemi. Strach o duši, tedy o konceptuální femininní vyjádření bezrozměrného ducha/vědomí. Je to téměř přesně na den, kdy jsem si uvědomila, že za mým dřívějším vztekem se skrývá neuvěřitelný děs, že moje *máma* umře - ať už šlo o zlobu na lidstvo, které ničí Zemi; ignorantství lidí kolem vůči duši; nebo hádky s mojí mámou, že nežije tak, aby si udržovala zdraví. Loni přesně v tuhle dobu jsem se svou mámu téměř panicky snažila varovat před opakováním některých jejích vzorců, o pár dní později mi poslala z Maroka smsku: "Měla jsi pravdu. Sedím sama v poušti jako sedlák u Chlumce. Najdi mi letenku zpátky." A dva dny se neozvala. Tehdy jsem pod svým vztekem odhalila jádro svého strachu. Dnes jsem otevřela web a vyskočila na mě zpráva o dalším mohutném zemětřesení v Nepálu, které zasáhlo také severní Indii, kde je moje máma právě teď - kdesi na úpatí Himalájí. Nemáme o ní žádné zprávy. Takže znovu - zpráva spouštící strach... a čekání. Emoční reagování. Reakce = chemické procesy v těle. Tedy evoluce skrze šokovou terapii, Fénix, pálí mě celé tělo, pří-pouštím si to... a venku křičí malá holčička: "Budíčeeek." Moje geny jsou v země-třesení, jsem v neoddělení... Věřím, že až proces skončí, máma mi napíše něco o úchvatných zážitcích... jakoby se nechumelilo, pardon nezemětřesilo...

Ať mám vědomí jakékoliv, strach se ukrývá především v našich buňkách jako genetická informace. Sevření, třes svalstva, hukot v hlavě, pálící oči z přetlaku, který se chce v podobě slz (slaná voda) dostat ven z těla a vibraci strachu uvolnit, ... už když máma letos odletěla, aktivovaly se mi vzpomínky obdobných momentů strachu, nečekaně jsem se ten večer rozbrečela. Bezdůvodně. Dalo by se říct. Ale já už vím, které karty mám ve hře. Vím to, protože když jedna moje kamarádka byla těhotná, její přítel se opil a začal dělat lehkovážné blbinky... a najednou cvak, ... a já ležím na zemi s naraženými zády pod třemi chlapy velikosti hory. A cože se odehrálo během třech sekund před tím? Můj instinkt těla odpojil moje vědomí, aby mohlo zareagovat neuvěřitelně rychle. Měla jsem záblesk toho, co se stane. A tělo začalo jednat. Z kvantové superpozice. Už jsem byla na konci negativního výsledku, vrátila jsem se a změnila osudovou linii. O životě a smrti rozhodují milisekundy, milimetry... rozhodujeme se životem opravdu pro život? Nebo jsme do něj nevědomě vtaženi a čekáme na smrt. Tam je ten rozdíl. Mezi životem a přežitím. Život vede k expanzi, k rozkvětu. Přežití je plné strachu a vede jen ke smrti.

Okamžitě jsem se ocitla mezi padajícím mužem (a dalšími dvěma padajícími muži, kteří se neúspěšně pokusili zachytit toho prvního) a těhotnou ženou, na jejíž břicho padali. Jednou rukou jsem strhla ohrožení směrem na sebe a druhou rukou jsem využila tlak váhy padajících mužů, abych svou kamarádku odsunula po lavici pryč od ohrožení. Nikdy jsem si neuvědomila, že mám v těle takovou sílu. Pro všechny zúčastněné to byly tři nedůležité sekundy ("Všechno je v pohoděěěě."), pro mě celá věčnost. Čas se zpomalil a rozdělil na jednotlivé sekvence (viz O povaze času - Liveinspirit), v nichž jsem si později mohla listovat jako v kartotéce. Najednou jsem se ocitla v děloze z tím dítětem a sledovala, jak se do něj zapisují genetické informace: "Můj otec ohrožuje mou matku." Ve stejný okamžik jsem byla i já plodem a z mého těla se tato informace velkým žárem vypalovala (doslova odpařovala) a z ní povstávala nová informace: "Jsme chráněni." (procesem odpařování prochází i vážka, o které jsem psala nedávno).

