Uzřel jsem tvé Prázdno aneb kontrasty dvou světů

Licencovaná fotografie © Milosz_G at Shutterstock

"Seš tam, kde jsi začínala, jen jíš víc zeleniny," pronesl včera bratr na můj účet. 

Odmítla jsem mu půjčit auto, ve snaze zmanipulovat mě do pocitu viny mj. použil tuhle větu, je opravdu vtipná, když se na to podívám lépe, myslím, že se jeho egu velmi povedla, skoro jsem na tu poetičnost vyjádření hrdá :)  Jsou to jen příběhy. Jednou si budeme s bráchou třeba i rozumět, zatím je dokonalým trenažérem mých vlastních hranic a sebedůvěry. Stejně jako moje milá maminka, která do mě šije z druhé strany, aby zakryla svůj pocit viny a pochyb zas v jiné situaci. Je to legrace. Náročné, ale legrace.

Kdybych byla vědomím na úrovni rodinné narušené DNA, asi by mi tahle věta velmi ublížila, mými buňkami by zalomcovala geneticky daná bolest bezmoci, že bez ohledu na to, jak moc se snažím, nikam se nehýbu, nejsem viděna, nejsem pochopena, natož uznána či oceněna. Ale o kom to vlastně mluvil? Mluvil opravdu o mně? Jak by mohl, když není ani malou součástí mého současného světa... O kom to vlastně ti lidé mluví, když se snaží být zlí? 

I když pod tvrdým povrchem jedovatých lidí prosvítá jejich vlastní zranitelnost a citlivost, ta tvrdá skořápka tam je, naplněna zlostí a smutkem, závistí a sebelítostí, studem, a způsobuje, že když se věci nedějí, jak chtějí, jsou zlí, kopou kolem sebe. Pamatuju si, že jsem se takových lidí vždycky bála, měla jsem jich kolem sebe dost, byli tak jedovatí, že jsem to neustávala, brečívala jsem schoulená na podlaze do úplného vysílení, pak jsem usnula. Když mě někdo z nich viděl, řekl mi, že jestli si myslím, že svým pláčem něco změním, tak jsem na omylu. Viděli mou vlastní bezmoc jako manipulaci. A tak jsem se naučila nebrečet a zatvrdla, protože já jsem se vždycky ztotožňovala s tím, co mi svět našeptával o mě samotné - Jsi úžasná. Jsi odvážná. Jsi strašný člověk. Jsi ubohá. Jsi cokoliv, co řeknu, že jsi!

Ne, já nejsem ničí obětí, já jsem prostě byla ve stavu umožnění - něco ve mně lidem kolem mě umožňovalo mne vtahovat do jejich vlastních dramat. Richard Gere řekl, že když dokážeme v kontaktu s druhými lidmi, aby naše první, úplně první myšlenka vždy byla: "Přeji Ti štěstí," budou naše vztahy úplně o něčem jiném. To se nedá, než potvrdit. Abychom toho ale dosáhli, potřebujeme kolem sebe prostor, který umožní mezi podnětem a reakcí alespoň jeden nádech a výdech.

Nakonec jsem se v dospívání naučila odrážet tyhle údery stejnou mincí, nevěděla jsem si rady, byla jsem vyděšený štír mrskající otráveným ocáskem na všechny strany. Vím, že já i oni jsme jen skrývali, že jsme smutní a bezmocní, ale dnes už není hlubina mého smutku a bezmoci tak bezedná a vím, že nelze být k druhým lítostivý a dělat ústupky jen proto, že vidíme za tou zlostí ty úplně prvotní lidské bolesti - to platí o každém člověku, jehož nepříčetnosti stojíme tváří v tvář. Vždycky jsem viděla "za" - a tak jsem těm lidem příliš mnoho dovolovala, aby tu zlost a nepříčetnost projektovali na mě, aby mě manipulovali, abych jim potvrdila jejich vlastní iluze, aby si na mě tzv. vylili svůj vztek - "však já to už nějak ustojím". Ani tváří v tvář extrémním zážitkům, kdy mi šlo o život nebo o vlastní čest, jsem nebyla ochotná si to připustit, neměla jsem žádnou sebehodnotu, žádný pud sebezáchovy - "vždyť oni mají jen nesnesitelnou bolest a hrůzostrašný strach". Nebyla jsem schopná připustit si fakt, že bez ohledu na vlastní bezbřehost - v tomhle světě existuje nutnost jistého ohraničení prostoru v rámci zachování vlastní integrity. Princip, který jsem odmítala ze strachu, že tím popřu základní zákon jednoty - já jsem ty. Ale je rozdíl mezi slepou vírou v druhé a moudrostí.

Pak jsem se v takových situacích naučila na pár let mlčet (nastavit druhou tvář, nebo jak to ta pošahaná církev interpretuje), jenže se ukázalo, že platí pravidlo "only way out is in", že se ty situace ke mně vracely a vracely (zase - byla jsem ve stavu umožnění, neu-čin-ila jsem rozhodnutí, nenastavila jsem tvář, která by jasně říkala, kdo jsem a co chci ve svém životě zažívat), dokud jsem situacemi vědomě neprošla a nevyjádřila se(be).

Je vlastně legrace, že takovéto soudy o nás vynáší lidé, kteří nás vlastně neznají - a hlavně poznat nechtějí, protože by to znamenalo nejen úsilí, ale i nutnost podívat se na své vlastní stíny. Svého bratra, ten příběh už znáte, jsem v tomto roce viděla celkem asi 5x, pokaždé když něco ode mě potřeboval, nikdy to nebyly závažné situace, jen banálnosti, prostě něco chtěl a světe, poser se. Vidím na něm, jak i já žila - chtěla jsem od života víc, než jsem měla, a to ne prostřednictvím vlastního přičinění, ale za pomoci druhých, kterou jsem si doslova nárokovala. A v tom je velký rozdíl, pokud přijímáme dary života skrze druhé z pozice "mám na to právo", nebo z pozice "je to tvá svobodná volba a já jsem ti vděčný".

Zhruba před rokem jsem prožila něco, co by se dalo přirovnat k šoku - "Když už mi ani rodina nepomůže, o koho se v tomhle světě můžu opřít?" - a to je právě to - tehdy jsem odmítla se znovu postavit do role oběti a došlo mi, že se proboha nechci o nikoho neustále opírat prostřednictvím doprošování se (a tak jsem se následující měsíc opírala už jen o dřevěnou hůl na své 400km pouti, ono to všechno spolu souviselo). V té době jsem si uvědomila i fakt, že vlastnit auto je zodpovědnost a taky finanční položka v rozpočtu, dřív jsem neměla problém žádat druhé, aby mi půjčili jejich auto. Vždyť je to jenom auto, že jo... ale když se rozbije, najednou všichni koukají stranou. Učím se věřit činům, ne slovům. A můj bratr mi věci vrací v příšerném stavu, nebo vůbec. Byla bych bláhová, dokud chodíme stejnými cestami, dojdeme na stejná místa...

Dneska vidím, jak jsem na pomoc druhých, jejich vřelost, pochopení i já spoléhala, jakože - v dobrém i zlém, je to přece naše povinnost být tu pro naše nejbližší - zas ta má dětinská frackovitost :)) Podle sebe soudím tebe - sama jsem tam pro ně byla - ale hlavně z důvodu, abych pak nemusela čelit vlastním pocitům viny, že jsem se k někomu obrátila zády. No, není divu, že jsem přitahovala lidi, kteří využívali mou slepou důvěru a touhu pomáhat. Dneska už nepomáhám těm, kteří to ode mě očekávají, to bych znásilňovala sebe sama. A hlavně se učím nemanipulovat druhé do pozice, že mi *musí* pomoct, neboť o takový druh pomoci nestojím, ta si vždycky někde vybere svou daň.

On je ten přístup vcelku přirozený - od dětství jsme přesvědčováni, že si bez rodičů/učitelů/systému nemůžeme ani uprdnout (viz "Paní učitelko, můžu na záchod?"), to nás postupně oklestilo od vědomí, že můžeme stát na vlastních nohách a že hlavně chceme na vlastních nohách stát.

I mě došlo, že dokud budeme očekávat od druhých, že na nás budou hodní, že nám vyhoví, bude se svět jevit jako zlé místo - tváří v tvář našim vlastním očekáváním. Nikdo, a tím myslím absolutně NIKDO nemá povinnost k nám být vlídný. To je potřeba si uvědomit. A to je kouzlo laskavosti v tomhle světě - když už Vám jí někdo projeví, je to jednoduše o-pravdo-vý zázrak. Tehdy v době mého šoku se s pomocí nabídla holčina, kterou jsem znala poměrně krátce, jen jsem se jí letmo zmínila, že řeším nějaký problém. Najednou po všech těch obštrukcích a výmluvách mých nejbližších pro někoho to nebyl absolutně žádný problém. Byla jsem jak u zjevení, že jsem se tváří v tvář takové přirozené laskavosti rozbrečela. Dnes je to jeden z nejbližších lidí, které mám, a jsem vděčná, že jsme se našli. Skvělé na tom je, že je to oboustranné.

Totiž laskavost si já představuju jako plnou pozornost, přesně tak, jak říkají v Avatarovi - I SEE YOU... na chvíli odložím své ohraničené já a splyneme v jedno a možná, možná se nám podaří stvořit novou symfonii, které bude vesmír naslouchat... jenže to můžete udělat jen s takovou duší, která se Vás nesnaží znásilnit, uchvátit ve vlastní prospěch... Otevřít se těm, kteří nás posilují, je dokonalý generátor kosmické lásky v lidském rozměru.

Něco se u mě v posledních měsících změnilo - čím více mě někdo odmítne, tím více mě to dá odhodlání milovat sebe sama totálně bezpodmínečně. VÍC A VÍC... čím více mi někdo něco odepře, tím více já si to hned v další minutě dám...

Opravdoví přátelé Vám poví pravdu, když vidí, že si lžete do kapsy, ale nebudou s ní vítězoslavně a pomstychtivě mávat před Vaším nosem s pocitem zadostiučinění, že na Vás konečně odhalili nějaký ten kaz.

Ano, chcete-li člověkem manipulovat, seberte mu jeho sebe-vědomí - přesvědčte ho, že není tím, kým se uvnitř cítí být. Takto tento svět funguje. A jedinou ochranou je vědět s naprostou jistotou, jaké máme hodnoty a kým uvnitř jsme, a to si v každé situaci zachovávat.

Střetli se dva světy, jeden chtěl pohltit druhý, i já jsem chtěla, přiznávám.V pořádku, v tomhle příběhu šlo jen o to - neztratit sám sebe, nereagovat emočně, ale být v situaci s plným vědomím, neztratit pevnou půdu pod nohama.

Chvíli jsem sice sestersky hromovala, že co čeká, když za mnou chodí jen, když něco potřebuje, pak jsem tu situaci musela pustit s vědomím šach-matu - je možné, že když mu nepůjdu tzv. na ruku, vymizím z jeho života úplně. Ale skutečně mi to vadí? Byla jsem po těch dvou dnech dohadování tak unavená, že nebylo tak těžké zahrát tohle finále, omluvila jsem se, že jsem posuzovala způsob jeho života a že bych ráda tohle dohadování ukončila a poprosila ho, ať už za mnou s žádostmi o auto nechodí a připomenula mu skutečnost, že když se mu děje něco opravdu závažného, jsem tam pro něj vždycky. Čas ukáže. Už jsem takový šach-mat zahrála s mámou. Už jsem ho zahrála i s tátou - a to bylo nejtěžší. A vždycky po dočasném odloučení jsme se k sobě vrátili ve zdravějším nastavení. Za tu lekci tehdy s tátou jsem vděčná, i když jsem probrečela několik hodin v dojmu, že mě opravdu vydědil, ... ale já si ty hranice musela nastavit, nemohla jsem mít kvalitní pocit života, když mě můj vlastní otec neustále urážel zesměšňoval. Dneska vím, že jsem mu jen připomínala jeho vlastní bolesti z dětství, pocit neschopnosti, pochopila jsem jeho největší životní bolest, a to mi pomohlo skoncovat se svou tvrdostí k němu.

Ale musela jsem se vzdát, být ochotná ztratit, protože neexistuje jistota, která by řekla, že ten druhý neodejde, když odmítnete hrát jeho hru...

Můj bratr mi řekl, že v jeho světě je málo času a lidé se potkávají v rámci toho, že jeden něco od druhého potřebují. Blesk z čistého nebe. Zrovna jsem odcházela do čajovny posedět právě s tou kamarádkou, o které jsem psala před chvilkou. Řekla jsem mu, že v mém světě je setkávání bezpodmínečné, setkávám se se svými přáteli, protože oboustranně chceme být v přítomnosti druhého. Vskutku - nejsem tam, kde jsem začínala! Když jsem se vydala na cestu k sobě, měla jsem to přesně tak nastavené - dokonalý multitasking ve vztazích - přítel sám o sobě je málo, co ještě z něj můžu vytřískat? :))

Řekla jsem mu, že by si tedy měl půjčovat auta v tom svém světě, a přiznala jsem, že v něj nemám důvěru, že auto mi vždy vrátí pozdě a s bordelem, že raději půjčím auto lidem, o kterých vím, že mi ho v respektu vrátí možná ještě v lepším stavu, než v jakém jsem jim ho poskytla.

Důvěra je něco, co se buduje, a taky velmi snadno ztrácí. Toho jsem si ani já dříve nebyla vědomá. Myslela jsem si, že všechno se dá napravit, že je velmi snadné žádat a dostat odpuštění. Možná Vám ten druhý i odpustí, ale sama za sebe jsem zjistila, že je lepší být čestným člověkem, než se pak vyrovnávat s následky svých činů, které nejsou v souladu s hodnotami, které nosím uvnitř. No, nejsem dokonalá, ale rozhodně už nemám problém se sama sobě podívat v zrcadle do očí a říct: "Je to dobré, je to čím dál lepší, má páteř se po mnohaletém kroucení narovnává."

Co jsem si z toho odnesla, je zjištění, že se chci ještě lépe naučit udržovat rovnováhu ve svých vlastních vztazích, že chci ještě více rozpustit toho lakomce uvnitř mě a být připravena dávat, kdykoliv je to potřeba - ale to jde ruku v ruce s překonáním vlastní naivity - protože jinak dáváte sebe sama do všepohlcující černé díry - tam, kde si toho nikdo necení, a tedy to nemá ani žádný účinek - ať už na život druhého (protože pro něj je to samozřejmost), nebo na Váš vlastní (protože ten pocit marnosti nelze skrýt).

V naprostém kontrastu k těmto zážitkům mi jedna blízká (i když na kilometry vzdálená) duše poskytla takové propojení, že jsem se smála a brečela úlevou, že skutečný opravdový kontakt, dotek duší, je i v této pozemské úrovni možný, když člověk odhodí jakékoliv soudy a pochyby... Tento muž mi pro viditelnost paradoxu oslovil v ten den "sestro mého srdce"... Tak přeci jen jsem někomu sestrou... Stal se někým, kdo v objevení své vlastní Prázdnoty konečně uzřel mé Prázdno a mé Nic, to jediné, co je skutečné... možná proto jsem se vždy cítila neviděná, protože všichni viděli Něco, Někoho, ale nikdo nevěděl, že já jsem Nekonečné Nic...

Zbořili jsme kolem sebe své zdi, abychom zjistili, že civíme na zdi našich nejbližších, a tak nezbývá než chodit tímto cihlovým labyrintem a hledat další zbořeniště, protože tohle jsou zdi, které lze rozebrat pouze zevnitř, tak neztrácejme svou drahocennou sílu na vysvobození těch, kteří drží klíč od svého srdce ve svých vlastních rukách. My nejsme dobyvatelé, my jsme duše v úžasu a těla v pohybu...

----
Autor článku: Jana Mráčková, An

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330