 |
| © ANA, Santa Cruz de Tenerife 2014 |
Takže ty včely (posledně jsem slíbila historku, jak mě poštípaly). Velmi veselá historka. Ano, zlehčuju, moje schopnost dívat se na svůj život a události v něm jako na film mi to umožňuje :). Já, mami a její přítel jsme vyrazili na procházku pošumavskými luky a háji. Cesta se stočila a v úzkém prostoru mezi houštím vedla asi tři metry od včelína, jinudy se projít nedalo. Jenže mně by nohu řezat museli, abych se vrátila, že jo (a ještě k tomu zpátky do kopce, no to vůůbeeec! :)). Varovné symboliky by se v té události dalo najít hodně, nicméně já jsem si vybrala trochu širší rámec pro svou úvahu právě proto, že je to pro mě aktuální. Jako potvrzení mi v náhodném Youtube výběru zrovna začala hrát italská písnička - Bojovník (velmi doporučuju zhlédnout klip až do konce - velké poselství - ano, život nám poskytne průvodce, abychom v sobě objevili své kvality, nicméně v jednu chvíli uzná, že jsme připraveni a že sílu a lásku máme ukotvenou v sobě. A to natolik, že na boj neodpovídáme bojem. Tomu se říká dospělost. Zasekneme-li se na pocitu osamocení, pokračujeme stále jako děti). Celý text písničky - Bojovník - Marco Mengoni. Možná někomu vadí slovo "bojovník", můžete si představit pod tím pojmem kvality Ochránce.
Přejdu po nebi
Přísahám, že budu jako skála před ohněm a mrazem
Sám na vrcholku
Přichystám se na bandity
Přijde jich mnoho
A budou brázdit moře
Za těmito hradbami najdu radost
Nebo můj konec, přesto to bude sláva
Nikdy nebudu bojovat kvůli odměně
Bojuju za lásku, budu bojovat za tohle!
Možná si vzpomínáte na historku, kdy se mé tělo obětovalo pro záchranu těhotné ženy (Sobecký gen a nová diaspora lásky). Zdálo se to jako výjimka. Ale ukazuje se, že moje instinktivní jednání je zkrátka takové i v situacích, kdy nejde o život mých společníků, nicméně jde o jejich pohodlí. U těch včel to vypadalo asi takto: vykřikla jsem něco na způsob: "Já to otestuju." Hodila jsem si bundu přes hlavu a proběhla kolem úlů. Možná kdybych věděla, že včely útočí na černé objekty pohybující se v okolí svých úlů, třeba bych si to rozmyslela :)) Takže scéna jako z animované komedie. Jen ten rybník, do kterého bych skočila, nikde nebyl. Mezi výkřiky typu: "Nepíchej mě, ty blbko, dyť umřeš," jsem volala na druhou stranu cesty, že to asi nebyl ten nejlepší nápad, ať se radši vrátí a jdou jinudy. A tak jsem to uviděla zcela jasně - ta, jež se vrhá v přední linii, aby vyzkoušela nejkratší cesty a podala o nich zprávu, zda jsou průchozí. Ta symbolika se promítá do různých oblastí mého života, tenhle web je mimo jiné produktem tohoto mého rysu, haha.
Mohla bych se na to dívat z mnoha úhlů, jenže já bych to ani jinak udělat nechtěla. Občas se mi někdo v reakci na moje historky optá: "Ty si v tom libuješ, co?" No, jako prase v žitě :)) Samozřejmě, když jsem neznala svojí hodnotu a takhle bez přemýšlení jsem obětovala například zdraví svých nohou, aby jsem při pádu neodřela půjčenou motorku (stočila jsem jí tak, aby padla na mě:)), bylo to o něčem jiném - tam mi zcela chyběl pud sebezáchovy a vědomí své hodnoty ve světě, ale zdá se, že určitý způsob sebeobětování mám zkrátka ve svých genech a jednám tak, aniž bych to nějak vědomě řídila. S ujasněnými hodnotami a znalostmi sebe a svého života je pak ale menší pravděpodobnost, že se tenhle harakiri gen aktivuje v nevhodný čas pro věc, která za to nestojí!
Pokud bych se na to chtěla podívat ještě z širšího hlediska, je v tom cosi z japonské tradice rituální sebevraždy seppuku - někde při cestě své duše jsem zřejmě propadla myšlence, že jsem ztratila čest (ta formulace je excelentní - "propadla myšlence") a tímto si jí navracím - a tím se znovuzrozuju do nevinnosti, ... do nových záměrů (víte - řeknu Vám tajemství - na začátku mého života nebylo tak úplně jisté, jestli budu spisovatelkou, nebo teroristou - nedivim se, že jsem měla deprese, byla jsem svým osudem odsouzená k velmi nešťastnému životu, hodně to záleželo na tom, jaký vztah ke světu se rozhodnu vytvořit, zdali půjdu cestou provokace, nebo cestou inspirace, takže díky Bohu - jsme tam, kde jsme, uff! Dobrá práce, Ančo!