Paradoxně strach o matku jako zdroj života vede k její záchraně. Genové klíče říkají: "Tzv. sobecký gen byl po celá staletí nezbytný pro naše přežití, dokud jsme nevybudovali byť nedokonalou, tak stále vcelku funkční společnost." Nicméně lidská genetika si počíná být vědoma, že stávající cestou expanze bez ukotvování vývoje tahle prázdná bublina může velmi brzy prasknout. Je třeba smýšlet v širším rámci, tedy v duchu celého druhu a jeho prostředí. Ti, kteří tuto změnu odmítnou, budou eliminováni, nijak drasticky, jejich genetická linie zkrátka vyhyne. To je důvod, proč je tolik mužů i žen neplodných, rodové linie došly do slepých uliček - většina z nich je touto cestou zavedena k alter-nativnímu poznání, které změní jejich genetiku, a tím je jim dáno mít potomka.

Jako lidstvu nám chybí poučení z minulosti, které bychom mohli integrovat do svého rozhodování, a zároveň se vzpíráme zákonům přírody - zejména zákonu příčiny a následku, který se může stát naším posledním soudem v případě, že budeme přemýšlet pouze v rámci sebe a časového rámce svého života. Další generace se budou muset vyrovnat s následky našich bezohledných činů, možná tak získají pochopení a dojde k evolučnímu skoku lidstva. Jinak zasáhne sama příroda - pokud se nějaký druh přemnoží, vždy dojde na Zemi k mechanismu vyrovnání ekosystému.

Pokud vývoj neprobíhá fraktálně - neopírá se o základy předchozího vývoje, ale jen dál a dál znásilňuje sebe sama a zdroje, pak nevytváří prosperitu života a dříve či později se sám do sebe zhroutí. Proč do sebe? Aby nepoškodil fungující prvky celku. Jako když stavitelé pečlivě udělají výpočty a odstřelí budovu tak, aby nepoškodila její okolí. To není výhrůžka, ale varování. Vše se komplikuje tím, že nemáme přístup k vzpomínkám vlastního druhu. Jak jsme o ně přišli, není důležité. V počátku této novodobé civilizace byl strach a manipulace (od události zvané "velká potopa" do dnešní doby). Myslím, že to bylo ve filmu 2012, kde lidstvo bylo postaveno před základní otázku - Budeme riskovat vyhynutí celého druhu nebo v rámci záchrany několika elitních jedinců obětujeme zbytek přeživších? To je smyčka, do které se dostává každá civilizace. Domnívám se, že každou novou civilizaci vytvářelo vždy několik privilegovaných, kteří zneužívali skutečnost, že díky své rodové moci měli přístup k realitám, které jim umožnili přežití - z tohoto genetického materiálu vzrůstáme a do tohoto genetického materiálu zasazujeme tzv. diasporu lásky, semena jediného národa plného rozmanitosti, který žije rozptýlen v prostředí jiného druhu, ale je si vědom sjednocení. Ať už to nazveme kristovské vědomí, nebo jinak. Jde zkrátka o překonání iluze formy (resp. uvědomění si, že forma existuje, ale je řízená vědomím, čím více si to forma připouští, tím více je plněna vědomím, tím více se osvobozuje od sebeidentifikace).

Jde tu tedy o vybudování si schopnosti překonat sobecký gen a postavit kolektivní ctnost nad vlastní strach ze smrti. Díky své schopnosti prožívat velmi silné vize jsem si toto rozhodnutí prožila, nicméně jsem si s sebou nesla otisk velké zlosti k této elitě, jíž jsem mohla být součástí, ale odmítla jsem, neboť jsem nechtěla být součástí utváření nově vznikající civilizace s jasným záměrem utváření moci a manipulace. Takový příběh už mě přestal zkrátka bavit. Jenže tím jsem se překlopila z pozice tyrana do mentality oběti, abych pochopila, že o nic jiného než o příběhy nejde. Člověk za člověkem, civilizace za civilizací, Země za Zemí, eon za eonem...

