Intuitivní cesty po ostrově věčného jara

Dvanáct dní uteklo jako voda. Má existence se stočila a zas roztočila jako vír v řece. Nic není na svém místě. A přeci všechno perfektně sedí. Věci se děly stejně, a přeci jinak. Na mém deníku pro tuhle cestu je spirála, koupila jsem ho těsně před odjezdem. To už nikoho nepřekvapí. Byla to cesta integrace (viz článek na Liveinspirit). Z tolika perspektiv jsem v posledních letech poznala sama sebe a konečně to dává dokonalý celek. Já jsem nikdy nebyla ztracená. Nikdy jsem nebyla oddělená. Je vůbec v tomhle světě legální být tajným obdivovatelem sebe sama? Zamilovala jsem se do sebe, stala jsem se sama sobě úžasnou společností.

Nepamatujeme si, co pro nás v tuto chvíli není důležité. Na druhou stranu si vzpomínáme na svá jiná já v jiných realitách, časech a prostorech, protože tyto příběhy nám mohou osvětlit naše přítomné hmotné já a jeho zkušenost, protože tyto roviny jsou souvislé a to spojení, ty různé perspektivy navyšují informační účinek jednotlivých úhlů pohledu hlavních rolí naší duše v tomto multiverzu. Moje minulost tohoto života se zjevuje ve tmě, vlastně spíš v barvách vzpomínek stejnou sílou (či slabostí - porovnáme-li to se silou přítomnosti) jako kterýkoliv jiný "minulý" život, a tak je na místě ptát, zda se to vůbec stalo, bylo to skutečně součástí mé hmotné zkušenosti, nebo to vytvářím tím, že si vzpomínám? Jsem tvůrce každou buňkou svého těla, och, ty galaxie buněčných informací! Člověk začíná skutečně žít, až když dokáže pochybovat, zda vůbec existuje v té dokonalosti, v jaké se jeví, v tu chvíli se dotýkáte nejčistší formy dojetí. Má mysl už dávno není lineární, je spirální - spojuje úrovně, které mají určité konexe. A tak v tuto chvíli jsem součástí mnoha příběhů, ty se vynořují a zase ztrácí. A já je nezachytávám, protože to není důležité. Děje se to. Tady na Tenerife jsem toho "viděla" mnoho... příběhy, legendy, budoucnost, minulost - vše se propojovalo v jednom bodě - v mé vyšší mysli. 

Otázky, které se zdály akutní, najednou neexistují. Naučila jsem se věřit svým rozhodnutím. A jediné rozhodnutí, které skutečně o něčem rozhoduje - je, kam položím svou nohu nyní, a kam tu druhou po ní, jaké slovo vyslovím teď, s jakou intonací, sílou, koho oslovím a koho nechám projít kolem bez povšimnutí, kam zaměřím svou mysl. Nic dál dopředu nemá smysl, protože za vteřinu může být všechno jinak. Och, ano, ráno se opravdu už nemusím probudit. Můžeme dělat plány do budoucna, ale že včera jsme chtěli jít doprava, neznamená, že dnes naše cesta nevede doleva. Naše rozhodnutí jít doprava bylo již dávnou součástí rozhodnutí jít doleva. Plánovat budoucnost bez lpění na jejím průběhu, to se učíme. To je naplňování naší vnitřní vize, o jejímž rozsahu nemáme ani tušení. Dříve jsem na cestách stále pochybovala, zda ulice, kterou jdu, je ta správná, zda mi v té vedlejší mi "něco" neuniká. Konečně se cesta stala součástí mne, cítím jí v sobě. Už není o čem pochybovat. A já vím, že co si prožiju na cestě, to dokážu následně aplikovat do svého života. Takže tohle je čas na malou oslavu. Všimla jsem si malého obrázku srdíčka a kávy na svém mobilu, dala jsem si je tam před třemi lety, aby mi vždy připomínaly, že život je o lásce, pohodě, přátelích a radosti, tehdy můj život takový nebyl. Sen, o kterém jsem nevěděla, že mám, se naplnil, tak nač si dělat starosti, co bude dál. Semínka jsem zasadila, teď o ně budu každodenními kroky pečovat.

Jsem na letišti, zítra ráno letím zpět, jsem tu s Belgičanem a Čechem, co si tu poklidně už nějakou dobu žijí, příběhy lidí z cest mi vždy rozšíří obzory, co vše je možné, a tak se i já otevírám zas novým možnostem. Všichni tři smrdíme a večer se umyjeme na toaletách pro postižené, které poslouží jako naše koupelna. 

Vím, že jsem byla tam, kde jsem být potřebovala, potkala, koho jsem potkat měla, integrovala, co chtělo být začleněno... Tak nějak jsem tu byla jinak než na jiných cestách. Nic jsem nehledala, po ničem jsem netoužila, jen jsem byla a věřila v každé své rozhodnutí. To si vezu zpět do svého života. A taky úctu ke své samotě a obdiv ke všemu, co dokáže mé tělo. Cítím prázdno. Hezké prázdno. Dřív by možná bylo děsivé. Dneska vím, že vše je součástí procesu. 

Naše životní zkušenost slouží jako důkaz nám samotným (těm úrovním, které nevěří), co vše dokážeme. Já sama jsem pro sebe hmatatelným živoucím důkazem (pro jiné třebas inspirací), že samota je krásná, když s ní člověk nebojuje, že mé tělo toho zvládne mnoho, když se s ním spojím, že když se ztratím v pochybách, je velmi jednoduché se vrátit zpět do víry a vědomí lásky. Jsem posílena. Posílena sama sebou. 

A že mě ještě občas přepadl smutek, že tu není nikdo se mnou? Což se může tady stát lehce, když jste jeden špinavý člověk mířících do hor mezi tisícem voňavých plážových lidí. Už vím, že samotu si nesu s sebou, byla schovaná někde v mém srdci, tady se to stalo jen odrazem toho, jak se některá má část cítí osaměle doma. Je na čase, aby přátelství byla znovu reálná a hmatatelná, aby lidé na ulici nebyli cizinci, kterým je nutno se hlavně vyhnout. Aby člověk viděl vždy příležitosti být kontaktní. Mapa může říct hodně, ale nikdy ne tolik, co člověk vedle vás. Proto doma budu posilovat pocit sounáležitosti, protože pak se nikde nebudu moci cítit osaměle. Protože pro božskou prozřetelnost je velmi jednoduché přivést vás k lidem, se kterými se budete cítit doma, kdekoliv budete. Somos el mundo. Jsme jednou zemí. Nelze být oddělen. 

Učím se nechat vést intuicí. Doslova. Když nevím, kudy se vydat, kde spát... Jakkoliv mě tlačí čas (odjezdy autobusu, stmívání...), vím, že nejlepší je sednout si, dát si kávu nebo si pustit hudbu a tam, kde nebyl čas, se objeví dokonalé načasování, a řešení se zjeví, ano doslova zjeví samo - jako obraz, myšlenka, pomyslný scénář. Vím, že cesty jsou symbolem životní stezky, a tak integruju tento způsob rozhodování, abych takto vědomě chodila nejen po Tenerife, ale i svým životem.

Jestli na mé poslední cestě mne provázela písnička "Miluješ jen, pokud dokážeš nechat odejít.", tak zde to byla píseň s názvem Happy...

Jsem balón, co může letět klidně až do vesmíru.
Vznáším se, a všechno je mi jedno.

Protože jsem šťastný.
Tleskejte, pokud se cítíte jako dům bez střechy.  
Protože jsem šťastný.
Tleskejte, pokud cítíte že štěstí je správná cesta.
Protože jsem šťastný.
Tleskejte, pokud víte, co pro vás štěstí znamená.
Protože jsem šťastný.
Tleskejte, pokud máte prostě chuť.

Tak hasta luego! Bude mi chybět papája, avokádo a chuť místních banánů...

Vzhledem k tomu, že jsem se na internetu vyskytla vždy jen krátce, publikovala jsem krátké příspěvky s fotkami pouze prostřednictvím Facebooku. Tak tady je trochu Tenerife...

Paella v El Puertito, zapomenuté rybářské vesničce. Sopka Pico del Teide v západu slunce. Magické útesy Los Gigantes.

Můj bejvák. Na jednu noc - má vlastní hacienda na pobřeží. Ranní jóga na terase.

Západ slunce nad Atlantikem a ostrovem Gomera. Area "no camping"  Východ slunce nad Pico de Teide (vstávat člověk nemusí, slunce tu vychází v půl osmé ráno, tady na západním pobřeží ještě déle)

Obraz v kostele. Autorova duše si asi vzpomněla na kdysi dávno, když byl ostrov skutečným ostrovem věčného jara plný vědomých bytostí, které tu žili v symbióze s delfíny a velrybami.

Just another day in paradise...S novými přáteli, vesnička Masca.

Velmi pomstichtivá rostlinka. Když odloupnete jednu z těch kytiček, získáte lepidlo typu Herkules. Když si neumyjete ruce a namažete si půl hodiny poté obličej krémem, získáte VYRÁŽKU. Ano, mám i jiné historky než s kaktusama 

Tady by ze mě mohl být FRUTARTARIÁN (frutas - ovoce, tartas - dortíčky)  Jsem přemangovaná... zkuste spát pod mangovníkem a nepřejíst se...

9. 5. Postel, sprcha, vyprané oblečení. Ach... ach... ach... Tohle je na cestách to krásné, naučí člověka vděčnosti za věci, které někteří považují za samozřejmé. Hory jsou super a tahle horská vana má své kouzlo, ale v životě je krásný právě ten kontrast. Jako je třeba právě ledová bystřina versus horká sprcha, smradlavé týden neprané oblečení versus vůně mýdla, noci pod hvězdami a komfort lidských obydlí.

10. 5. Dneska jsem se probudila v místnosti zalité bílo-zlatým světlem, které okolo mě tančilo a vlnilo se jako oceán. Ta místnost byla bez oken. Tolik k aktuálním erupcím na Slunci...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330