Pokud bych se na to chtěla podívat ještě z širšího hlediska, je v tom cosi z japonské tradice rituální sebevraždy seppuku - někde při cestě své duše jsem zřejmě propadla myšlence, že jsem ztratila čest (ta formulace je excelentní - "propadla myšlence") a tímto si jí navracím - a tím se znovuzrozuju do nevinnosti, ... do nových záměrů (víte - řeknu Vám tajemství - na začátku mého života nebylo tak úplně jisté, jestli budu spisovatelkou, nebo teroristou - nedivim se, že jsem měla deprese, byla jsem svým osudem odsouzená k velmi nešťastnému životu, hodně to záleželo na tom, jaký vztah ke světu se rozhodnu vytvořit, zdali půjdu cestou provokace, nebo cestou inspirace, takže díky Bohu - jsme tam, kde jsme, uff! Dobrá práce, Ančo!
Celý život jsem něco něčemu obětovala, málokdo pochopí tuhle klasickou potřebu (opravdu niternou), která je hodně vlastní třeba znamení Ryb. Má vůbec smysl zmiňovat, že v náhodném výběru mi hraje písnička s názvem Sacrifice (=oběť, obětovat:). Nicméně pokud realizace nevychází z jádra celistvé bytosti a je za tím buď vlastní nehodnota, nebo snaha tzv. obchodovat s Bohem ("Já dám tohle, svět mi dá tohle, jasný?"), vede to k vyhoření, tedy uhašení vlastní jiskry = totální kolaps solar plexu - o tom by nejen Ryby taky mohly vyprávět. Pár posledních let jsem se překulila do opačné polarity - svůj aspekt sebeobětování jsem na sobě odmítala, na slovo oběť jsem byla alergická. Ano, bylo potřeba to slovo a vše, co představuje, očistit od nánosů nepravd, potřebovala jsem si v tom najít sebe a svou svobodnou volbu. Vůli k oběti. Mohlo by se říct, že oběť má k vůli hodně daleko, ale ono se jedná v podstatě o to samé! Vůle nikoliv přežívat, ale žít smysluplný život. Jen si potřebujeme pohlídat, aby to stálo za to... Obětovat současné pohodlí pro budoucí vize. Obětovat svůj čas vyššímu smyslu. Obětovat svůj prostor svým dětem. Obětovat... všichni to děláme... jenže děláme to vědomě? Nebo se podvědomě snažíme dealovat s Bohem?
Je samozřejmé, že při takovém způsobu života občas utržím nějaké ty rány (a teď nejde o ty včely, ty mi to jen měly názorně ukázat), a co jsem se měla naučit (a naučila) je - že to dělám z dobré vůle a svého niterného přesvědčení a že mi tedy nikdo není nic dlužen a už vůbec mě to neospravedlňuje k nějakým nezvyklým výhodám.
Je samozřejmé, že při takovém způsobu života občas utržím nějaké ty rány (a teď nejde o ty včely, ty mi to jen měly názorně ukázat), a co jsem se měla naučit (a naučila) je - že to dělám z dobré vůle a svého niterného přesvědčení a že mi tedy nikdo není nic dlužen a už vůbec mě to neospravedlňuje k nějakým nezvyklým výhodám.
Když se vrátím k příběhu o včelách - nakonec za mé uvědomění položilo život pouze 5 včel (říkám pouze, protože to mohlo dopadnout výrazněji), budiž k nim nebe milosrdné a země lehká. Díky, holky. Hodně mi pobavila moje první myšlenka, představte si - leze po Vás tuna včel a vy myslíte jen a jen na film Jupiter vychází a lítostivě přemýšlíte, že teda asi nemáte královskou krev, když to ty včely nerozpoznaly:))) (ve filmu se tvrdí, že včely pozitivně reagují na královskou DNA). Avšak žijeme ve světě, kde jsou včely permanentně zfetovány GMO atp., já se tak snadno svého aristokratického Anu původu nevzdám, haha. Nicméně - natekla mi noha, ale ukrutně, byla dvojnásobná. Nedalo se na ní šlápnout. Dělala jsem hrdinku (ano, i tahle formulace je přesná - "dělala jsem hrdinku"). Ale pak už to nešlo - tak jsem pár dní chodila o berli, styděla jsem se (viz můj program "nesimiluj!", o kterém jsem psala minule) a zároveň jsem toužila po útěše - takže když jsem si v jednu chvíli všimla, že se jí snažím uměle vyvolat venku, konečně jsem přestala tlačit na pilu a útěchu jsem si dala (odložila práci, stáhla si film, hodila nohu na křeslo a bylo mi bájo:).