Vím, že vím. A vím, že mé vědění je hra. Mé vědomí utváří podobu mého vědění, moje vědění se identifikuje a moje vědomí se baví. A zároveň kde není já, nemůže být ani ztotožnění. Jsme drátěné plůtky v oceánu snažící se vytvořit prostor pro sebepojetí, vědomí se námi prolévá a my se snažíme s ním identifikovat a zachytit integrovaný celek jedinečné osobnosti. Je to zábavné, o to více - jsme-li si tohoto paradoxu vědomi a hrajeme si se svou vlastní formou a tím, co ji zrovna naplňuje. Karmu si nenese ono ztotožnění se s formou, nýbrž sama forma - která fraktálovitě vychází z toho, co už bylo, a utváří příběh opírající se o stejné archetypy. Jakmile je toto rozpoznáno, rodí se archetyp nový. Osvobození od formy, přerod ve formu novou.

To může být pro někoho nepřijatelné. Ta nejednoznačnost. Tvrzení, které vyvrátí vzápětí samo sebe. Děsivé. Pro mysl, která se snaží zmatek interpretovat a brání představivosti, aby si hrála. A já říkám - dobře - vyděste svou mysl tak, že se pod nátlakem logického paradoxu zhroutí sama do sebe, aniž by poškodila integritu celku (Já jsem a zároveň mám vědomí, že je to iluze). A to je konečně pořádná sranda, protože je tu jistota, že některé otázky ještě dlouho nebudou zodpovězeny, protože otázky se teprve rodí...

Nejdřív jsem nechápala, jak spolu témata matky (nositelky života) a genu sobeckosti souvisí, ale pak to vyplulo na povrch. Delfíni jako vyšší druh operují na úrovni kolektivní mysli, je-li mládě delfína ohroženo, starší jedinec se pro něj obětuje, aby byl zachován genetický vývoj... je to bytí jednoho organismu, namísto abychom žili na úkor budoucích generací. To znamená, že instinktivně už na této úrovni můžeme operovat i my lidé... děje se to, přecházíme do vyšší oktávy bytí, postupně, jeden po druhém... ani o tom nevíme. Nedovedeme si ani představit, jak podoba našeho života, našich proměn, na nichž všichni s velkým odhodláním pracujeme, ovlivňuje podobu budoucího života našich dětí a jejich dětí... Dnes jsem mohla vidět, kolik stresu a strachu bylo uloženého v mém těle. Máma se ještě neozvala, ale všechno  naznačuje, že je jen bez signálu.
---
Aktualizace 27. 4. Maminku mam v pořádku :)

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Dynamické ženství aneb generace solar women

Říká se jim různě - jangové ženy, solar women, ženy z Marsu... Jedno mají společné - nezapadají do starého rámce vztahů a energetických principů. Mají svou vizi života a za ní si jdou. Aby jí dosáhly, dostaly do vínku úžasný dar - zaměření, vůli a touhu po úspěchu. Viní se za to, že jejich prioritou není rodina a péče o druhé v tom klasickém slova smyslu. Ony se narodily, aby změnily svět trochu jiným způsobem. Aby do toho maskulinního světa pronikly - mají ve své energii silnou aktivní složku, díky níž dokážou tvarovat svou realitu - a aby jej transformovaly - jejich základ je samozřejmě ženský. Ano, jsme tvrďačky, ale něžné písničky nám vhání slzy do očí. 

Nemohu říct, jak to mají jiné ženy, ale mohu trošku popsat, čím jsem si za svůj život prošla já. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tuhle netradiční kombinaci totálně miluju - a vlastně - jsem poslední dobou často překvapená, když po mě někdo vyžaduje něco jiného:)) Potkala jsem několik úžasných knih, takové bible dynamického ženství - Cyklická žena (Miranda Gray), Unplugging the Patriarchy (Lucia René), Oblékám svou duši (Táňa Havlíčková) a úryvky z knihy Solar woman, kterou mi zatím nebylo dáno vypátrat a pořídit si (až přijde čas:)) Teď čtu knihu Když se ženy z Marsu zamilují, jsem na začátku, ale už první stránky jsou lékem na mojí zmatenou duši. Ne, ta knížka nemá opravdu nic společného se známými bestsellery o ženách z Venuše a mužích z Marsu. Její autorka Paulette Sherman Kouffman se snaží ženám jako já ukázat, že jejich základní jangové nastavení je v pořádku. Uklidňuje jangové ženy, že mužů, kteří vyžadují jinové ženy je sice většina, ale přináší svými příběhy důkazy, že existují hrdinové, kteří dokáží ocenit ženu, která ve svém životě chce mít vyrovnaně jak práci, tak rodinu. Ale o vztazích zatím psát nebudu. Vím, jak bych to chtěla teoreticky, až to bude prakticky, tak vám k tomu zřejmě i něco napíši :)

V prvé řadě chci říct, že miluju ženy jinové, bez nich by svět okamžitě zkolaboval, mají vskutku obtížnou roli. Stejně jako my. Samozřejmě docela dostkrát jsem na základě mnoha odmítnutí brečela, že nejsem jednou z nich. Ale nejsem. Věřím, že i ony dostávají pecky z vnějšího světa zas z opačného směru - že nejsou více průbojné, méně závislé na vztazích, oproštěné od emocí atd. 

Bez svého nastavení bych neměla kompetence jít svou cestou - a jak mi včera řekl kamarád: "Můžeš si ty se svým poznáním vůbec dovolit neposílat to dál?" Samozřejmě, že můžu, můžu všechno, ale svým způsobem bych tím odmítla zodpovědnost k sobě sama. Moje jinové kamarádky jsou úžasné, hodně se od nich učím a díky nim si připadám v ženské roli méně jako slon v porcelánu. Díky jejich zrcadlu objevuju svou vlastní podobu ženství - vášnivou, nespoutanou, nezávislou... takovou, která je také zcela v pořádku. Díky jim je ta moje stránka obohacená i o jiné principy ženství - co ony mají přirozené - já se učím - nabídnout návštěvám čaj, optat se lidí na pocity, než se vrhnu na konkrétní řešení konkrétních otázek atd. Díky jedné úžasné ženě dokonce používám pro legraci slova typu mucinky muck a myslím, že obě se tím hodně bavíme.

Moje máma je jangová. Tím nejvíc způsobem, jak jen to jde - dokonce i na mě byla v mém dětství příliš rychlá, příliš aktivní, příliš upovídaná, příliš ostrá, ... - jakmile sekla s prací uklízečky, "opustila" rodinu a stala se obchoďačkou významných firem (bylo jich hodně, protože co tři roky měnila práci:)), uklidnila se, zjemnila, zláskyplněla - její energie našla uplatnění a s tím přišla úleva - pro ní i pro nás. Budiž tento příběh námětem k zamyšlení všem jangovým ženám, které se popřely a hrají roli, která je jim těsná. Samozřejmě zde přichází náš největší strach - tahle její změna nevyhovovala mému tátovi - když máma pracovala pro Danone, jedli jsme jogurty k snídani, obědu i večeři, od své ženy očekával něco jiného - on měl být živitelem. Z těch jogurtů jsem šílela i já (přejímala jsem samozřejmě papínkovy nevyjádřené emoce). Naši se poznali, když máma ještě byla smířená s tím, že role ženy je vychovat děti a pečovat o manžela, ale někde se to (díky bohu) zlomilo. Jejich cesty se rozešly. Zaplať pánbů, protože díky tomu oba našli partnery, které k nim pasují mnohem lépe. V našem rodu to byl zlom rodového pojetí rolí ženy a odhalení tzv. syndromu špatné matky doprovázeného silným pocitem viny, kterou pak děti a manžel zrcadlí zpět. Ale moje máma je hrdinka - ustála to, prorazila mi cestu, abych mohla ve svém budoucím rodičovství jít smířlivější cestou.

