Život, který chci žít. Člověk, kterým chci být. Aneb stavím pozemský chrám pro svou duši

Otázka od Ivanky: Krásné ráno náruč otvírá, na tvé nejtajnější přání se ptá. Celý Ves Mír je ti otevřen aby splnil tvůj tajný sen. Řekni jen, než bude jasný den, jaký je tvůj sen? :-))

Odpověď: 

To je otázka, na kterou mohu odpovědět jedním slovem nebo celou knihou, každopádně dnes je ten pravý čas k odpovědi - novoluní (nové začátky) probíhá spolu se silným karmickým zlomem, za pár hodin dostanu menstruaci (takže moje mysl je oslabena - a s ní i strachy a očekávání - věděli jste, že ženský cyklus přináší takový dar?). Ve vzduchu jsou vzdušní Blíženci (Slunce i Luna - mužský i ženský prvek), takže se nebudu zbytečně nořit do tajuplných souvislostí mystérií života.

Radost ruku v ruce se zodpovědností - schopností se rozhodnout, co je a co není součástí mého světa

Za svůj život a následky svých činů se zpovídám sama sobě - a to je mnohem větší síla, než když se bojíme vnějších soudců. Jestli existují nějací astrální karmičtí strážci, kteří účtují naše činy, tak vidí, že sama sobě jsem nejspravedlivějším soudcem. A protože jsem součástí organismů jako je rodina, obec, Země a Vesmír - dokážu odhadnout důsledky svých činů a chápu, že i vše současné je výsledkem mých minulých já a v pokoře to přijímám a měním se - ani ne tak, protože jsem byla doposud z lidského pohledu špatná, ale protože jsem byla taková díky pocitům oddělenosti a strachu. Pokud před důsledky svých činů zavírám oči, nemohu mít úctu sama k sobě - tím si blokuju radost ze Života. Chci-li prožívat skutečnou radost ze života, potřebuju odložit své iluze a nezdravé závislosti. Nemusím, chci.

Přeji si přijímat věci tak, jak jsou - s dobrým i zlým, a zároveň nebýt pouhým reaktorem na Život, ale dokázat se umět rozhodovat v plném vědomí svých činů v širším rámci - být tvůrcem své osobnosti a života se vším všudy, protože vím, že jedině tak mohu udržovat svou vnitřní celistvost a mír, který mi umožňuje prožívat Život plnými doušky.

Život a smrt

Dalajláma řekl, že člověk ho překvapuje tím, že žije, jako by nikdy neměl umřít, a umírá, jakoby nikdy nežil.

Přeji si, abych většinu dní (přijímám, že každý den není po-svícení) usínala s pocitem, že pokud se zítra ráno neprobudím, můj život stál za to. Aby mne doprovázel pocit takového vnitřního naplnění, který mi tento pocit umožní.

Můj život jako hmatatelný důkaz toho, kdo jsem

Čin řekne více než tisíc slov. Ve skutečnosti jsem mnohem víc než pár statusů na Facebooku a článků na webu - jsem krásná i ošklivá jako kdokoliv jiný. Myslela jsem si, že nemám právo dělat rozhodnutí, že je to nepokorné vůči vyšší síle, ale bůh je ve mně jako já, když ho přijmu, uslyším jeho hlas skrze mě. Již nepotřebuji dokazovat cokoliv druhým, ale vím, že ve mně jsou ještě nevěřící aspekty, které v rámci své celistvosti potřebuju přesvědčit o své vlastní síle a odvaze.  Mám možnost volby a svým rozhodováním tvořím život - to mi dává půdu pod nohama a mizí pocit bezmoci, že nic nemám ve svých rukou - tedy přichází pocit bezpečí uvnitř. Že jsem zdrojem své opory a svého bezpečí jsem si potřebovala dokázat činem - proto ty cesty do dálek, putování. Proti úspěšně opakované zkušenosti nemohou rozum ani emoce nic namítnout, a tak jim nezbývá nic jiného než přijmout čistou realitu, pravdu o tom, kdo jsem - v dobrém i zlém. A jestli se někdy v životě zachovám jako zbabělec, tak jen proto, abych se s tím strachem rozloučila a příště v sobě našla odvahu konat jinak.

Přeji si, abych vždycky měla odvahu vstoupit do akce, abych buď potvrdila to, čemu věřím, nebo iluzi vyvrátila. Přeji si, aby ve všem, co dělám, byla vždy přítomna prvotní myšlenka Lásky.

Znát a žít sebe

Já jsem vždycky měla nutkání znát svět, znát a rozumět všemu kolem - abych to mohla mít pod kontrolou (akce-reakce)... a přitom stačilo poznat samu sebe a své reakce na ten svět.

Přeji si, abych si byla vždy vědomá toho, že já jsem ten, který rozhoduje o tom, jaká budu osobnost.

Pohled do zrcadla

Vždycky jsem chtěla být dobrým člověkem, ale v minulosti nad tímto přáním převzalo vládu mé ego a našeptávalo mi principy odměny a trestu - budeš-li dobrá, budou tě milovat, nebudeš-li dobrá, budeš potrestána. Motivována touhou na jedné straně a strachem na té druhé jsem se pak vyžívala v roli oběti - zvláště, když mě někdo dostatečně neocenil. Ale mohla jsem si vážit já sama sebe, když jsem někde uvnitř nechtěla vidět skutečnou motivaci svých "dobrých" skutků - tu falešnou hru ega. S odstupem času vidím, že to byla krásná fáze života, hodně jsem se naučila, hodně toho vzniklo, i když to bylo z ega, pořád to byly dobré věci. Abych tohle mohla restartovat, potřebovala jsem si osahat sobečtější způsoby existence. V tom ale byla stejná oddělenost jako v prvním přístupu. Nevěděla jsem, že je to jen přestupná fáze. Časem jsem začala pozorovat své okolí a začalo mi docházet, že už znovu chci být laskavá k druhým, mít zájem o jejich potřeby, být sdílná, darovat nečekané dárky, dělit se o vše, čeho mám dost - že je to něco, co mi v tomto světě chybí, v mém světě. To byla touha pramenící ze skutečného zdroje bytí, z mého srdce a pocitu sounáležitosti. 

Nyní jsem se mohla vrátit k tomu, co je součástí mě - být vlídná, laskavá, šetrná k životnímu prostředí atd. -  a znovu - protože chci, nikoliv musím. A tu už není oběť, ale radostná volba, která vede k opravdové úctě sama k sobě. Neměla jsem v životě vzor přirozené laskavosti, moudrosti, zdravé ne-závislosti a péče, o to více si vážím toho, že jsem to v sobě našla. A že zároveň znám své hranice a vím, že teprve když naplním sebe, stávám se nekonečným zdrojem toho, čeho jsem plná.

Proto mým přáním je dívat se na sebe do zrcadla (toho skutečného i skrze své bližní) a vidět se jako osobnost, kterou mohu respektovat, která bude mě samotné inspirací a výzvou k dalšímu růstu - přeji si mít schopnost zdravé sebekritiky a přijímat přirozeně fakt, že každý den máme příležitost žít více v souladu se svými hodnotami. 

Rodina, komunita, společenství

Jak chceme milovat bezpodmínečně celý svět, když nedokážeme vystát svou rodinu? Cesta k mé rodině byla velmi dlouhá, jsou to nesmírně dokonalí učitelé bezpodmínečné lásky a zároveň respektování vlastních hranic. Byly i fáze, kdy jsem své biologické rodiče absolutně odmítala, doslova jsem je vydědila - oddělovala jsem se od kořenů, které mi právem náleží - a nechtěla jsem to slyšet. Definovala jsem způsob jejich fungování v mém životě na základě minulosti, zarytě jsem byla uzavřená všem novým možnostem. A cítila jsem se osamělá a celý svět se mi zdál hrozivý. Hledala jsem k nim cestu krůček po krůčku, někdy to byly scény jako z nízkorozpočtové komedie. A někdy to vyžadovalo opravdová rozhodnutí o tom, kým chci být a jak se sebou nechám zacházet - v takových chvílích to vypadalo, že házím hrách na zeď, ale nebylo tomu tak, následky mých činů se mi vždy časem vrátily v podobě oboustranně zdravějšího přístupu - rodiče jen prostě potřebovali více času to zpracovat - i když vlastně ani nevěděli, že se přirozeně začínají ke mně chovat jinak.

Hojnost přichází skrze zdravé vztahy. Nemusíte být boháči, a přesto se můžete cítit požehnáni. Dříve jsem měla přátele, pro které jsem dělala první poslední, pořád jsem je měla v hlavě (strach z jejich ztráty mi nedovoloval je mít v srdci) - jak je potěšit, jak jim pomoci. Problém byl v tom, že oni to tak neměli se mnou. A někdy to bylo zase naopak. Prostě v tom nebyla rovnováha. Byli se mnou stejně rozumově jako já s nimi. Dnes se podívám na své přátele, které jsem si vybrala ke sdílení společného života a kteří si vybrali mě - udělali jsme jistě hluboké rozhodnutí, že pro tento čas budeme jeden druhého podpírat na společné cestě, a vhání se mi slzy do očí vděčností. Každý z nás má totiž něco, o co se může s druhými podělit a nebude mu to chybět, zatímco přátelé to velmi ocení - dáváte, přijímáte a najednou si všimnete, že jste neskutečně boha-tí - ale ne tak, jak se píše v příručkách o zbohatnutí. Myslím si, že každý z nás má v sobě složku osobnosti, která je chamtivá - bojí se ztráty a chce víc a víc. Kdo tvrdí, že ji nemá - toho ovládá nejvíce. Myslím, že život není o tom tuhle složku zlikvidovat, ale být si jí vědom a umět s ní pracovat tak, aby nám pomáhala v životě růst, ne aby nám diktovala a dělala z nás lakomce a falešného politika.

A přesto by vztahy neměly být hlavním cílem našeho života, nýbrž jedním z prostředků plného žití.

Můj sen je plně prožívat sebe jako součást rodiny všech úrovní - té úzké pokrevní, širší rodiny skrze komunitu přátel a společenství v obci, vlast a kraj, pozemské rodiny Země i té vesmírné. Přeji si v pravý čas najít muže mého srdce a vychovat s ním dítě, které se stane opravdu krásnou, svébytnou a přirozeně zodpovědnou osobností - je-li to vůle boží.

Pravdou je, že dřív jsem to chtěla všechno a hned, a tak jsem si vytvořila iluzi dokonalosti - že už to vlastně všechno mám a v tom vnějším světě jsem hledala, slyšela a viděla jen to, co této iluzi odpovídalo, zbytek informací jsem zazdila - teprve, až když jsem si dokázala přiznat, že život je výsledkem každodenních činů a rozhodnutí, dostala má každodenní realita svou náležitou váhu a důležitost a život začal být najednou nečekaně smysluplný, protože každý drobný čin už nebyl smutným osamoceným skutkem, ale stal se cihlou velkého posvátného chrámu, který stavím. Pozemského chrámu své duše.

Ivanko, díky za krásnou otázku. An.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330