Po rozchodu tváří v tvář Sobě

Po dvou vyrovnaných týdnech jsem poslední dny začala pociťovat kumulující se negativitu. Dnes ráno jsem se probudila ve velmi nepříjemném rozpoložení, které se ani po meditaci a solné koupeli nerozplynulo a neustále se vrací... Málo jsem se věnovala tomu, co mi má duše naznačovala, teď jsem paralyzována. Jsem nervózní ze všech úkolů, které stagnují, z cílů, které nemám konkrétní, z chybějících záměrů, ze strachu, že kráčím špatnou cestou, protože necítím dostatečné uspokojení nad proměnami v mém životě (ale je tomu skutečně tak, nebo se to jen dneska zdá tak špatné?). Asi jsem prostě jen unavená z toho, jak se mi nedaří poklidně vyvázat ze všech struktur a pout, která jsem na sebe uvalila. Má duše touží po svobodě a já jí nejsem schopná tento komfort dopřát. Pořád se v něčem plácám. Cítím samotu a ano, můj pozitivní přístup k životu je rozbourán pocity opuštěnosti a zklamání po rozchodu s milovanou osobou.

Co nás skutečně bolí po rozchodu, je naše ego. Strach ze ztráty vlastní identity (resp. našeho pojetí naší identity), která byla z velké části dána tím, jak nás ten druhý viděl a jak nás okolí vidělo jako pár. Je to velká příležitost pohlédnout nyní na sebe bez všech těchto iluzí a přívlastků... S nízkým sebehodnocením a bez sebelásky přichází zoufalství, zmatené plavání v mohutném proudu léčení. Zastavte se a nadechněte se. Bolest nám říká něco o nás samotných. Je potřeba se ptát, odkud přichází. Pracujme s bolestí. Poslední, co potřebujeme ve skvělém roce 2012, je lpění na minulosti a strach z budoucnosti.

Tak jednoduchý, a zároveň hrozivý, byl život, když bolest neměla svůj smysl...

Příliv a odliv. Cykly života. Nahoře dole... Znovu je čas ponořit se do léčení...

Musím se Vám k něčemu přiznat, ten rozchod před měsícem jsem nezvládla sama, děkuji své přítelkyni Samanthě za to, že mě vytáhla z temné noci mé duše a naplnila mou existenci znovu světlem. Nemusíte vše zvládat sami! Řekněte si o pomoc! Tolik bolesti ve mě bylo, že najednou všechny otázky ohledně vztahů, práce, smyslu života ztrácely na důležitosti. A já nebyla schopná to ve vztahu plném stagnující energie vidět. Děkuji svému milovanému V., že mi umožnil tuto příležitost k léčení. Byla ve mě hluboce zakořeněná touha nebýt zde na planetě zemi, marnost, unavenost, beznaděj, vztek, stud za tyto pocity... a taky neschopnost odpoutat se od mé blízké duše (V.), se kterou jsme se navzájem přišli něco naučit. Po třech týdnech už vím, že pro oba je rozchod neuvěřitelně obrovskou šancí podívat se zblízka na naše životy... a zjistit, že jsou prázdné, plné lhaní si do vlastní kapsy... je to šance vyléčit se.

Stačily tři dny po rozchodu a já viděla sama sebe v pravdivějším světle (skutečně jsem žasla, až jsem se sama sobě musela smát), sama před sebou, jsem uviděla, jaký labyrint lží a nesmyslů jsem si ve jménu lásky a pravdy vystavěla (jednoduše jsem si myslela, že jsem dobrý člověk a věci dělám správně). Tak moc jsem se bála, že mě moji blízcí opustí, že jsem každého (opravdu každého) nevědomě vmanipulovala do situace, kdy mě potřebuje. Vybudovala jsem si image velmi úspěšné ženy, bez které se svět/komunita/blízcí neobejdou. A já jsem to, vážení přátelé, vůbec neviděla. Nikdo to neviděl.

To byl okamžik, kdy se u mě proměnila pýcha v pokoru. Už chápu všechny své marné pokusy o sebelásku, ... nemohla být skutečná, protože ani můj obraz nebyl skutečný, byla to iluze, která způsobovala jen další a další neúctu sama k sobě.

Po léčení se Samanthou jsem si uvědomila, že kořeny téměř všech mých současných problémů tkvěly právě v těchto skrytých záležitostech, které sahaly tak hluboko a tak daleko, že jsem je sama nemohla nikdy objevit. Teprve léčení mohutným proudem světla mě dokázalo zbavit všudypřítomné celoživotní bolesti v mém nitru, o které jsem si myslela, že je trvalá a musím s ní žít. Pomohlo mi to i v sebelásce, protože najednou jsem viděla, že lenost, nepořádnost, apatie, smutek a vztek byly jen vnějšími projevy daleko většího problému. Možná jsem byla hodně blízko samozvaného pekla, bodu, kdy duše odvolá svůj aspekt ze země, protože prostě už není způsob, jak člověka nasadit na správnou cestu...

To je můj největší strach, že neuslyším volání své duše a průvodců a dostanu se do bodu, kdy už nebude cesty zpět a já minu své poslání a budu žít smutným nešťastným neuspokojeným životem. Kdo mi ale vložil do hlavy takový myšlenkový vzorec? Není se přeci čeho bát, od toho máme přísloví typu Nikdy není pozdě... protože přeci skutečně nikdy nemůže být pozdě... Posláním pracovníků světla je šířit světlo, držet lásku, ... a to bez toho, aniž by se zbláznili z okolností svého vlastního života... Pojďme se z toho všeho společně nezbláznit. S Láskou a Pokorou An.

PS: Začínám odznovu, tentokrát skutečně v Pravdě a Lásce,... kéž mě Světlo vede touto cestou... Krůček po krůčku...