Pro mojí mámu byla hranice té klasické péče dítě - tedy o mě - do mých 15 let (podle jejích slov, já bych řekla, že mě ponechala svému osudu víceméně v mých 11 letech), pak už jsem se musela stát rodičem sama sobě (dodala bych, že mi to první léta nucené dospělosti moc nešlo, ale díky bohu za ty zkušenosti). U mého bráchy to bylo ještě méně, ten byl vydán napospas sám sobě v osmi letech. Kvůli tomu, že nebyl v našem rodovém vědomí prostor pro nový typ rodičovství (kdy rodiče jsou přítomní, vytvářejí pocit stability, bezpečí, přináší svou životní moudrost, jsou dítěti průvodci, ale zasahují jen v případech ohrožení integrity dítěte - či někoho jiného:)), neproběhlo to zrovna ideálním způsobem. Byl to spíš můj a bráchovo křest ohněm s občasnými záchvatovými pokusy mé mámy být klasickou matkou, která přebírá za život svých dětí zodpovědnost, zažehnat požár v životě rozzívených puberťáků. Klobouk dolů, musel to být obrovský tlak - rod po ní vyžadoval staré fungování, ale její nastavení bylo nové a nevěděla, jak s tím naložit. Cestovatelka-manažerka u plotny žehlí prádlo, které se v dnešní době už prostě žehlit nemusí. Fíííha... rozkol. To ve své podstatě prožíváme všichni v různých obdobách a tématech.

Byla jsem ublížená jejím přístupem, ale jakmile jsem svou divokou životní cestou objevila, že mám obdobné nastavení, plně svou maminku chápu, a kdybych se jí narodila znova, už s tímhle poznáním, zřejmě nebudu znovu trpět pocitem, že "mě nemá ráda", chtěla bych, aby prožívala svobodu, kterou tolik potřebovala. Ale doba tomu ještě nepřála. Já sama dlouhá léta vnímala mateřství pro sebe jako oběť, které nejsem schopná - za starých podmínek vztahů by tomu tak bylo. Naštěstí se věci mění... Jen tomu udělat prostor - ve svých myslích a nakonec i ve vnějším světě. Jsme v prvních liniích...

Samozřejmě moje cesta počínala v jangovém extrému - kariéra, neschopnost cítit emoce, nerespektování vlastních pocitů i intuice, ignorace potřeb duše, honba, ego, ... kolaps. ... Velký třesk. A překlopení se do druhého extrému - objevování ženské podstaty - velmi drastickým způsobem příklon k lenivé pasivitě, přehnané emocionálnosti, rozhodování jedině na základě pocitu, plynutí, odevzdání se až do míry zřeknutí se vlastní zodpovědnosti...

Tedy prošla jsem si oba negativní projevy jinu a jangu. Ale co mi to dalo doopravdy. První fáze - schopnost zacílení, aktivita, tvořivá síla, schopnost materializovat nádherné projekty, instinkt, vlastní hranice, vůle, ... samé úžasné kompetence. Druhá fáze - důvěra v život, nelpění, respekt k cyklům, vyšší citlivost, intuice, sdílení... dalo by se k oběma principům toho vyjmenovat hodně, ale myslím, že podstatu jsem shrnula. 

Dnes už vím, že jakmile žena dozraje do bodu vzdání se svého já a z té největší hloubi duše zavolá v důvěře do nebes: "Buď vůle tvá." Ozvěnou se vrátí zpět: "...vůle tvá"... a to je pro mě idea dynamického ženství! Její já je jí navráceno ve jménu lásky a službě vyšším principů.

Každá jsme jiná, tak buďme v pohodě a respektujme vlastní energetické nastavení, viny už bylo dost ;) Věřte, že na světě jsou lidé, kteří Vás ocení přesně takové, jaké jste.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

moje prvni kniha - genove klice - setkani

Kniha patří mezi mé nejoblíbenější. Je skvělým průvodcem na cestě sebepoznání a je vhodná pro každého, kdo má zájem o hlubší osobní růst, sebepoznání, zlepšení vztahů i pracovních podmínek i pochopení světa a sebe samého.

