Paradox Já jsem i nejsem mé emoce a proč je finální odmítnutí prvotním přijetím

Následující řádky jsou zároveň tak trochu odpovědí Zuzance na její kdysi dávno navržený námět na článek "Lepší je být přirozený než normální!". Hm, ... lepší nevím, zprvu je to stoprocentně náročnější, ... ale později nepochybně zdravější a od určitého okamžiku vlastně mnohem snazší než si udržovat všechny staré masky naučených reakcí. K maskám totiž potřebujete mysl operující na nízkých frekvencích - řekněme "úředníka" - mysl, která třídí podněty a podle toho z šatníku vybere tu kterou reakci. Když se mysl pozvedá z bahna pochyb o sobě a o světě, v šatníku mizí ramínka i police a objevuje se totální chaos - úředník prochází školením a časem zjistíte, že tahle neorganizovaná masa je dokonale fluidní - úředník se stává umělcem a dochází ke změně způsobu vnímání existence - viz můj poslední článek Buňky jako satelity. Ovšem tomu předchází náročná cesta zkoušek, výzev a úkolů... osobně se domnívám, že cesta do podsvětí dokonale znázorňuje cestu duše do těla...

Zuzi mi k tomu tehdy připsala souvislosti, které jí napadaly ke slovu "přirozený": "BÝT PRIRODZENÝ" u vás asi PŘIROZENÝ ;) /PRI-ROD-ZEN/&/PŘIRO-ZEN/ Niečo ako bytie ŽENY... alebo cesta ZEN (jako zen-buddhismus)... prirodzeně, veď vieš!

Oh, ano, já viem. Nad slovem "normální" se pozastavovat nebudu (však normalizace nebo plynové komory ukázaly, kam vede potřeba jednotných norem), za to slovo "přirozenost" mě zajímá. Anglicky natura-l, souvislost s přírodou (která reprezentuje implicitní nevyslovený dokonalý řád vzrůstající z prvotního chaosu;) je zjevná (naturae lat. příroda, naturalis přirozený). Žijeme v době, kdy přirozené procesy těla jsou považovány za odporné, přirozené projevování emocí za hysterické, přirozená tvořivost za nesmyslné hraní si na ideály a tak bych mohla pokračovat do nekonečna... Přirozenost má opravdu cosi společného s "ženou" - s ženským aspektem duše, tedy se týká i mužů. Tahle žena, kterou mám na mysli, je často spojována s emocemi. Jako by mezi slovem žena a emoce bylo rovnítko. Jestliže ale společnost považuje emoce za nepřípustné, žena se dostává do absolutně trýznivé smyčky, dusí v sobě emoce a pak je jedním uvolněním dostává ven. I příroda tuhle naší tendenci odráží - dostává emocionální záchvaty (vichřice, tornáda, potopy, bouřící sopky, zemětřesení) - Matka Země by jako žena v tomto světě byla označená za hysterku - ale my víme, že jen vyrovnává nerovnováhu. Nerovnováhu vyrovnává právě ten, který je citlivý na mimosmyslové informace - a zpětně se vracíme k ženské části duše - ta, která přijímá a jako řeka reaguje. Uvolnit tuhle část duše do proudu je jeden z nejtěžších úkolů dnešního člověka. Za nejtrapnější (a pro lidstvo nejnebezpečnější) hlášku považuju: "Vzmuž se, kluci nepláčou." - To, když slyším, pláču za ty malé kluky. Muž si celá staletí nemohl dovolit prožívat emoce, protože byly spojovány se slabostí (čím neomalenější žoldák, tím lepší zabiják) nebo nebezpečím (rozptýlení v boji či při lovu), ale já věřím, že dnes je to jiné a že když mluvím o emocích jako o cestě k sobě, mluvím o něčem, co se týká nás všech. 

