Je schopnost opustit nevyhovující vztah, práci, bydliště nebo celou podobu života projevem slabosti, nebo projevem síly?
Cítit se vždycky budeme jen podle toho, jak je/není čin v souladu s našimi vnitřními hodnotami a přesvědčeními. Nikdo vnější nám nemůže říct, kdy se máme cítit jako vítězové a kdy jako ti, kteří něco vzdávají.
Častokrát slýchávám otázky, kde je hranice mezi uzavřením určité zkušenosti prostřednictvím vědomé změny a útěkem před vlastním stínem. Ale vskutku na odpovědi záleží? ... v závěru jednoho hudebního klipu říká taxikář (Miroslav Donutil) - to se vždycky pozná, jestli jedete na dovolenou, nebo před něčím utíkáte. A já myslím, že záleží na vnitřní motivaci změny - zda měníte věci, protože už dál nemůžete - nebo zda měníte věci, protože se tak milujete, že víte, že vám změna prospěje. V prvním případě máme odpor vůči nějakému druhu zkušenosti, v tom druhém je přijetí a smíření, a tedy i potřeba udělat krok dál. Jenže někdy může být čekání na onu sebelásku nekončící, někdy prostě uděláte krok a ona ta úcta k sobě sama přijde ruku v ruce se zlepšením situace.
Bez ohledu na to, jaké já sama mám sklony k únikům, je ve mně nově jakési vnitřní zodpovědné (sebe)vědomí, že některé věci nelze přeskočit, a tak - i když se občas trucovitě obrátím ke všemu zády, čímž se obracím zády sama k sobě, nakonec se obvykle dobro-volně nechám v tom všem pořádně vymáchat, emočně obrousit, prožít, propustit (vypustit), abych prostě udělala změnu, až když jsem opravdu smířená s vlastním životem. Ono totiž narážet hlavou do zdi moc nemá smysl, vynucená změna je rozumová, a tak je ve skutečnosti jen povrchní (i když i to je dobrý začátek, ale někdy se špatným koncem). Ta přirozená změna je o tom, že něco pro mě ztratí smysl, a tudíž už to nemusí být v mém životě (viz můj lednový článek S-mysl života, sebe-vědomí, svoboda volby aneb Kde jsou proboha moje hodnoty?).
Samozřejmě ideální stav je, že neunikáte před sebou sami, jste smířeni s aktuálním stavem (nemáte vůči němu odpor) a v důsledku nově rozpoznané sebelásky toužíte po změně, která bude více sladěna s tím, kým jste (i když jste to doposud skrývali, dokonce sami před sebou), ale kdo z nás žije podle ideálních univerzálních pravidel, že?
Ono vše nevyřešené se k nám stejně znovu vrátí k přijetí a může to přijít jedině tehdy, až na to budeme připraveni. Takže utíkejte, klidně vezměte nohy na ramena a utíkejte před tím, co jste ve svém životě sami vytvořili, není na tom nic špatného, je to život, ono si Vás to najde ve správný čas. Život není nutno příliš komplikovat, my často zbytečně pociťujeme vinu za věci, které necháváme za sebou, za rozhodnutí, která jsme udělali, i ta, která jsme neučinili, vinu za obzory, kterých se toužíme dotknout, vinu za to, že ve svém životě něco prostě už nechceme...
Takže bez servítek - prásknout do bot, utéct od manžela a dětí? No, proč ne? Rozumově zodpovědným se nyní vaří krev v těle nad schválením takové nezodpovědnosti, co onen vztek a pobouření ukazuje o těch, kteří jej pociťují, je už na zvážení každým zasaženým jednotlivcem. Ovšemže jinak bude odcházet soucitný člověk, který už mnohé zažil, chápe, kdy je čas opustit scénu a přijal zodpovědnost za vše, co utváří, a jinak ten, který se odpojil od vlastních emocí v důsledku strachu a viny. Budou to dva odlišné příběhy. Pokud si v sobě neponesete ani drobeček viny, která by vás později dohnala, tak se nakonec (jo, třeba i po letech) vše poskládá v dobro všech zúčastněných. Nebude to bez dramatu, staré vzorce potřebují narušit. Ale dokáže vůbec matka opustit své dítě bez viny? V této společnosti myslím, že ne. Nemluvím tady o psychopatických jedincích, kteří spálí své novorozené dítě v krbu, jak oznamoval dnes jeden nadpis na Seznamu "žhavých" novinek - no, prosim, já si z toho ještě dělám i vtipy, posuzovači, nechť se cítí pohoršeni, já nesoudím, neumím si nasadit cizí boty. Každý v sobě máme psychopata, který je za určitých podmínek "vypuštěn"... nejvíce jedovaté energie na tomto světě vytváří soudící "to já bych nikdy". Pýcha předchází pád. Ty, kdož jsi bez viny, hoď kamenem. Já tuhle zabila rybičku. Padajícím víkem jsem jí rozsekla na dvě půlky. Nemohlo by se to stát, ani omylem, kdybych v sobě neměla potenciálního vraždícího psychopata. Samozřejmě, že jsem brečela, ale rybičku moje lítost nesešila. Činy mají své následky. A já první tři minuty hledala viníka jinde (výrobce akvárka? ten, kdo tam to víko takhle blbě dal? Bůh, který chtěl, abych to akvárko v práci vyčistila?), tři minuty mi trvalo, než jsem přijala, že já jsem pří-čin-ou mých vlastních činů.
Ale zpátky k matkám, které opouštějí své děti bez viny - nejsme tak nastaveni, možná jednou někde někdy v budoucnosti to nebude nic zvláštního, protože koncept uzavřené rodiny bude dávno přežitý a dítě bude tak nějak všech, v té verzi budoucnosti, kde už nebudeme některé životní události a situace vnímat jako zraňující, ale jako přirozenou součást života a pohybu. Já si to umím představit, mám na budoucí koncepce společnosti vymezenou velkou (no, možná až zbytečně velkou) mozkovou kapacitu, ale chápu, že někteří takovou vizi zavrhnou. Otázkou je proč? Které hlasy jsou ty kritické?
Nakonec mnoho z nás, kteří hledají výmluvy typu "nemohu ho/ji/to opustit" (myšleno dospívající či už dospělé dítě, manžela, šéfa, spolupracovníka, zahradu, ...), si uvědomí, že v určitém okamžiku se naše zodpovědnost k druhým promění v naši osobní výmluvu, proč se nevyvíjet. Vysvětlete svému egu, že nikdo není nenahraditelný. Myslíte si, že vaše dítě touží vám stát ve štěstí, a žít tak v emočně otrávené atmosféře? Vaše milující dítě bude první, které bude tleskat, když vykročíte na cestu nového sebepoznání - pokud sami dokážete čelit své vině, pak vám ani na vteřinku nezazrcadlí vaše vlastní pochybnosti.
A nakonec přes všechny naše dětinské protesty budeme stejně vždy dotlačeni ke změně. Nebo umřeme. Pohyb, život. Ustrnutí, smrt - to je taky možnost - když nejsme ochotni svá nezdravá přesvědčení a lpění opustit, už jsem to ve svém životě viděla, je to smutné, ale je to lidská vůle stejně jako jiná - umět promrhat život je pro duši stejně důležitá zkušenost jako vymačkat z něj každou kapku poznání.
Život je jako vlna, která nám v počátku dá mírný proud směrem ke změně, nechceme-li, smete nás, protože vlna života nelze zastavit. Někdy je potřeba změny až tak legračně zjevná, že to vidí všichni kolem, jen my ne. Takže nakonec je úplně jedno, jak se pohybujete svým vlastním životem, zda surfujete s ladností vy na vlně, nebo spíš vlna na vás. Ale jakmile se začnete mít rádi, nebudete se chtít neustále odírat o dno, když vás smete další vlna. Co se úniků týče, který blázen by se schoval před vlnou pod hladinu? :) Únik je jen domnělý. Odře vás a stejně posune. Víte, co tím chci říct - že před vyšší vůlí se neschováme. A proč? Protože vychází z naší božské vůle. Je to jedno a to samé - od určitého okamžiku sebe-vědomí. Je to naše niterné volání, sami na sebe sešleme tolik vln, kolik je potřeba, abychom dosáhli toho, po čem naše srdce v hloubi duše touží. Jsem s vlnami ve svém životě smířena. Díky! Když vás život potopí, je v onom toužebném nádechu nad hladinou mnoho pokory...
Když je touha po změně jen pošetilý rozmar vycházející z naší vlastní iluze o nás, překážky nás zastaví nebo po zdánlivém ú-spěchu vrátí zpět. Když je to vůle, tak nás překážky nezastaví, naopak posílí - tím roste náš vnitřní pocit svobody ve smyslu "mám svůj život ve svých rukách, konám děj se co děj - to jen překonávám omezení své vlastní mysli, že něco nedokážu, nebo si něco nezasloužím" - a pak se celý vesmír spojí, aby člověku vydláždil cestu směrem, pro který se rozhodl... Proto buďme bdělý v tom, pro co se rozhodujeme a co si vědomě i nevědomě přejeme.
Takže si pamatujme, že přijímat to, co je, ještě neznamená setrvávat v něčem, co nám už neslouží. Je to jako, když proberete skříň od věcí, které už nenosíte, a přeskládáte kopičky svých svršků v policích tak, aby vám to lépe vyhovovalo vzhledem k ročnímu období a aktuálním módním trendům.
Neznámé je zprvu bezobsažné, může být naplněno čímkoliv, in-formováno, naplněno světlem, proto se zprvu jeví jako temné. Blížící změna s sebou tak nutně přináší úzkost. Zvládnu to? Bojím se selhání, bojím se, že budu odmítnut, souzen, opuštěn... Jako když jsme poprvé měli jet na kole bez koleček, ty kolečka znamenají podporu - v životě pak symbolizují osud, boha, prostě víru, ... ale teď je to na nás, my jsme tím bohem a zůstává nám k dispozici pouze - víra v sebe sama! A ano, je tu úzkost. A pak je tam euforie. I odřená kolena. Krásně odřená kolena. Pátá dimenze života není nic jiného než skutečná dospělost.
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
AUTENTICKE ;-))) NA VLNE... VDAKA ZA VELKE MOZGY A SRDCIA <3
OdpovědětVymazat