Využila jsem své dvojnásobné nohy, abych v sobě rozpoznala jsem tenhle aspekt - typ válečného hrdiny - člověka, který rád ukazuje jizvy z bitev a vypráví svoje příběhy, na které je řádně hrdý. Dokud jsem to ignorovala, snažila jsem se přitáhnout pozornost nezdravě - buď nenápadně (abych si toho sama nevšimla a nemusela prožívat pocity studu - což samozřejmě nefungovalo) nebo zas příliš okatě (tak trochu chvástavý typ). Dneska když se mně něco stane, (a tohle někomu může připadat až zvrácené:))) - vnímám, že je v tom i určitá radost, že bude zase co vyprávět. Jako bych už v té dobrodružné chvíli slyšela vypravěče - jako by jinde jindy ve vzdálené galaxii existovala kniha mého života a její čtenáři se radovali, že přišlo nějaké vzrůšo. Když jsem před pár lety bourala na kole, vyplivala jsem na silnici zuby a první, co mě napadlo, bylo, že jsem zakrvácenýma rukama začala hledat v baťohu foťák a za syrova své zranění fotit (možná za to mohl fakt, že jsem se fakt hodně praštila do hlavy, ale já si spíš myslím, že už tehdy se projevila moje vypravěčská podstata, ale spíš jsem to zkrátka já. Jako malá jsem chtěla být válečnou zpravodajkou, to jsem netušila, že tou válečnou zónou bude můj vlastní život :)))
O tom, jak včely svými homeopatiky spustily v mém těle další mutaci a naznačily mi tak, že mě čeká v životě nějaký krok, nebo o tom, jak vycítily můj neprojevený vztek zase třeba někdy jindy. Nebo radši Vám to povím rovnou - zánět je zloba, která se tlačí ven, kůže je napjatá a ukazuje vnitřní napětí. Byl to můj vztek na vnější svět. A ten další krok? No, uvidíte brzy ;) A ta mutace? Moje kamarádka se mě v reakci na berli optala: "Odlehčuješ krok?" Nu, tak - odlehčuju :))
Samozřejmě pro někoho, kdo po městě poletuje na koloběžce ("To nás těší, těší, těší, že nás pěší, pěší, pěší horkotěžko doženou"), byly ty dvoudenní berle ubíjející, ale připomnělo mi to, že ještě více chci pečovat o své zdraví a vitalitu :)
Samozřejmě pro někoho, kdo po městě poletuje na koloběžce ("To nás těší, těší, těší, že nás pěší, pěší, pěší horkotěžko doženou"), byly ty dvoudenní berle ubíjející, ale připomnělo mi to, že ještě více chci pečovat o své zdraví a vitalitu :)
Samozřejmě hrdinů je mnoho typů - a každý nějakým tím hrdinou svým způsobem je. Pro sebe. Pro druhé. Pro svět. Pro velký Účel samotný. Zkrátka hrdinové všedního dne. Hrdinou z dobré vůle, tedy bez nárokování si žoldu od života samotného. On je totiž život sám odměnou dost velkou :) Tím nechci vůbec říct, že lidé projevující svůj dar, by neměli žádat výplatu - ale to je mezi námi lidmi - učit se hodnotě a ocenění ;) Takže na závěr - To, kým jsme, jsme-li tím doopravdy - je naší volbou - jistě to světu přináší určitá pozitiva, nicméně nás to neuvolňuje z ostatních, méně příjemných, běžných pozemských činností ;) Uvědomila jsem si to ve chvíli, když jsem pocítila svůj odpor s oteklou nohou jít vytírat venkovní chodbu (zrovna na mě vyšla řada, nááááhodička). Takže tím chci říct, že jestliže něčí přirozeností je vrhat se bez přemýšlení v přední linii do rizikových situací, aby ostatní poté měli snazší cestu, pak si stále musí být vědom toho, že to byla jeho svoboda a že svět mu nic nedluží, byť utrží nějakou tu ránu v tom symbolickém boji. Hrdina zkrátka také musí uklízet chodbu, když na něj přijde řada :) Bez úlev. Toto platí i pro všechny další typy duší: pečovatelky i ochránce, myslitele i filozofky, krále i královny, rytíře i bojovnice ...
Nicméně jak budeme vytírat - to už ale záleží na naší osobitosti a do toho bychom si neměli nechat kecat... :) Totiž - když rezonujete na úrovni pravdy, už ji sami před sebou neschováte, není kam. Nakonec si uvědomíme, že dělat ze sebe něco, čím nejsme, je děsně náročné... a proto v klidu odvětíte sousedovi, který se Vás blbě ptá, co to máte za "zajímavý" vytírací styl: "To není styl, já jsem prostě jenom pohodlná."
Tečka.
Nicméně jak budeme vytírat - to už ale záleží na naší osobitosti a do toho bychom si neměli nechat kecat... :) Totiž - když rezonujete na úrovni pravdy, už ji sami před sebou neschováte, není kam. Nakonec si uvědomíme, že dělat ze sebe něco, čím nejsme, je děsně náročné... a proto v klidu odvětíte sousedovi, který se Vás blbě ptá, co to máte za "zajímavý" vytírací styl: "To není styl, já jsem prostě jenom pohodlná."
Tečka.
Autor článku: Jana Mráčková, An
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat