Předevčírem jsem napsala na Liveinspirit o tom, že někdy musíme postavit hrad z písku, abychom se přiblížili své osobní niterné před-stavě o životě a dali tak pravdivější základ našemu žití. A tak si v životě projdeme iluzorními vztahy, iluzorními domovy, doprovází nás iluzorní přátelé na iluzorní cestě k naplnění našich iluzorních tužeb. To je věta, na jejímž základě by přecitlivělá povaha klidně mohla spáchat sebevraždu. Nedivila bych se, vždyť to zní děsivě? Vždyť vše se zdá tak skutečně. A jako skutečné to prožíváme. Když se nám domeček z karet zhroutí, připomene se nám jedna z nejhlubších lidských bolestí - pocit bezmoci. Avšak nepředbíhejme. Každá pohádka má dobrý konec. I když nechápu, co mají pohádky společného s hádkami...? Zřejmě se pohádkou stává až ten příběh, který si projde ohněm nějakého roz-sporu, po hádce se nebe vyčistí, dusno je minulostí a zase vysvitne slunce. Známe. Známe to všichni. Z přírody. I ze života. Možná bychom ve slově pohádka našli i symbol hada, malého hádka - pokušitele. Někoho, kdo nás svádí z cesty, nabízí zkratky a připravuje pády... Když neodoláme, rázem se z našeho života stává špatný žánr. Když vše zvládneme a zachováme si svou tvář, ocitáme se v po-hádce. Stavíme čím dál stabilnější "hrady" (vztahy, domovy, povolání...) s čím dál více ukotveným vědomím, že když přijde bouře a vezme nám to, je to v pořádku, přijímáme bezmoc vůči proudu života jako přirozenou součást našeho lidského nastavení.
Někdy napíšu celé odstavce a pak je zase celé smažu a pak teprve může vzniknout to podstatné. Někdy než je mi dán nějaký vhled, potýkám se se zmatkem. Poslední dny jsem mazala hodně - a nejen článků, ale i před-stav :)) Věnovala jsem čas tolika činnostem, jejichž výsledek nakonec skončil nevyužit, že se zdá, že jsem několik dní nedělala vůbec nic. Žádný výsledek. A já jsem totálně unavená :)) A nestojí za mnou ani trocha toho hmatatelna, o které bych se mohla opřít. Docela mi to připomíná mé dětství a stav na konci každého tenisového tréninku - můj trenér mi tehdy velmi rád v rychlých intervalech nahrával tak, abych musela lítat po hřišti ze strany na stranu, až se mi nakonec nohy zapletly a vždycky jsem skončila rozmáznutá a nasraná "proč mi to sakra dělá?".
Jenže to je úloha trenéra. Povzbuzovat. Posouvat limity. Provázet nás prohrou, seznamovat nás s výhrou. Učit o fair play. A život je vlastně takový trenér. Mám to štěstí, že jsem nejen ve sportu vždycky vystřelila ze země, oprášila tepláky (no jooo, zlatý devadesátý léta) a pustila se do hry (nebo života) s ještě větší vervou. A tenhle přístup si nesu s sebou celý život. Nasereš mi? Já ti ukážu! :)) Samozřejmě tato nepřemožitelnost byla často testována, jenže já to jako testy neviděla, mně to přišlo normální. Až když jsem své historky někomu občas vyprávěla, ukázalo se, že to zas až tak normální není. Někdo by mohl říct, že právě ten tvrdohlavý přístup mi ty zkušenosti přinášel. Zřejmě ano. Ale taková jsem. Radši zkusím pět pádů, než abych vyčkávala na návod. Hodně se tím učím. Učím se samozřejmě i vnášet do toho novou rovnováhu, už vím, že čtyři pády a chvilka vyčkávání je taky ok. Ale nemám v naturelu sedět na zadku příliš dlouho, možná si pofňukám, užiju si trochu té pozornosti a péče, nicméně čeho je dost, toho je příliš, takže se zase běžím učit něco dalšího. Mohla bych to považovat za špatný program a dřív špatně opravdu fungoval, ale dnes - dnes je to výborný nástroj a prostředek k dosahování cílů, i když s ním nakládám opatrněji než kdy dřív. Jsem sama sobě dobrým trenérem. Znám svou hranici a rozpínám jí, někdy jemněji, někdy urputněji, ale protože jsem v sobě aktivovala i vnitřní matku (učím se schopnosti dodat si potřebné dávky útěchy, když je potřeba), vím, že tu tětivu vědomě nikdy nerupnu tak, že bych se po pádu už nezvedla. Učím se poznávat, co stojí za risk a co ne. Jestli má život pro mě připravené něco nevědomého (iluzi), vědět nemohu, ale už mě neochromuje strach z neznámého. Už vím, že ... po-hádky.
