Proč zdánlivě nedůležité věci přinášejí tolik vnitřní bolesti

Protože se zpronevěřujeme slibům sobě daným. Protože nás naše duše vede skrze tyto okamžiky, abychom si již plně uvědomili, kde ničíme sami sebe, a to vše bez nutnosti velkých událostí a katastrof v životě.

Rozmělňuje se naše posuzování míry bolesti spojené s prožíváním různých situací. Už neplatí nic, co platilo dřív. Hroutíme se nad drobnostmi, ale zvládáme těžkosti, které by nás v minulosti rozebraly na několik týdnů. Rozdíl je v míře uvědomění, co nám ta která situace přináší. Zintenzivnění emocí je zpráva - všimni si mne, nebo budu muset přijít prostřednictvím horších situací. Člověk tímto získává milost, možnost být zproštěn nutnosti prožívání traumat.

Ty drobné okamžiky, které nás tolik rozhodí, jsou tedy situace, kdy bychom měli slavit, nikoliv se obviňovat z neschopnosti zvládat běžné denní události. A kdo vůbec stanovil, že jsou běžné? Kdo v nás zakořenil vědomí, že některé věci se "musí" a že stačí zatnout zuby, jít a udělat je? Musím-li cokoliv, znamená to, že jsem řízena strachem či egem. Ve skutečnosti nemusím nic, mám absolutní svobodu. Ve skutečnosti plynu v souladu se svou podstatou a nemám potřebu o tom přemýšlet či rozhodovat.

Žije-li člověk intuitivně a ze Srdce, najednou ty zuby prostě zatnout nelze... Najednou některé věci začínají být nedůležité a podstata se objevuje jinde. Najednou každé "musím" zapíchá v těle, zabolí na duši, energie poklesne a vše vyústí v proces uvědomování si sebe sama a v potřebu ustanovit si jasné hranice - kdo jsem a jak chci na Zemi trávit své dny. 

Jsou to dary - abychom konečně pochopili, že některé činnosti/lidé nám vezmou tolik energie, že pak ztrácíme schopnost být tím, čím jsme sem přišli skutečně být. Abychom se zamysleli, že vše má svůj čas. Když se mi něco nechce, má to své opodstatnění a já si dávám svobodu to respektovat - v současnosti myje nádobí často ten, kdo potřebuje prožít pocity spojené se sebeobětí, v nové existenci myje doma nádobí právě ten, který má potřebu očistit svou mysl, nalézt v sobě Jasnost, a přesně v době nejvhodnějších podmínek, nebo ten kdo chce v Lásce to nádobí jednoduše umýt. Pak se zdánlivě nutné věci stávají rituálem, meditací i modlitbou.

A tak nastala doba, aby se malíři stali Malíři, aby se hudebníci stali Hudebníky, aby se zahradníci stali Zahradníky, aby se stavitelé stali Staviteli, aby se spisovatelé stali Spisovateli,... abychom všichni mohli být všechno, kdykoliv se rozhodneme být čímkoliv, v rytmu své duše, aby byl Svět uzdraven... aby Život byl neustálá Proměna, kde má své místo tvorba i zánik. Aby se každý stal pevným bodem ve své vlastní existenci a zářivě svítil jako Pochodeň na cestu sobě i svým bližním... abychom plně využili potenciál vlivu, který zde jako duše máme, a zároveň abychom si užili to Dobrodružství, pro které jsme sem přišli... abychom plně respektovali vnitřní touhy a vedení bez sebezapření, v pochopení a uvědomování si příčin a následků, abychom tomuto vedení plně důvěřovali bez potřeby cokoliv chápat...