Žena v tuhle chvíli jen vyrovnává naší kolektivní energii - je-li muž dokonale odpojen od svých emocí, žena se musí postavit na opačný konec spektra, aby misky vah zůstaly v rovnováze. Protože ženy nakonec podlehnou v raném věku společenskému tlaku a zatvrdí se, musí se pak rodit muži jak se říká zženštilí. Ve vztahu platí ta samá rovnováha: chce-li muž ženu, jak to říct - vznešenější, potřebuje se naučit mluvit o svých pocitech a tím je vynášet na světlo (pak to za něj nebude muset dělat žena či dítě nepřirozenou cestou emocionální lability). A chce-li žena muže citlivějšího, měla by v sobě najít nějaký opěrný bod, který jí ukotví jako loď v rozbouřeném oceánu vlastních i cizích emocí. 

Cílem není, abychom se všichni dostali do jednoho stejného bodu (cílem není norma:), ale abychom si dovolili být, jak zrovna jsme, a tím se otevřeli dalšímu stádiu svého bytí. Jsem citlivý a mám rád krásno, jsem drsňačka a nepoužívám příbory, neumím pojmenovat své emoce, jsem po emoční stránce jako neustále natlakovaný hrnec atd. Pohoda jazz... Jede se dál, poznat, přijmout, a je-li to vhodné, povyrůst. Neulpívat...

Předmětem mého aktuálního průzkumu :)) se stal syndrom odmítnutí - v té úrovni, že lidé by rádi čerpali z mých největších darů, ale děsí se mých nejhlubších stínů - ty nejlépe zamknout do skříně a dělat, že neexistují, "nemohla bys o těch věcech jednoduše nemluvit?" nebo "Nemohla bys být pořád ta superoptimistická holka, co je vždycky nad věcí?" Mohla, ale pak se budeme bavit o vaření a zahradničení, jako to dělám s "přáteli a známými z hmoty" - jestliže se umírním a osekám z jedné strany, pak přicházím v tu chvíli i o dary na opačném spektru mé bytosti, pro které mě právě tito mají rádi. Chci říct - já mohu stáhnout své frekvence, ale nutno říct, že za A/ mě to nebaví a za B/ když mě něco nebaví, nedávám do toho všechno - ani v dobrém, ani v nedobrém. A to souvisí s tím flow - tokem - ten prostě přestane proudit a já dost často znejistím, chovám se... no, nejistě. Když není flow, spustí se mozek a ten začne produkovat pochyby.

Když jsem dospívala, děsila jsem se lidí, kteří uměli jen pouhým gestem, pohledem (osobním vyzařováním) dát najevo, že "takto teda ne-e - buď mě bereš, nebo mě sereš, a tím pádem je mi po tobě šumák", působili na mě tvrdě, dneska vidím, že pokud to člověk umí správně uchopit, je v tom právě ona nejvyšší Jemnost. Vzá-jemnost. Ruka, která když se zvedne, zastaví armádu zuřivých. Přirozená autorita, žádný prostor pro ponižování či povyšování. A pokud ano, tak se taková akce jen sveze po auře dotyčného a vůbec se ho nedotkne. Máme pocit, že člověk, který stojí pevně ve svém bytí, se povyšuje, ale jemu je to prostě jedno - to jen my to neumíme, nejsme sami sebou a celé to zbytečně hodnotíme a prskáme, že ten a ten působí chladně - přitom on jenom nemá potřebu být ve vztahu s někým, kdo se chová jako idiot a opakovaně do něj projektuje své vlastní iluze :) Takový duchem pevný člověk vytváří energetický prostor, který druhého ve své přítomnosti vibračně vyzvedne do jeho lepší verze, která nemá již potřebu vůči čemukoliv být v pozici odporu, tedy odmítat a tedy nemá potřebu projevovat nějaké nízké tendence - ovšem zároveň se tyhle tendence naprosto neuvěřitelným způsobem zviditelní. A v takovou chvíli lidé obvykle začnou házet své bahno na zdroj světla...

Mnozí jsou pro nás takovým zdrojem světla. Teď to obrátím - i vy jste pro mnohé tím pevným bodem existence. Jsou lidé, kteří Vás takto pevné odmítnou (a překonat pocity osamocení je v tuhle fázi opravdu hluboce bolestivé, vyvěrá to jako nikdy nekončící pramen hluboké intenzivní bolesti - a zas se dostáváme k nutnosti prožít emoce - je to jako hnis, který prostě jednoho dne vyteče a úplně beze zbytku opustí Vaše bytí), ale jsou lidé, kteří po nějakém tom zavrávorání tuto nabídku přijmou a díky tomuto přirozenému toku energií se ocitají ve svém vlastním flow a začnou své životy postupně přetvářet do podoby, ve které se budou cítit lépe (naturalis) - proto se lidé s Vámi cítí dobře - vlastně hlavně proto, že Vaše absolutní přijetí jejich bytosti v nich vyvolává jejich lepší já - a o tom by měly být dnešní vztahy. Tak lze měnit svět kolem - absolutní bezpodmínečnou láskou, která ale není naivní, nýbrž pevná jako skála a měkká, poddajná, jemná jako voda...

Pro mě je vlastní autentičnost cennější než cokoliv jiného. Protože právě ona je klíčem k mé vnitřní rovnováze. Není to sobecké - právě z této neutuchající harmonie pak mohou čerpat i druzí. 

Ve všech svých vztazích jsem většinou hned na začátku projevila své šílené já, čímž jsem nevědomě pokládala otázku: "Tak co - zvládáš?" a byl klid - asi to začnu znovu praktikovat, je zdravé se občas tak projevit, aby lidé věděli, na čem s Vámi jsou a že každá mince má své strany - vznešená královna vzrůstá právě z problematické princezny - protože právě problémy a konflikty ji učí.

Občas na své přátele zavrčím. Ano, moje přátelství takové je, ochranitelské a výchovné a já prostě seknu drápem, když vidím, že si vlčata hrají už příliš nebezpečnou hru. 

Ano, i já mám své nálady - bylo by děsivé, kdybych neměla. Ona, právě ta bezprostřednost, kterou na mě mají mí přátelé rádi, má oba póly - jeden je boží a druhý je "na zabití" :)) - a jsem-li jedním, jsem i druhým, člověk nemůže zavřít dveře jen z jedné strany.

Věci jsou, jak jim dovolíme, aby byly, proto mě realita učí, že svou energií dovoluji něco, co se mi nelíbí - to nemusí být způsobeno odporem ze strany mé či kohokoliv, jen nevědomostí, neznalostí souvislostí - a tak se učím tyhle poznámky mých přátel nepřecházet mlčením a učím se učit, ano doslova učit své bližní přesně tuto pravdu, kterou vkládám do těchto slov, že je to jako by chtěli pít víno a odmítli hrozny - víno pochází z hroznů, stejně jako dary pocházejí s toho, co považujeme za prokletí.

Stíny osobnosti bývají dost často výsledkem v dětství špatně pochopeného a nyní nevyužívaného daru (ovšem mám takové tušení - že to je právě ona hra, kterou dobrovolně hrajeme - hledači pokladů), přičemž nezdravé či dokonce patologické chování vzniká tím, že se nepochopený dar (a pak i jeho stínovou podobu) snažíme obejít, potlačit - čímž s nimi ztrácíme kontakt. Přicházíme o svou autenticitu, jedinečnost, rozmanitost. A jedinou cestou, jak se dostat zpět, je projít všemi těmi emocemi, které skutečnost překryly a na základě nichž jsme si v hlavě vytvořili zvrácená přesvědčení o tom, jak by věci měly být, abychom byli přijímáni. Možná se naše společnost tváří civilizovaně, ale je 30 let opravdu dost na to, aby se svobodná a pestrá bytost cítila v tomto světě v bezpečí?

V každém principu zrcadel (zrcadlení vnitřních bolestí a radostí skrze vnější svět) je bod obratu, bod potvrzení - bod, kdy vnitřně jste už jiní, ale realita se ještě nestihla přeprogramovat a žádá si od nás finální potvrzení toho, co chceme, a absolutní přijetí aspektu, který opouštíme. Takže moji bližní neodmítají tyto mé aspekty proto, že já bych je odmítala, ale proto že jsem své přijetí ještě dostatečně do světa nevykřičela, a tedy se má vnější realita zatím neproměnila na základě toho, že jsem v posledních měsících nalezla lásku, pochopení a obdiv i k těmto svým stínovým částem duše. Mám-li říct pravdu - jsem sama ze sebe téměř v extázi, když jen pomyslím na to, jak je vše ve mně perfektně propojené - roztříštěnost se stala mou integritou a reaguji výstražným zavrčením, dovoluje-li si někdo o mě vynášet nějaký osobní soud.

Takže skrze mé vztahy mi byla několikrát zopakována finální otázka, zda opravdu vím, kdo jsem. A já s hlavou vztyčenou odpovídám - Ano, vím, kdo jsem ve svém jádru. Jistě, že druzí mají právo (stejné právo jsem přeci připsala zrovna loni na podzim já sobě) s námi nebýt, nevyhovujeme-li jim, ovšem tím se musí rozloučit i s tím, co jim do života přinášíme. Nemůžete platit pannou a krále si ponechat. Neprodávejte se takto podfukářským obchodům. Jak řekla Marylin Monroe:

"Jsem sobecká, netrpělivá a trochu nejistá. Jsem často mimo kontrolu a těžko zvládnutelná, ale jestli se nedokážeš srovnat s mým Já v těch nejhorších chvílích, tak si můžeš být zatraceně jistý, že si mě nezasloužíš v těch nejlepších!"

Byl to tedy příběh jakéhosi finálního odmítnutí, které mě ještě více propojilo s Podstatou sebe sama. No, finální. Svoje články taky často v pc označím "final" a časem je v názvu "final_final_final" :)) Ale všimla jsem si u sebe nové tendence, která je naprosto boží - v podstatě odmítnutí ve mně vyvolává zcela opačnou reakci než dříve - čím více mě někdo odmítne, tím větší reakci sebepřijetí prožívám. 

V takovém okamžiku vědomě pozoruji (síla Země - nohy pevně na zemi) emoce, nechám je projít buňkami (voda proudu), což se projevuje palčivou bolestí těla (oheň transformace), pak přijde uvolnění (vítr lehkosti) a teprve pak se rozhoduju, jak s odmítnutým prvkem osobnosti naložím - jestli je pro mě v pohodě, baví mě, vnímám jej jako přínosný anebo jestli se nechám inspirovat reakcí vnějšího světa a trochu jej "vychovám" v nějakou pro mně zdravější formu - tedy překročím svůj stín :)

Včera jsem konečně došla do bodu, kdy jsem "nashromáždila veškeré informace svého výzkumu" a mohla povolit stavidla do snad hodinového pláče. V tom procesu bylo cosi vzdáleného a cosi neuvěřitelně blízkého - paradox existence, který celé mé bytí rozpínal, až to bolelo. Možná smutek, že v tomto světě nemohu svobodně prožívat "stíny", přestože je neskonale miluju. Na závěr jsem sama k sobě pronesla nejkrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšela :) A je to tak, že tímto se mi zas mění herní pole...

Jak jsem napsala na svém webu Liveinspirit.cz: "Kdyby se mě někdo zeptal na jeden konkrétní způsob, jaký mi pomáhá se ve svém životě cítit skvěle - řekla bych pláč. Vědomý pláč! Takový, který otřásá všemi buňkami! A může být tichý, nezastavitelný, burácející nebo smutný, vzteklý, jakýkoliv je zrovna potřeba :) Totiž, když ty emoce dostanete ven, nemusí je z Vás někdo složitě dolovat nějakou vnější katastrofou a ubližováním. Příp. se takové katastrofě či pokusu o ublížení zasmějete. To je jádro mého receptu na štěstí. Ale to vyžaduje notnou dávku odvahy stát se dobrodruhem ve svém vnitřním světě, pozorovat své prožívání a hledat tyhle zasuté pocity krčící se v nějakém našem vnitřním zaprášeném koutě."

Já věřím, že cesta životní autenticity vede skrze prožití emocí. Máme je uložené jako tvrdé shluky v buněčné informaci (ať už to nazveme minulý život, genová paměť nebo jen fakt, že nám někdo v dětství řekl: "Styď se!"), to nám způsobuje určitou životní ztuhlost, kterou jsem se rozhodla rozhýbat. Lidský duch se stal jednotvárným, i tělo používáme pouze ve třech polohách (leh, sed, stoj) a málokdy jinak. Zkuste se pomalinku a jemně! ohnout tak, aby se Vaše záda ohýbala obratel po obratli - začněte krčním obratlem a postupujte dolů - zjistíte, že je to neuvěřitelně těžké a že s tím (jako kdyby z těch jednotlivých obratlů) vyskakuje na povrch mnoho roztodivných pocitů. Mně takové první ohnutí dolů a nahoru (stejným způsobem, jen se začne dolním obratlem, který se narovnává) trvalo 20 minut, byla jsem zpocená a některé obratle se prostě ohnuly po skupinách - byly příliš ztuhlé.

A ano, mám-li říct pravdu - takto mírně rozhýbaná (mírně, protože do skutečné autenticity mají i nejotevřenější bytosti pořád daleko, ale vše bude, vše roste a sílí) jsem v té okolní ztuhlosti tzv. "už trochu moc", "krásný, ale už trochu moc, nemyslíš?" Ne, právě že nemyslím... já totiž mozek používám k jiným věcem, než přemýšlet o tom, jak pohnu rukou a pohodím hlavou, aby to vypadalo, že jsem dostatečně distingovaná bytost. V mém mozku se usídlila tvořivá inteligence, nezbyl tam prostor pro pochyby nebo kontrolu :)

Dovolit procesu, aby přišel, neznamená stát se hysterickým výjevem chaosu, které je motivován akorát tak potřebou být v centru pozornosti, získat uznání/lítost/já nevim co... To je velký rozdíl. Máte-li vyvinutý respekt k sobě, vždy Vás takový očistný proces zastihne v ten pravý moment... no, a někdy taky ne, někdy je potřeba vzít příležitost a pořádně se rozparádit - on to i ten vnější svět potřebuje vidět, že ještě nějaké emoce v nás zůstaly. A někdy i v tichosti kutálející se slzy po tvářích mladé dívky jsou čirou živoucí poezií v tomto loutkařském průmysl zvaném společnost.

Já sama se v očistných procesech už neztrácím, neztotožňuju se s nimi, nesnažím se je interpretovat. Pravdou je, že tohoto bodu bych nedosáhla, kdybych si nedovolila se s nimi plně a absolutně ztotožnit a uvědomit si ten paradox - JÁ JSEM MÉ EMOCE A JÁ NEJSEM MÉ EMOCE. Proč paradox - protože oboje je pravda, nelze říct jedno, aby člověk nepopřel druhé a nedostal se tím do stavu odporu. Proto jedinou odpovědí na jakoukoliv otázku je její paradoxní verze. To je velká úleva, když toto člověk přijme, protože jen mysl potřebuje ztotožnění s jedním či druhým.

Prostě očistné procesy jsou, zbožňuju je (jsou to tedy ještě stíny?), protože vím, že za sebou tím zanechám další část své existence - a tím se uvolní místo pro novou upgradovanou verzi reality. Flooooowwww....

Ne náhodou je v angličtině slovo emoce - emotion - motion je výraz pro pohyb. Bez emocí je mrtvo, prázdno.

Já věřím, že emoce jsou tím, co z nás činí lidi, a že naším úkolem je nikoliv své emoce potlačit, vymazat, ale plným prožitím a pochopením je přesáhnout a povznést je na novou úroveň. Třeba nezvladatelná zlost se může stát pevným citem pro spravedlnost atd.

A tu máme ten paradox - časem se dostaneme do bodu, kdy přirozený = normální = přirozený...

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330