Většinou vnímám, kam směřuju, a jsem si svými činnostmi jistá, protože vychází z mého nitra a tomu jemnému hlasu už umím naslouchat. Samozřejmě i já se umím zaseknout a běžet hlavou proti zdi. Někdy se zkrátka od nás chce odhodlání nenechat se zastavit překážkami a někdy se máme zastavit. To poznáme většinou až na konci procesu, co po nás ten život chtěl. Docela často po nás chce právě opak toho, na co jsme zvyklí. Jsme-li tedy procvičeni v překonávání překážek, mohli bychom si zkusit na chvíli sednout, vnímat život a počkat, až překážka vyhnije. Na druhou stranu vyhýbáme-li se celý život střetům, je jasné, že překážky nás chtějí aktivizovat.
V každém případě se vždycky jedná o narušení naší komfortní zóny. Integrita vzniká, jsme-li ochotni v malém množství přijmout i tu část celku, která pro nás není úplně jádrová (citlivý člověk potřebuje občas umět použít trochu ostré lokte, člověk s uměním rozvahy jednou za čas potřebuje bez přemýšlení konat, vizionář se musí někdy zabývat i tak pozemskými věcmi, jako jsou daně atp. - to z nich nedělá nic, co by nebyli, nicméně to rozšiřuje jejich rozsah, čímž se stávají stabilnějšími pro svůj osobní příběh).
Pokud člověk nemá u-jasně-né priority, když přijde období tápání (ať už jej způsobí nějaký spouštěč, nebo je zkrátka doba vhodná pro ujasnění si priorit), může ho to smést, jako když bouře smete loď na moři. Mě to vždycky smetlo, život mi pak v tom období přišel beze smyslu, úzkost mně rozebrala na kostičky a zkrátka - všechno se zdálo jako konec světa. O to víc se to prodlužovalo, čím silněji jsem se tomu vnitřně bránila...
Ne vždy jsem totiž uměla sama sebe utěšit. Vyžadovala jsem od sebe supermanské výkony a čím víc jsem byla zničená (ať už uvnitř nebo na těle), tím víc mi kdosi v mé hlavě říkal - nesimuluj, vstávej, nebuď slaboch, dělej něco! O víkendu mě poštípaly včely, o čemž se rozepíšu v dalším příspěvku, ale díky tomu se mi vybavila vzpomínka na mé dětství - dostali jsme tetanovku, moje tělo na ní zareagovalo bolestivě, téměř jsem nemohla chodit, ale protože všechny děti byly v pohodě, máma mi tehdy řekla, ať nesimuluju a jdu běhat ven. Tak jsem běhala, i když jsem se cítila ukřivděná (to je moje téma:) Samozřejmě to celé nateklo a druhý den doktorka řekla, že se to občas stává a že mám být v klidu ("hlavně ať neběhá"). Jenže program už byl aktivován. Takže mi trvalo opravdu dlouho, než jsem zjistila (a dovolila si), že když mě něco opravdu - jakože opravdu - bolí, můžu třeba i ležet v posteli :)) Pořád je ale pro mě velmi těžké rozpoznat, kdy už mohu něco definovat jako "příliš", přičemž jsem si naprosto vědomá, že běžný člověk by se už dávno svíjel ve smrtelných křečích. Zkrátka jsem si vědomá své role ve svém osobním příběhu a hraju jí dobře :)
Jenže život nás nechce přidusit, on se zkrátka ptá - co chceš? Musím vědět, co chceš, abych ti pomohl najít cestu...a tak se ve všech možných obdobách setkáváme s tím, co nechceme, a tříbíme si vlastní představu o životě, který chceme. A na cestě za touto osobní vizí nám pomáhají Trenér a Utěšitelka - někdy potřebujeme povzbudit, jindy uchlácholit... a hlavně ty potřeby nezaměňovat :)
Autor článku: Jana Mráčková, An
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat