Proč je celý koncept osvícení postavený na hlavu

Zejména proto, že pojem osvícení si přivlastnili ezoteoretici a vykládají ho tak, aby udržoval jejich iluzi, že existuje stav dokonalosti, které lze *nějak* dosáhnout a která se nachází *někde* v budoucnosti - a hlavně podle níž lze ostatní dělit na "ty ano" a "ty ještě ne". Přitom osvícení jako takové by se dalo přirovnat k prostému rozsvícení lamp na jedinečné cestě člověka. Jedinečný člověk si je vědom sám sebe, s tím dobrým (svých nadání a všeho, co miluje - tedy čím může přispět světu) i s tím, na čem může dál pracovat (slabosti > posílení > nové nadání:).

Existuje mnoho typů osvícení a každé nese specifickou kvalitu základních principů tohoto vesmíru. Každý je nositelem několika ze základních archetypů a to nutně neznamená, že ovládá a rozumí těm zbylým. Naopak - každý z nás je mistrem v nějaké oblasti a dost možná břídilem v jiných. Jsem si zcela jistá, že i Buddha nebo Ježíš měli nerozvinuté archetypy a klidně o nich (na rozdíl od dnešních "mistrů") i mluvili, ale o tom se samozřejmě nepíše, protože na tom by nebylo možné vystavět dogmata a zbudovat ideologii.

Stojí za to připomenout, že mistry se stáváme v těch oblastech, ve kterých jsme zprvu byli břídily. Cesta osvícení je v první fázi tedy prohrabání se ve vlastním zatuchlém sklepě a výměna žárovky tak, aby si člověk mohl uklidit a probrat své dary i zděděný materiál (DNA), a ty využívat bez ohledu na to, jakou cestou se dále vydá. V tomhle světě je v tuhle chvíli totiž cesta ticha stejně významná a potřebná jako cesta služby nebo vědy nebo prostá cesta svobody – ty všechny nám pomůžou stoupat ze dna nevědomí a ničení, které jsme si jako duše chtěly osahat. Nemůžeme jít všichni všemi cestami, byť každá cesta v sobě tak trochu obsahuje i všechny ostatní. Každopádně jsou naše cesty jako řeky, které končí ve stejném oceánu...

Osvícení v druhé fázi je jako vydat se na cestu bez mapy a výše zmíněného osvícení vlastní cesty. Je to zkouška důvěry, je to cesta srdce, je to volání vášně – tedy lásky k životu.

Podle knihy Genové klíče si lidé často osvícení spojují s ikonou Buddhy a jemu podobných a je potřeba si uvědomit, že Ticho, kterého dosáhl Gautama, je jen jednou z cest. Cesta služby, jejíž ikonou je zas třeba Matka Tereza, v tom nejčistším slova smyslu vůbec nepřísluší každému. Nelze říct, že ten, kdo slouží, dosáhl vyššího duchovního stavu. Stejně jako nelze říct, že ten, kdo nalezl svůj duchovní potenciál, jde cestou služby. Ano, v naplňování svého jedinečného lidského osudu je samozřejmě vždy ukryta služba celku, ale to se někdy zkrátka neděje podle našich iluzí o vyšších duchovních stavech.

Sleduji kolem sebe novodobé formy inkvizice a přijde mi to k pláči. Ponižování, odsuzování, odmítání, hádky a boje. Cožpak jsme se ještě stále nic nenaučili? Jestliže lidstvo není schopno pochopit pravý význam naší duchovní podstaty, pak asi ani nemá smysl, abychom se pokoušeli touto cestou vydat, když kolektivně produkujeme akorát tak duchovní zmatky, pak by možná bylo lepší, aby namísto své duchovní podstaty si lidský druh vybral pro příští cyklus svou zvířecí podstatu - zvířata ve smečce totiž alespoň drží při sobě a respektují přirozené zákony života (neřežou si pod sebou větev, na níž sedí) – ne, nadarmo máme v sobě i tuto část – to, abychom vždy zůstali součástí života a Ze-mě a nestali se z nás androgynní vykastrovaní vyznavači čehosi neuchopitelného uvěznění v představách o dobrém a zlém světě. Skrz přírodu a přirozenost si totiž boha můžeme nádherně osahat…

Z čistě fyziologického hlediska je osvícení v podstatě mutace fyzického těla a jeho rozvibrování na zcela nové frekvence, v níž se stagnující energie strachu jednoduše neudrží. Důležité je, že mnoho lidí je ve fázi, kdy své strachy už vnímá, ale nejsou jejich oběťmi. Jsme vyděšené děti v podsvětí, ale už nepodléháme našeptávačům skrytým ve stínech. 

Prvotními archetypy (podle gnóze elementárními paprsky božského vědomí) je např. Ticho, které odpovídá osvícení podle Buddhy, a je smutné, že se domníváme, že jedině takto lze dosáhnout své duchovní cesty - a to je zkrátka blbost. Pak máme třeba Pravdu, taková pravda nekřičí v davu na ostatní, že jsou slepí (i když zpočátku většinou, než pochopí svou cestu, tak ano:)), taková pravda totiž jen svým bytím osvětluje místa tak, že nevědomí je naprosto očividné. Máme i Vůdcovství, které vychází ze ctnosti - a my jako lidský druh takové (zatím určitě) potřebujeme. Vůdce je schopen cítit pole těch, které vede, a vést je cestou, kterou si kolektiv na vyšší úrovni vybírá. Vůdce si nemůže dovolit setrvávat 24 hodin denně v Tichu - vůdcovské kvality může mít např. učitelka na základní škole - a ta zatraceně potřebuje něco jiného, než pro svou cestu potřeboval Buddha;) Každá duchovní kvalita má jiné předpoklady, jiná poslání a zcela rozličná nastavení.

Co je všechny spojuje, je láskyplný vztah plný pochopení ke všemu, co jest. Chápat ale nutně neznamená tolerovat, když vidím bezpráví. Jestliže jsme jako lidstvo vyprodukovali něco, co se v dualitě tohoto světa dá hodnotit jako „zlo“ (ve smyslu něčeho, co obohacuje sebe samo na úkor někoho jiného či celku), tak nelze zavřít oči a křičet „já nic, já jsem neviditelnej“. Zeptej se sám sebe – proč jsem se ocitl na tomto místě právě teď a co by udělala láska, … a pak konej – staň se jejím hlasem, jejíma rukama, jejím tělem. Nic jedno-dušího už být nemůže... tato pravda se skrývá za všemi duchovními stavy. Jestli tohle člověk nežije, pak jsem si naprosto jistá, že v jeho motivacích převládá strach, a ne láska.

Víte, mně je to vlastně tak docela šumák. Já jsem nikdy až takový ezoterik nebyla - to, že někdo si občas zamedituje a používá běžně slova jako duše, osvícení, bůh ještě neznamená, že je členem nějaké poblázněné bandy. Měla jsem období, kdy jsem se potřebovala proti všemu ezo vymezit, ale vlastně nebylo proti čemu, já sama jsem se nikdy nikam nezaškatulkovala, celý život jsem používala tyhle pojmy, jejichž význam jsem cítila, nemusela jsem jim rozumět, ale když jsem pak po letech poznala, že existuje doslova náboženství, které s těmito pojmy pracuje více méně dogmaticky, jen jsem se bála, aby mě náááhodou nezaškatulkoval někdo jiný. Dneska už vím, že nic nevysvětlíte tomu, kdo o-světl-it nechce - když řeknu slovo Láska - deset lidí si to vyloží po deseti způsobech... a možná... možná tam bude souznění a někdo z nich bude lásku vnímat jako já... a spolu budeme mluvit jazykem lásky, v němž neexistuje nedorozumění... takový jazyk je ladný tanec vzájemně se o-boha-cujících energií.

Já tohle napsala nejspíš proto, aby ti, jenž se stávají terčem tzv. "osvícených" si uvědomili své vlastní světlo lásky, které nelze pošpinit nějakými hodnotícími bláboly. Tzv. mistři mě nařkli už tolikrát, že se už tomu můžu jen smát. Možná opravdu koketuju s temnými silami, možná bych si opravdu měla pročíst indické mistry a pak jim být neskonale vděčná za jejich dary, možná mé zhoubné ego zamořuje tuto planetu, možná vskutku jako nízkovibrační nedokážu uvidět krásu některých mistrů v lidském těle a možná opravdu smrdím:))

Anebo? Jsem Láska... kosmická láska, která způsobuje druhým paniku, protože je ta energie nutí pochybovat o jejich neměnných pravdách. Řeknete mi A, a jakmile nebudete vědět, proč v to věříte, zaručeně vám řeknu B, abyste se museli dostat více do hloubky. Protože já cítím, že za určitých okolností může být A i B pravda a za jiných nepravda. Záleží na motivaci těch, kteří utváří myšlenky. A takhle působí člověk s darem Svobody - provokuje vlastní existencí k rozbití všeho, co by byť jen špetkou zavánělo nějakým dogmatismem, který na této Zemi způsobuje pronásledování a útisk těch, kteří si dovolí oponovat.

V životě jsem narazila na samozvané mistry a učitele, kteří byli chudinky malinké opravdovou obětí svého vlastního božství a byli nuceni být obdivováni. Seděli na piedestalu své slávy a trápili se :)) A víte co - každý z nás chce být druhými viděn. Dokonce i když jsme schopni vidět sami sebe, dokonce i v sebepřijetí hledáme i nadále reakce okolí. Je to přirozené. Myslíte si, že bych si založila tři weby, kdybych nechtěla Vaší pozornost? Mám skrývat něco, co je naprosto očividné? :)) Já zbožňuju pozornost druhých, miluju, když se jim líbí, co napíšu, miluju, když vidím, že to má dominový efekt a vlna vědomí se šíří dál a mění lidské životy k lepšímu. Na určité úrovni je to rodičovská/tvořitelská láska ke svému vlastnímu stvoření… za to se člověk rozhodně stydět nemusí.

Když stál Giordano Bruno před tribunálem, který měl rozhodnout o jeho upálení za výrok o nekonečnosti vesmíru, prohlásil: "Já mám křesťanství vlastně docela rád, je to moje oblíbené náboženství, ale ono má prostě hodně chyb." --- a tak to máme na tom světě se vším, co se pokouší být definitivně platné, ať už jde o vědecké závěry, školní řády nebo náboženská prohlášení - vždycky přijdou ti, kteří řeknou "tady něco smrdí" a budou riskovat, že posel bude znovu zabit, byť dnes už většinou jen v metaforické rovině. Giordano pak při své popravě prohlásil: "Svůj rozsudek vynášíte nade mnou s větším strachem, než s jakým já mu naslouchám." 

A to je strach, který říká "a co když je to pravda?" Já už taky nejsem "hlavou proti zdi", tak se totiž nenaplňuje nejvyšší potenciál, proto jsem přešla na partyzánský způsob - útok-útěk, nepotřebuju bitvy, nepotřebuju útlak nebo si něco dokazovat, ale co zaručeně potřebuju, protože jsem to já ve své nejčistší formě – vždycky budu stát někde na skále a z bezpečné dálky z plna hrdla křičet - Vaše neměnné pravdy smrdí jako pytel sračeeeeeek... a pak seběhnu po cestičce dolů z kopců, budu se smát jako malé dítě honící motýly a nahá vlítnu do oceánu a dáááávno už nebudu vědět o tom, co bylo, ale budu trpělivě čekat na ty, kteří přijdou - hale, co jsi to říkala o těch neměnných pravdách? Kdo mi k tomu dal právo? Nikdo, k životu se práva neudělují, život se žije. A tak se snažím zůstat mimo střety - ne proto, že bych se bála, že nemám pravdu, ale proto - že duté hlavy nepotopíš, můžeš je jedině nahlodat.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Pěna na vlně věčnosti

Soulfiction, příběhy duše - Soucitná. Ta, jež prosila za všechny hříšné.) 

Liveinspirit.cz - 16. 2. Co visí ve vzduchu - Žalm soucitné.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Nikam a nikomu nepatřit

Teprve když člověk nikam nepatří a nikomu nenáleží, je mu dáno pochopit, co je to láska. Dokud člověk někam potřebuje patřit, vždy se vůči něčemu chce vymezovat, a tak staví bariéry univerzální lásce. Láska nikdy nepatřila člověku, člověk patřil, patří a bude patřit navždy této kosmické Lásce. 

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Ikarus už nepoletí do nebes...

Chtěla jsem stvořit anděla, ale pak jsem si uvědomila - tohle je Ikarus. Seznamte se s Ikarem! Nepoletí do nebes, on už ví, že jeho křídla jsou z vosku...

---
A k tomu se hodí pozemský dodatek: Už vidím ten hovor!! Emotikona grin "Mami, neboj, mám tu i jiné přátele než svůj okřídlený banán." Navíc Icarus odletěl k mému novému sousedovi, ten sice nechápal, ale to není mé omezení... Nechápu tyhle lidi, co se tváří free a open a tváří v tvář třeba neobvyklému banánu se zaseknou... Vždycky jsem měla pocit, že když moje spontaneita narazí do něčího ochranného plexiskla, že je to můj trapas. Protože já jsem seděla zhroucená po nárazu, ale ta zeď přeci nikdy nebyla má... Emotikona smile

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Nekonvenčnost těch rozpolcených, rozpolcenost těch nekonvenčních...

La Gomera, cesta časem do zlatých 60. let se všemi dary doby moderní a vědomí nového člověka... ta květinovost a závislost na nezávislosti tehdejších hippie trochu vyčpěla a konečně zůstalo jen to podstatné. Jenže tady tohle není moje rodina duše, já jsem tu jenom na exkurzi - Anča je totiž z-vrácenej mix - bosonohá manažerka, hippík závislej na wifině a kafi, ... prostě děsnej patvar (a ještě má sklony o sobě mluvit ve 3. osobě, fakt ujetost!).

V posledních letech jsem přijala dvě vize své budoucnosti - v té první prožívám ráno ve svém domově, v prosvětleném bytě, jemném, nefalšovaně citlivém - pokládám na vyvýšený barový stůl hrnek s kávou a otevírám počítač, abych napsala svůj denní příspěvek na web. Na sobě mám volné domácí kalhoty, upnuté tílko a přes to saténový župan nebo volný svetr, vše v nevýrazných pastelových či přírodních barvách, mám dlouhé vlasy, svojí přirozenou barvu (šmarja, lehce do blond!). Jsem velmi klidné mírné povahy. Vnímám se jako součást komunity, kde jsem oceňována pro svou vnímavost, vcítění. V té druhé sedím na své motorce, zastavila jsem na osamocené prašné cestě při pobřeží, na sobě mám černé upnuté oblečení, koženou vypasenou bundu, červenou huňatou šálu, široký pásek a bezprstové rukavice, mosazné šperky - náramek a dlouhé náušnice (a taky přesku na tom pásku samozřejmě), mám také dlouhé vlasy, ale sytě rudé. Sleduju oceán, vnímám samotu a svobodu, jedinečnost své životní cesty. Světu přináším narušování všeho rigidního, nic pro mě není svaté, rýpu do jakéhokoliv hovna, jen aby si lidé kolem uvědomili svou omezenost. Rozrušování hranic mezi světy...

Jsem z půli oheň, z půli voda, věčná přetahovaná introverta a extroverta ve mně. A vyústění? Žádné. Nikdy nikdo nevyhraje. Chvíli víc to, chvíli víc to. Jednou mě láká záře reflektorů a jindy se potřebuju zabalit do deky a být neviditelná. Dost dlouho jsem tomu nerozuměla. Jako jing a jang nikdy nepohltí jeden druhý, tak ani můj oheň nevypaří vodu a voda neuhasí oheň. Už párkrát mi napadlo, že si nemusím vybírat první, nebo druhou vizi - jen se naučit, jak je spojit do jednoho života. Jenže já chtěla být něčeho součástí! A tak jsem pendlovala od skupiny lidí k jiné skupině, z organizace do organizace, od stylu života k dalšímu stylu, od jedné životní filozofie k další... a všude jsem po krátkém čase cítila ten vtíravý pocit "já nezapadám, to nejsem úplně já, chtěla bych být, ale nejsem" - a vždycky jsem velmi brzy začala vnímat, co v těch stylech není integrované, co ... zkrátka se tváří tak, ale ve skutečnosti smrdí, jak tři týdny starý sendvič. Připadala jsem si příliš netolerantní, nepřizpůsobivá. A pak přijde nějaká Táňa Havlíčková a v klidu si prohlásí - že je to úplně v pohodě, že ta moje nezařaditelnost je vlastně moje výsada a ještě to pojmenuje jako Nekonvenční typ (rebelka). Když jsem tančívala opilá na baru, na mém účtu stálo - rebelka - neměla jsem sice jméno, ale měla jsem výsadu - byla jsem Ta nekonvenční. Byla jsem šílená, ale nikdy jsem nepřekročila své morální hranice, to Táňa hezky pojmenovala. Přes den pilná studentka, v noci nezastavitelné éro zkoumající všechny póly života. Myslela jsem, že jedno musím nutně být já a to druhé bude maska, jen jsem se nikdy nemohla rozhodnout, co je co. Ukazuje se, že to je pěkná blbost, všechno jsem byla já. Děva pobíhající nahá po louce, holka opilá opírající se o stůl toužící po jakémkoli projevu lásky, byť by to mělo být jen na jednu noc, hvězda večírku, která dostane jakéhokoliv kluka, na kterého si ukáže, i politička v upnutém kostýmku s distingovaným slovníkem. Hrany se obrousily, už nepotřebuju tolik bořit, už se nepotřebuju tolik rozšiřovat do všech stran, jen se spolehnout na alchymii a pokusit se o Nemožné... žít MNĚ! :) V celé té rozpolcenosti, která se stala paradoxně jediným stabilním prvkem osobnosti, o který se můžu opřít.

Co se týká životního směřování - vnímám ten propastný rozdíl mezi životem v ČR a životem na cestách - asi jako rozdíl mezi těmi dvěma vizemi. Když jsem v ČR, dává mi smysl žít v ČR, když jsem mimo, vlastně vůbec nechápu, proč by člověk měl žít v ČR. To je moje odvěká schizofrenie, dva proudy vědomí, které se perou. Dřív jsem si myslela, že to musí být buď a nebo, dneska vím, že moje cesta životem je o sloučení obou způsobů existence. Ostatně - jde to - třeba tady na Gomeře jsem potkala manažerku nějakého děsného mezinárodního koncernu, která se jednou za rok na dva měsíce sbalí a žije v jeskyni, aby se pak mohla vrátit a vidět život ve své zemi z úplně jiné perspektivy. Když se člověk vrátí z takové cesty, pár týdnů se cítí ještě o něco víc ufoun, než se cítil do doby svého odjezdu, poslouchá "problémy" a vjemy druhých lidí a nechápe tu trýznivou identifikaci s vlastní omezeností... a pak se sám postupně spirálovitě začne navracet do svého "civilizačního" já... a začíná se zabývat stejnou omezeností a najednou je ta cestovatelská svoboda jako dávný sen, který se zdá, že se nikdy nestal, že to byla jen iluze.... stejně jako tady na ostrově se zdá iluzí celé to pachtění se za čímkoliv tam doma...

Všechno zraje v pravý čas. Poupátko před rozkvětem. Vím, že to vyústění tam je... Včera jsem plavala v otevřeném oceánu, pode mnou metry vody... když jsem byla malá, málem jsem se utopila, v takových situacích jsem pak dostávala panické záchvaty, v posledních letech jsem to překonala, ale stejně tam ve mně byla tichá hrůza, vědomí toho obrovského strachu... s tím strachem jsem se už narodila, se vzpomínkou na temnou hlubinu a nesnesitelné utrpení duše... a najednou nic - už to tam není, vůbec, ani maličko, ani semínko, zárodek či larva strachu... jen tak si plavu... Jen tak si plavu...

Potřebovala jsem se vzdálit (fyzicky a zřejmě i duchovně - dál od těla), abych poznala, abych si připomněla, co je v mém životě skutečné... a měla odvahu nechat umřít to, co už bylo dávno umírající... byť by to pro mě mělo životně důležitou úlohu (taková hra o vabank, ... co neustojí mé vzdálení se, nikdy nebylo pevné a nemělo šanci přetrvat...), a to je důvod, proč byl můj odjezd tak složitý, protože se vrátím do trosek minulosti bez emoční vazby ke svému starému já - a svým způsobem jsem to věděla, což bylo bolestné, ale jen pro ego, ne pro Ducha... a někde mezi tím jsem já Člověk, který dokáže prožívat v tom okamžiku radost i smutek zároveň... a tohle je ta lehčí část paradoxně - návrat bude náročnější - tam se k tomu budu muset postavit, konat, měnit, přetvářet, ... ale nepředbíhejme, teď je na pořadu dne pobyt v tavícím kotli :)) Prach jsi a v prach se obrátíš. Dneska ráno mi napadlo - rosteme do svých vlastních hrobů. Nu, nač se tomu bránit...

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Doma je tam... :)

Doma je tam, kde přijdete do kavárny a než dosednete, máte snídani na stole, protože oni už Ví....

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Navždy v paměti světa vytesán

Být nalezen tím, koho hledáš. V šumění oceánu usínat kolébán tóny saxofonu. Být vítán tam, kde tvé nohy kráčí poprvé. Mít odpovědi dříve, než položíš otázku. Být nasycen a nepoznat hlad. Zapomenout a být navždy v paměti světa vytesán... 

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Digitální nomád de natúra, vol. I.

Nějakej divnej digitální nomád se tu toulá po ostrovech a čerpá energii ze stromů :D !... nějak jsem nemohla rozluštit, jestli je to Konec, nebo Začátek. Takže nejspíš to bude pauza mezi výdechem a nádechem. Hasta luego!

Fotky jsou upravené pro Facebook, tak se nedivte těm divným vodoznakům :)

Na Titanicu 

Hory v duze, Tenerife


 

Ženám pro inspiraci (foceno na trajektu z Tenerife na Gomeru)

Tady budu pár dní bydlet, San Sebastian de la Gomera


 

Hoooodně divnej digitální nomád (v tom stromě je zabudovaná zásuvka, energie stromů :D)

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Před koncem každého cyklu stojí největší bubáci i slečna Smrt

Byla jsem vitální a šťastná, měla jsem jasnou mysl, která věděla, a otevřené srdce, které cítilo prostřednictvím radosti a zodpovědnosti správnost každého mého kroku, ... a onemocněla jsem zánětem průdušek a dutin. Divný, co? No, ne až tak docela. Světlásek by řekl - neodpočívala jsi, to máš za to! Ale na světě věci nejsou černé, nebo bílé, že? Příčina někdy splývá s následkem a někdy je běh událostí prostě jen během života samotného. Nebyla jsem takto pořádně nemocná 4 roky, v podstatě od té doby, co jsem se rozhodla, že mám své zdraví ve svých rukách. Ale do té doby "zázračného" uzdravení jsem brávala několik let antibiotika co tři měsíce. Bylo zajímavé si připomenout, jak jsem se svým tělem zacházela, v jakých stavech jsem "normálně" fungovala, žila, ...

A protože moje nemoc postihla hlavně krční čakru a třetí oko, úplně se mi rozplizla vnitřní navigace, vůbec jsem tyto dny nerozeznala svou vnitřní pravdu od mylných domněnek - kdykoliv jsem je postavila vedle sebe, zdály se mi vibračně úplně stejné. Děsivé. A tak mi došlo - bože, takhle já jsem žila dlouhá léta! Vibrační slepota nám nedovoluje rozeznat nízké energie od těch vyšších, hluchota zastírá pravdu na všech úrovních. A děsivé nebylo, že jsem si to na pár dní znovu zažila - děsivé bylo, že takto slepý a hluchý je na kolektivní úrovni tento svět. A tak není divu, že jsme ve své historii došli na prázdná a smutná místa, když se gps lidské rasy orientovala podle mylných domněnek. 

Nemohla jsem napsat ani řádku, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych nepodávala jen zprávy o svých vlastních bludech. Dokonce jsem přemýšlela nad filozofickou otázkou - Kdybych se neustále rodila do životů, kde bych podléhala hlásání lži, byla bych ochotná se zrodit do života, ve kterém bych byla němá, abych tento program zrušila? A ve své duši jsem našla odpověď. Ano, byla. Našla jsem odhodlání vzdát se svého spisovatelského snu v případě, že by obsahy mých knih měly sloužit jen k vlastnímu prospěchu a nesloužily by pro dobro celku.

Když začala před dvěma týdny nemoc ťukat na moje vrátka, začala jsem se ptát po příčině. Nebyl to obyčejný zánět, spíše takové Nic,... cítila jsem vnitřní přehřátí a jen jsem spala a spala a spala, jako bych ani v těle nebyla, jen jsem čekala vedle a cítila, že tomu nemám odporovat - z mého přecpaného kalendáře odpadlo všechno, nic nebylo důležité - práce, lidé, poznání a růst, radost, volný čas, přípravy na odjezd... nic...  nebylo to depresivní, jen podivně prázdné, což by jednoho mělo vyděsit, ale já to vnímala jako součást procesu, jehož smysl se v pravý čas ukáže. Nebyla to obyčejná nemoc, nezhoršovalo se to, nezlepšovalo se to - byl to stav nevědomí. Bylo to vyplutí na povrch všech mých částí, které si ještě nebyly jisté životem, který každodenně svými činy volím. Byla to zkouška důvěry, cítila jsem, jak se restartuju. A v tom mezičase jsem cítila, že v takovém Nic žije většina lidí, bylo to, jako by někdo uzavřel všechny moje intuitivní zdroje poznání - spojení se zemí, tělem, vnitřním sluncem, horní čakry intuice a vedení, třetí oko vizí a vědění a hlavně srdce. Já jsem si dokonce nebyla jistá, jestli miluji. Uf. Nejistota a váhání, tak by se to dalo jednoduše vyjádřit. Hledala jsem příčiny a povedlo se mi udělat určitou inventuru, postupně jsem vyčistila svůj systém od mnoha energetických parazitů - objevila jsem ve svém poli energie svých strachů pohnout se v životě směrem, který jsem si vytyčila. Objevila jsem i vlastní lenost. 

A navíc skrze tyto mé strachuplné shluky v mé auře se mnou manipulovali různí lidé, kteří mi z různých důvodů nepřáli mou vlastní cestu (ať z nepřejícnosti, strachu z vlastní cesty, nebo jen proto, že si mojí roli v jejich životě vysnili jinak - no, vážně jsem chvíli přemýšlela o tom, jestli všechno nezabalím a neodstěhuju se do Švýcarska s Italem, co se do mě bláznivě zamiloval - jenže pak jsem si uvědomila, že to na mě tlačí jeho přání, vůbec ne mé. A díky tomu jsem si uvědomila, že si neustále musíme obhajovat a připomínat svůj vlastní prostor, jinak nás zasáhne stísněnost, že na nás tlačí ze všech stran přání a projekce našich bližních - vůči některým jsme již odolní a některé s námi pořád mávají. A to pořádně. I já mám ve svém životě člověka, který je výborným trenažérem, pravidelně se ukazuje, když cítím pevnou půdu pod nohama, zafouká svým osudovým dechem a... dřív jsem díky tomu neustále ztrácela pocit vlastního směřování, dnes - díky bohu - už nejsem loďkou v rozbouřeném moři, ale majákem. Částečně právě díky němu.

Postupně jsem tedy objevila nesoulad mezi určitými částmi mého podvědomí/těla a vědomím. Zkrátka - moje vědomí mělo Jasno a ve svém extatickém tanci vzkříšení za sebou táhlo chudáčka moje podvědomí a dřelo jej o asfalt naší životní dálnice. A tedy podvědomí se vůbec nestačilo aklimatizovat na neustálé proměňování podmínek, fňukalo a trucovalo - donutila jsem staré já žít nový život, to ode mě vůbec nebylo hezké. Vůbec nestihlo umřít a zrodit se jinak. Zpanikařilo. Postavila jsem jej vzhledem k jeho nastavení před příliš náročné situace, které způsobily zhroucení. Prostě zkrat, přetížení systému. 

A vůbec to nebylo špatně, víte? Pochyby jsou zdravé. Právě z překonaných pochyb totiž vzrůstá ta pravá jistota. Právě na živné půdě pochybování a nejistoty paradoxně stojí Pravda. Marta Beck řekla: "Prohlédneme, že jsme přesně tam, kde jsme vždy chtěli být a že křivolaká cesta, která je nám určena, není cesta vpřed, ale dovnitř."

Krásně mě to obrousilo o další lpění na potřebě mít jasně vytyčenou cestu. Umění života je jako nepřetržitá stavba hradu s písku. Žijeme v cyklech. A pokaždé neomylně přijde vlna. Nebraňme se těm vlnám, nezpůsobujme si zbytečný odpor tím, že bychom chtěli od života jen jednu stránku mince. 

Chvíli sedíme, srovnáváme se s tou (znovu) beztvarou hromadou písku. A pak znovu najdeme odhodlání a začneme tvořit. A proč moje vlna přišla teď? Protože jsem navzdory strachům postupně začala vystupovat z vyšlapaných cest, které definovaly můj předchozí cyklus. Překonala jsem nepřízeň jakéhokoliv domnělého osudu. Pokaždé, když se "věci" chtěly spiknout proti mě - já zakřičela: Už ne!!! Beru si svůj život zpět! Svou vůli, své tělo, svou osobnost a všechno, co mi právem náleží a co budu sdílet s vesmírnou všeinteligencí a životem samotným. Zákon entropie má tendenci strhávat náš život do nepříznivých osudů, je to příliš velký tlak kolektivu. Postavit se proti tomu i proti všem vnitřním démonům vyžaduje velké odhodlání. A já jsem si takto zadřela motor a ono je to v pořádku, protože to auto stejně už nebylo pojízdné. Je potřeba si uvědomit, že jasnost mysli je funkční, dokud se i ona jasnost nestává znovu iluzí.

V našem těle je uloženo hodně starých schémat, v určitý moment získáváme takovou sílu ducha, že tyto vzorce sice vnímáme, tlačí nás v těle, způsobují různé procesy - ale my už nejsme jejich obětí. Tzn. že ve starém těle žijeme nový život. To může být pro tělo velmi náročné. Tryskající vitalita člověka úplně zaslepí a vůbec mu nedovolí si přiznat, že všechno je ještě příliš křehké a že by měl zpomalit, aby celý proces proběhl integrovaně na všech úrovních. Nemůžeme ignorovat, do jakých těl a nastavení jsme se narodili, ale můžeme tato nastavení postupně přetavit v to, co potřebujeme pro vlastní cestu. Jak řekl Sartre, svoboda je to, co uděláme s tím, co nám bylo učiněno.

V posledních měsících jsem svými činy dala hodně najevo, jakým směrem vědomě chci, aby se můj život ubíral. A jako vždy s tím přichází finální otázka - opravdu to chceš takto? Poslední zaváhání. A vyrážíme! A to je přesně okamžik, kdy přichází Smrt.

Včera ráno jsem přemýšlela, proč najednou zas nic nedává smysl - jako by mě někdo dosadil do cizího života (mimochodem se tomu říká depersonalizačně-derealizační porucha a je to přirozená fáze metamorfózy, než se nové vědomí usadí ve starém těle a přeskládá život, vztahy a všechny každodenní záležitosti do nového, lépe vyhovujícího stavu :) A pak jsem se začala smát - vždyť já jsem umřela. Už zas. To bylo paradoxně úlevné zjištění. Nic jsem neudělala špatně, vše je součástí procesu. A vlastně - už jsem pár měsíců neumřela, mohla jsem to trochu očekávat, konec roku je výbornou příležitostí - celé kolektivní vědomí podporuje přechod starého do nového. Tento můj život bude navazovat na ten předchozí (a ten předchozí a předchozí a...), ale zas je potřeba všechno zrevidovat z úplně jiných úhlů pohledu. Nelze nic, co jsem z hloubi duše cítila jako mé, považovat bez kritické rozvahy nadále za své.

Je to svým způsobem bolestivé, zemřít v podstatě v nejšťastnějším okamžiku svého života. Ale říká se, že s jakým pocitem umíráme, s takovým se rodíme. Zemřela jsem smířená, nadšená, trpělivá, zodpovědná, autentická, z velké části uzdravená, a hlavně milující a milovaná. A tak se rodím... a už se nemusím ohlížet na staré přístupy, další várka genetického zatížení mizí v prázdnotě mé vlastní smrti, jsem očištěna ohněm kosmické lásky smrti a znovuzrození. 

Když jsem byla celá léta nešťastná, věděla jsem, že kdybych umřela, bude to výsledek mého odporu k životu. A dnes jsem konečně přišla na důvod, proč umírají i ti, kteří jsou šťastní - protože hra skončila, jede se dál. Hrady z písku. Dřív bylo jen výjimečně možné se na Zemi takto zrodit znovu do stejného těla, žádné moje jiné já v jiném časoprostoru nezažilo bezmocné stáří, věřím, že takto můžeme lidský život prodloužit o mnohé desítky let, naučit se schopnosti buněčné regenerace a odcházet z dobré vůle naplnění času, nikoliv z důvodu selhání fyzické schránky.

Stejně jako loni byl první lednový týden takovým rozloučením s předchozím rokem, věřím, že i letos za pár dní ucítíme určitou svěžest ve svých životech. Život se i přes lidské pochyby totiž odvíjí s naprostou jistotou, takže já jdu zas v klidu spát, protože miminka potřebují hodně spánku.

Díky, že mi nasloucháte! Díky, že mě slyšíte!

ChristiAna Soleia Kieerra´ch

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Inu, věci se mají náramně vesele...

Ahoj všem, kteří netrpělivě vyhlížíte knihu. Už pár dní mam v hlavě už po stopadesátéosmé velký třesk, tedy nepíšu, psala bych bláboly, takže jestli je něco v té nejistotě jisté, tak že odvezu svých 200 stran Zápisků zpod mangovníku a dokončím je tam, kde začaly. No, … jestli na ty Kanáry za 10 dní opravdu odjedu, že jo?:)) Místo toho si v lednu můžete přečíst Dvanáctý vhled od Jamese Redfielda, mooooc výživná knížka. Nebo Uzdrav svá vnitřní zranění od Lise Bourbeau - ta člověku zaručeně změní život, k větší vnitřní svobodě a pravdě.

A jak píšu na Live in spirit - Život v inspiraci: Teď je lepší vyčkávat, než se vánice usadí, než vysvitne slunce a srdce znovu ucítí směr. A využít toho času pro nezbedné tralalá bláznovství. Protože – protože je konec roku 2014 a my, drazí opylovači vesmírných květů, my stále ještě žijeme… a protože – někdy jediným důvodem, proč neklesat na mysli, může být, že se rozpadá všechno ostatní 

Takže… Hepy ňů jír! Neklesejte na mysli! A díky, že jste! Já

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330