Zamilujete si aha momenty, které přináší. 

Budete ji chtít nosit všude sebou, ale do kabelky se vám nevejde, má totiž 432 stran.

Kniha je komplexním nástrojem osobní proměny a hluboké sebereflexe. To vede k většímu klidu, pochopení svých vztahů a rozvoji (či objevení) svých jedinečných nadání.

Její základní myšlenkou je, že naše DNA obsahuje 64 klíčů, které mohou odemknout náš jedinečný potenciál. A každý z nás má v sobě jejich ojedinělou kombinaci.

Každý klíč má v sobě tři úrovně - od nejnižších frekvencí po nejvyšší. A každý z nás na tom pomyslném žebříku stoupáme v jednotlivých klíčích výše. Z konfliktů vzrůstá mír, z obviňování svoboda, z chamtivosti zdravá aspirace atd.

KDE KNIHU GENOVÉ KLÍČE KOUPIT?

Knihu si můžete pohodlně objednat na e-shopu Liveinspirit, kde můžete platit převodem i kartou nebo udělat objednávku v eur (poštovné na Slovensko je od 4 eur). Nejnižší poštovné po ČR je 69 Kč

Jako bonus ode mě získáte krátkého průvodce, kterým vás do knihy postupně uvedu. Postupně vám přijde 5 emailů, které budou obsahovat rady a tipy, jak začít s knihou pracovat - a také kde najít svůj osobní genetický profil a jak s ním pracovat.

Knihu si můžete koupit také na oficiálních stránkách Genových klíčů v Čechách.

Potlačení změny, nebo vědomé rozhodnutí?

V larvě vážky tikají neúprosně evoluční hodiny. Plave si pod vodou, loví, ... a jednoho dne udělá něco, co jí vůbec není vlastní, něco šíleného. Vyleze nad hladinu vody a narostou jí křídla. Vážky se nekuklí, proměna probíhá svlékáním. 

Myslet si, že člověk má svou proměnu ve svých rukách, je bláhové. Květy se otevírají v jejich čas. Mláďata prorazí skořápku vajíčka, když jsou připravená atd. Když jsem při svém zimním pobytu na Gomeře onemocněla tak, že jsem myslela, že pojedu předčasně domů (nutno říci, že já jsem podvědomě chtěla jet domů, moje vlastní pohodlnost se mě snažila přemoci), jeden námořník mi řekl: "Když začínající mořeplavec pluje přes oceán a dostane mořskou nemoc, protože jeho myšlenky s ním nejsou v souladu, hrozí mu, že kdesi mezi světadíly umře na dehydrataci. A pak je to jednoduchá volba - změň se, nebo umřeš!" Lev ve mně zařval a ve svém znovuzrození jsem do dvou dnů byla fit, rozhodla jsem se tuto svou pohodlnost vědomě změnit. Stejně tak vážka, kdyby zůstala pod vodou, protože jí to do té doby bylo přirozené, utopila by se. Vážka se i nadále živí dravě, ale když ji pozorujete v jejím letu - pochopíte, že je strážkyní prostoru. Jednou na Tenerife jsem se chtěla vykoupat v malém horském jezírku, ale když jsem se začala svlékat, objevila se tam vážka a kroužila kolem mě. Sedla jsem si na kámen a chvíli jí pozorovala. Ucítila jsem, že do té tůňky mi není dáno vstoupit, opláchla jsem se z kamene na jejím okraji a cítila jsem soulad s tím místem, který jsem mohla díky vážce a jejímu telepatickému varování uctít respektem. Možná i díky tomu pak na mě hory dohlížely při mé pozdější nerozvážnosti (se kterou se svěřím v Zápiscích zpod mangovníku:).

Vážka tedy dostala křídla a lehkost bytí, ale přijala na sebe velký úkol strážkyně. A tak je to i s lidmi. Ale pravdou je, že lidé mnohdy odkládají změnu, kterou jim život naznačuje, do nejzazšího možného termínu - až když se symbolicky začnou topit ve vlastních emocích, pak teprve jsou ochotni přistoupit k proměně ve svou vyšší formu.

Velmi často špatně snášíme, když po nás chce změnu někdo druhý. To proto, že dlouhou dobu po nás lidé chtěli (a někteří stále ještě chtějí) změnu z vlastních sobeckých zájmů. A my jsme se měnili, protože jsme více věřili jim, než svému cítění. Dnes ale svět, minimálně ten můj, funguje už hodně jinak. Když se člověk dobře dívá do sebe, vždy pozná, že přišel čas se změnit, ale většinou čekáme až na vnější impulzy (které přicházejí, až když nejsme schopni naslouchat jemným náznakům svého nitra). Neuvědomujeme si, že požadavek může být nějaký náš vnitřní neslyšený hlas, který jsme potlačili a který má své důvody (strachy, nároky, ale i intuitivní vedení), proč nás potřebuje změnit. Je potřeba pracovat s tímto hlasem v sobě - rozpoznat jeho motivace, vést dialog s touto částí v nás a zjistit, zda je požadavek na změnu opodstatněný či si jen potřebujeme zpracovat nějaký strach.

Zpočátku sebepoznávání a sebepřijímání je velmi těžké rozlišit, kdy je takový vnější požadavek v souladu s naším nitrem a kdy naopak máme prásknout do stolu a druhému dát najevo jasné hranice - Co ti je do toho? A když je nadále překračuje, dát mu sbohem. Častokrát jsem psala, že druhý člověk není povinen se změnit, když ho požádáme, že nám jeho chování nevyhovuje. Je to jeho volba, jak s tou informací naloží. Pokud změna není v souladu s jeho nitrem, pak bychom po něm požadovali v podstatě, aby krájel do vlastního živého masa (resp. aby jako larva vylezl na vzduch a udusil se). A funguje to i naopak - je naší volbou neukrajovat sebe, když nás někdo tlačí do změny - anebo se té změně otevřít a uvítat jí, když objevíme, že je s námi v souladu, že je to další dílek do naší vnitřní integrace.

Velmi často nám na lidech vadí to, co jsme byli my sami a na základě čeho musely přijít lekce, abychom se změnili - domníváme se, že kdybychom tehdy věděli, co víme dnes, ušetřili bychom si ony rány života - jenže! dnes bychom nevěděli to, co víme, právě bez těch zásahů. Naše volba je - nechat si druhého člověka v životě, pokud uznáme, že si máme co předat, nebo si uvědomit jeho poselství pro nás (integrovat svou minulost) a vazby rozvázat, když nám takový kontakt energii vysává, namísto aby byl oboustranně posilující a tvůrčí. Nemusíme si nic nalhávat, zpočátku v tom může být určitý odpor, který nám vyjevuje znechucení ze svého tehdejšího nevědomí, ale ten se dá postupně zpracovávat - je-li k tomu člověk ochotný a rozhodnutý - současně tak pochopíme tu část sebe sama, která nám toho člověka přivedla do života, ... a pak už jen cítíte, jak ta den za dnem (nebo třeba měsíc za měsícem - podle náročnosti) vazba mizí, rozpouští se, začne Vám být jedno, jakou cestou se vydává druhý člověk a co si o Vás myslí... a pak, až je hotovo, mu přejete to nejlepší a v srdci je smíření.

Stejné právo jako máme my vůči druhým lidem, mají i oni vůči nám. Mnoho lidí nás nechalo za sebou a měli na to právo. Měli na to právo. Ještě to jednou zopakuju - měli na to právo, byla to jejich svobodná volba v souladu s jejich nitrem. A věřím, že to mnohdy nebyla volba jednoduchá. Musela jsem se smát, když jsem toto pochopila - abych to pochopila, musela jsem nedávno někomu říct - už se s tebou nechci kamarádit. To byla pro mě těžká zkouška. Lidé, kteří těžce prožívají odmítnutí, mají problém odmítnout druhé (mluvím o sobě, kdyby to nebylo jasné). Já se v tomto životě učím nevyužívat berliček, abych se během rozhodování vzdávala svobodné volby, učím se věřit své intuici a podle toho tvořit svůj život.

Takže když nám život skrze vnější události naznačuje, že nitro si žádá změnu. Je důležité si být vědom toho, že pokud se rozhodneme pro změnu - neměníme se pro nikoho druhého, ale sami pro sebe. Měníme se, protože chceme, protože víme, že nám to prospěje a že je to v souladu s evoluční vlnou toho, kam směřuje náš svět a my v něm. Jsme si vědomi toho, že druhý člověk nebo nějaká situace byly jen poslem našeho vnitřního království a božské jiskry. Život nám v tomto dává dokonalá vodítka a ukazatele naší osobní cesty. Buďme vůči nim bdělí.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Zápisky zpod mangovníku - kap. 5 - Marie a Had

Pár dní před zimním slunovratem jsem začala rozepisovat kapitolu s tímto prostým názvem, začalo to nevinně - viděla jsem obraz Marie vítězné v jednom španělském kostele. Začala jsem se v kapitole rozepisovat a vidět souvislosti s celkovým tématem knihy, nořila jsem se v textu hloubš a hloubš do nejrůznějších souvislostí, až jsem se v tom sama ztrácela, v tom kolektivním archetypu vyhnání z ráje a domněnky o nějaké zradě a trestajícím bohu nebylo možné oddělit skutečnost od iluze, celé to bylo tak zastřené, plné nánosů pseudo dogmat a emočních zauzlení typu - oko za oko, oběť a viník - prostě všechno, co nám brání prožívat naše životy v jejich opravdovosti, všechno, co vytváří iluzi oddělení a zastiňuje vědomí v jeho celku... Ale já vím, že si to nakonec z-jedno-duším, protože jsem to v prvé řadě já, kdo tu jedno-duchost bytostně potřebuje... Až donedávna jsem netušila, že se celou dobu nořím stále hloubš a snažím se najít jádro celého příběhu a oprostit se od těch blbostí, co ho zakrývají.

Druhý a třetí den jsem už psát nemohla, čtvrtý den jsem onemocněla a zánět se se mnou táhl střídavě více než dva měsíce, doprovázen vskutku nezvyklými zážitky a postupným uvědomováním, že vše se stále točí kolem Marie (resp. Evy, Lilith a dalších ženských archetypů) a Hada, konceptu viny a toho, jak je to vše překroucené a jak je to zneužíváno živoucím organismem tohoto matrixu.

Na Gomeře jsem nenapsala ani řádku, nemohla jsem to vůbec otevřít. Dokonce jsem cítila agresi kolektivního vědomí matrixu, které si chce ponechat své iluze stůj co stůj a nevydává své poklady pravdy skryté za závojem nevědomí jen tak,... však kolikrát už byl posel v zuřivosti davu pošlapán či zabit? To jsem si na ostrově prožila do morku kostí... všechny vize o nehumánním potlačení přirozenosti, nepřátelskost tohoto systému vůči přirozenému řádu věcí a bytí.

Strávila jsem měsíc pozorováním oceánu, dotkla jsem se prvotních ženských archetypů, nalezla jsem elementární oheň, který stojí v počátku, slyšela jsem píseň, která stvořila vše, co je, a pochopila jsem ne-tvoření reality... už nejsem nemocná, už nekřičím jako zraněné zvíře, nejsem požírána za živa, pronikla jsem do jádra největší ženské bolesti, svého oddělení a zjistila jsem, že vše je v pořádku... snažím se stabilizovat - a tomu nejlépe slouží každodennost. A dá-li Láska, brzy začnu zase psát... Tak to jsem jen chtěla říct...

Trochu obecněji o mých posledních měsících jsem napsala na Liveinspirit: Do jarní rovnodennosti - těžko na cvičišti, lehko v Lásce (výkaz zisků a ztrát).

Díky Vám... všem, kteří c(í)títe přirozenost a tvoříte vědomě...

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330