Nejsou slova, která by popsala, jak rozervaný se člověk cítí, když se dotkne svých nejhlubších zranění, ... když mu osud dloubne do živého masa.
A nelze plně pochopit, jak velké požehnání je konečně vidět a cítit to, co bylo pohřbeno tak, že to téměř neexistovalo, a přesto to tvořilo zkušenost tak ošklivou, že se tomu nechtělo ani věřit...
Převzít zodpovědnost za realitu, kterou dlouhodobě popíráme, je opravdu bolestivé, protože proč bychom tvořili něco, co nám tolik ubližuje a v čem se nám nelíbí? A tak si říkáme: "To přece není možné, abychom se k sobě takto chovali, za tím MUSÍ stát nějaký vnější viník a já jsem jen oběť něčeho, s čím nemůžu nic dělat, a proto s tím ani nic dělat nebudu. A basta!"
A tak se točíme v kruhu, dokud nebudeme připraveni na to - otevřít oči a stát se vyspělou duší, která chápe, že je zodpovědná za vše, co vytvořila, a přesto má právo v okamžiku nejčistší pokory žádat o milost, aby našla cestu, jak ono břímě ne odložit - ale navždy opustit, zapomenout, že vůbec někdy existovalo. Protože teprve v ten okamžik bolest nikdy neexistovala a přichází nový způsob myšlení, a tedy nová realita.
A my VÍME, že jsme zodpovědní za svůj život, ale jen málokdy to CÍTÍME až do morku kostí... A každé téma se odkryje přesně v ten moment, kdy získáme dostatek odvahy pohlédnout Pravdě do očí...
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Cítím to podobně. Od té doby, kdy jsem zcela přijal odpovědnost za svůj život a svoje zdraví, se cítím pořád líp a jakoby v nějakém vnitřním ráji :-) Krásný zbytek léta.
OdpovědětVymazat