Život v rovnováze se vším, co je

Extatická euforie z vlastního bytí, která u mne nastala včera večer, se dostavila, aby vyvážila hlubokou bolest, do které jsem se nořila v posledních měsících, abych ji transformovala. Stav blaženosti se postupně rozmělnil do hlubokého Ticha a hřejivého pocitu u srdce. Hrany mne samé se stále více obrušují do větší jemnosti a já sleduji, že vše už bylo včera řečeno... trochu přemýšlím, o čem tedy vlastně psát - ke dnům minulým již není co říct, k přítomnosti a tomu, co se začíná, je toho tolik...

Cítím, že je čas, abychom všichni tak nějak zhodnotili svou dosavadní zkušenost - jaký je náš život, kam nás rok 2012 posunul, co všechno jsme propustili a o co víc jsme získali. 

Kdo byl odvážný a prohlédl většinu svých iluzí již dříve, byl odměněn v posledních dnech pocity klidu a míru a nyní získává mnohé vhledy na svůj vlastní život a na své fungování v celku. Kdo se nechal strhnout do davového šílenství všech možných sci-fi scénářů a včas neprohlédl, bude muset sebrat odvahu a pohlédnout na své iluze nyní - co je důležité - vlak nikomu neujel. Jen mnozí budou muset začít od začátku, bez iluzí, se skutečnějším odhodláním a s větší pokorou...

Naše transformační dny proběhly přesně tak, jak si naše duše přály
- někdo je strávil s rodinou, někdo při společné meditaci, někdo si ničeho nevšiml, někdo přemýšlel o svém životě, někdo byl zmatený a jiní zas byli konfrontováni se svými největšími strachy. A přesto se individuální osudy těchto dní naplnily, jak měly. Poděkujme. Přijměme to. Kdo se ještě necítí svou transformací uspokojen, v nejbližších měsících taky bude...

Nebudu lhát, když povím, že jsem živoucím důkazem, že každá práce přináší své ovoce, i když to tak  v posledních měsících chvílemi nevypadalo a spíše než o ovoce jsem si říkala o svěrací kazajku. Vím, co s člověkem dokážou udělat pochybnosti. Ale byla to má cesta a byla přesně taková, jaká měla být, nezměnila bych ve svém Příběhu ani písmenko. Čím více vidím energetický i fyzický vliv svých činů, myšlenek a slov, tím více si uvědomuji, že Vesmír již nebude nikdy stejný, neboť Anamel prožila svůj příběh, a prožila ho naplno, prožila ho absolutně. A tak je to s každým z nás. Každé naše klopýtnutí, každý náš pád měl smysl - jak pro nás samotné, transformaci naší duše, tak celého univerza - v tom tkví stokrát opakovaná formulka - Jsme jedním - měním-li se já, mění se celé univerzum. Možná se samo univerzum již omrzelo prožíváním neustálé bolesti skrze nejrozmanitější světy... protože nyní se transformuje vše a univerzum se stává Zlatým vědomím... Jak to vím? Celý život ve snech navštěvuji jiné světy a po tisících bolestných nocí se i v těchto temných koutech galaxie cosi proměňuje - skrze zkušenost Člověka a jeho objevování nových rozměrů Lásky.

Nemám odpovědi na všechny otázky, i ve mne se občas objeví nějaká ta pochybnost, rozdíl tkví v tom, že já jsem všem svým emocím láskyplnou matkou a dávám jim možnost osvobodit se od mého odmítání a pochopit, že i ony jsou součástí celku a zároveň mají hodnotu sami o sobě. Vnímám vše, co se v mém vnitřním prostoru odehrává, ale neztotožňuji se s tím jako s jediným, co ve mne je - vidím celek a přijímám se celistvě. Bolí-li mne něco, je to ta část, která tomu všemu nikdy neuvěřila, je to ta část mne samotné, která bloudí ve tmě a cítí se oddělena a nepřijatá do celku - také jsem si to prožila, vím, jak se cítí, mohu ji pochopit a dát jí soucit, já sama ji mohu vyléčit tím, že jí ujistím, že je také součástí mne, tedy celku. Ona se transformuje, já se transformuji. Pořád je co transformovat, nikdo není z kola venku... Jen už nás to tolik netíží... Už víme, jaké to je - cítit Jednotu... a cítíme to čím dál častěji.

Prožila jsem si ve svém životě všechny možné póly skutečnosti, má mysl a nejrůznější aspekty mne samé během mého života proputovaly stovky světů, dala jsem jim k tomu svolení a svobodu, abych mohla vše, co jsem, nyní projevit ve světě - v čase Tvorby. Znám Nebe, Zemi, Peklo, Ráj, Očistec, znám Vodu, Oheň, Vzduch, Zemi, Éter, znám nahoře i dole, umím žít život založený na spodních čakrách, umím žít ze solaru i ze srdce, umýt se ztratit v horních čakrách i spodních světech... 

To vše jsem já a toto je ten čas - vše, co jsme, se musíme naučit projevit svobodně zde na Zemi. V rovnováze. Spravedlivě. Mít na paměti celou svou zkušenost, ale stále zůstávat člověkem, jehož tělo pochází ze Ze-mě, a ta si ho může kdykoliv vzít zpět... Mít na paměti, že jsem světelná bytost a jakkoliv je má duše ve svých rovinách osvícená - tady a teď jsem v těle a jsem člověk, jsem zatím stále omezené vědomí své vlastní duše, se kterou spolupracuji na tom, abych se stala neomezeným vědomím, tedy splynula s duší. 

Ale zároveň se stávám člověkem bez minulosti, protože co je podstatné nyní - příběh se píše od prvních řádků a bude potřeba nalézt cesty, které nikdy ještě nikoho nenapadly, rozbít nerozbitelné a spojit nespojitelné, zkombinovat zkušenosti v celém univerzu, všech životů nás všech a propojit to do smysluplného obrazu. A my všichni na to máme kompetence. Jen si musíme uvědomit, že bez druhého člověka by naše vlastní existence neměla smysl, že jedině skrze druhého, nabývám významu já samotná. Ať druhého potkáme v kladné či záporné roli, vždy nám umožňuje naše vlastní projevení. A je jen na nás, jak se chceme v tomto světě my sami projevovat. Vídám poslední dny hodně úsměvů a cítím velmi vřelou energii mezi lidmi (a to i v přeplněném autobuse nebo ve frontě v supermarketu), to je dobré znamení...

Budeme se nyní učit ŽÍT vše, co jsme se naučili, projevíme sebe sama do hmoty. Budeme se učit žít spiritualitu. Žít posvátnost nás samých. Čím více lidí se podívalo a podívá na svou vnitřní pravdu, tím více pravdy se může projevit ve světě. Pravda se stává čím dál viditelnější...

Nejvíce bolesti nyní prožívají ti, kteří v tyto dny čekali znatelný zlom a úlevu, čekali, že z nich nějaká vnější síla sejme jejich břemena. Ta konfrontace s faktem, že se tomu tak nestalo, znamenala pro mnohé velký pád do pochybností a nevíry - s těmi stavy si tykám, znám je jako své boty - toho si nejvíce vážím, že když je mi nyní fajn, vím, jak vypadá druhý pól zkušenosti a mohu se tak stát nositelem informace, že až se člověk v tom všem dostatečně vymáchá, tak břemena odpadávají sama. Mohu říct, a myslet to zcela vážně - Věci se zlepší...

Možná se někteří zprvu odvrátí od spirituality, protože nedostali to, co si mysleli, že jim bylo slíbeno. Někteří slibovali víc, jiní méně, každý z nás si sem tam ulítl někam do dálek a výšek a nikdo z nás nemá potuchy, jaký díl práce v celkovém Příběhu jsme tím "úletem" udělali - je to rozměr, který v současném stavu vědomí nemůžeme pochopit. Jsme jako puzzle, všichni dohromady dáváme jeden obraz obrovského univerza, energie, která nemá limitů. 

Že stále ještě nevíme, jak univerzum funguje a jak máme žít, že nemáme zodpovězeny všechny otázky, které nás v poslední době tížily, znamená pouze to, že se nebudeme v budoucích letech nudit a že je stále co objevovat.

Úkolem těch, kterým je zrovna dobře, je podržet ty, kterým není nejlépe. Pokud člověk přistupuje k druhým lidem z roviny nejčistší nevinnosti a nejvyššího soucitu, oni to rozpoznají a nemusíte se obávat nepochopení, útoků či nějakých střetů. Pokud k tomu u vás stále dochází, je potřeba se zamyslet, jakou "pravdu" ve skutečnosti žijete... Zda-li náhodou nekážete vodu a vědomě či nevědomě nepijete víno...

Vždycky mi pomáhalo vnímat sebe sama jako strážného anděla toho druhého - strážný anděl nás ze země nezvedá, posílá nám do cesty prostředky a sílu se zvednout sám a zároveň nás bezmezně miluje, ať uděláme cokoliv, protože ví, jak se dá v oddělenosti ztratit víra v sebe sama. Naše bezpodmínečná láska ke všem a všemu léčí svět kolem nás. Jednota je stav, kde se otázky stávají bezpředmětnými.

Změny neustávají. Duše bývá nekompromisní, jakmile dojde na naplňování jejího plánu. My můžeme buď protestovat, jak se vše kolem nás boří a "kazí", nebo se můžeme upřímně těšit z jejího vedení, které může být jemné, budeme-li naslouchat. Ona ví, kam směřuje. K naší vnitřní svobodě... 

Energie Kozoroha nás tlačí k pochopení své vlastní individuality jako prospěšného aspektu celku, k nalezení svého způsobu bytí ve společnosti, aniž bychom ustupovali od kvalit, které neseme, a od svých požadavků, co od života chceme... Jsme vedeni k sebe-naplnění. Tak vzhůru do toho.

Anamel