Chtěla jsem dnes napsat něco o tom, jak je rozmanitost druhů nutná k přežití (eko)systémů, a že v přeneseném významu tedy vůbec není nutné, aby jeden člověk plival na odlišnost člověka druhého, ale vnutilo se mi tam téma jiné, pro mě velmi podprahové, takže ten tam bylo moje soustředění na vybrané téma. Tím silným tématem pro mě je strach o matku. Strach o ženu. Strach o jin. Strach o Zemi. Strach o duši, tedy o konceptuální femininní vyjádření bezrozměrného ducha/vědomí. Je to téměř přesně na den, kdy jsem si uvědomila, že za mým dřívějším vztekem se skrývá neuvěřitelný děs, že moje *máma* umře - ať už šlo o zlobu na lidstvo, které ničí Zemi; ignorantství lidí kolem vůči duši; nebo hádky s mojí mámou, že nežije tak, aby si udržovala zdraví. Loni přesně v tuhle dobu jsem se svou mámu téměř panicky snažila varovat před opakováním některých jejích vzorců, o pár dní později mi poslala z Maroka smsku: "Měla jsi pravdu. Sedím sama v poušti jako sedlák u Chlumce. Najdi mi letenku zpátky." A dva dny se neozvala. Tehdy jsem pod svým vztekem odhalila jádro svého strachu. Dnes jsem otevřela web a vyskočila na mě zpráva o dalším mohutném zemětřesení v Nepálu, které zasáhlo také severní Indii, kde je moje máma právě teď - kdesi na úpatí Himalájí. Nemáme o ní žádné zprávy. Takže znovu - zpráva spouštící strach... a čekání. Emoční reagování. Reakce = chemické procesy v těle. Tedy evoluce skrze šokovou terapii, Fénix, pálí mě celé tělo, pří-pouštím si to... a venku křičí malá holčička: "Budíčeeek." Moje geny jsou v země-třesení, jsem v neoddělení... Věřím, že až proces skončí, máma mi napíše něco o úchvatných zážitcích... jakoby se nechumelilo, pardon nezemětřesilo...
Ať mám vědomí jakékoliv, strach se ukrývá především v našich buňkách jako genetická informace. Sevření, třes svalstva, hukot v hlavě, pálící oči z přetlaku, který se chce v podobě slz (slaná voda) dostat ven z těla a vibraci strachu uvolnit, ... už když máma letos odletěla, aktivovaly se mi vzpomínky obdobných momentů strachu, nečekaně jsem se ten večer rozbrečela. Bezdůvodně. Dalo by se říct. Ale já už vím, které karty mám ve hře. Vím to, protože když jedna moje kamarádka byla těhotná, její přítel se opil a začal dělat lehkovážné blbinky... a najednou cvak, ... a já ležím na zemi s naraženými zády pod třemi chlapy velikosti hory. A cože se odehrálo během třech sekund před tím? Můj instinkt těla odpojil moje vědomí, aby mohlo zareagovat neuvěřitelně rychle. Měla jsem záblesk toho, co se stane. A tělo začalo jednat. Z kvantové superpozice. Už jsem byla na konci negativního výsledku, vrátila jsem se a změnila osudovou linii. O životě a smrti rozhodují milisekundy, milimetry... rozhodujeme se životem opravdu pro život? Nebo jsme do něj nevědomě vtaženi a čekáme na smrt. Tam je ten rozdíl. Mezi životem a přežitím. Život vede k expanzi, k rozkvětu. Přežití je plné strachu a vede jen ke smrti.
Okamžitě jsem se ocitla mezi padajícím mužem (a dalšími dvěma padajícími muži, kteří se neúspěšně pokusili zachytit toho prvního) a těhotnou ženou, na jejíž břicho padali. Jednou rukou jsem strhla ohrožení směrem na sebe a druhou rukou jsem využila tlak váhy padajících mužů, abych svou kamarádku odsunula po lavici pryč od ohrožení. Nikdy jsem si neuvědomila, že mám v těle takovou sílu. Pro všechny zúčastněné to byly tři nedůležité sekundy ("Všechno je v pohoděěěě."), pro mě celá věčnost. Čas se zpomalil a rozdělil na jednotlivé sekvence (viz O povaze času - Liveinspirit), v nichž jsem si později mohla listovat jako v kartotéce. Najednou jsem se ocitla v děloze z tím dítětem a sledovala, jak se do něj zapisují genetické informace: "Můj otec ohrožuje mou matku." Ve stejný okamžik jsem byla i já plodem a z mého těla se tato informace velkým žárem vypalovala (doslova odpařovala) a z ní povstávala nová informace: "Jsme chráněni." (procesem odpařování prochází i vážka, o které jsem psala nedávno).
Jako lidstvu nám chybí poučení z minulosti, které bychom mohli integrovat do svého rozhodování, a zároveň se vzpíráme zákonům přírody - zejména zákonu příčiny a následku, který se může stát naším posledním soudem v případě, že budeme přemýšlet pouze v rámci sebe a časového rámce svého života. Další generace se budou muset vyrovnat s následky našich bezohledných činů, možná tak získají pochopení a dojde k evolučnímu skoku lidstva. Jinak zasáhne sama příroda - pokud se nějaký druh přemnoží, vždy dojde na Zemi k mechanismu vyrovnání ekosystému.
Pokud vývoj neprobíhá fraktálně - neopírá se o základy předchozího vývoje, ale jen dál a dál znásilňuje sebe sama a zdroje, pak nevytváří prosperitu života a dříve či později se sám do sebe zhroutí. Proč do sebe? Aby nepoškodil fungující prvky celku. Jako když stavitelé pečlivě udělají výpočty a odstřelí budovu tak, aby nepoškodila její okolí. To není výhrůžka, ale varování. Vše se komplikuje tím, že nemáme přístup k vzpomínkám vlastního druhu. Jak jsme o ně přišli, není důležité. V počátku této novodobé civilizace byl strach a manipulace (od události zvané "velká potopa" do dnešní doby). Myslím, že to bylo ve filmu 2012, kde lidstvo bylo postaveno před základní otázku - Budeme riskovat vyhynutí celého druhu nebo v rámci záchrany několika elitních jedinců obětujeme zbytek přeživších? To je smyčka, do které se dostává každá civilizace. Domnívám se, že každou novou civilizaci vytvářelo vždy několik privilegovaných, kteří zneužívali skutečnost, že díky své rodové moci měli přístup k realitám, které jim umožnili přežití - z tohoto genetického materiálu vzrůstáme a do tohoto genetického materiálu zasazujeme tzv. diasporu lásky, semena jediného národa plného rozmanitosti, který žije rozptýlen v prostředí jiného druhu, ale je si vědom sjednocení. Ať už to nazveme kristovské vědomí, nebo jinak. Jde zkrátka o překonání iluze formy (resp. uvědomění si, že forma existuje, ale je řízená vědomím, čím více si to forma připouští, tím více je plněna vědomím, tím více se osvobozuje od sebeidentifikace).
Jde tu tedy o vybudování si schopnosti překonat sobecký gen a postavit kolektivní ctnost nad vlastní strach ze smrti. Díky své schopnosti prožívat velmi silné vize jsem si toto rozhodnutí prožila, nicméně jsem si s sebou nesla otisk velké zlosti k této elitě, jíž jsem mohla být součástí, ale odmítla jsem, neboť jsem nechtěla být součástí utváření nově vznikající civilizace s jasným záměrem utváření moci a manipulace. Takový příběh už mě přestal zkrátka bavit. Jenže tím jsem se překlopila z pozice tyrana do mentality oběti, abych pochopila, že o nic jiného než o příběhy nejde. Člověk za člověkem, civilizace za civilizací, Země za Zemí, eon za eonem...
To může být pro někoho nepřijatelné. Ta nejednoznačnost. Tvrzení, které vyvrátí vzápětí samo sebe. Děsivé. Pro mysl, která se snaží zmatek interpretovat a brání představivosti, aby si hrála. A já říkám - dobře - vyděste svou mysl tak, že se pod nátlakem logického paradoxu zhroutí sama do sebe, aniž by poškodila integritu celku (Já jsem a zároveň mám vědomí, že je to iluze). A to je konečně pořádná sranda, protože je tu jistota, že některé otázky ještě dlouho nebudou zodpovězeny, protože otázky se teprve rodí...
Nejdřív jsem nechápala, jak spolu témata matky (nositelky života) a genu sobeckosti souvisí, ale pak to vyplulo na povrch. Delfíni jako vyšší druh operují na úrovni kolektivní mysli, je-li mládě delfína ohroženo, starší jedinec se pro něj obětuje, aby byl zachován genetický vývoj... je to bytí jednoho organismu, namísto abychom žili na úkor budoucích generací. To znamená, že instinktivně už na této úrovni můžeme operovat i my lidé... děje se to, přecházíme do vyšší oktávy bytí, postupně, jeden po druhém... ani o tom nevíme. Nedovedeme si ani představit, jak podoba našeho života, našich proměn, na nichž všichni s velkým odhodláním pracujeme, ovlivňuje podobu budoucího života našich dětí a jejich dětí... Dnes jsem mohla vidět, kolik stresu a strachu bylo uloženého v mém těle. Máma se ještě neozvala, ale všechno naznačuje, že je jen bez signálu.
---
Aktualizace 27. 4. Maminku mam v pořádku :)
Autor článku: Jana Mráčková, An
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat