Buďme vděčni za rány, které nás formovaly do naprosto dokonalé jedinečné podoby... Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se přestala srovnávat s druhými. Jak říká Osho - Bambus nemůžete srovnávat s borovicí, bambus je bambus a borovice je borovice. Proč bychom je chtěli srovnávat? Tak je to i s námi lidmi. I dnes se občas objeví někdo, kdo rozjitří mé pochyby o sobě samé. Tyhle pochyby jsou ale jen dočasné (a mnohem kratší, než tomu bývalo) a umožňují mi znovu si uvědomit svou jedinečnost. Jedinečnost se vším všudy. Nejen s tím "dobrým", ale i s mými záchvaty úzkosti, které mi umožňují nalézat tisíce způsobů, jak aktivizovat znovu a znovu svou energii a být si jistá o podobě života, jaký chci žít. S mými emočními tobogány, v jejichž energii dřímá obrovská životní síla a tvořivý potenciál... Vše špatné v nás je dobré, jedinečné a úžasné. Jen to poznat, pochopit a začít správně používat...
Tenhle svět, jak jsme si ho vybudovali, by nás rád měl jednotvárné, vypadá to bezpečněji, není v tom žádné riziko, tak jsme to chtěli, byli jsme vyděšený z následků našich kolektivních chyb. Jenže jsme zjistili , že to nefunguje, že se nám to nelíbí, už to tak nechceme, no big deal, tvoříme dál...
V tom jednotvárném světě bývaly doby, kdy jsem byla schopná se vinit za to, že nejsem tak "plochá" jako někteří lidé. Byla jsem svým prožíváním mimo běžnou normu, a to mi způsobovalo pocit vydělení ze společnosti. Tedy oddělenost. Pak jsem se dlouho obviňovala za to, že v určitých lidech nevidím tu hlubinu, že jsem egoisticky povýšená. Nakonec se učím na lidi dívat střízlivým okem, bez závojů vlastního idealismu a bez nadřazeného posuzování. Je, jak je. Jsou, jací jsou. Jsem, jaká jsem. A všichni jsme dokonalí takoví, jací jsme. V tom je ta sou-hra.
Jenže potenciál není to samé co projevení. Každý má potenciál být hluboký a vědomý, ale ne každý to žije... A já mám právo být sama se sebou s-pokoj-ená za své projevení, protože tohle projevení je se mnou v souladu. Projevuji se. Nádhera.
Tenhle svět, jak jsme si ho vybudovali, by nás rád měl jednotvárné, vypadá to bezpečněji, není v tom žádné riziko, tak jsme to chtěli, byli jsme vyděšený z následků našich kolektivních chyb. Jenže jsme zjistili , že to nefunguje, že se nám to nelíbí, už to tak nechceme, no big deal, tvoříme dál...
V tom jednotvárném světě bývaly doby, kdy jsem byla schopná se vinit za to, že nejsem tak "plochá" jako někteří lidé. Byla jsem svým prožíváním mimo běžnou normu, a to mi způsobovalo pocit vydělení ze společnosti. Tedy oddělenost. Pak jsem se dlouho obviňovala za to, že v určitých lidech nevidím tu hlubinu, že jsem egoisticky povýšená. Nakonec se učím na lidi dívat střízlivým okem, bez závojů vlastního idealismu a bez nadřazeného posuzování. Je, jak je. Jsou, jací jsou. Jsem, jaká jsem. A všichni jsme dokonalí takoví, jací jsme. V tom je ta sou-hra.
Jenže potenciál není to samé co projevení. Každý má potenciál být hluboký a vědomý, ale ne každý to žije... A já mám právo být sama se sebou s-pokoj-ená za své projevení, protože tohle projevení je se mnou v souladu. Projevuji se. Nádhera.
V chrámu se tyčila socha Buddhy. Byla nádherně vytesána ze žuly. Každý den k ní přicházelo mnoho lidí, aby se pomodlili. Schody, které k Buddhovi vedly, byly ze stejné žuly jako socha.
Jednou se však tyto schody staly velmi nespokojenými a ozvaly se na protest: „My jsme tu společně jako bratři, přišli jsme ze stejné hory. Co dává lidem právo po nás dupat a před tebou se klanět? Co je na tobě tak zvláštního?“
Socha Buddhy klidně promluvila: „Vytesat vás znamenalo čtyři rány kladivem, a byly jste stvořeny. Ale já jsem musel podstoupit deset tisíc ran, aby se ze mne stal Buddha“. (příběh převzat z Filozofického bulletinu Nová Akropolis)Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat